Moskyt

Šumava, říjen 2011

Přicházíme cestou od osady Bradné na kraj lesa a opatrně zpoza stromů přehlížíme před námi se rozkládající horskou louku. Nechceme zbytečně budit pozornost a tak jsme potěšeni, když po chvíli pozorování zjišťujeme, že je toto již dávno a asi definitivně Bohem zapomenuté místo opravdu pusté a liduprázdné. Opouštíme les a obezřetně se blížíme k ostrůvku stromů a hustého křoví uprostřed louky, ve kterém se skrývá polorozbořené stavení, zvané Pohádka.

Prokletí Pohádky

Bylo, nebylo, za sedmero horami a hlubokým lesem, nedaleko šumavské vesnice Čachrov se již někdy v 16. století rodina Pangerlových rozhodla usadit a hospodařit. Postupně tu postavila tři statky a vznikla tak malá osada. Byla to prý moc pěkná osada. Stála na samotě ve stráni horské louky a nádherný výhled, který se jejím obyvatelům každé ráno po otevření okna naskýtal, nedával tušit, jaký osud toto místo čeká. Po staletí tu pak žili i umírali lidé, časem se však hospodářství, stojící daleko od civilizace začala vylidňovat, chátrat, až tu nakonec zůstal stát jen nejmladší ze tří statků, pocházející z počátku 19. století. Říkalo se mu Christlhof, později ho pak místní lidé pro malebnost té šumavské samoty přejmenovali na Pohádku.

Něco se ale pokazilo. Idylu uprostřed šumavských lesů poznamenala tragická událost. Všechno to prý začalo, když v květnu 1828 v nedalekém Strážově vypukl požár. Terezii Lasnerové z chalupy čp. 45 se tenkrát vzňalo na plotně vzkypělé máslo, stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup. V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně radnice, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřuje, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Čím si zasloužili takovou hrůzu? Proč zrovna oni přišli o střechu nad hlavou. A někoho odpověď napadla.

Jen kousek před Pohádkou, skrytá na kraji lesa, stála kdo ví od kdy malá chatrč. Nikdo tam nechodil, nebylo proč a navíc se o tom místě vyprávěly zvláštní nehezké věci. Jednoho dne se do chatrče nastěhovala ošklivá divná stařena z Kašperských hor. Mluvilo se o ní jako o čarodějnici. Snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí, nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Pro nešťastné a viníka hledající horaly, kteří přišli při požáru o domov, pak byla tato žena velmi vhodným hromosvodem jejich frustrace. Za všechno může čarodějnice! Umí ovládat oheň a zničený Strážov je určitě její dílo!

Čarodějnice do pohádky patří. Šumavská pohádka ale toho dne skončila. Horalé vypudili stařenu z její chýše, zahnali na louku, kde jí nejprve nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí a pak jí začali bít, házet na ní kameny. Polomrtvá žena prý z posledních sil objala starou břízu stojící na Christlhofu, samotu i její obyvatele proklela a pak vydechla naposledy. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo.

Pohádkový večer

Po příchodu do stavení se zabydlujeme v místnosti situované do jihozápadního rohu domu a celou Pohádku si postupně procházíme. Nahlížíme do sklepa plného harampádí, po chatrných dřevěných schodech stoupáme na prostornou půdu se zbytky zapařeného sena. Zatím se žádné zvláštní či nepříjemné pocity nedostavují, veškerá elektronika funguje. Jen v místnosti s krbem doléhá na Evu jakási tíseň a rozbolí ji tu náhle záda. Ve velkém chlévě, přiléhajícím k obytné části se zvedá jemný prach, a proto tu nezůstáváme déle, než je nezbytně nutné. V okolí domu se pokoušíme vytipovat nějakou starší břízu, která by mohla být tou, u které měla ve spršce kamenů zemřít nešťastná stařena. Prohlížíme i hospodářskou, dnes již rozpadlou část statku.

Má dům, jeho zdi, či zem, na které stojí schopnost absorbovat, uchovávat a poté i jakýmsi způsobem vyzařovat nebo reprodukovat nějaký druh dobré či špatné energie? Může fungovat jako paměťové médium, v němž za určitých podmínek zůstane zapsáno to, co se v místě stalo a v jiný, čímsi podmíněný čas je pak možné v této paměti záznam číst, cítit, vnímat? Je reálné, aby tu náhodní návštěvníci opravdu slyšeli nářek či zvuky kroků, jak vyprávějí? Jak působí případná kletba zabité čarodějnice? My jsme prozatím nic neobvyklého nezaznamenali, žádný záznam k nám nepromluvil, nebo jsme nebyli připraveni ho vnímat.

