Od díry k díře

Tak jsme letos už po páté vyrazili na Apaluchu. Tentokrát na Slovensko, kde jsme týden prozkoumávali Kysucké Beskydy a Malou Fatru.
Pohled z Rozsutce
Stoupání po strmých žebřících
Pohled ze dna kaňonu
Cesta na řetězech
Louka pod Malým Rozsutcem
Vrcholová cedulka Malý Rozsutec
Malý Rozsutec

Možná jste se zarazili nad názvem Apalucha, možná je vám to známé. Ano, je to opravdu z toho filmu. Také jako hrdinové české komedie „S tebou mě baví svět“ vyrážíme my, tatínkové, se svými dětmi na týdenní pobyt v přírodě. Na rozdíl od filmu na to jdeme obráceně. Děti s námi jezdí od samého začátku a je jen otázkou času, kdy je to přestane bavit a my budeme jezdit sami.

Jedna z našich výprav do hor vedla do centra Malé Fatry – Vrátné doliny, prozkoumat Jánošíkovy diery. Po přesunu automobilem do Štefanové jsme vyrazili. Naším prvním nepříliš vzdáleným cílem bylo sedlo Vrchpodžiar, kde jsme k našemu milému překvapení našli bufet. Sice jsme za sebou měli jen slabou půlhodinku chůze, přesto jsme bufetu využili a posilnili se topolčanským Topvarem a všudypřítomnou Kofolou.

První z děr, kterou jsme chtěli prozkoumat byl asi hodinový okruh s názvem Nové diery. Žlutá turistická značka vedla nejdříve po příkrém zalesněném svahu a pod námi mezi stromy byl tušit úzký kaňon. Když jsme po chvíli sešli na jeho dno, zjistili jsme, že tudy teče nejen potok, ale vede tudy i naše další cesta. Pomalu jsem sestupovali podél potoka, tu po jedné, tu po druhé straně. Někdy cesta vedla přímo středem. V některých místech byly různé můstky a lávky, někde se voda přeskakovala nebo brodila. Nad našimi hlavami se tyčily do výše kolmé skály a nad nimi zářil úzký modrý proužek nebe.

Cestu kolem potoka jsme si náležitě užili. Děti dováděly, digitální fotografové plnili své paměťové karty k prasknutí a všichni jsem se kochali nádhernou krajinou. Naše okružní cesta končila opět u bufetu. Toho jsme pochopitelně opět využili a tentokrát na břehu potoka i posvačili. Když jsme vyráželi proti proudu potoka prozkoumat další z děr, netušili jsme, jak náročná cesta nás čeká. Hned záhy se objevil první žebřík a po něm další a další. Aby vše nebylo tak fádní, občas žebříky vystřídaly řetězy, nebo mokré a blátivé úseky. Pomalu jsme stoupali směrem k sedlu Medzirozsutce, které bylo asi o 400 výškových metrů výše. Byli jsme odhodláni dojít až do sedla a tak i ti nejmenší postupovali statečně dál. I přes obrovské nasazení jsme se na poslední úsek museli rozdělit a dvoučlenná skupina se předčasně vrátila do údolí. My ostatní jsme postupovali dál.

V sedle mezi Malým a Velkým Rozsutcem se nám otevřel krásný výhled. Bílé skály Malého Rozsutce v paprscích letního slunce zářily a přímo vybízely ke zdolání. Bylo rozhodnuto. Návrat se odkládá, Malý Rozsutec je výzva. Až k jeho úpatí jsme došli po rovné cestě napříč krásnou horskou loukou. Potom začalo prudké stoupání. Po cestě, na kterou velmi zapůsobila eroze a tak připomínala spíš hluboký zákop, jsme se vydrápali k nejobtížnějšímu místu. Zde se procházelo po úzkém chodníku, jehož jeden okraj byl přilepen na skále a druhý končil kdesi dole. Vpředu byla téměř kolmá stěna a na ní soustava řetězů. Pro členy Apaluchy, kteří v minulém roce absolvovali horolezecký výcvik v Adršpachu, to nebyl problém, ale pro některé ostatní turisty ano. Ti se pomalu se strachem v očích posunovali směrem dolu a nám nezbylo než najít si vhodné místečko ve skále a počkat až se cesta uvolní. Než se tak stalo, přišlo ještě několik dalších lidí a tak na té úzké pěšince uprostřed skály bylo docela husto. Po delším čekání se dostala řada i na nás a my jsme konečně mohli překonat obtížný úsek a vyrazit k vrcholu. Pohled z té výšky byl opravdu nádherný a stálo za to, se sem vyškrabat. Na cestě zpět nás čekala už známá cesta, i když ten nebezpečný úsek z vrchu vypadal ještě nebezpečněji. Zdálo se, že řetězy končí někde nad propastí.

V sedle mezi Malým a Velkým Rozsutcem jsme ještě zvažovali myšlenku zaběhnout si ještě na druhý, téměř o 300 m vyšší vrchol, ale čas rozhodnul, vracíme se. A bylo to dobré rozhodnutí. Když jsem slezli po všech těch žebřících a lanech byli jsme docela unaveni a my starší jsme už po tom sešupu začali cítit kolena. Gurmánským zakončením celého výletu byla česnečka v penzionu Stárek. Česnečka se poté stala letošním jídlem číslo jedna a dávali jsem si ji při každé příležitosti v různých restauracích, hospodách a bufetech. Ta dnešní ale byla nejlepší a už nebyla překonaná.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Poprvé
Moje úplně první velká výprava bez starostlivého dohledu rodičů se uskutečnila již strašně dávno. Jejím cílem byla...
Bašta v hladomorně
Ze skalnatého hřebene nad řekou Sázavou vypíná se již od roku 1241 hrdý hrad Český Šternberk. Od hlubokého středověku...
Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...
Unikum Dobrého pastýře
Velmi starý kostel Dobrého pastýře, stojící nedaleko Aše v nejzápadnějším výběžku naší republiky, si zaslouží pozornost...