Francouzské dobrodružství 2

Podaří se odvážným českým česáčům broskví najít práci nebo bídně zahynou hlady v kraji hojnosti? Dozvíte se v dalším díle Francouzkého dobrodružství!

M. vidí, že v oblasti našich mezilidských vztahů znatelně přituhlo a proto opatrně navrhuje prozkoumat návrh pana učitele - totiž mýt nádobí v plážových hotelích. Já mám ale hlavu plnou rozporuplných myšlenek. Z úvah nás vyrušuje příjezd vlaku. Soudě podle vzhledu nádraží jsem si nedělal o zdejších jižních vlacích iluze. Koženková sedadla, klimatizace, první a druhá třída, všude dokonalá čistota. Tyto prvky mi připomněly, že jsem na půdě SNCF, v jejímž vlastnictví je i pověstný rychlovlak TGV. Projíždíme snad nejúrodnějším údolím na světě - vinice a broskvové plantáže jakoby nekončily. Po krátké jízdě nás dáma v reproduktoru upozorňuje, že přijíždíme do Prádes. Před nádražím se M. ptá starší ženy, kde bydlí pan Musoo. Ochotně nám ukazuje směr. Přicházíme k patrové haciendě, která má všechny okenice zavřeny. M. tiskne zvonek. Na malou terásku vychází tlustý muž ve slamáku, v puse doutník. M. začíná svoji supliku, která začíná asi takto: Vážený pane, jsme dva turisté z Čech a rádi bychom u Vás trhali broskve. Musoo jakoby chvíli přemýšlí a potom ukončuje dialog nebo vlastně monolog po svém: NO.............. Otáčí se a odchází.

V tu chvíli mi dochází, že když nejsem blbec, tak jsem hodně ale hodně naivní. Bleskově si uvědomuji: Žádný dopis od Musooa neexistuje. Adresu získal M. od nějakého podvodníka. Vše ostatní je smyšlenka.T ak pro tohleto "NO" já vážím tisíce kilometrů. Nějak se mi ale nechce té kruté pravdě pohlédnout do očí. Říkám M. proč neukázal Musoovi ten dopis. M. s líčenou lítostí odpovídá, že jej nechal doma. Opět navrhuje vrátit se k mořským hotelům do Perpignanu. V návalu vzteku a lítosti dávám M. protinávrh. Zůstaneme zde přes noc a ráno uvidíme. M. ještě činí poslední pokus za účelem získání práce. Odchází do místního pěstitelského centra. Kategoricky odmítám spoluúčast na tomto pokusu a zůstávám sedět na krásném náměstíčku. Nostalgicky žvýkám lovecký salám a vzpomínám na domov. M. se vrací a s klidem jemu vlastním prohlašuje: Vše je v rukou Božích. Nevím, jakou ode mne očekával reakci, ale doporučil jsem mu, aby šel radši sehnat hotel.

Teď teprve vnímám krásu kolem - je to paradox, ale alespoň při té smůle člověk myslí na něco hezkého. Sláva, levné hotely existují i ve Francii. Získáváme dvojlůžák se sprchovým koutem. Po spláchnutí jižního prachu dáváme válečnou poradu. Jeden druhého utěšujeme asi v tom smyslu, že mohlo být ještě hůř. Po lukulských hodech ve stylu "co batoh dá" odcházíme do města. M. mne zve do místní braserie na pivo. Po tom všem s díky přijímám. Sedíme venku pod stromy a sníme. Prohlížíme si vyvedené jižní Francouzky a napadají nás celkem hříšné myšlenky. Tak, normálně chlapské. Po výborném pivu se vracíme do hotelu. Naši pozornost zaujal veřejný dům, který byl naproti. Výtečné prožitky kazí M. svojí filosofií .Co by se asi stalo, kdyby slečnu od naproti která je HIV pozitivní bodnul komár, přeletěl k nám a taktéž by bodnul nás............ S touto myšlenkou usínám.

Ráno odcházíme na nádraží. Vlak přijíždí nezvykle přesně. Pozoruji za oknem známé údolí a pokouším se fotografovat. Záběry stojí za to. Přijíždíme do Perpignanu na poledne. M. odchází do hotelů žebrat o práci myče nádobí. Máme domluveno, že pokud uspěje vrátí se pro mne a pokud ne, přijde ve tři hodiny. A tak jsem opět zůstal ve společnosti báglů v hale Perpignanského nádraží. Pozoruji ruch přímořského letoviska. Francouzi jsou asi náruživí chovatelé psů, nebo zrovna byla nějaká psí výstava. Psů tam totiž byla veliká síla. Nevím, jak mne to napadlo, ale bylo tam i hodně černochů, že by také nějaká výstava?? Můj zrak poutá skupinka nádražních povalečů. Zřejmě jsem jim padl do oka i já, protože jeden přichází a žebrá. V duchu si myslím: tos narazil na toho pravého a abych se ho zbavil, dávám mu pětifrank. Ale ouha! Samozřejmě si to mezi sebou řekli a přišli postupně ke mně žebrat všichni. Naštěstí však poznali ve mně kolegu tak se stáhli do stínu palem, co rostly před nádražím. Třetí hodina minula a M. nikde. Když ale minula i osmá, začínám propadat panice. Sám v zemi ve které se nedomluvím! Modeluji si několik situací, které by mohly nastat. Jak já tady někomu vysvětlím co se stalo? Ve chvíli nejtěžší se zjevuje M. s připitomnělým opilým výrazem ve tváři a podává mi zlomený karafiát. Zabil bych ho, ale převládla ve mně radost z jeho objevení a tak z toho zase sešlo. Ten dobrý muž propil za tu dobu téměř všechny peníze. Abych si alspoň trochu vykompenzoval stres, kupuji plechovku silného dánského piva a na jeden zátah ji vyprazdňuji. Téměř hystericky opakuji jako malý kluk jednu větu: Já chci domů!!

