Moskyt

1. Bílá Paní v odboji

Je sychravé časné ráno. Po dřevěném schodišti západní novogotické věže hradu Rožmberka stoupají dvě mladé dívky s předpisově složeným praporem. Jsou po brzkém budíčku stále trochu ospalé, ale již pečlivě ustrojené v polovojenské uniformě. Je ještě šero, když otevřou střešní poklop na vrcholu věže, kde stojí zdaleka viditelný vlajkový stožár.

Nad řekou hluboko v údolí se válí chuchvalce mlhy a spícím městečkem se rozléhá nesmělý štěkot prvního probuzeného psa. Dívky naučeným způsobem rozvinou zástavu a chystají se jí zavěsit na lanko stožáru. Náhle však jedna z nich zahlédne koutkem oka jakési podivné světlo. Ohlédne se tím směrem a spatří něco, co jí okamžitě zmrazí krev v žilách. Pustí na zem cíp tak posvátně opatrované vlajky a neschopna slova ani pohybu, vyděšeně hledí do zvolna se rozpouštějící tmy. Její společnice zpozorní, když vidí na zem padlý prapor a vytřeštěné oči své bledé kamarádky, zírající někam za její záda. I ona se proto otočí tím směrem a z její náhle zchromlé ruky vyklouzne na zem i druhá strana vlajky. Tam, na věži horního hradu zvané Jakobínka, na jejím pobořeném ochozu, uprostřed jedovatě žlutavého mihotavého světla, vidí obě holky něco, co jako černou můru do konce svých dnů, nezaženou ze svých snů. Nad mnohametrovou výškou věže tam nadnášena neviditelnou silou stojí přízračná ženská postava, zahalená v bílém hávu a dívá se na obě vlajkonošky. Podivný chlad a nevyslovitelnou úzkost cítí dívky zkamenělé strachem. Čiré šílenství je pak zachvátí, když přízrak s vážnou tváří a žhnoucíma očima pozvedá zvolna ruku a zlověstně jim hrozí. Snad nesnesitelná hrůza rozproudí po chvilce znovu krev v jejich žilách a ony se vrhají směrem k únikovému otvoru. Jedné z nich se nohy zamotávají do na zemi se válejícího praporu, ona ho odkopává jako hadr do kouta cimbuří a vrhá se bezhlavě do nitra věže. Teprve při zběsilém úprku po dřevěném schodišti začínají dívky křičet a plakat hrůzou, jako by právě pocítily ledový dotek smrti.

Takhle nějak proběhlo roku 1944 setkání dvou členek nacistické dívčí organizace Bund deutscher Mädel s rožmberskou Bílou Paní. Měly tehdy na jihočeském hradě výcvikový tábor, připravující německé dorostenky na zodpovědnou roli chovných jalovic nové čisté rasy Třetí říše a ten prapor, který měly ráno na věži vztyčit a který se teď nahoře nedůstojně válel po zemi, byl ozdoben hákovým křížem. Zřejmě to, že místo, kde od dávných dob vlála nad krajem zástava s rodovou růžicí Rožmberků, má být zneuctěno fašistickou symbolikou, vyprovokovalo Perchtu z Rožmberka k tomuto zastrašujícímu činu. Zahrozila i na jednu z vedoucích tábora, která na novogotickou věž s dvěma dobrovolnicemi vystoupila poté, co jí na smrt vyděšené dívky zmateně vypověděly o svém zážitku. Vzápětí bylo přivoláno i gestapo, které se okamžitě ujalo vyšetřování podivné záhady. Chtěli především ověřit, jestli nejde o nějakou provokaci ze strany českých vlastenců. Bílou Paní však již nespatřili a její zjevení neobjasnili. Sepsali ale o celém případu spis, který se bohužel po válce ztratil neznámo kam. Dvě Němky se však prý již ze setkání s přízrakem nevzpamatovaly a natrvalo přišly o zdravý rozum.

Tato podpora protifašistického odboje však nebyla prvním ani posledním počinem Bílé Paní, jejíž živou lidskou předlohou měla být Perchta z Rožmberka.

