Pekelník Trenck

V brněnské Kapucínské hrobce odpočívá v prosklené rakvi mumie jednoho z nezapomenutelných válečníků, jehož život byl nadmíru rušný od narození do smrti a dokonce i po ní.

Ve společnosti mrtvých mnichů, položených jen tak na holé zemi, sní svůj věčný sen muž, který sem tak trochu nepatří. Jeho bytelná rakev nese rodové heslo: „Per Procellas ad Portum“ (Bouřemi k přístavu) a on opravdu měl život bouřlivější než naprostá většina lidí. Jeho domovem bylo bitevní pole, jeho nejlepším přítelem věčně krvavá šavle a jeho nejvěrnější milenkou smrt. Panicky se ho báli jeho nepřátelé i spolubojovníci. Byl to opravdový drsňák disponující obrovskou fyzickou silou, statnou postavou, ale i inteligencí. Neměl strach z vlastního konce a cizí životy pro něj neměly velkou cenu. To z něj dělalo skutečného démona v boji a nezkrotnou legendu v dobách míru.

Z velké části snad za tento jeho přístup k životu mohla porodní bába, která ho 1. ledna 1711 v italském Reggiu přivedla na svět. Zdálo se jí totiž, že malý synek Anny Marie rozené Kettlerové z Hargrätten, snad příbuzné velmistra řádu německých rytířů Gottharda Kettlera, modrá a umírá. Rozhodla se proto zachránit sotva zrozený život překvapivým zákrokem z říše pověr – ponořila novorozeně do vína. Tím prý malého barona Trencka nejen že zcela vzpamatovala, ale způsobila tak, že se mu smrt dlouho vyhýbala i v jeho dalším, velmi dobrodružném životě.

To se dalo vypozorovat už v jeho dětství, kdy jako zázrakem přežil mnoho vážných nehod. Mimo jiné ho jen o kousek minula kulka z otcovy pistole s kterou si neopatrně hrál, s těžkými popáleninami ustál pád do ohně i podchlazení, když se pod ním prolomil led. Jako jediný vyvázl živý z nehody, při níž se kočár po splašení koní zřítil do hluboké propasti a vyhnula se mu i epidemie neštovic, vylidňující celý kraj.

Zdá se, že i sám František Trenck časem uvěřil své „nesmrtelnosti“ a podle toho žil. Jako mladík získal vzdělání u jezuitů v uherské Šoproni, poté studoval ve Vídni. Již jako sedmnáctiletý dosáhl důstojnické hodnosti a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku. Dlouho v něm však nevydržel. Poprvé, ale zdaleka ne naposledy je pro nekázeň a nezvladatelné chování v roce 1731 nucen od vojska odejít.

Mladý baron byl velmi přitažlivý pro ženy. Nejen že z něj vyzařoval italský temperament, přitahoval něžné pohlaví i svou statnou postavou a hezkým obličejem, doplněným černými vlasy a hustým obočím. Při úsměvu však prý jeho tvář získávala zvláštní „ďábelský výraz“. Trenck rozhodně nebyl primitivním omezencem. Vynikal naopak chytrostí, měl slušné vzdělání, hudební nadání a platil za výborného společníka i tanečníka. Ovládal velmi dobře několik jazyků, byl znalcem anglické literatury. Oblíbenost u žen a samozřejmě i jeho náklonnost k ženám mu v životě několikrát způsobila problémy, jindy jí zase vděčil za mnohé výhody. Svou přízeň jim však často dával najevo poněkud barbarským způsobem. Už jako třináctiletý prý znásilnil několik šestnáctiletých a dvacetiletých dívek. Baron byl samozřejmě i velký požitkář. Věnoval se naplno nejen ženám, ale i pití vína a karbanu. Bylo mu právě dvacet let, když mu jednou u karet došly peníze a on o ně požádal otcova komorníka. Ten je však mladému pánovi odmítl vydat a zpečetil si tím svůj osud. Rozzuřený Trenck mu totiž vzápětí ke zděšení všech přihlížejících jedinou ranou na místě rozpůlil hlavu šavlí, potom si sedl zpátky ke stolu a klidně pokračoval ve hře. Někdy tou dobou se mladý baron na přání svého otce, který si přeje, aby se syn usadil, žení s dcerou barona Tilliera Josefínou. To však nebyl šťastný krok. Společný život s divokým Trenckem je pro Josefínu jedním velkým utrpením. Brzy umírá, stejně tak jako čtyři děti, které svému muži porodila. Znovu zcela svobodný baron se vzápětí s nadšením vrhá na svou vojenskou kariéru, povzbuzen právě začínající válkou s Tureckem (1737).