Zato okolní podzimní šumavská nádhera, spolu se zapadajícím sluncem nám připravuje úžasný zážitek. Stromy, zpustlá louka i samotná Pohádka se zabarvuje do hřejivých barev, kolem nás jen ticho a velebný klid. Statek je z jižní i západní strany obklopen močálem a jen velmi obtížně se dá suchou nohou vzdálit od zdí domu. Přesto se o to pokouším a po chvíli se bujnou podmáčenou vegetací propracovávám ke zkroucené jabloni. Jablíčka vypadají zrale a tak se do jednoho s chutí zahryzávám. Zdá se, že naštěstí není otrávené jako v jiné slavné pohádce. Jeho sladká šťáva mi teče po bradě a mě je tu najednou překvapivě moc dobře.

Scházíme se pod statným stromem, o který jakoby se stavení opíralo, pozorujeme západ slunce a do tmavých modravých tónů se potápějící údolí pod námi. Je to zřejmě jeden z posledních pěkných a teplých dní tohoto roku a my máme to štěstí radovat se z něj právě tady. Zdá se, že stín všech těch nešťastných událostí, které se tu odehrály, nadobro zmizel. Slunce však rychle zaplouvá za obzor, stmívá se a někde v zádech, otočených k černým vymláceným oknům domu, přeci jen cítíme přikrádat se něco studeného, jakoby zkaženého, zlého.

Znám polorozpadlé staré domy, kterých je příjemné se dotknout, u nichž je radost posedět, či ve spacáku přespat. Tak nějak hřejí ve dne i v noci. Sálá z nich dávná bohatá minulost, vibrují životy lidí, jimž byly domovem. Pohádka ale opravdu ne! Je jiná, jak teď po západu slunce pomalu poznáváme. Je jakoby nasáklá něčím mrtvým a odpudivým.

Místo nevhodné k životu

Poté, co ukamenovaná nešťastnice vyřkla svou kletbu, štěstí zdá se Christlhof opravdu opustilo. Lidem se tu už prý nikdy nežilo dobře. Poslední z mnohých generací Pangerlových, kteří tu hospodařili, byli po válce odsunuti do Německa a na Christlhofu pak již nikdo dlouho nevydržel. Kroniky vzpomínají na ženu, která tu z neznámého důvodu přišla o rozum, zatímco její muž se ve statku oběsil. Podle vyprávění jiných ale muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu.

Ani jedna z posledních majitelek Christlhofu nenašla v jeho zdech pohodu domova. Pronásledovaly jí tu v bezesných nocích tak hrozné předtuchy a vidiny, že se musela z Pohádky odstěhovat. Je možné, že jedno neštěstí souviselo s druhým, třeba také jen ti, co se tu nenarodili, špatně snášeli drsnou horskou samotu. Možná ale, že tu někde ve zdech pod vlhkou opadávající omítkou, v dřevěných trámech, či v kamenech pod podlahou skutečně číhá bestie, paměť bobtnající zlobou a dávnou kletbou, čekající nedočkavě na další oběť.

Snad je tomu tak proto, že tu lidé kdysi dávno místo brambor a česneku zasadili krev a smrt. Horalé tu zaslepeni zlobou a utrpením brutálně vzali život nevinné bezbranné ženě a tíha tohoto skutku tu už zůstala. Půdu krásného místa obtěžkali zločinem a urodila se jim temná hrůza žádající další potravu.

Film Noc v Pohádce

Poklidnou a zároveň tajemnou atmosféru v Pohádce si můžete přiblížit ve filmu, který vzniknul při našem pátrání.
Noc v Pohádce - film

Noc přichází

Stmívá se velmi rychle. Shromažďujeme se v jihozápadní místnosti a vybalujeme lampu a čelovky. Brzy je naše ležení široko daleko jediným bodem uprostřed lesů, zářícím do tmy. Světélkující okna Pohádky by teď jistě náhodnému kolemjdoucímu naháněla husí kůži. Na druhou stranu doufáme, že nevzbudíme nežádoucí pozornost a nepřekvapí nás nějaká nevítaná návštěva. Znovu procházíme setmělým domem, pozorujeme tmavé kouty a nasloucháme zvukům. Naše baterky vrhají po počmáraných stěnách Christlhofu zvláštní směs světla a stínů, nálada je již poněkud jiná než před soumrakem.