Protože M. je vláčný, kupuji jízdenky do Paříže a v jedenáct večer odjíždíme. Cestu jsme prospali spánkem více než zaslouženým. Paříž - Austerlitz zase o nějaký kiláček blíže k domovu.. Před nádražím potkáváme japonského turistu, ptá se kudy k Louvre. Jak já mu záviděl. Aby si také něco užil, ukazuji mu opačný směr. My jsme naopak k Louvre směřovali. Mysleli jsme si, že před obrazárnou bude spousta českých autobusů a určitě by nás nějaký vzal domů. Ale i toto bohužel nebyla pravda. Stál tam pouze jediný a ještě k tomu plně obsazený. Když už smůla, tak pořádná.

Jak my se domů dostaneme, jsme ani jeden v té chvíli nevěděli. A nevěděla to bohužel ani paní na našem velvyslanectví. Naopak nám poradila velmi užitečnou věc: jak jste se dostali sem, tak se dostaňte domů. Ale abych jí zas tolik nekřivdil - řekla nám adresu pařížského Čedoku. Musím na tomto místě poděkovat paní z policejní prefektury, která nám zdarma a velmi laskavě zavolala na zastupitelství i do kanceláře Čedoku. Události pak dostaly správný spád. Totiž paní z Čedoku (později jsme zjistili, že ředitelka) nás pozvala velice mile do své kanceláře, kde nás uvítala slovy: kluci máte peníze, máte co jíst, co pro vás mohu udělat? Když jsme vysvětlili situaci, okamžitě sehnala hotel (za 100 franků dvojlůžák i se snídaní). Žoviálně nám pak povídá: kluci, dnes už se domů nedostanete, dejte se do gala a běžte se podívat k Bastile, bude tam velká sláva. Co jest ale nejhlavnější.Ta světice nám zařídila dopravu domů v našich korunách!! V duchu jsem si myslel:mladá paní.kdyby Vy jste věděla jak je mi Bastila ukradená,já se potřebuji osprchovat a pořádně vyspat.Pravda hotel odpovídal ceně,ale má radost byla obrovská.

Francouzi slaví své státní svátky mnohem bouřlivěji než třeba Češi. V noci výbuchů a ran nepočítaně a ráno jsme viděli docela solidního pána s kravatou, ale bez ponožek a bot. Protože jsme měli času dostatek, navštívili jsme několik braserií. Autobus odjížděl od Eifelovky. Dorazili jsme tam radši s tříhodinovým předstihem , aby nám neujel. Byla to moc velká pohoda sedět pod Eifelkou a pozorovat cvrkot na Martových polích. Několik dvojic starších pánů hrálo hru s kovovými koulemi, která je asi ve Francii populární. Zřejmě populárnější byla však dáma, která ulehla na trávník a věnovala se ukájení svých sexuálních choutek. Chlapi nechali koule koulemi (já mám podezření, že však zapojili do hry koule o něco menší) a pozorovali tuto zajímavost. Po skončení své produkce dáma nonšalantně vstala zamávala hráčům včetně nás a zmizela v korzujícím davu. Posledním velkým zážitkem z Paříže byla Dvořákova Novosvětská, která se velebně nesla z reproduktorů nad Sienou.

Domů jsme jeli opět klimatizovaným Neoplanem. Jedinou zvláštností byl fakt, že ostatní lidé asi Paříž milují více než my, protože v celém autobuse nás bylo šest i s řidičem.

Tak a konečně závěrečná lahůdka pro čtivé vytrvalce kteří dočetli až sem. Při loučení v pražském metru mi M. řekl: podobný zájezd bys nesehnal v žádné cestovce, uvažuji zcela vážně, že pojedu do Francie česat víno.... Já už dál nemám slov a děkuji za pozornost. Nic z tohoto příběhu není vymyšleno, jsou to samá fakta....

Michail Rusin 2001

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Síla kamenů
V pradávných dobách, lidé vnímali energii prostředí, rostlin, živočichů a svého těla. Energie-prasíla je jenom...
Zapomenutá hrobka
V lese poblíž malé vesnice stojí chátrající ponurá, ale zajímavá stavba, na kterou zdá se živí lidé již dávno zapomněli.
Klokočovská Královská lípa
Pojďte s námi na malou, krátkou, ale zdvořilou návštěvu východočeského prastarého památného stromu, rostoucího a...
O Šibeničním vrchu v Doksech už toho bylo řečeno hodně. A také o proslulé Aleji vzdechů jste si mohli už ledascos...