Podzemní továrna Rabštejn

Nedaleko Českého Švýcarska je dodnes možné vidět, jak se v pískovcích nad říčkou Kamenicí nacisté usilovně před šedesáti lety pokoušeli zvrátit nepříznivý vývoj války.

Je začátek června 1942 a na překvapené německé město Brémy dopadají bomby. Nálety Britů se při rozsáhlé akci soustředí především na zbrojní a průmyslová centra nepřítele a daří se jim mimo jiné těžce poškodit i zbrojovku Weser-Flugzeugbau GmbH Bremen (WFG). Nejvyšší představitelé Třetí říše si začínají uvědomovat, že Německo již není tak nezranitelné, jak se zpočátku války zdálo a začínají přemýšlet o tom, jak zabránit vážným škodám, oslabujícím jejich údernou sílu na všech frontách. Nalezené řešení je technicky, finančně i časově náročné, ale zřejmě jediné možné. Co největší část zbrojní výroby musí být v co nejkratší době přestěhována na nenápadná místa mimo německé území a postupně případně i ukryta do vhodných podzemních lokalit na okupovaném území Evropy i v samotném Německu. K takovým účelům byla vzápětí vybrána jak místa, kde již nějaké podzemní prostory existovaly (doly, tunely, historické podzemí), tak i lokality potenciálně vhodné k hloubení tajných továren.

Jednou takovou vybranou lokalitou se stalo i údolí říčky Kamenice poblíž městečka Česká Kamenice, na nacisty velmi oblíbeném území Sudet. V tomto údolí zvaném Rabštejnské nechal průmyslník Franz Preidl na místě původní přádelny vlny postavit roku 1858 textilní továrnu, která se úspěšně rozvíjela, než ji v roce 1931 zlikvidovala hospodářská krize. V roce 1940 koupila opuštěný komplex podniku liberecká pobočka firmy Vereinigte Färbereien A.G. Wien, ale již koncem roku 1941, kdy vstoupil v platnost Hitlerův výnos „O zefektivnění zbrojní výroby“ nacisté bývalou Preidlovu textilku mapovali a 1.10.1942 ji ve prospěch Velkoněmecké říše zkonfiskovali. Továrna pak byla předána právě firmě WFG, která ji vzápětí začala upravovat pro výrobu komponentů letadel, vrtulníků a leteckých kulometů. V blízkosti původní textilky brzy vzniklo několik nových montovaných hal, ale i pracovních a zajateckých táborů. Celý areál byl neprodyšně obehnán plotem a hlídán ze strážních věží.

Tovární budovy, zbytky koncentračního tábora a několik předmětů z té doby zbylo v Rabštejnském údolí dodnes. Svědkové lidského utrpení a marné snahy zachránit potápějící se loď zběsilou zbrojní výrobou. Ta potřebovala především stále větší počty dělníků a tak se do údolí Kamenice postupně stěhovali nejen Němci, ale i totálně nasazení z obsazené Evropy, váleční zajatci z různých koutů světa a nakonec i vězni koncentračních táborů.

Neúspěchy na bojištích a citelné ztráty vojenské techniky tlačily Němce k dosažení co největšího objemu výroby a zároveň k zajištění utajení a nezranitelnosti továrních provozů. Po dalších zničujících spojeneckých náletech, soustřeďujících se na německý letecký průmysl, byla ministrem zbrojení a válečné výroby Albertem Speerem 1. března 1944 ustanovena speciální skupina Jägerstab. Ta dostala za úkol znovuobnovení výroby stíhaček a její bezpečné zajištění, zrealizované především přesunem do podzemních továren. I WFG u říčky Kamenice se měla po předchozím geologickém průzkumu rabštejnského pískovcového masívu, provedeném ústavem z Liberce, nastěhovat do podzemních prostor, kam by mohla co nejrychleji přesunout své zbrojní aktivity. Výstavbou rabštejnského podpovrchového komplexu, kterému byl přidělen krycí název Zechstein, se ujala tzv. Organisation Todt. Kromě protileteckého krytu s plochou 2500 m čtverečních tu měly vzniknout dva samostatné výrobní komplexy, každý o ploše 40 000 m čtverečních. Jeden v Jánské, druhý s krytem v Rabštejně. K hloubení velkoryse naplánovaného podzemí bylo do údolí přesunuto i několik set vězňů z koncentračního tábora Flossenbürg a Dachau, aby tu byli „použiti“ na tu nejhorší dřinu v nelidských životních i pracovních podmínkách. Umístěni do nově vybudovaného koncentráku (oficiálně pobočky KT Flossenbürg), postaveného kus proti proudu říčky od objektu A, a nuceni do extrémních výkonů trpěli tak, že jich přibližně 70 několikaměsíční pobyt a práci v Rabštejně nepřežilo.

