Pod dlažbou Pražského hradu

Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem zvláštního významu. Je atraktivní a zajímavý tím co mohou jeho návštěvníci spatřit a možná ještě více tím, co je běžným turistům skryto. Jsou tu výjimečné prostory, kam prostě není možno veřejnost vpustit, jsou tu lokality, na kterých se provádí archeologický průzkum a je tu neznámá historie hradu, skrytá zatím ještě úplně všem, ve spodních vrstvách dávných sedimentů, zavážek a zásypů.
Pod dlažbou Pražského hradu
3. nádvoří Pražského hradu
pozůstatky raně středověkého zdiva
fragmenty dřevěné palisády
fragmenty dřevěné palisády
pozůstatky raně středověkého zdiva
kostel sv Bartoloměje
kostel sv Bartoloměje
kostel sv Bartoloměje
část zdobného sloupu
pozůstatky raně středověkého zdiva
románský portálek
původní ostnatá tyč v okně
chodba ze sv. Bartoloměje do sv. Víta s hrobem duchovního
chodba ze sv. Bartoloměje do sv. Víta s hrobem duchovního
pozůstatky raně středověkého zdiva
kostel Panny Marie (882-884)
3. nádvoří z věže katedrály

Hradiště na posvátném místě

Po sklepech klatovských, vypravili jsme se také do sklepení pod Pražským hradem. Nejde ale ve skutečnosti o žádné sklepy, nejde, nebo lépe řečeno původně nešlo ani o žádný druh podzemí. Vstoupili jsme „jen“ do prostor dávného hradního a hradištního areálu, dnes skrytého pod dlažbou a betonovou deskou III. nádvoří.

Skalní ostroh, na kterém Pražský hrad stojí, býval původně skutečně jakýmsi ostrým opukovým dračím hřbetem, velmi členitým a k vybudování tak velkého hradního areálu na první pohled nepříliš vhodným. Svahy hřbetu byly rozdrásány výmoly a mnohými stržemi, celý hřbet byl příčně rozdělen brázdou na dvě části. Ze skály vyvěralo několik pramenů, z nichž ten nejvydatnější, zvaný Svatováclavská studánka, vyhloubil do jižního svahu ostrožny hlubokou rokli, kdesi na úrovni východní části dnešního III. hradního nádvoří.

Celá tato skála, tento ostroh byl od dávných dob kultovním a pravděpodobně i mocenským centrem. Nacházel se tu posvátný pahorek Žiži, stával tu i kámen zvaný knížecí stolec, na kterém byli slavnostně intronizováni první čeští panovníci. Podivně znějící název posvátného pahorku může být podle archeologa Ivana Borkovského odvozen od slova žhnouti, což má prý souvislost buď s pohanskými ohni, které tu v šerém dávnověku hořívaly, nebo se sopečným průduchem, který na vrcholu pahorku ústil na povrch a žhnul věčným světlem z tajemných hlubin země.

Pokud tyto dávné legendy, či zápisy z Kosmovy kroniky mluví pravdu, pak se skutečně jednalo v rámci celé české kotliny o mimořádné místo, které bylo dlouho využíváno převážně k posvátným pohanským a později křesťanským obřadům. Víme, že již od pravěku tato skála lidi přitahovala, vedly se o ní boje a kdo jí obsadil, jako by tím získal právo vládnout okolnímu teritoriu. O těchto dobách toho ale moc nevíme, přesto nám archeologické nálezy napovídají, že tato ostrožna byla odedávna vyhledávána především zdejší elitou. V časech o něco málo pozdějších byl už výběžek nad Vltavou postupně obehnán první dřevěnou palisádou a hliněnými valy, vrcholový hřeben sražen a skála postupně zarovnávána.

Ostroh obestřený mýty a legendami, nabitý silnou zemskou energií, si vybrali první Přemyslovci, aby odtud vládli nově se formujícímu knížectví. Oni sami však rozrůstající se hradiště nezaložili, nýbrž se ho „zmocnili“. Komu ho však zabrali, kdo tu sídlil před nimi, nevíme. Na hřbetu, odděleném na západní straně od hradčanské plošiny hlubokým příkopem, se začaly stavět první sakrální stavby, palác panovníka a nedlouho poté i první domy, zřejmě převážně hospodářského charakteru. Zpočátku dřevěné, ty nejvýznamnější pak povýšené kamenem. Okolo jednoho z nejposvátnějších míst Čech vyrostlo někdy po roce 880 na jeho ochranu rozlehlé, ranně středověké předrománské hradiště.

