Deníky z cest

Zážitky z toulání po naší zemi i po zemích vzdálených. Vyprávění o prožitých dobrodružstvích nebo setkáních, příběhy a dojmy lidí na cestách.

Kréta: v rodišti Boha Dia

Kréta
Kréta je největší řecký ostrov. Jasně, žádná novinka! Je z něj asi tak stejně daleko do Asie, Afriky i centra Evropy – už tuplem nic nového pod sluncem. Mluví se tam řecky (krétským dialektem), ale anglicky se člověk domluví snad úplně všude. Bacha na němčinu, tu pořád nemají moc v lásce. Na délku měří Kréta asi 25 kilometrů, na šířku uprostřed asi 35 a v nejužším místě 12 kilometrů. Fajn. Je tam krásně, ale to je na moc místech. Proč se tedy na tenhle ostrůvek, který jde přejít v pohodě pěšky trmácet? Odpověď by mohla být jasná (a dost profláknutá): Protože existuje! S Krétou by to mohlo být to samé, ale já měl i jiný důvod:

V Kerkonoších s Pepínem

V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své přítelkyni. „Ze Špindlu do Žacléře, spacák s sebou, někde přespím, vařič mám dobrej…“ mlel jsem a mlel. Pak jsem zjistil, že už skoro spí. Otočila se na druhý bok a z polospánku zamumlala: „A že nevemeš i Pepína?!“ Usnula, potvora – a já toho měl ještě tolik na srdci i na jazyku. Zatvrdil jsem se. Vezmu! Na ni kašlem, vyrazíme jen my chlapi! Pro upřesnění – Pepíno je plyšový medvěd cca 15 cm vysoký. Když může Okamura…

Vandr za plotem

Manády. No jasně, vždyť já tady už jednou byl! První deník, strana 35, říjen roku 1984. Přivedl nás sem Robur a jeho kamarádi z nějakého indiánského oddílu. To jsme tenkrát začali jezdit na vandry, bylo nám třináct, první noci pod širákem a v hlavách velký plány.

Výlet do zapomenutého kraje severního Plzeňska

Kostel sv. Máří Magdaleny
Studium ekonomicko-kulturního oboru na vysoké škole se bez exkurzí do terénu s názornými ukázkami nemůže obejít, a tak jsem s bezmála padesáti dalšími spolužáky usednul v brzkém podzimním ránu zahaleném mlhou do autobusu a vyrazil s pedagogickým vedením vstříc novým kulturním poznatkům do oblasti severního Plzeňska.

Jak jsem si (NE)užila s astrálem

O Šibeničním vrchu v Doksech už toho bylo řečeno hodně. A také o proslulé Aleji vzdechů jste si mohli už ledascos přečíst v některých z Leošových článků. Jedním z nich je například Naše šibenice 7 – Co zbylo. Nebudu se tedy pokoušet znovu psát to, co už napsáno bylo, ale zkusím Vám vylíčit své zážitky z jedné noční výpravy za dobrodružstvím.

Meandry řeky Moravy

Meandry Moravy
Pomalu jsme pluli po proudu klidné řeky. Rozhlíželi jsme se okolo a prostě si jen tak užívali pohodové a nerušené plavby moravskou přírodou. Někdo z nejrychlejší kánoe, která byla oproti ostatním trochu napřed, zvolal: „Plujte vlevo, tady je málo vody!“ Háčci na ostatních lodích zbystřili a koukali skrz vodní hladinu před sebe, jestli se právě jejich loď neblíží do mělkých míst.

Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 10.

Poslední bod turistického plánu - výlet na Čínskou zeď - se nakonec nekonal. Měli jsme ho naplánovaný na nedělní volný den, ale v sobotu, poté co jsme všechno odeslali a pečlivě zabalili, jsme se ze samé radosti, že to máme za sebou, tak ožrali, že nám bylo špatně ještě odpoledne. A varianta pondělního výletu se nám vzhledem k hustému provozu v čínské metropoli zdála riskantní. Představa zmeškaného letadla byla natolik nepříjemná, že jsme si nakonec jeden z divů světa nechali ujít.

Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 9.

Od té doby, co jsem se osobně zúčastnil olympiád v Aténách a v Turíně, prohlašuji, že olympiáda v Česku není žádná utopie a že když to dokázala taková netáhla jako Italové a Řekové, tak to dokážeme taky. A po dvou týdnech pobytu v olympijském Pekingu dodávám, že tak, jako to udělali Číňani, to neuděláme. A troufnu si říct, že s tím bude mít problémy i Londýn a další pořadatelská města se olympijskému projektu Peking sotva přiblíží.

Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 8.

Než vám prozradím, co se ukrývá za tajemným názvem Silk market, dovolte mi, abych vás seznámil s výsledky výzkumu čínských postávačů. Za skoro tři týdny, co jsem tady, jsem stačil potkat přivolávače výtahu, spoustu usmívačů, otevírače dveří na hajzlu, zdraviče a zdravičky, ukazovače cesty, pískače na píšťalku, mávače praporkem, dohlížeče a stojímjaksvíčky. Domnívám se, že jde o dobře organizovanou a disciplinovanou armádu, která odhadem reprezentuje jednu desetinu obyvatel lidově demokratické Číny.

Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 7.

Po několika dnech odpočinku pokračujeme v poznávání pekingských pamětihodností a vybíráme Beihai park, rozlehlou zahradu s jezerem ležící nedaleko zakázaného města. Po shlédnutí fotek v průvodci a přečtení příslušné kapitoly, kde jsem se dozvěděl, že parku vévodí Bílá dagoba, stavba, kterou si oblíbil Kublajchán, se na tenhle výlet hodně těším. Rád bych zakusil pocit duševního odpočinku po čínsku.

Stránky

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

O Šibeničním vrchu v Doksech už toho bylo řečeno hodně. A také o proslulé Aleji vzdechů jste si mohli už ledascos...
Pohanské kukule u Hrádku
Zachovalo se u malé jihočeské obce poblíž Trhových Svin pohanské božiště, nebo jde jen o přírodní seskupení výrazných...
Konec světa podle Bolfánku
Pověst o chytrém biskupovi, napáleném čertovi a místě, kde je možné měřit, jak dlouho ještě bude trvat tento svět.
Indie – Ladakh
Do tzv. Malého Tibetu, jak se bývalému království Ladakh také přezdívá, mě dostala náhoda. Původně plánovanou letní...