Přesto se špatně živeným, mnohdy nemocným, nevhodně oblečeným a vysilující prací decimovaným „otrokům“ podařilo vytvořit dílo pozoruhodného rozsahu. Ražba probíhala za pomoci pneumatických vrtaček a trhaviny Donarit, odstřelené úseky se pak ručně dočišťovaly na požadovaný profil, zpevňovaly se výdřevou a betonovaly. Nedobrovolní dělníci z 18 zemí světa tak během několika málo měsíců stačili vyhloubit celkem 5,5 kilometrů chodeb a výrobních hal, o rozloze 17 500 m čtverečních. Tři budované podzemní soustavy nesly označení podle povrchových budov, v jejichž blízkosti se nacházely. Werk AB a H měly být zmiňovanými továrnami, Werk C pak protileteckým krytem. Z továrny AB se podařilo zrealizovat vyhloubení dvou nepropojených částí o celkové ploše 7300 m2, z továrny H pak prostory s plochou 8300 m2. Kryt C měl na konci války plochu 1900 m2. Část výroby měla i nadále probíhat v nadzemních budovách, než se podzemí rozroste do plánovaných 82 500 m2. K tomu však již naštěstí nikdy nedošlo a práce na ražbě chodeb se 8. května 1945 definitivně zastavily. Těžko říci kolik se nacistům v Rabštejně podařilo vyrobit dílů k leteckým motorům, draků letadel Junkers JU 87, JU 88, křídel JU 188, JU 388, trupů Focke-Wulf 190, vrtulníků Focke Achgelis 223, leteckých kulometů MK 128, raketových střel a konstrukcí KUTO-NASE k zneškodňování protileteckých balónů. Je ale jisté, že ani usilovná výroba v Rabštejně, ani v žádné jiné podzemní tajné továrně v Evropě už Velkoněmecké říší vítězství zajistit nestačila.

V součastné době je možné navštívit část zachovalých podzemních prostor díky občanskému sdružení Rabštejn, které v lokalitě bývalé továrny pátrá po všem co s touto etapou naší minulosti souvisí, nalezené konzervuje, dává do vzájemných souvislostí a prostřednictvím expozice pro veřejnost mapuje. Po předchozí domluvě jsme se se zástupcem tohoto občanského sdružení Vladimírem Peškem vypravili do podzemí i my.

Za dveřmi vchodu do skály, které dodnes střeží úzký betonový válec – protiletecký kryt pro dvě osoby, se před námi tiše otevřela část historie nacistické válečné mašinérie. Tma, ticho, vlhko a chladno dnes vládne komplexu označovaném jako Werk C. Zdejší provoz produkoval snad některé jemnější mechanické komponenty a proto jsou prostory Werku C poměrně nízké a úzké. Chodby i vlastní „haly“ připomínají spíše důlní štoly než tovární provozy a z velké části měly sloužit hlavně jako protiletecký kryt. Prošli jsme úseky zpevněné betonovým nástřikem, ve kterých se nachází zmiňovaná expozice a dvojitým úzkým průlezem, vybouraným v betonové zdi, jsme se protáhli do nezpevněných chodeb nedokončeného podzemního systému. Šedesátiletý zub času již viditelně zanechal na nepříliš pevném pískovci své stopy. Přicházíme k několika menším sesuvům, polím pokrytým uvolněnými balvany a uvědomujeme si, že chvílemi kráčíme jakoby po mořské pláži. Za tuto iluzi je zodpovědný jemný písek, pokrývající v silné vrstvě dlouhé úseky chodeb, který se za uplynulé roky uvolnil ze stropů štol. Tyto prostory jistě nebyly zcela bezpečné ani v dobách svého vzniku. Skutečné nebezpečí však představovala samotná ražba podzemních chodeb. Zastavujeme na místě, kde štolu uzavírá čelba, od níž nahoru snad 5 metrů stoupá něco jako zploštělá šachta. Všímáme si malého křížku u paty čelby a dozvídáme se, že právě zde při ražbě zahynuli pod uvolněnou částí skály dva lidé. Nikdo znalý si při odstřelu nevšiml, že se v tomto místě nachází geologický zlom, oddělující dvě formy pískovce a na vězně odklízející odstřelenou horninu se sesunul velký blok kamene. V hloubení chodby tímto směrem se již nepokračovalo. Zbyla tu jen velká dutina, odkud se uvolnil smrtící balvan a později na místě neštěstí přibyl malý křížek.