Zkoušíme zbystřit naše vnímání tím, že občas na minutu zcela zmlkneme, zhasneme všechna světla, soustředíme se a nasloucháme. Mám při tom chvílemi pocit, že se mi daří dosáhnout zvláštního stavy mysli, která se pak snadněji otevírá vnějším podnětům, ale zároveň má strach z toho, co by mohlo přijít. Ano, asi to chceme, ale možná ještě víc se toho obáváme. Nevíme jak budeme reagovat na případný zřetelný projev čehosi nehmotného, nevysvětlitelného a netušíme, jaké následky na nás může takové setkání zanechat. A nemyslím teď případné následky fyzické. Vždyť dokud se člověk o existenci něčeho takového sám na vlastní kůži nepřesvědčí, může pochybovat, může odmítat, může teoretizovat. Pokud však ten důkaz má a navíc vlastně ještě ani neví čeho je to důkaz, je to trochu problém a musí se s tím nějak vnitřně porovnat. Něco se však v člověku zřejmě změní a jeho pohled na některé elementy lidské existence už nebude úplně stejný jako před tím.

Abychom trochu odlehčili tíživé temnotě noční Pohádky, zapaluje Zdeněk lihový vařič, na který dáváme hřát vodu na čaj. Sesedli jsme se v jihozápadní místnosti a začínáme si vyměňovat své pohádkové myšlenky a pocity. Noc pomalu plyne, na jasné černé obloze září milióny hvězd. Je klid, zvenku se ozývá jen pár posledních cvrčků. Srkáme horký čaj a chvílemi okny zíráme do šumavské tmy. Pak znovu jdeme projít dům, aby nám nic neuniklo. V místnosti s krbem pročítáme na stěnách všechny vzkazy a varování. Většinou se vztahují k zatím poslední a asi nejtemnější kapitole v pohnuté historii Christlhofu a k člověku, který teprve Pohádku opravdu „proslavil“.

Podivný hospodář

Na šumavskou samotu se přistěhoval někdy v roce 1991. Tou dobou již Pohádka dlouho chátrala. Prý tu chtěl chovat jeleny, ale když nedostal povolení, ubytoval v rozlehlém chlévě černá vietnamská prasata. Společnost na statku mu dělala také drůbež a dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky.

Dnes sedí Ivan Roubal ve Valdické věznici, kde si odpykává svůj doživotní trest za prokázanou vraždu pěti lidí. Poněkud zvláštní je, že než se tento nenápadný, slušně vystupující muž usadil na Christlhofu, byl jeho trestní rejstřík a možná i svědomí téměř bez poskvrny. V roce 1977 sice odešel od soudu s podmínkou, když se jako pomocník strojvůdce stal účastníkem drobně železniční nehody a v roce 1982 se pak šel již natvrdo na rok posadit do vězeňské cely za členství v církvi Svědků Jehovových (byla v těch dobách u nás církví zakázanou). Násilnou trestnou činnost bychom však v jeho předpohádkovém období hledali marně. Vše jakoby se změnilo s jeho příchodem na Šumavu.

Právě z Pohádky, kde měl mimochodem na půdě skrýš pro pašované zbraně, vyrážel během přibližně tří následujících let, po které tu žil, na své vražedné výpravy. Největší hrůzu zřejmě vzbuzuje podezření, že se na šumavském statku v roce 1992 zbavil dvou svých známých – klatovského podnikatele Františka Hepnera a jeho ruské přítelkyně, kteří ho sem přijeli navštívit. Jejich těla se nikdy nenašla, Roubal však krátce po zmizení obou pohřešovaných začíná rozprodávat jejich majetek, používat jejich auto a při přepadení autopůjčovny i Hepnerovu zbraň. Svému synovi se pak prý zmíní, že mrtvá těla obou nešťastníků předhodil svým věčně hladovým vietnamským prasatům. Syn pak sice toto své prohlášení, které předal policii, u soudu nepotvrdil, vzhledem k okolnostem však podezření na vepříky, jako likvidátory těchto dvou těl zůstává.

V březnu roku 1994 je Ivan Roubal na pražském Náměstí Míru zatčen a čeká na rozsudek, který ho v květnu 1999 posílá do vězení. Poté, co se místní lidé dozvěděli, kdo že byl jejich soused, dlouho se k Pohádce vůbec neodvážili přiblížit. Až po čase se první odvážlivci odhodlali opuštěný Christlhof navštívit a čekal je tu otřesný zážitek. Všude se válely rozkládající se zdechliny a kostry prasat, statkem se šířil nesnesitelný puch. Nejvíc se ale horalé báli toho, že třeba najdou ještě něco horšího než mrtvoly zvířat. To se ale nestalo. Osud klatovského podnikatele a jeho přítelkyně se tak stal dalším tajemstvím Pohádky.