František Trenck byl zdá se pro válku přímo předurčen. Vždyť na bitevním poli stál poprvé již v roce 1717, jako šestiletý, když ho jeho otec Jan Jindřich – pruský šlechtic bojující na rakouské straně, vzal sebou na zkušenou při dobývání Bělehradu. V mládí ho zřejmě výrazně ovlivnila i blízkost neklidné uhersko – turecké linie, střežené tenkrát svéráznými hraničáři, zvanými panduři. Tito drsní muži se snažili ochránit zemi před častými vpády Turků a kraj baronova dospívání byl tak dějištěm četných bojůvek a konfliktů.

Již jako důstojník Trenck zřejmě inspirován divokými hraničáři mnoho let usiluje o vytvoření vojenské jednotky pandurů. Touží po vlastním sboru složeném ze schopných a hlavně všeho schopných dobrovolníků, sebraných mezi zločinci a dobrodruhy. S tímto nápadem je však svými představenými vytrvale odmítán a cesta za vlastním pandurským oddílem je tak nečekaně dlouhá. Než Trenck svého cíle nakonec dosáhne, bojuje v mnoha bitvách, v Ruské i Rakousko-Uherské armádě, pobije mnoho nepřátel, prožije několik milostných aférek, je několikrát vězněn a několikrát odsouzen k trestu smrti. Vrhá se s úsměvem do nejnebezpečnějších bojových akcí, shromažďuje kolem sebe zručné zabijáky bez svědomí a získává si uznání svých velitelů. Zároveň ale roste u ostatních důstojníků závist a nenávist k tomuto výjimečnému válečníkovi. Jen málokdo se mu však odvažuje postavit přímo a kdo to přeci jen udělá, je brzy po smrti. Zavilým nepřátelům tak nezbývá než proti Trenckovi začít bojovat intrikami a pomluvami vyřčenými za jeho zády.

Když se skupinou tří set mužů vtrhl baron v roce 1738 do Ruska, aby se přidal k maršálu Münnichovi a pomohl mu proti Turkům, získal sice po mnoha úspěšných akcích maršálovo uznání, slávu, ale i nenávist zbytku důstojnického sboru. Má konflikty s nadřízenými a kdosi na něj žaluje, že se vydává za příbuzného ruské carevny, kterým možná opravdu i je. Obviňují ho z nezvykle velkých ztrát vojáků padlých pod jeho velením, vyčítají mu množství zabitých koní. Baron Trenck je odsouzen k těžkému žaláři, je přikován v temné podzemní kobce, ale zřejmě na čísi přímluvu brzo propuštěn a vrácen k vojsku. Dalším soudem, před kterým se kapitán Trenck zpovídá z fyzického napadení jakéhosi plukovníka, je již odsouzen k trestu smrti. Na tento rozsudek však baron pohotově zareaguje překvapivým návrhem. Žádá, aby mu byla udělena milost, pokud z příští vojenské akce přinese tři hlavy Turků. Trenckův ochránce maršál Münnich s návrhem rád souhlasí a ostatní také nejsou proti. Myslí si, že splnit takový úkol bude i pro barona nemožné a z bitvy se již živý nevrátí. Trenck se ale vrátil. Vrátil se celý pokryt zaschlou krví nepřátel, „chechtal se jako sám ďábel“ a před generály pohodil do prachu hned čtyři useknuté turecké hlavy. Obdiv, hrůzu i strach tehdy zřejmě pocítili vojáci hledící na šklebícího se zakrváceného barona. Zachránil si život a získal ještě větší respekt. Je povýšen na majora a jeho spolubojovníci mu začínají říkat Pekelník nebo Ďábel. I během dalších válečných akcí pak baronova sláva dál roste. Známá je například příhoda, kdy Pekelníkovi na bitevním poli jeden Turek vrazil plnou silou do břicha dlouhé kopí, což měl být jistý baronův konec. Trenck si však kopí před zraky nepřítele sám z těla vytáhl, přelomil ho a než odjel nechat se ošetřit, vztekle jím hodil po zděšeném Turkovi. Z tohoto zranění se prý Pekelník velmi rychle zotavil a po smrtící ráně mu zbyla jen malá jizvička.