To mělo původně tři vstupní brány, východní, západní, přicházející od Levého Hradce a jižní, kterou se sestupovalo do pozdějšího podhradí. Při jižní straně opevnění byly soustředěny zpočátku dřevěné obytné domy členů knížecí družiny i palác knížete, v severnějších polohách hradiště se budovaly hlavně zděné sakrální stavby (rotunda sv. Víta, kostel sv. Jiří). V 1. polovině 11. století přestavěl Břetislav I. opevnění hradiště na zděné, dosahující výše až 5 metrů, vstupní brány začaly hlídat věže rozhleden. Na přelomu 11. a 12. století prodělalo celé hradiště po několika požárech rozsáhlou přestavbu. V jeho areálu vyrostly nové kamenné kostely, domy dvořanů i služebnictva, dům biskupa, klášter i dílny a sklady. Za Soběslava I. (1125 – 1140) byl vybudován nový palác s klenutou síní, obytnými prostorami a kaplí Všech svatých. Posíleno bylo i opevnění celého areálu a nyní již Pražský hrad tak získal svou románskou podobu.

I když i toto období historie Pražského hradu je nám dnes už velmi vzdálené, můžeme se kupodivu na podobu tehdejší hradní zástavby alespoň v náznaku dodnes podívat.

Krátký film z naší návštěvy pod III. nádvořím. http://www.moskyt.net/film/historie-ukryta-pod-nadvorim-prazskeho-hradu-...

Vznik archeologické rezervace

Masivní zídky, kdysi zdi prvních kamenných domů, obepínají nevelké obytné prostory a vymezují úzké komunikace dávné hradní zástavby. Procházíme těmi uličkami, snažíme se představit si, jak to tu tehdy vypadalo, jak se tu žilo a jak se odtud vládlo. Nad hlavou máme celé současné III. nádvoří, nesené mohutnými sloupy, ukotvenými v středověkém zdivu. Připadá nám, že staré zdi z nevelkých kamenů nemůžou tu váhu mnoha a mnoha tun betonu unést, ale ony nesou a drží, jako by s nimi už nikdy nic nemělo hnout. Chrání tak unikátní archeologické naleziště, jenž stále vydává nové a často překvapivé objevy.

Počátky archeologického výzkumu na Pražském hradě lze spojit s dostavbou chrámu sv. Víta v roce 1874. V rámci přípravných prací bylo tehdy vyhloubeno několik prvních průzkumných sond a další výkopy, prováděné za účelem archeologického zajištění lokality, na které byla budována novodobá část katedrály, byly hloubeny až do konce dostavby chrámu v roce 1928. Systematický archeologický průzkum hradního areálu, pojatý jako vědecký projekt, pak započal v červnu 1925. Byl vlastně logickým následkem i součástí rozsáhlé stavební úpravy hradu, který se měl propříště stát sídlem prezidenta mladé samostatné republiky. Podle návrhu slovinského architekta Josipa Plečnika, který se na rekonstrukci v letech 1920 až 1934 významně podílel, bylo upraveno i samotné III. nádvoří. Do té doby se směrem od katedrály svažující plocha vrcholu ostrožny byla vyrovnána mohutnou betonovou platformou, nesoucí dlažbu „nového“ nádvoří a zastřešující původní povrch, z kterého se stala archeologická „rezervace“, jakýsi vědecký eden.

Na bádání v tomto unikátním prostoru měla dohlížet odborná Archeologická komise pro výzkum Pražského hradu, sestavená ze zástupců pražského Národního muzea (dr. K. Guth, dr. A. Stocký), Archeologického ústavu (ředitel prof. L. Niederle, K. Buchtela), Kanceláře prezidenta republiky (ministerský rada Blažek, hradní stavitel K. Fiala) a Ministerstva školství a osvěty (dr. Z. Wirth). Dokumentaci v terénu měl pak na starost Jan Filip, Jaroslav Böhm a Jaroslav Pasternak. Od roku 1926, kdy celý projekt převzal Státní archeologický ústav, se vedení samotného výzkumu ujal Karel Guth, kterého v roce 1928 nahradil dr. Ivan Borkovský.