2. Perchta z Rožmberka

Narodila se roku 1429 na krumlovském hradě Kateřině Rožmberské z Vartenberka a ve svých dvaceti letech byla provdána za Jana z Lichtenštejna, kterého jí ze zištných důvodů vybral její otec Oldřich II. z Rožmberka. Tento sňatek se však stal Perchtyním neštěstím a nakonec i prokletím. Manžel jí týral, odpíral veškeré hmotné i citové požitky a jen když sám od manželky něco potřeboval, choval se k ní naoko lépe. Svědčí o tom dopisy, které nalezl v polovině sedmnáctého století jezuita Bohuslav Balbín v třeboňském archivu, a ve kterých si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho o pomoc. Bohuslav Balbín byl také autorem myšlenky, která spojila pohnutý osud Perchty z Rožmberka s legendami o mnohých zjevení Bílé Paní na různých sídlech jejího rodu. Na smrtelné posteli prý roku 1473 požádal Jan z Lichtenštejna Perchtu, aby mu odpustila jeho špatné zacházení, neboť ho tížilo svědomí. Bylo však pozdě, protože jeho žena ho za zničený život nesmiřitelně nenáviděla a odpustit mu už nedokázala. Umírající Jan jí prý z posledních sil za to proklel a slovy "Nechť ani v hrobě nemáš klidu!" ji odsoudil k její posmrtné strašidelné kariéře. Poté co tři roky po manželovi zemřela, začala se na Českém Krumlově i jiných rožmberských hradech skutečně zjevovat ženská postava oděná v bílém a lidé v ní viděli zesnulou Perchtu v roli laskavé ochránkyně Rožmberského rodu. Objevuje se především v bílém, neboť tato barva má navždy symbolizovat smutek a žal, kterého si během života užila. Pokud se však přeci jen ukáže v černém, zvěstuje tím blížící se neštěstí. Černé rukavičky znamenají smrt, ohnivě rudý šat zase varuje před nebezpečným požárem.

3. Přízrak

Na Jindřichohradeckém zámku jí po nocích často potkávali stráže, kuchaři i pekaři, když kráčela vybavená svazkem klíčů dlouhými chodbami. Dokonce jim prý sklopením zraku odpovídala na pozdravy. Člen Tovaryšstva Ježíšova Jiří Mlynář jí viděl na stejném zámku, jak z okna nedostupné věže pozoruje město. Umírajícímu Jáchymovi z Hradce, poslednímu z rodu s erbem zlaté růže, zase přivolala kněze, aby mu poskytl poslední pomazání. Velmi divoce začala Bílá Paní řádit, když nový vladař v Jindřichově Hradci pan Jáchym přestal vařit na Zelený čtvrtek tradiční sladkou kaši pro chudé. Každou půlnoc způsobila tak strašný rámus, že si zámecký pán brzo rozmyslel šetřit zrovna před Velikonocemi na chudých a dal rozkázat rychle navařit pořádné množství pokrmu. Stejně však chtěli spořit i Švédové za třicetileté války, když obsadili zámek. Kdosi však začal rozhánět hlídky, porážet vojáky nebo je vyhazovat z lůžek na podlahu. Ani seveřanům tak nezbylo nic jiného než jít vařit kaši. Perchta jako Bílá Paní byla i ochránkyní posledního rožmberského vladaře Petra Voka. Již od kolébky ho hlídala a opatrovala. Jeho chůvy o tom věděly a mnohem klidněji v noci spaly. Nová, neznalá chůva však prý jednou vytrhla Bílé Paní dítě z ruky, ta se rozzlobila a zmizela ve zdi. Když o tom dospělému Petru Vokovi vyprávěli, nechal prý zeď v těch místech zbourat a našel tam velký poklad. V Třeboni v 19. století, tři podnapilí studenti práv, medicíny a budoucí inženýr, vyprovokovali přízrak Bílé Paní neuváženým žertováním na její adresu. Právník se vychloubal, že kdyby se objevila, objal by ji jako svou nevěstu. Když se pak Paní studentům opravdu zjevila, medik a inženýr ze strachu utekli, ale právník v záchvatu alkoholem podpořené nabubřelosti, skutečně vykročil k ženské postavě s rozevřenou náručí. Bílá Paní se však na něj tak zle podívala, že na místě omdlel a dlouho se pak z toho pohledu vzpamatovával.