Baron byl proslulý svou mimořádnou fyzickou dispozicí. V pažích a v prstech na rukou měl až neskutečnou sílu. Dokázal prý jedním švihnutím šavle přeseknout volskou šíji, takže sekání bezpočtu hlav Turků pro něj nebylo problémem. Podle antropologických výzkumů měřil Trenck skoro 190 cm, měl atletickou pružnou postavu a mohutnou hruď. Byl vybaven širokými rameny a mimořádně vypracovaným svalstvem. Co z něj však dělalo skutečného démona na bitevním poli, byla jeho zběsilost v boji. Jakoby neznal strach, vrhal se s potěšením do nejkrvavějších soubojů a nikdy neustupoval. Byl srostlý se svou po krvi lačnící šavlí a ta byla dokonale pracující součástí jeho těla. Vypadalo to, že přišel zdravého rozumu a instinktu sebezáchovy zbavený do bitvy zemřít, ale vždy jeho rukou umírali jen ti druzí. Tak nezkrotný duch se pak jen těžko podřizoval vojenské kázni.

Za surové zbití velitele a za urážku jeho manželky je při svém působení v Rusku brzy znovu odsouzen k smrti. Trest je ale snad na maršálovu přímluvu vzápětí změněn ve vyhnanství na Sibiři a nakonec „jen“ na šest měsíců v kyjevském vězení. Trenckovi se ale pobyt v Kyjevě moc nelíbí. Musí pracovat na stavbách a špatně snáší kruté mrazy. Jak se sám ve svém životopise vyjádřil, byly to nejstrašnější dny jeho dosavadního života a zdá se, že i jeho silné a houževnaté tělo v ruském vězení zcela opustila veškerá energie. Měl být dokonce znovu popraven a již stál před popravčí četou, když v poslední chvíli dorazil kurýr s milostí. Snad znovu zafungovala smrt zahánějící koupel ve víně, kterou ho do života vybavila porodní bába, možná nad Trenckem znovu podržel ochranou ruku někdo z mocných. Baron je novým únikem před zubatou každopádně povzbuzen a motivován k dalším dobrodružstvím.

8. února 1740 byl František Trenck vyhoštěn z Ruska a tak se vrací do vlasti. Než ale východní bojiště definitivně opustil, koupil si zde otrokyni a pro vetší potěšení sebou odvezl i dvě čtrnáctileté dívky Rebeku a Marusju. Usazuje se na svém statku ve Slavonii a úspěšně hospodaří. Statkářská idylka však netrvá dlouho. Brzy je nucen vypořádat se s množstvím zbojníků decimujících celý kraj a žádajících i po baronovi pravidelné vyplácení výpalného. Jaká drzost! To si samozřejmě baron nemůže nechat líbit a vyčištění kraje se ujme po svém. Dá znovu s velkým potěšením dohromady novou soukromou polovojenskou jednotku, do které naverbuje zabijáky, zločince a muže, kteří již nemají co ztratit a začne vybíjet loupeživé tlupy. Celý kraj se vzápětí začne bát víc Trenckových lidí, než původních zbojníků. Baron nezná slitování, libuje si nejen v zabíjení, ale v i v mučení. Rád využívá narážení na kůl nebo pomalé ubití člověka k smrti. Civilní život prostě Pekelníkovi nevyhovuje. Není-li zrovna po ruce nějaká válka, tak jí rozpoutá. Trenck nakonec sice vyhladí zbojníky v celém kraji, sám však začne loupit a vraždit nevinné lidí. Na barona je v Oseku vydán zatykač a ten se proto raději stahuje ke kapucínům do Vídně. Zdá se, že František Trenck je v úzkých a jeho divoká krvavá hvězda pomalu hasne. Opak je však pravdou. Nejslavnější etapa jeho života má teprve přijít!