Kostry uhynulých prasat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. Umím si představit, že v té době působila Pohádka opravdu děsivě, my jsme však už nikde na žádné kosti nenarazili a jsme tomu rádi. Vzpomněli jsme si ale na nebohé čuníky, když jsme v chlévě viděli zvedat se mraky prachu a šli jsme se raději nadýchat čerstvého vzduchu ven. Nedávno se pravděpodobně Pohádku někdo pokusil zapálit, možná aby její prokletí spolu s ní definitivně lehlo popelem. Christlhof byl však uhašen a dál nenechává lhostejným nikoho, kdo sem zabloudí.

Ivan Roubal zdá se dovršil tragický osud tohoto statku a mě napadá téměř šílená myšlenka. Celé Roubalovo „vraždící období“ se kryje právě s jeho pobytem na Christlhofu. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku, nebo je získal až tady. Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? Asi ne! Ale občas mě to v nočních hodinách pod děravou střechou rozpadajícího se statku přeci jen napadlo.

Pryč z Pohádky

Dlouhé hodiny první říjnové noci se pomalu vlečou a Pohádka je klidná a tichá. Že by všechny ty zvěsti o děsivých nočních úkazech, které prý odtud již několik odvážlivců vyhnaly, byly jen povídačkami? Nebo jsme si vybrali špatnou noc, nevhodnou k otevírání temných bran a čtení ve skryté paměti domu. Znovu zkoušíme zhasnout, ztichnout a vnímat všemi smysly. Odměnou je nám ale jen hluboké šumavské ticho.

Ještě jednou procházíme celé stavení, ale nic nového již nás nezaujme. Zdá se nám, že v domě opravdu něco číhá, ale jakoby se tomu nechtělo jakkoliv projevovat. Domlouváme se, že nemá cenu déle v Pohádce přebývat a pomalu začínáme balit své věci a chystat se k odchodu. Náhle však Eva ztuhne, postaví se do pozoru, chvíli mlčí s očima široce otevřenýma a poté zcela suše, ale důrazně prohlásí „Mám najednou velmi intenzivní a neodbytný pocit, že musíme pryč a to teď hned, okamžitě!“ Hrozba však prý překvapivě nepřichází zevnitř domu, ale zvenku přes nás. „My už tu nemáme být, jinak bude zle!“ Vzhledem k tomu, že jsme se již stejně chystali k odchodu, nikdo neprotestuje, dokončujeme sbalení karimatky, igelitu a dalších věcí. Z podlahy Christlhofu se zvedá prach, vše je náhle poněkud zjitřené, přestože se nic viditelného neděje, předchozí klid je pryč. Kontrolujeme, jestli jsme někde něco nezapomněli a vycházíme ze znovu bezútěšně černého otvoru bývalých dveří Pohádky do tiché noci.

Nad hlavou máme hvězdné nebe, vzduch je vlahý, teplý, prostě nádhera. Možná dnes opravdu nebyl vhodný den zažít tu něco řekněme paranormálního, ale spíše jen normální, moc pěkný večer a trochu toho napětí v nočních hodinách. Jestli stojí Christlhof na špatném místě, je prostoupen kletbou vyřčenou v mezním okamžiku mezi životem a smrtí, nebo je jen objektem poznamenaným podivným střetem nešťastných náhod, nevíme. Třeba jsme po Evině náhlém varování odešli těsně před tím, než se mělo něco stát. Chtěli jsme na vlastní kůži okusit pobyt v domě s jednou z „nejstrašidelnějších“ pověstí v Česku a to se nám podařilo. Jsme tomu rádi, i když jsme možná doufali v něco víc. Míříme lesem do Bradné, pozorujeme průseky světýlka chalup v údolí pod námi a těšíme se domů do postele.

Dva dny po návratu z Pohádky zjišťujeme, že při neplánované návštěvě hospody v Čachrově, těsně před naším večerním přesunem na Christlhof jsme, aniž bychom něco tušili, zasedli ke stolu, kde před lety sedával Ivan Roubal a že na jeho oblíbené židli spočinula právě Eva (z nás nejvnímavější), aby si pochutnala na kuřecí polévce. Jen další podivná pohádková náhoda?!