Poslední případ zjevení Bílé Paní byl zaznamenán roku 1996 a znovu se odehrál v kolébce Perchtina rodu na hradě Rožmberk. Celý hrad procházel rozsáhlou opravou a dlouho byl porůznu obestavěn zednickým lešením. V pokoji v prvním patře zrovna pracoval lakýrník, když spatřil venku za oknem pomalu procházet ženskou postavu v bílém závoji. Zpočátku si pomyslel, že se někdo prochází po lešení. Po chvilce si však s hrůzou uvědomil, že lešení je z této zdi dávno sundáno. Přiběhl proto vyděšeně k oknu, ale Bílá Paní, aniž by mu věnovala jakoukoliv pozornost, zvolna se jakoby rozplynula.

V jedné komnatě Rožmberského hradu je dnes instalován romantický obraz Bílé Paní. Se smutnou tváří píše jakousi hůlkou do písku pod svýma nohama záhadný nápis. Zatím nikomu se jej však nepodařilo rozluštit. Jedna legenda říká, že ten kdo odhalí smysl toho nápisu, osvobodí Bílou Paní z jejího prokletí, dá jí klid a sám získá velký poklad.

4. Pátrání po Bílé Paní

Moskyt se do legendy o Bílé Paní vkládá 16.7.2001. Přijíždíme v počtu šesti průzkumníků do malého jihočeského městečka a ubytováváme se tak, že dobře vidíme na celý hrad a ihned vyrážíme obhlédnout možnosti našeho pátrání přímo v dávném sídle Rožmberků. Před hradní bránou se nám podaří oslovit sdílného kastelána a domluvit si s sním na další den schůzku. Potom se s blížícím večerem jdeme občerstvit do místních pohostinství, kde nad sklenicí zlatavého moku dlouho do noci rozebíráme plány na příští den. O Bílé Paní se však vyjadřujeme zásadně s respektem, abychom nedopadli jako nešťastný student práv. Když se tmou vracíme na ubytovnu, abychom zalezli do spacáků, pozorujeme nad městečkem světlomety osvícený hrad Rožmberk a tajně doufáme, že zrovna dnes je ta noc, kdy se Bílá Paní znovu zjeví.