Roku 1740 usedá na rakousko-uherský trůn Marie Terezie a Trenck, jenž získal podporu vlivného vévody Karla Lotrinského, opouští kapucínský azyl. Situace v Evropě je napjatá. Znovu má přijít čas válek a válečníků a baron je bezesporu jedním z nejschopnějších. V jeho mysli ožívá dávný sen a on přichází za právě dosazenou panovnicí se svým návrhem na vytvoření vlastní oficiální elitní jednotky o síle jednoho tisíce dobrovolníků. A Marie Terezie s Trenckovým návrhem souhlasí! Snad mladou budoucí císařovnu k přijetí baronova návrhu přiměje potřeba jakékoliv loajální vojenské síly, je ale také možné, že Marii okouzlil charismatický důstojník s neuvěřitelnou pověstí. Říká se, že baron skutečně později byl milencem císařovny, jisté je ale jen to, že 27. února 1741 dostává konečně Trenck od válečného rady markýze di Quadagniho dekret na naverbování tisícovky pandurů. Teprve třicetiletý Pekelník se stává velitelem té nejbezohlednější a nejdrsnější „armády“ té doby, sebrané ze zločinců a odpadlíků, kteří si mají své resty odsloužit bojem za rakouský trůn. Mnozí z nich tehdy dostali jednoduše na výběr – buď vojenská služba, nebo šibenice. Trenckovi panduři získávají i vlastní uniformu, korunovanou rudými plášti s kapucou, díky kterým se jim začalo říkat „červení kapucíni“.

Baron dokázal svou malou „armádu“ znamenitě vycvičit a přenést na své muže něco z vlastního opovrhování smrtí. Byl svými vojáky obdivován a respektován. O tom jak toho dosáhl vypovídá příhoda, popisující kterak naložil se vzpourou, vyprovokovanou v jednom z jeho pandurských oddílů. Když jednou přijel na kontrolu této jednotky, všichni její vojáci prý v jednom okamžiku na Trencka vystřelili. Zemřel baronův sluha, padl jeho kůň, ale když se rozptýlil dým, vyděšení vzbouřenci hleděli v hrůze neschopni pohybu do očí stojícího nezraněného Pekelníka. Osobně prý Trenck utloukl k smrti iniciátora vzpoury, ale další okolnosti puče již nevyšetřoval. Nechal nastoupit celou svou armádu a každému třetímu vojákovi v řadě dal prostě useknout hlavu. Kázeň byla obnovena. Již nikdy podobné problémy ve svém sboru řešit nemusel.

Působení v Trenckově jednotce bylo něčím mezi vojenskou službou a organizovaným loupeživým rabováním. Pokud se naskytla příležitost, baronovi muži zabíjeli, znásilňovali a loupili. Cílem jejich nájezdů se v roce 1741 stalo Německo. Trenck v čele pandurů vyraboval a vyvraždil několik zámků a dokonce i klášterů, aniž by se s rakouskou korunou podělil o kořist. To se však přestalo líbit vrchnosti a tak se Pekelník rozhodl udobřit si ji mistrovskou vojenskou akcí. Vydal se dobýt zatím všem útokům odolávající zámek v bavorském Diesentheimu. V noci se schoval za jeho hradbami a ráno nechal z druhé strany na zámek pálit z děl. Obránci soustředění na dělostřeleckou palbu pak byli dokonale zaskočeni přepadením zezadu a zámek byl brzo dobyt. Při pátrání po kořisti v zámeckých sklepích však Trencka opustilo štěstí. Téměř do obličeje mu tady vybuchl soudek s prachem, který se jeho vojáci pokoušeli rozbít v domnění, že skrývá blýskavé zlaťáky. Baron byl vážně raněný, měl popálenou tvář, ale stihl ještě na místě napíchnout na kůl německého velitele za to, že ho neupozornil na hrozící nebezpečí. Trenck nechal jako obvykle všechny obyvatele zámku vybít, na živu nechal jen doktora, aby se mu postaral o jeho těžká poranění. Doléčila ho prý nakonec jakási kořenářka a jeho obličej díky četným jizvám získal ještě ďábelštější výraz.

