Rumunsko - Muntii Rodnei II

V sedle potkáváme baču s několika hafany a mrakem ovcí a koz. Zajímavé. Docela dost jich značně kulhá. Psi, vlci nebo pád ze skály?

Ráno nás hlídají psiska dvě. To druhé se ale zdržuje v uctivé vzdálenosti. Balíme, odcházíme dále. Louka vlevo má větší sklon, než moje střecha. Za lesem se dělíme, což se ukázalo býti velkou chybou. Dělí se tam i cesta a jedna z nich nevedla po značce. Ale aspoň se nám otevřel úchvatný pohled na další hřeben i kopce kolem. Značka nalezena, odštěpená skupina dohoněna, pokračujeme dále. Skalnatý vrch Preluca obcházíme po loukách, ptáme se sekáčů na cestu, klesáme po nějaké cestě do sedla Obcina Pietrii. Měla by tam být "drum important nemodernizata", očekávám rozbitou asfaltku. Je tu jen rozbahněná lesní cesta, u křižovatky bouda. Jelikož začíná pršet, cpeme se dovnitř. Tam už se tísní asi deset Poláků, ale ještě se vejdeme. Poláci brzy odcházejí, vaříme tedy oběd. Oběd pokonzumován, déšť ustává, pokračujeme dále do vrchu. Čeká nás asi půl kilometru převýšení. Funíme lesem a zdálky na nás kdosi hvízdá. Nikoho však nevidět. Na horním konci lesa potkáváme Poláky, kterak skotačí kolem ohně. My se radši rozprchli po louce a sbírali borůvky. V mracích se občas udělá okno a my můžeme zahlédnout velikou skalnatou horu - Vf Pietrosu. Tam polezeme zítra. Náladu nám poněkud kazí přítomnost několika terénních vozidel s polskou SPZ. Později zjišťujeme, že sem uspořádal expedici nějaký off road club. Několik kapek deště nás přinutilo pohnout dále. Vf Batrana obcházíme už kvůli intenzivní průtrži. A dobře jsme udělali. Klikatá čára přes zamračenou oblohu končí v trávě nedaleko od nás. Doprovází jí parádní kanonáda bez jakéhokoli zpoždění. Nejhorší přívaly přečkáváme zahaleni do pláštěnek v polosedě. Kolem nás tečou potoky, které tu ještě před pár minutami nebyly. Když se déšť zmírnil na snesitelnou intenzitu, pokračujeme pozvolna po plochém hřebeni. Kolem se prohánějí koníci, jakoby nic. Otáčejí k nám své dlouhé hlavy, ale přiblížit nás nenechají. Srážky pozvolna ustávají úplně a my v mělkém sedle Tarnita Batranei stavíme stany. Dost věcí mám mokrých, sušíme na větru, snad vyjde i slunce. Malý pastevec býčků nám prozrazuje, kam jít pro vodu a dostává za to žvýkačku. Některá zvířata jsou velmi zvědavá, nakukují do stanu ale udržují si svůj odstup. Jeden exemplář se však nechá nalákat na mokrý toaletní papír a po jeho konzumaci dovolí i několik akčních fotografií. Nakonec je svolný i k osedlání a krátké projížďce táborem. Dvounozí se neuvěřitelně baví, ostatní rohatí však na něj nechápavě civí. Už vím, co znamená koukat jako tele na nový vrata:o) Přicházejí Poláci a pomocí pálenky rozdělávají oheň. I my se přidáváme a sušíme naše svršky. Je to náš jediný oheň na hřebeni a velice nám dneska bodnul. Poláci zatím zpívají píseň o jakési veliké armádě jedoucí širou stepí. Na kutě jdeme až kolem půlnoci. Offroadisti obsadili okolní oblé opce a vzájemně na sebe blikají. Mě se podařilo zaregistrovat meteorit svítící v úhlu snad 90 stupňů.