Archeologové pracovali v rámci tohoto projektu v podzemí Pražského hradu prakticky nepřetržitě až do nástupu totality, kdy byl přístup odborníků do hradního areálu značně omezen. Prostor pod III. nádvořím přestal být kontrolován a udržován, což mělo za následek poškození i destrukci některých terénů, rozpad zdiva a ztrátu několika původních dřevěných prvků, které se vlivem prosakující vlhkosti rozložily. V letech 1993 až 1996 proběhl pod třetím nádvořím záchranný výzkum stavu této významné lokality, u příležitosti rekonstrukce povrchové dlažby a roku 1997 pak započal s podporou Ministerstva kultury ČR záchranný projekt, při kterém byl tento archeologický terén ošetřen, zabezpečen a zajištěno vhodné mikroklima. Byla také uspořádána, revidována a k odbornému využití zpřístupněna část dokumentace z prvních let terénního výzkumu.

Objevy minulé a očekávání objevů příštích

Díky původní dokumentaci, dochovanému archeologickému terénu i aktuálním poznatkům v současnosti dochází nejen k novým objevům, ale i revizi starých závěrů. To je způsobené především rozvojem moderních vědeckých metod a oborů (archeobotanika, palynologie, dendrochronologie, analýza stavebních pojiv, atd.), odhalením dříve neznámých souvislostí, jak z oblasti historie, tak například architektury, ale i stále se rozvíjející dříve nepraktikovanou mezioborovou spoluprácí.

Tak se třeba díky na poslední chvíli zachráněným fragmentům raně středověkých dřevěných prvků podařilo získat standardní dendrochronologickou křivku dubu pro pražské prostředí od 9. do 10. století, která může být dále využívána k datování jiných dubových nálezů z tohoto období. Díky této metodě se tak podařilo datovat i dřevěný srub, nalezený pod III. nádvořím, který pochází z poloviny 10. století, a který možná obýval přímo některý z příslušníků knížecí rodiny. Jde přitom v rámci Evropy o zcela unikátní objev, neboť objekty postavené stejnou technikou se jinde nedochovaly.

Mezi pozoruhodné objevy hradní archeologie rozhodně patří i kostel Panny Marie, který byl jednou z nejstarších kamenných staveb na našem území (882-884) a vůbec prvním kostelem postaveným v Praze. Jeho základy se dlouho bezvýsledně hledaly, až se nakonec našly pod dnešní Obrazárnou mezi 2. a 4. nádvořím. Kostel byl podle legendy založen knížetem Bořivojem I. a měl být i nejstarším pohřebním místem Přemyslovců. Pro malé rozměry této významné svatyně i neobvyklé situování stavby mimo vlastní hradiště však v hrobce pod podlahou spočinuly nakonec jen kosti Bořivojova syna Spytihněva I. a jeho manželky.

Výjimečný je i hrob bojovníka z druhé poloviny 9. století, nalezený společně s dalšími asi dvaceti významnými hroby v místech, kde dnes stojí poněkud cizorodý Plečnikův monolit, a kde se podle některých názorů měl nacházet i posvátný pahorek Žiži. Tento předkřesťanský válečník byl na cestu na onen svět vybaven železným mečem, sekerou, dýkou, nožem i koženým váčkem s křesací soupravou a železnou břitvou. K jeho tělu bylo přiloženo také nevelké vědro, které zřejmě obsahovalo něco k jídlu a pití. Dle této nezvykle bohaté výbavy, místu, kde byl pohřben a velmi důkladně zbudovanému hrobu lze soudit, že šlo o velmi významného muže, možná i rodového vůdce, jehož identitu se však zatím nepodařilo odhalit. Antropologické šetření však téměř vyloučilo jeho příbuznost s prvními Přemyslovci!?