Baron dál postupuje od jednoho válečného úspěchu k druhému, obvyklé intriky uvnitř armády ho sice na chvíli odstraňují z čela pandurů, brzo se však na své místo díky intervenci císařovny s velkými poctami znovu vrací. Místem jeho dalšího „řádění“ je Elsasko, kde si samozřejmě počíná se stejnou krutostí jako v Bavorsku. Trenck je na vrcholu slávy, cítí se jako ryba ve vodě a jeho panduři jsou neporazitelní. Roku 1744 ho ale znovu na bojišti opouští štěstěna. V bitvě u Kolína, kde se rakouská armáda 8. října střetla s Prusy ustupujícími z jižních Čech, mu dělová koule přerazila nohu a baronovi hrozí amputace. Zranění se zřejmě zkomplikovalo otravou krve a Trenck je nucen podstoupit zdlouhavé, ale úspěšné léčení. Během něj polehává ve špitálech v Čáslavi, Znojmě i Vídni, aby se však ještě kulhající a o berlích znovu nedočkavě vrátil na bojiště.

Jeho již pětitisícový pandurský sbor 30. listopadu 1745, v Trenckově poslední bitvě u vesnice Zárov (dnes Žďár) poblíž Trutnova, získává nepřátelskou pokladnu a dokonce i osobní stříbrný servis samotného pruského krále Fridricha II., v celkové hodnotě dvou miliónů zlatých. Jak k tomu přesně došlo, není dodnes úplně jasné. Baron se prý se svým oddílem dostal velmi blízko samotnému Fridrichovi. Spekulovalo se dokonce i o tom, že šlo o léčku Prusů, která měla za cíl odlákat pozornost pandurů a ovlivnit tak výsledek bitvy. Jisté je, že po bitvě proti Trenckovi vystoupila „domácí opozice“ razantněji než kdykoliv před tím. Třiadvacet císařských důstojníků před dvorem vypovídalo, že se plukovník František Trenck nechal od pruského krále koupit a pustil ho na svobodu, když ho předtím pandurský sbor zajal. Baron byl obžalován z velezrady a stanul před vojenskou vyšetřovací komisí. Zřejmě znovu samotná Marie Terezie zapříčinila, že byl Trenckovi vzhledem k obvinění udělen jen směšný trest – pokuta ve výši sto dvaceti tisíc zlatých. Baron ale místo aby byl vděčný, že z toho vyvázl tak lacino, odmítl pokutu zaplatit. To už bylo příliš. Trenck je okamžitě uvržen do vídeňského vězení a vypadá to, že tím definitivně Pekelníkova „ďábelská jízda“ končí.

Baron však znovu nedělá radost svým nepřátelům a z vězení, snad za pomoci své milenky baronky Lestockové prchá. Místem jeho azylu je tentokrát Holandsko. Ne však nadlouho. Pokuta je mu odpuštěna a v roce 1746 Pekelník František baron Trenck sebevědomě a s ďábelským šklebem na tváři, vítězně vjíždí do Vídně v čele sboru svých „červených kapucínů“.