Život vězňů i podle předmětů vystavených v expozici neměl pro představitele „nadřazené rasy“ téměř žádnou cenu. V chladu a vlhku podzemí se během dvanáctihodinové pracovní doby pohybovali v tenkých vězeňských šatech a jednoduchých dřevácích. Na jedné posteli se na směny střídali dva lidé, dostávali denně 300 g chleba, polévku s kouskem krmné řepy a jednou týdně 3 dkg koňského salámu. Přesto byly všechny osoby účastnící se budování a provozu zbrojovky Rabštejn s německou precizností registrovány, o čemž svědčí kovové, dodnes dobře čitelné osobní evidenční štítky, nalezené nedávno v areálu továrny. Kolik lidí však celkem přišlo při snaze o záchranu letectva Třetí říše u říčky Kamenice o život, to se už nikdy přesně zjistit nepodaří. Tyto záznamy Němci podle všeho pečlivě zničili.

Oproti Werku C je Werk B(A) mnohem prostornější. Jeho chodby a haly vypadají jako dnešní silniční tunely, jsou z větší části pečlivě vybetonované a jejich půlkruhový profil je zpevněn betonovými oblouky. Nikde není patrné žádné poškození betonu ani jeho posuv vlivem tlaku okolního skalního masívu. Vypadá to tady, jako by firma WFG opustila Rabštejn před rokem a ne před více než půl stoletím. A přece je tu něco, co narušuje monotónnost hladkých zdí až 6 metrů vysokých chodeb. Na konci jednoho tunelu se na nás šklebí malý, sotva průlezný otvor, vybouraný do bytelné betonové stěny. Soukáme se dovnitř a objevujeme ještě nezpevněné rameno ztichlých tmavých štol, jejichž stěny tvoří hrubá, nezačištěná skála a na zemi se zde válí množství uvolněných kamenů. Je tu ještě z dávných dob válečných hrůz mrtvo, smutno a nechce to být rušeno. Zdržujeme se tady raději jen chvilku a průlezem ve zdi se vracíme do bezpečí betonové „katedrály“. V prostorách této bývalé továrny už toho ale bohužel moc k vidění není. Kromě až 10 metrů vysokých čtyřbokých šachet, v kterých měly stát obrovské lisy Simpel-Kamp o síle 2000 t a Müller o síle 500 t, tu zbyly jen dlouhé metry bytelně vystavěných tunelů. Přesto má i Werk B své temné tajemství.

Podle několika očitých svědků, kteří se podíleli na budování továrny, byla jednoho dne nacisty do hlubin komplexu B odvedena skupina sovětských zajatců, kteří se však již ven nikdy nevrátili. Říká se, že byli do podzemí odvedeni k nějakému tajnému úkolu a aby o tom již nikdy nemohli promluvit, museli být někde uvnitř hloubených štol zazděni. Pan Pešek se nám svěřil s tím, že ve Werku B je část tunelu, kam za nic na světě nedostane svého psa. „Je tam něco špatného, to zvíře to poznalo a tak tam nechodím ani já“. Mohl by snad strach psa z tohoto místa souviset se skupinou ztracených sovětů? K hledání zazděných určitě jen tak v dohledné době nedojde. Co však zaměstnává mysl členů sdružení Rabštejn bezprostředně, je otázka, kam zmizela všechna z podzemí vytěžená hornina. Je známo, že materiál odtěžený z dolů a lomů má až třikrát větší objem než měl v podobě původní horniny. Z tak obrovských prostor, které byly vydolovány na Werku B, by pak musely v blízkosti továrny vzniknout z odtěžené skály pořádné haldy. Žádné tu v okolí ale prostě nejsou. Kam Němci odklidili obrovské množství písku a pískovce? Nikdo neví!

Po osvobození se koncentrační tábor změnil na internační. Soustředěni tu byli nacisté, kolaboranti i esesáci a dočkali se podobného zacházení, jakému zde byli krátce před tím vystaveni vězni KT. Přestože vykonávali podstatně méně namáhavou práci, jejich úmrtnost byla dokonce dvojnásobná. Při čekání na soud byli v bídných životních podmínkách vystaveni velmi nelidskému týrání ze strany svých hlídačů zejména příslušníci SS. Koncem roku 1945 byli vězni odvezeni do zajateckého tábora v Děčíně a z Rabštejna se 11.4.1946 stalo sběrné středisko pro Němce, čekající na odsun. V září 1946 byl pak konečně vylidněný tábor zrušen definitivně.