Budí nás ranní sluníčko, balíme, snídáme a vůbec se nám nikam nechce. Nakonec jdem, neb nemáme vodu a tím pádem nás tolik netíží batohy. Dnešní trasa traverzuje po pohodlné cestě sjízdné i pro terénní auta, pomalu však stoupá. Výhledy jsou omezeny na jižní stranu, okukujeme salaše hluboko pod námi. Potkáváme i jezdce na koni. Pak už se kolem nás přeženou offroadisti a děsně se baví. V sedle Tarnita la Cruce je však doháníme, neb cesta zde končí. Tedy pro ně, pěšky oni nechodí. Aspoň od nich bude klid. Kladeňáci si dávají pauzu, zbytek skládá batohy na hromadu a nalehko vyráží dobýt nejvyšší vrchol - Pietrosu. Zpočátku traverzka, pak sněhovým polem vzhůru. Rozjíždí se koulovačka. Vybíhám na hřeben. Je tady teplo a krásné výhledy. Na Vf Rebra lezeme jen tři. Ostatní traverzují. Na druhé straně se však v husté mlze opět v pořádku setkáváme. Mlha, původně dotírající jen od západu, nás už zcela pohltila. Alespoň není příliš vedro. Refugio na vrcholu pozvolna prozrazuje své obrysy, patník za ním potvrzuje nejvyšší bod. Svačinka z darů naší země, spolfoto, hlášení do vysílačky a pak už pozvolna sestup mlhou. Vf Rebra už traverzujeme všichni a poněkud nás překvapilo, že jsme vylezli na jiný hřbítek, než jsme chtěli. Ten správný je nalezen, mlha se rozpouští a slunce zase chvíli peče. Na Vf Buhaescu Mare potkávám tři Čechy, kteří jdou půl dne za námi. Stěžují si, že jim nějaký bača zkusil ukrást tropiko. My tedy máme samé dobré zkušenosti. Zatím. Odpočinutí Kladeňáci už hrabou pohorkami v trávě a zanedlouho vyrážejí vpřed. My ostatní za nimi. Polovina výpravy se rozhodla využít první objevený traverz. Já se Světlanou si dopřáváme impozantní vrcholky Cormaia a Repede. V sedle za nimi bychom už měli pro dnešek zakotvit. Cormaia je skalnatý vršek s rozcestím značek. Ještě před ním se k nám přidal Honza, přijde mu blbé obcházet špičatý Repede. Ten je sice strmý, ale travnatý, dokonce na jeho jižních svazích rostou byliny načervenalé barvy. Mlha je tak hustá, že by se dala krájet. Podle mapy bychom měli sledovat skalní hranu. Žádné rozcestí by nás zmást nemělo. Jenže ouha. Značka podezřele zmizla, jdeme tedy dál po pěšince, ale i ta se pomalu ztrácí. Už vidíme do sedla, ale stany nikde. Naopak vpravo i vlevo můžeme zahlédnout hřebeny, které tam podle mapy nemají co dělat. Podle slunce se daří jakžtakž zorientovat mapový plátek, to naše sedlo by se podle něj mělo nacházet kdesi daleko vlevo. Divné. Nikam jsme přece neodbočili. Honza odchází po vrstevnici prozkoumat jakousi pěšinku. Nalézá pramen vody a značku - červený puntík. Ten v mapě vůbec nemám. Je-li slunce opravdu na západě, měl by tudy někudy vést žlutý křížek. Vracíme se tedy jakoby zpět. Světlana vidí kdesi pod námi nějaký světlý flek. Okem nelze rozeznat, co to je. Rozbaluji teleobjektiv. Ha! Žlutý křížek. Ba co víc. Opodál se spojuje s naším červeným puntíkem. Tak hurá na cestu. Procházíme kolem několika bivaků, a za půl hoďky už vidíme tři "naše" boule. Ta čtvrtá se skrývá na našich zádech. Stavíme před rozkvetlou skalkou, pár metrů od vydatného pramene. Zjišťujeme, že pro nás byla vyslána záchranná výprava ve složení Zbyněk a Lukáš. Hlásíme jim náš příchod a po jejich návratu se dozvídáme že jsme přehlédli odbočující značku rovnou ze srázu dolů. No dobrá. Trochu jsme se prošli.

Ráno leje jak z konve. Navíc se nám vůbec nechce nic dělat. Vyhlašujeme labutí den. Není nad to prospat deštivý den pěkně v suchu. Kapky bubnují do plachty, ale k nám se nedostanou. Sice se asi budeme muset vzdát přechodu Muntii Suhard, ale v dešti to nemá cenu. V sousedním stanu se zpívá, v našem pospává. U Böhmů pro změnu marodí. Po obědě se probouzí i náš stan a propuká karetní hra UNO. Nikoliv nepodobná známému PRŠÍ. Posléze i nějaká píseň zazněla. Navečer i déšť pozvolna ustává. Na kutě jdeme víceméně průběžně, v noci přišel ještě jeden liják. Obdivovali jsme několik skupin, kteří v tom nevlídném dni prošli kolem. Na druhou strnu, co z takové turistiky mají? Třeba jdou na čas... kdo ví...