Trenck však nakonec ve vězení přeci jen skončil. Ve vězení na brněnském Špilberku. Zřejmě hlavně proto, že ztratil část přízně Marie Terezie. Urazil ji tím, jak zacházel s nemalou shovívavostí, kterou mu po léta projevovala, urazil ji i tím, že v divadle zaútočil na člena jejího doprovodu a málem ho uškrtil v době, kdy měl být zrovna v domácím vězení. Trenck opětovně napadá předsedu vyšetřovací komise, před kterou je znovu předvolán pro vlastizradu a skoro ho při tom zabije. Je opět odsouzen k smrti, ale císařovna rozsudek nepotvrdí. Je prozatím vězněn v kasárnách, kde mimo pořádání hostin, divokých pitek a užívání si s mnoha ženami, začíná psát své paměti. 28. srpna 1748 je odsouzen k smrti za znásilnění Anny Marie Gesrtenbergové z Vratislavi a panovnice už má Trencka dost. Nechce již od armádních důstojníků poslouchat, že Trenck chystá proti jejímu majestátu spiknutí, nechce již řešit další a další obvinění snášená na baronovu hlavu, když on sám si její pomoci neváží. Mění rozsudek smrti nad Františkem Trenckem na trest doživotí a poskytuje tím svému chráněnci poslední milost.
Baron se na hradě Špilberku prý neměl zle. Navštěvovaly ho ženy, staral se o něj jeho osobní sluha a nosil mu z hostince každý den dobré jídlo a pití. Jeho celu mu dokonce dodatečně vybavili i malým okénkem, aby mohl alespoň přes mříže pozorovat oblohu. Trenck prý hrával ve vězení karty a užíval si plnými doušky veškerých požitků a nadstandardních výhod, které mu mohlo zařízení tohoto typu poskytnout. Nic však nemohlo člověku jeho ražení vynahradit svobodu o kterou definitivně přišel. Pití, přejídání a vězeňské prostředí nedovolující dostatek pohybu, na který byl po celý život zvyklý, podlomilo baronovo zdraví a pomalu se přiblížil jeho konec. Trpěl velkou bolestí kloubů, špatnou činností ledvin a jater, připomněla se stará zranění. Pekelník cítil, že zubatá tentokrát zvítězí. 29.9.1749 sepisuje baron před svědky svůj testament, v němž mimo jiné daruje dva milióny zlatých brněnským kapucínům, v jejichž hrobce si přeje být pohřben. 4.10.1749 svobodný pán Trenck umírá. Je mu necelých 39 let! Třicet devět let během kterých prožil to, co by jiní neprožili ani za celá staletí, kdyby jim byla dána. Kolik lidských životů měl na svědomí tento muž, kolik krve teklo po jeho rukou, kolika se zmocnil žen a kolikrát se on sám díval do prázdných očí své smrti. Neznal strach, neznal ani slitování, bral a zabíjel. Nikdo nespočítá kolik způsobil bolesti a utrpení a přesto nás tento člověk z minulosti stále něčím neodolatelně fascinuje. Snad svou volností, z které neslevil před ničím a před nikým.

Baron Trenck zemřel, příběh se uzavřel. Nikoliv! Nebyl by to ten starý známý Pekelník, kdyby jeho smrtí jen tak všechno jednoduše skončilo. Kolem skonu slavného velitele pandurů se vynořilo hned několik nejasností, legend a konstrukcí. Podivné je, že Trenck přesně s předstihem určil den své smrti. Zvláštní je, že tolik toužil být pohřben právě v kapucínské hrobce, o níž bylo známo, že mrtvá těla se zde nechávají jen volně ležet a proudícím vzduchem přirozeně mumifikovat. Překvapující se zdá, že tak náhle a hlavně štědře zamířil do náruče církve a to právě k tomu řádu, který ho již jednou skrýval před světskou spravedlností. Neobvyklé je i to, že mu byla po smrti z nějakého důvodu odříznuta hlava, že jeho mumii chybí dva krční obratle. Proč tolik zvláštních okolností kolem nenásilné smrti?