Celý areál Rabštejna byl po válce předán národnímu správci. Materiál i stroje v hodnotě mnoha miliónů říšských marek byly postupně rozebrány, zlikvidovány a rozkradeny. Podzemní komplexy se zalíbily armádě, která se je od roku 1953 rozhodla využívat jako sklad ženijní munice. Jen dodnes nepřístupný Werk H měl poněkud zajímavější osud. Podzemí bylo dobetonováno, vyčištěno a byly zde dokonce raženy nové chodby až k nádraží Veselé pod Rabštejnem. To vše proto, že celý tento komplex se měl stát velkým skladem strategických zásob paliva. Od roku 1964, kdy byl sklad dokončen, až donedávna pak skrývaly chodby Werku H obrovské, 30 až 100 metrů dlouhé nádrže na benzín, naftu a kerosin, tisíce metrů potrubí, přečerpávací stanice a větrací systémy. Po příchodu okupačních vojsk v roce 1968 celý sklad o obsahu až osm miliónů litrů paliva samozřejmě převzala a využívala Rudá armáda. Nadlouho se tu usadila, pohonné hmoty do nádrží doplňovala z vlakových cisteren a Werk H opustila, až když se musela po revoluci stáhnout z našeho území. Teprve v roce 2004 pak byly obří palivové tanky demontovány.

Bez jakýchkoliv dotací se téměř na rodinné bázi snaží sdružení Rabštejn spravovat část rozlehlého areálu bývalé podzemní nacistické zbrojní továrny. Z nadšení pro historii, pro nesdělitelný pocit prožitý při objevu něčeho zásadního a nového, pro vztah k místní krajině a pro potřebu zachovat budoucím svědectví o jedné z nejpohnutějších etap našich dějin, se několik jedinců pustilo do nesnadného úkolu. Zatím to jde, ale správa přeci jen pozvolna chátrajícího podzemí, zabezpečení jeho vstupů či údržba elektroinstalace bude časem vyžadovat stále vyšší finanční injekce. Doufejme přesto, že pro nedostatek peněz nakonec nebude toto „pozoruhodné“ podzemní dílo, na jehož vybudování se nedobrovolně podílelo na 6000 totálně nasazených, válečných zajatců a vězňů KT zapomenuto, uzavřeno nebo zabetonováno. Vždyť zapomenout na to, čeho jsou lidé v rámci jakési zvrácené ideologie schopni, by si mohlo vyžádat potřebu se o tom znovu bolestně poučit.

Rubrika: 

Komentáře

Co však zaměstnává mysl členů sdružení Rabštejn bezprostředně, je otázka, kam zmizela všechna z podzemí vytěžená hornina. Je známo, že materiál odtěžený z dolů a lomů má až třikrát větší objem než měl v podobě původní horniny. Z tak obrovských prostor, které byly vydolovány na Werku B, by pak musely v blízkosti továrny vzniknout z odtěžené skály pořádné haldy. Žádné tu v okolí ale prostě nejsou. Kam Němci odklidili obrovské množství písku a pískovce? Nikdo neví!

Odpověď na tuto otázku naleznete v publikaci Petr Joza - Rabštejnské údolí (Okresní muzeum Děčín 2002), II., Podzemní továrna, str. 73, řádek 10 - 27. Materiál vytěžený z dolů se proti objemu rostlé horniny spíše zvětší o třetinu (tzv. sypná hmotnost), která závisí na stupni podrcení. Velká část odtěženého pískovce byla také zřejmě využita při výstavbě.

Na Rabštejně byl po válce sběrný tábor pro Němce. Můj děda si tam chodil každý den vyzvednout jednoho bývalého německého vojáka na práci. Neozbrojený ho denně vodil přes les na pracoviště a zpět.

A popravil ho potom?

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Krušnohorská salaš Rýžovna
Při lyžování v Krušných horách jsme se náhodou dozvěděli, že snad někde v okolí Božího Daru se nachází salaš Rýžovna....
Žižkův dub
Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem...
Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Kanada
Kanada je velká země plná velkých, kosmopolitních měst i krásné panenské přírody. Vydaly jsme se ji s maminkou...