5. Dvě věže

V devět ráno 17.7.2001 absolvujeme prohlídku hradu se skupinou a průvodcem za 60 Kč a poprvé vidíme slavný obraz Bílé Paní. Nápis u jejích nohou je opravdu velmi nerozluštitelný. Abychom si udělali představu o vymáhání spravedlnosti ve středověku, navštěvujeme i místní mučírnu za 10 Kč. Potom si domlouváme s kastelánem na 17. hodinu sraz, kdy nám prý bude mimo oficiální prohlídku umožněno navštívit hranatou novogotickou věž, odkud dvě Němky spatřily v roce 1944 přízrak Bílé Paní a budeme smět také znovu obhlédnout tajemný obraz. Prohodíme i několik vět s mužem, který nám ukazoval mučírnu a který je zároveň autorem brožury o zdejším přízraku. Je k nám zpočátku poněkud nedůvěřivý, ale potom nám dává tip na další místní zajímavost - nedaleký šibeniční vrch. Vydáváme se zatím prozkoumat gotickou věž zvanou Jakobínka, na jejímž vrcholu Němky zjevení viděly. Patří teď pod správu České pošty a nám se podaří sehnat člověka, který nám je ochoten odemknout mříž uzavírající vchod do věže. Krátká přímá chodba vede k úzkému komínu o průměru asi 120 cm. uprostřed kruhového těla věže, který je vyplněn krouceným dřevěným schodištěm. Tam však máme vstup zakázán, neboť schodiště je prý v dezolátním stavu a tedy nebezpečné. Dozvídáme se ale, že v dávných dobách Perchty tu žádné schody nebyly a věž ani nebyla opatřena spodním vchodem. Do poloviční výšky byla věž obestavěna dřevěným hradem a vcházelo se do ní dveřmi na této úrovni. Spodní část pak sloužila jako vězení nebo snad hladomorna. Také jsme zjistili, že prostor uvnitř věže je v horní části širší a na samý vrchol vedou místo schodů jen dřevěné žebříky. Když jsme z věže vycházeli, všimli jsme si, že je zevnitř nad vchodem zřetelně vyznačen rok 1972. Má to snad být datum vybourání tohoto vchodu? Od nikoho se nám zatím nepodařilo zjistit, bylo-li nebo nebylo ve věži schůdné schodiště v roce 1944, kdy se Paní na věži ukázala dívkám. V případě, že nebylo, by se totiž dala vyloučit možnost případné provokace, zastrašování nebo odbojářského činu ze strany českých vlastenců. Vybourání spodního vchodu až v roce 1972 by tuto alternativu vyvracelo také. Možnost, že by se na vrchol věže někdo dostal jiným způsobem než po schodišti není reálná. Zjištění, že žádné schody tehdy na věž nevedly, by tedy významně podpořily nadpřirozenost tehdejší události. Zatím však z různých zdrojů zaznívají na otázku přítomnosti schodiště v Jakobínské věži v roce 1944 protichůdné názory. Řešíme i problém poměrně velké vzdálenosti mezi Jakobínskou a novogotickou věží, odkud dívky Bílou Paní viděly. Bylo by vůbec z takové dálky vidět, že jim postava v bílém hrozí? Na druhou stranu není důvodu pochybovat o tom, že opravdová Bílá Paní není vázána životní velikostí lidí a zjevila by se jim v jakémkoliv potřebném rozměru, aby bylo jasně zřetelné co ukazuje.

Odjíždíme si prohlédnout šibeniční vrch a vracíme se abychom v 17 hodin vystoupali na novogotickou věž opatřenou vlajkovým stožárem. I sem na čtvercovou plochu ohraničenou cimbuřím vedou dřevěné schody. Oplechovaný střešní poklop nás vpouští na místo, kde členky Bund deutscher Mädel prožily před padesáti osmi lety svůj hrůzný zážitek. Jakobínka je odtud dobře vidět a věřím, že i výraznější výstraha lidskou rukou, by byla zřejmá. O zřetelnosti případného zastrašovacího gesta skutečného přízraku, s jeho možnostmi, pak vůbec nepochybuji. Po opakovaném shlédnutí obrazu a neznámými znaky vyhotoveném nápisu, pohovoříme s průvodcem i kastelánem a opouštíme hrad. V hlavě máme snad více otázek než před příjezdem do Rožmberka a ani v hospodě jich po dlouhé debatě neubývá. Vracíme se na svou vodáckou ubytovnu a před usnutím z okna pozorujeme nasvícený, do noční mlhy se nořící tajůplný hrad nad řekou Vltavou.

6. Otázky se hromadí, odpovědí se nedostává

Je přízrak zjevující se již pět set let na sídlech rodu Rožmberků manželem prokletá Perchta? Co znamená podivný nápis na obraze Bílé Paní? Je v Jižních Čechách zakopán poklad Rožmberků? Viděly německé dívky za druhé světové války opravdový přízrak, nebo jen člověka využívajícího místní legendy k zabránění vyvěšování nacistických symbolů? Bylo v roce 1944 na Jakobínce schůdné schodiště nebo nebylo? Z kterého místa horní části Jakobínské věže hrozila postava v bílém nacistickým dorostenkám? Kam zmizely vyšetřovací spisy Gestapa? Koho viděl lakýrník kráčet po neexistujícím lešení? Je Bílá Paní nadpřirozenou bytostí, přestrojeným člověkem využívajícím staré legendy nebo jen pohádkou? Podaří se někdy někomu najít odpovědi na tyto otázky? My se pokusíme v pátrání pokračovat. Zkusíme kontaktovat další svědky i jiné osoby, které by nám mohly sdělit nové skutečnosti. Pokud nám i Vy můžete s pátráním nějakým způsobem pomoci, neváhejte a kontaktujte Moskyta.