Nabízí se hypotéza, že Trenck zemřel jen zdánlivě. Věřilo se, že požil jakýsi zmrtvující jed a nezahrabán, jen volně uložen v kapucínské hrobce, čekal na podání protijedu. Podobným způsobem ostatně byl prý již jednou z vězení vysvobozen a to tenkrát, než utekl do Holandska. Protijed mu snad tehdy podala baronka Lestocková, která se teď, v době jeho smrti „náhodou“ také zdržovala v Brně a která ho během jeho uvěznění na Špilberku několikrát navštívila. Známá je také skutečnost, že u baronova těla uloženého do hrobky kapucínů, po devět dní stála „čestná stráž“, kterou sem rozkázal postavit zástupce velitele pevnosti podplukovník Kottulinsky. Nikdo po tu dobu k mrtvému nesměl a podání protijedu bylo tak nemožné. Možná právě tehdy byla baronova hlava „pro jistotu“ oddělena od těla.

Je tak možné, že se poslední Pekelníkův pokus o získání tolik milované svobody nezdařil. Snad jeho nepřátelé tušili co chystá, možná promluvil některý z obdarovaných kapucínů, aby si po „vzkříšení z mrtvých“ nechtěl Trenck vzít své milióny zpět. Pravděpodobně ale baron opravdu zemřel a jeho věznitelé tomu jen po předchozích zkušenostech zkrátka nemohli uvěřit. Podle výzkumů provedených antropologem Tomášem Dacíkem je mumifikované tělo ležící v brněnské hrobce společně s mumiemi mnoha mnichů skutečně Trenckovo. Potvrzují to mimo jiné i na tkáních a kostech nalezená zranění, odpovídající popsaným válečným traumatům. Oddělená hlava patří jednoznačně k tělu a zřejmě se nikdy od trupu na dlouho nevzdálila. Rozkladné i konzervující procesy na obou oddělených částech probíhaly shodně, což svědčí o tom, že prodělaly společnou mumifikaci v Kapucínské hrobce. Zpráva, že si hlavu Pekelníka nechala přivézt ukázat Marie Terezie, se tak jeví velmi nereálná. Někdo si prostě jen chtěl být po přenesení barona ke kapucínům jistý, že Pekelník neožije a proto mu nechal uříznout pro život nezbytnou část těla.

Mumii později někdo ukradl růženec s kterým byla pohřbena, i spolu s články ukazováčku a palce. Poslední útok na dnes již zcela bezbranného ďábla ale proběhl poměrně nedávno. V devadesátých letech 20. století se Trenckovu skleněnou rakev náhle pokusila rozbít mladá dívka z Brna, jednající pod vlivem silné drogy. Sklo kryjící slavného velitele pandurů však odolalo úderu jejího lokte a pološílená narkomanka se proto vrhla na vedlejší mumii. Utrhla jí paži a s tou vyběhla ven mezi vyděšené lidi. Nabízela ji kolemjdoucím a předváděla s ní jakési magické rituály. Po chvíli byla zadržena policií a umístěna do cely předběžného zadržení. Tam strážníkům zanechala podivné poselství. Stěny cely ozdobila neznámými znaky a „ďábelskými znameními“ namalovanými vlastní menstruační krví!

Že by se baron Trenck 250 let po své smrti stal modlou jakéhosi krvavého kultu? Že by naše současníky fascinovalo množství krve které prolil, jeho krutost a přirovnání k ďáblovi? Asi ne, omámené dívce zřejmě bylo jedno čí ruku utrhne. Možná jen chtěla napadením baronovy mumie získat trochu jeho dávné slávy.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Chmel - první díl
České chmelařství má dlouhou tradici a těší se světovému věhlasu. Chmel je surovina používaná zejména k výrobě piva a...
Sázavský klášter, Sázava
Klášter v Sázavě je známou historickou památkou naší země. Nachází se nedaleko od Prahy ve městě Sázava, a tak nabízí...
Filmová besídka Moskyta 2014
Pozvánka na mimořádnou akci Geograficko badatelského magazínu. Leden je pro nějaké větší terénní pátrací výpravy po...
Naše šibenice 3 - Cesta na smrt
3. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...