Ranní slunce táhne všechno živé ze spacích vaků. Labutě zmizely za horami. Je čas jít dál. Pokračujeme táhlým sedlem až ke strmé Negoiasa Mare, obcházíme ji po severní, zastíněné straně. Předvčerejší trasa je krásně nasvícená. Koně se popásají po loukách, ovce kdesi hluboko dole ucpaly lesní pěšinku. Odsud vypadají, jako mravenčí vajíčka. Před námi se tyčí dva kopce, cesta vede mezi nimi. Hodláme je zdolat oba. V sedle potkáváme baču s několika hafany a mrakem ovcí a koz. Zajímavé. Docela dost jich značně kulhá. Psi, vlci nebo pád ze skály? Kdo ví. Konec stáda tvoří nejmenší bača, jakého jsme tu viděli. Fotím si ho. Mezitím nás dohánějí Böhmovi, z druhé strany těžké mraky. Z dobytí vrcholů asi nic nebude. Po včerejšku víme, jak to v horách může vypadat. Jak to jen ti bačové dělají? Přece nemůžou být pořád mokří? A přitom s sebou nic nenosí. Za jemného mrholení traverzujeme Vf Laptelui MAre. Za ním nebe modrá a Punťa hřeje. Funíme na Vf Galantului. Tam nás opět dostihla mlha, my se už nenecháme zastrašit, neb cítíme blízkost tábořiště. Padáme dolů, na louce s několika jezírky chtějí někteří skončit, není zde však pramen, tak jdeme dál. Počasí se opět tváří přívětivě, takže nám dopřává i solidní výhled. Terasa pod M Cailor je to pravé. Pramen vody, travička spasená na golfovou délku, rovinka. Opodál stádo koní. Ihned po postavení boulí se s nimi jdeme seznámit. Jsou obezřetní, ale nechají přijít člověka velmi blízko. Někteří z nosí na některých kopytech podkovy. Též cejchy lze najít. Takže žádní "divocí koně". Přesně spočítaná domácí zviřátka. Mezi dospělými pobíhá i jedno sametové batole. Je nejzvědavější, nechá na sebe i šáhnout. Postupně se skamarádíme i s dalšími jedinci. Jsou děsně stádovití. Když se lekne jeden, běží všichni. Jedna kobylka si nechá na hlavě i uvázat ohlávku. Dokonce mě nechá vylézt na hřbet. Sice na mě cení zubiska, ale jinak je hodná. Přimět ji k pohybu s jezdcem na zádech se však nepodařilo ani za dopomoci dalších kamarádů. Byla by ovšem paráda pohybovat se po rumunských horách na koňském hřbetě... Plánovaná návštěva nedalekých vodopádů bere za své. Počasí se neustále střídá, kolem pobíhají nohatá zviřátka a hlavně, v našem stanu se smaží bramboráky. Kdo by za takové situace odcházel na nějaké vodopády, kterých má plné Tatry:o) S přibývajícím večerem v okolí přibývá několik stanů. Jsou mezi nimi i jediní rumunští touristé, které jsme potkali. Mají mapu, která je na síti, ale v originále a ptají se mě srozumitelnou angličtinou na cestu. Ukazuji jim naši padesátku a oni ji hlasitě obdivují:o) Ptají se, jestli je česká. Prozrazuji, že je maďarská. Usínám asi velmi brzo, neb v pozdním večeru prý koníci dusali v těsné blízkostí stanů a prý to byl zajímavá seizmický zážitek...

