Moskyt

Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na rozdíl od buku u Mšeckých Žehrovic je tento dub stromem téměř posvátným, opředeným mnoha pověstmi a lidé ho vždy měli ve velké oblibě. Dalo by se říci, že jeho mohutné kořeny sahají přímo až k počátkům naší státnosti a tento „tisíciletý“ kmet byl od vypučení prvních svých lístků jedním z jejích symbolů.

Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má mezi ostatními buky na našem území výsadní postavení. Je prý nejhezčí a já s tím rád souhlasím. Viděl jsem ho zahaleného v zeleném hávu, teď jsem chtěl spatřit nahou strukturu jeho koruny, bohatý pletenec všech jeho větví a větviček. Možná už tu možnost nebudu mít dlouho.

Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již dlouhá léta a je jich více, než si člověk zpočátku uvědomuje. K některým vedla cesta trnitá, o to větší radost jsem měla z jejich objevení. Mnohé jsou zakresleny v mapách a můžete se u nich potkat se spřízněnou duší. A ta největší, jejíž historie je spjata s námi všemi, se stala předmětem velkého byznysu. Jsou tady odnepaměti. V přítomnosti u nich prožíváme chvíle někdy pohody a spokojenosti, jindy smutku, ale budoucnost neznáme. Teď však chci vyprávět příběh trochu jiný…

Naše asi dvacetičlenná skupina pomalu následuje svého průvodce. Jdeme potichu a mlčky. Mlčí i okolní zasněžená krajina a na první pohled se zdá, že spí. Život tu i v nejkrutějších mrazech pokračuje ukrytý v hlubokých lesních údolích, kde jsou přeci jen trochu příhodnější podmínky. Jedno takové místo, které je vhodné pro přezimování jdeme navštívit. Od nepaměti se tu shromažďovala jelení zvěř a činí tak dodnes.

Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je to on nebo není? Už je pár metrů před námi a my jsme si jisti. Je to ten, na něhož tady čekáme, je to bobr.

Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem nich rychle plynuly, stejně tak jako krátké epizody lidských osudů. Jsou krásné, mohutné a vznešené. Jen jedno jim můžeme mít za zlé – nechtějí vyprávět. Během dlouhých staletí utržily i mnohé rány, a jizvy po nich rostly s nimi. Nad Třemošnicí v Železných horách stojí jeden takový strom, který dělá čest přívlastku památný.

Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli jsme se o jeho existenci od znalých geologů a starých trampů, kteří jej kdysi dávno náhodou objevili. Jizerské hory nemají klasické krasové jeskyně, mají ale mnohá důlní díla a mají i podzemí, které bychom jinde u nás asi jen těžko hledali.

Nedalo mi to a znovu jsem se vypravil do vodní říše s fotoaparátem, abych se odtud pokusil vylovit několik obrázků tajemného a podmanivého světa pod hladinou. Již jednou se mi máčení foťáku v kapalině nevyplatilo, i přesto jsem věřil, že mi potěšení z případných povedených snímků za to riziko stojí. Díky jedné takové výpravě do mokrého prostoru jsem pak zažil pozoruhodné setkání s tvorem, který mě trochu vylekal i okouzlil.

Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené plavby moravskou přírodou. Někdo z nejrychlejší kánoe, která byla oproti ostatním trochu napřed, zvolal: „Plujte vlevo, tady je málo vody!“ Háčci na ostatních lodích zbystřili a koukali skrz vodní hladinu před sebe, jestli se právě jejich loď neblíží do mělkých míst.

Pojďte s námi na malou, krátkou, ale zdvořilou návštěvu východočeského prastarého památného stromu, rostoucího a žijícího v Železných horách vedle velmi dlouhé řady lidských generací.