Jak jsem si (NE)užila s astrálem

O Šibeničním vrchu v Doksech už toho bylo řečeno hodně. A také o proslulé Aleji vzdechů jste si mohli už ledascos přečíst v některých z Leošových článků. Jedním z nich je například Naše šibenice 7 – Co zbylo. Nebudu se tedy pokoušet znovu psát to, co už napsáno bylo, ale zkusím Vám vylíčit své zážitky z jedné noční výpravy za dobrodružstvím.

Červen byl v plném proudu, dny se stále ještě prodlužovaly a Moskyt vyrazil na jednu ze svých pravidelných akcí.
Po příjemném sobotním programu, kdy jsme se vraceli do Doks, nás na jejich okraji Leoš upozornil na nenápadnou odbočku do lesíka podle železniční tratě. Už celé odpoledne jsme mluvili o Šibeničním vrchu a plánovali naši noční výpravu. Není nad to si terén projít také za světla a tak na značenou stezku odbočíme.

Krásná rovná cesta, lemovaná z obou stran vysokými břízami, které šumí a kdyby nebylo těch uštěkaných psů z okolí, určitě i dělají čest jejímu jménu. Jdeme všichni v řadě a za jasného dne jsme plni odvážných řečí, jaká to bude o půlnoci nádhera se tudy znovu vydat.
Snažím se vnímat okolí a představit si pocity těch, pro které toto byla jejich poslední cesta. Ten hrozný strach z toho, co je ještě před smrtí čeká. Kéž by smrt přeci jen byla milosrdná a přišla brzy. V mnohých případech tomu tak bohužel nebylo. Naskakuje mi husí kůže.
Odbočujeme z cesty a s velkou opatrností stoupáme na nevysoký vrch, který je z jedné strany jakoby ukousnutý. Ukousla si ho železnice a je třeba dávat dobrý pozor, aby vám nepodjeli nohy a neskutáleli jste se dolu ke kolejím.

Jsme na místě. Pokud by nám Leoš neřekl, že je to „ono“, asi by nikdo z nás neměl pocit, že stojíme na takovém významném místě. Prostě jen vršek zarostlý travou a křovím. Snad jedinou zvláštností je odložená lopata. Když se stavěla železnice, objevili tu dělníci mnoho lidských ostatků a je možné, že se sem občas vydá některý z dobrodruhů ještě nějaké hledat.
Místo si prohlédneme, Leoš nám o něm řekne pár důležitých faktů a už se hrneme zpět na cestu a hurá na večeři a večerní program. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Nějaké divné pocity? Nepříjemný chlad? Vždyť tu přeci zemřelo nepřirozenou smrtí tolik lidí.

Večer probíhá velmi příjemně a témat k probrání je opravdu hodně. Čekáme, až se přiblíží půlnoc a budeme moct znovu vyrazit do temných míst. Jen kdyby ti kluci do mě pořád tak nešili. „A to se nebojíš, že ti tam skočí na záda nějaký astrál?“ nebo „Než tam půjdeme, tak by jsi se měla naučit jak se proti jejich útoku bránit.“ „Stejně tam jdeme jenom kvůli tobě, aby jsi si s nějakým astrálem užila.“ Ha ha, hi hi. No co vám budu povídat. Mladá (doufám), svobodná (určitě) a mezi takovouhle smečkou

Konečně se nachyluje čas. Celá skupina se vyzbrojí čelovkami a vyrazí směrem k vrchu. Ještě jsme všichni pořád veselí a plní optimismu jaká že to bude všechno švanda a jak já si to tam pořádně užiju.

Přicházíme k odbočce a se mnou začíná cloumat neuvěřitelná zima. Zuby mi drkotají, žaludek se chvěje. Krucinál, vždyť už jsem tu dneska jednou byla, tak co se to děje? Okolo mě je spousta mých přátel, tak co blbnu? Strach mít přeci nemusím a strašidla a ani astrálové neexistují! Vcházíme na cestu a smích a chvástavé průpovídky pomalu utichají. Že by to cítili také? Tady přeci nemáme co dělat, mám silný pocit nepatřičnosti. Tentokrát mi jde navozování pocitů odsouzených na jejich poslední cestě o poznání snáz. Bohužel! Břízy šumí a všude je podivný klid. Čelovka mi moc nesvítí, ale cesta je naštěstí rovná a tak držím bez problémů s ostatními tempo.

Najednou vykřiknu a kácím se k zemi. Nohou mi projíždí nepříjemná bolest a já se snažím uvědomit, co se to vlastně děje. No nic zvláštního nečekejte, na té krásné rovné cestě je prostě jen pořádný výmol! Všichni se zbíhají okolo mě. Musím neochotně přiznat, že ač si o sobě myslím, že nejsem žádný ciprdlich, opravdu mi tečou slzy bolestí a hysterický smích se střídá se sprostým nadáváním (nic osobního, prostě jen můj způsob obrany když něco opravdu moc bolí). Snaží se mě postavit na nohy, ale moc nám to nejde. Po pár těžkých chvilkách stojím a s pomocí ostatních se belhám zpět na silnici. Dojdou pro auto a já jsem jim opravdu neskonale vděčná, sama bych se belhala do postele nejspíš až do rána.

Půlnoc je pryč. Je zvláštní, že v cestě k vrcholku už nikdo dál nepokračuje. Myslím, že jsme tam přeci jen byli nevítaní návštěvníci. A možná tam opravdu bylo něco, co nám chtělo naši návštěvu znemožnit. Možná ten výron v kotníku byl jen takovým malým upozorněním, co by se mohlo stát, kdybychom v tom nočním tichu narušili posvátný klid onoho významného místa. A možná to byl jen výmol, možná….

Kotník se zahojil a dostal v průběhu léta ještě pořádně zabrat. Doufám, že se mi to za pár let nebude snažit připomenout a vrátit. A jaké z toho plyne ponaučení? Měňte si baterky v čelovce včas a dávejte pozor na cestu ať je seberovnější.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Naše šibenice 17 - Vranov nad Dyjí
Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu...
Po generace se praví, že se kámen každým rokem posune o velikost špendlíkové hlavičky ke kostelu v Klobucích. Až se...
Botanická zahrada Štramberk
Malebné historické městečko Štramberk je známé mnoha svými zajímavostmi a dominantami. Nad městem stojí hrad Štramberk...
Štola svatého Jana Evangelisty
Jak v Lužických horách, náhodně sem zbloudilá noha Moskytů, vstoupila do nitra Křížové hory u Jiřetína pod Jedlovou,...