Dnes nás čeká celkem náročná hřebenovka s dobytím druhé nejvyšší hory Ineu. Jen neradi opouštíme zdejší nejkrásnější tábořiště a stoupáme do mlhy. Není zima, ale ani vidět. Kdesi nahoře lze rozeznat světelný kotouč, jednotlivé siluety se ztrácejí v prostoru. Zleva se k nám blíží stádo ovcí s dvěma dospělými bači. Jeden se dotazuje po cigaretách a odkud že jsme a druhý se pyšní kloboukem zdobeným spoustou kytek. Tento krpál se jmenuje Gargalau. Nahoře po mlze ani památky, slunko vražedně peče. Vrcholový patník je dutý, asi aby se snáze nesl. Fotíme okolní hřebeny i sebe navzájem, po konzultaci s mapou musím přiznat, že na tu krásnou jehlu z tábora připomínající Matterhorn k naší velké lítosti nepolezeme. O jeden kopec dříve zahnem k východu. Ještě předtím se musíme prodrat nějakými ovcemi a za ním se válíme za větrem v trávě. Pod námi koně v zelené trávě, nad námi krkavci na modré obloze. Prostě pohoda. Nějak přestávám mít pojem o čase. Tady opravdu nejsou potřeba takové věci jako hodiny. Daleko na severovýchodě zaujalo naší pozornost cosi bílého. Po použití teleobjektivu můžeme prohlásit, že to "něco" tvoří pět bílých polokoulí obrovských rozměrů. Všechny sedí na jednom táhlém kopci nedaleko za ukrajinskou hranicí. Hvězdárna? Radary? Raketová sila? Kdo ví. Zapínám telefon. Pozoruhodné. Tady na hřebenech máme k dispozici tři rumunské, dva ukrajinské a jednoho moldavského operátora. Pryč s tou civilizovanou krabičkou. Jdeme dále po ostré hraně. K severu padají nehostinné skály strmě do údolí se salaškami přímo pod námi, na jih se svažuje louka, stále úctyhodně strmá, leč schůdná, jak dokazují koníci volně roztroušení. Odsud na nás též doráží jakási bílá oblačnost. Vlastně se celý den pohybujeme na jejím okraji, výhledy se tedy omezují na severní stranu. Sedlo Tarnita lui Putredu. Hřebenovku zde kříží modrý trojúhelník. Obědváme müsli a kocháme se výhledy. Předbíhají nás "naši" Poláci a dohánějí neznámí Češi. V trávě se povaluje dosud neotevřená rumunská vepřová konzerva, ovšem s většinovým podílem sojové hmoty. Pomalu stoupáme po ostrém hřbetě vzhůru. Potkáváme polské batohy, funíme dále. Konečně jsme na rozcestí Ineului. U batohů čeká Zbyněk. Ostatní už nevydrželi a vyběhli si nahoru. Druhou výpravu tedy tvoří opozdilci. Na vrcholu stojí kříž, jakých jsme na hřebeni potkali už několik, debatíme nad dalším postupem. Odsouváme rozhodnutí na pozdější dobu a sestupujeme. V zápalu řeči pochopitelně špatně, takže traverz vše napraví. S batohy pak pokračujeme do sedla Ineutului. Tam potkáváme dva Čechy co tvrdí, že Suhard je tak na tři dny a my máme k dispozici jen dva. Dobrá, zalomíme to v Rotundě. Böhmovi odmítají lézt na poslední kopec Ineut, vůbec se docela vyhýbají vyšším vrcholům, prý kvůli tomu, že mají pojištění jen do 2000mnm. Půjdou traverzem kolem jezer Lala Mica a Lala Mare. Zbytek už funí vzhůru. Nahoře poněkud profukuje, poslední horská fotka a nastává příšerný sestup. Nechají se odtud pořídit nějaké fotečky jezer. U jednoho stojí zopár stanů. Pěšinka vede kosodřevinou nebo po uvolněných kamenech, v každém případě strmě klesá, což vůbec není příjemné pro kolínka. S traverzující dvojicí se setkáváme na plácku Saua Gaiei. Tady začíná velmi luxusní cesta sjízdná i pro ne zcela terénní auta. Nic tady ale nejezdí, není ostatně důvod. Pokrývá jí pohodlný trávník. Opodál nabíráme vodičku z napajedla, někteří dokonce podstupují částečnou očistu. Punťa pozvolna zalézá za Ineu a my hledáme vhodný plácek k přečkání poslední noci v horách. Plácek nalezen, stany postaveny. K večeři budou škubánky s makem. Někteří obětavci vybíhají strmou loukou vzhůru zachytit západ. Nepořídili. Nahoře na ně číhala kosodřevina. Po nebi táhnou beránci. Jsem rád, že nejdeme v obráceném směru - pozvolna stoupat po téhle cestě by bylo únavné a krpál na Ineut s plným batohem přímo vražedný. Vf Ineut a Rosu zčernaly, za nimi se stále drží bílá oblaka.

Pokračování příště

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Naše šibenice 15 - Miłków
15. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Naše šibenice 10 - Rožmberk nad Vltavou
10. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Houseboat na Baťově kanálu
Přijíždíme autem k plavební komoře ve Spytihněvi. V rejdě kotví mnoho lodí a jedna z nich se stane na následující týden...
Naše šibenice 2 - Spravedlnost
2. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...