Moskyt

Možná jste se zarazili nad názvem Apalucha, možná je vám to známé. Ano, je to opravdu z toho filmu. Také jako hrdinové české komedie „S tebou mě baví svět“ vyrážíme my, tatínkové, se svými dětmi na týdenní pobyt v přírodě. Na rozdíl od filmu na to jdeme obráceně. Děti s námi jezdí od samého začátku a je jen otázkou času, kdy je to přestane bavit a my budeme jezdit sami.

Jedna z našich výprav do hor vedla do centra Malé Fatry – Vrátné doliny, prozkoumat Jánošíkovy diery. Po přesunu automobilem do Štefanové jsme vyrazili. Naším prvním nepříliš vzdáleným cílem bylo sedlo Vrchpodžiar, kde jsme k našemu milému překvapení našli bufet. Sice jsme za sebou měli jen slabou půlhodinku chůze, přesto jsme bufetu využili a posilnili se topolčanským Topvarem a všudypřítomnou Kofolou.

První z děr, kterou jsme chtěli prozkoumat byl asi hodinový okruh s názvem Nové diery. Žlutá turistická značka vedla nejdříve po příkrém zalesněném svahu a pod námi mezi stromy byl tušit úzký kaňon. Když jsme po chvíli sešli na jeho dno, zjistili jsme, že tudy teče nejen potok, ale vede tudy i naše další cesta. Pomalu jsem sestupovali podél potoka, tu po jedné, tu po druhé straně. Někdy cesta vedla přímo středem. V některých místech byly různé můstky a lávky, někde se voda přeskakovala nebo brodila. Nad našimi hlavami se tyčily do výše kolmé skály a nad nimi zářil úzký modrý proužek nebe.

Cestu kolem potoka jsme si náležitě užili. Děti dováděly, digitální fotografové plnili své paměťové karty k prasknutí a všichni jsem se kochali nádhernou krajinou. Naše okružní cesta končila opět u bufetu. Toho jsme pochopitelně opět využili a tentokrát na břehu potoka i posvačili. Když jsme vyráželi proti proudu potoka prozkoumat další z děr, netušili jsme, jak náročná cesta nás čeká. Hned záhy se objevil první žebřík a po něm další a další. Aby vše nebylo tak fádní, občas žebříky vystřídaly řetězy, nebo mokré a blátivé úseky. Pomalu jsme stoupali směrem k sedlu Medzirozsutce, které bylo asi o 400 výškových metrů výše. Byli jsme odhodláni dojít až do sedla a tak i ti nejmenší postupovali statečně dál. I přes obrovské nasazení jsme se na poslední úsek museli rozdělit a dvoučlenná skupina se předčasně vrátila do údolí. My ostatní jsme postupovali dál.

V sedle mezi Malým a Velkým Rozsutcem se nám otevřel krásný výhled. Bílé skály Malého Rozsutce v paprscích letního slunce zářily a přímo vybízely ke zdolání. Bylo rozhodnuto. Návrat se odkládá, Malý Rozsutec je výzva. Až k jeho úpatí jsme došli po rovné cestě napříč krásnou horskou loukou. Potom začalo prudké stoupání. Po cestě, na kterou velmi zapůsobila eroze a tak připomínala spíš hluboký zákop, jsme se vydrápali k nejobtížnějšímu místu. Zde se procházelo po úzkém chodníku, jehož jeden okraj byl přilepen na skále a druhý končil kdesi dole. Vpředu byla téměř kolmá stěna a na ní soustava řetězů. Pro členy Apaluchy, kteří v minulém roce absolvovali horolezecký výcvik v Adršpachu, to nebyl problém, ale pro některé ostatní turisty ano. Ti se pomalu se strachem v očích posunovali směrem dolu a nám nezbylo než najít si vhodné místečko ve skále a počkat až se cesta uvolní. Než se tak stalo, přišlo ještě několik dalších lidí a tak na té úzké pěšince uprostřed skály bylo docela husto. Po delším čekání se dostala řada i na nás a my jsme konečně mohli překonat obtížný úsek a vyrazit k vrcholu. Pohled z té výšky byl opravdu nádherný a stálo za to, se sem vyškrabat. Na cestě zpět nás čekala už známá cesta, i když ten nebezpečný úsek z vrchu vypadal ještě nebezpečněji. Zdálo se, že řetězy končí někde nad propastí.

V sedle mezi Malým a Velkým Rozsutcem jsme ještě zvažovali myšlenku zaběhnout si ještě na druhý, téměř o 300 m vyšší vrchol, ale čas rozhodnul, vracíme se. A bylo to dobré rozhodnutí. Když jsem slezli po všech těch žebřících a lanech byli jsme docela unaveni a my starší jsme už po tom sešupu začali cítit kolena. Gurmánským zakončením celého výletu byla česnečka v penzionu Stárek. Česnečka se poté stala letošním jídlem číslo jedna a dávali jsem si ji při každé příležitosti v různých restauracích, hospodách a bufetech. Ta dnešní ale byla nejlepší a už nebyla překonaná.