Do dnešních dnů se pod současnou úrovní hradního areálu, v desítkách až stovkách vrstev navršených do mocnosti několika metrů, pátrá po historii hradu i naší země. Díky tomu, že byl původní povrch skály zarovnáván, terénní nerovnosti zaváženy a odpad pouze odhrnut, vznikly především při vnitřních stranách hradeb až osmimetrové vrstvy sedimentů, skrývající složitou strukturu pozůstatků staveb, cest, zdí, studní, hrobů, odpadních jímek a dalších artefaktů z různých období osídlení hradního areálu. Ve východní části III. nádvoří byla bývalá rokle potoka vyplněna stále ještě neprozkoumanými vrstvami potenciálně bohatého archeologického materiálu z období od 9. do 12. století, o mocnosti dokonce až 14 metrů. Tyto vrstvy přitom zakonzervovaly nejen jednotlivé stavební fáze raně středověkého hradiště a fragmenty výrobků, které tu po sobě zanechali jeho lidští obyvatelé. Nachází se tu také pozůstatky a stopy toho, co tehdejší lidé jedli, jaká tu chovali zvířata, jaké pěstovali rostliny, co v prostoru hradiště rostlo za stromy, jaké pyly létaly v ovzduší nebo kdy hradiště zachvátil požár.

Otázky v kulisách dávnověku

Dosah poznatků, které nám ještě může tato archeologická rezervace v budoucnosti nabídnout je nepředvídatelný a proto je tak významná a její výzkum tak vzrušující. Mnozí z těch, co se nahoře prochází po novodobé dlažbě kolem katedrály sv. Víta a obdivují její ladné oblouky vůbec netuší, že se pod jejich nohama odehrává napínavé dobrodružství hledání mnohem starší a zatím ještě z velké části neznámé minulosti posvátné skály.

Prohlížíme si základy kostela sv. Bartoloměje (z 2. poloviny 11. století), které jsou korunovány původní kamennou dlážděnou podlahou, stupínkem presbytáře ve východní apsidě i s blokem kamene, na kterém stával dávný oltář. Přecházíme nad dochovanými stěnami původně kryté široké chodby, která kostel spojovala s bazilikou sv. Víta a následně pak i s bazilikou sv. Jiří. Nahlížíme do kamenem obloženého hrobu neznámého duchovního, jehož kosti tu spolu s kalichem a miskou na hostie odpočívaly trochu překvapivě uprostřed této chodby a napadají nás jen další a další otázky, na které zatím nejsou odpovědi k mání. Klenutým románským portálkem vstupujeme do útrob středověkého domu, jehož malé okénko je dodnes chráněno původní železnou „ostnatou“ tyčí. Prohlížíme si i fragment dřevěné konstrukce, která bývala součástí dávné palisády, ještě než byla nahrazena kamennými hradbami jižní fortifikace.

Pohybujeme se v kulisách převážně z 11. a 12. století a někde pod námi tušíme ještě starší časy. Kdo obýval tyto prostory? Známe jen velmi málo jmen z těch dob a ještě méně osudů těchto lidí. Kdo vládl nejstaršímu hradišti nad Prahou, ještě než ho získali Přemyslovci? Byl to tajemný bojovník z hrobu na nejposvátnějším místě ostrožny? Na některé otázky již odpovědi nalezeny zcela jistě nebudou, na některé snad ale ano. Možná tu jednou bude nalezen i sopouch bájného pahorku Žiži, nebo snad zvláštní kámen - pro příští prezidenty jistě atraktivní knížecí stolec :-)

Rubrika: 

Komentáře

jak asi vypadali doby předkřesťanské, zvláště v souvislosti s vrcholen dnešních lobkovitzkých zahrad??? Je my jasné, že se o tom něco ví... nicméně mlčí všichni????

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Něco málo se o tom asi ví, ale hlavně to v poslední době vypadá, že někteří historici skoro až brání tomu, aby se vědělo víc. Snad proto, že tuší, že to tenkrát bylo z velké části jinak, než se doposud říkalo a psalo. A to je myslím velká škoda, nechtít poznat naši minulost, ať již byla jakákoliv, když tu ta možnost je.

Leoš Drahota bM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Hitlerova babička
V Polné nedaleko Jihlavy se nachází starý židovský hřbitov a na něm hrob s pozoruhodnou pověstí.
Chmel - první díl
České chmelařství má dlouhou tradici a těší se světovému věhlasu. Chmel je surovina používaná zejména k výrobě piva a...
Houseboat na Baťově kanálu
Přijíždíme autem k plavební komoře ve Spytihněvi. V rejdě kotví mnoho lodí a jedna z nich se stane na následující týden...
Gorila
Na samém okraji Zlína se nachází zoologická zahrada Lešná společně se stejnojmenným zámkem a přilehlým parkem. Tato...