Naše šibenice 3 - Cesta na smrt

3. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.
Popravčí zvon městečka Bojkovic

3. kapitola

CESTA NA SMRT

Poslední pouť

Podroben nelidské tortuře, odsouzen k strašnému trestu smrti, vydal se delikvent jednoho předem určeného dne, často v neděli či ve svátek, aby mohlo být přítomno co nejpočetnější publikum, k šibeničnímu vrchu, k hranici či ke stínadlu, kde jeho utrpení konečně mělo dojít svého konce. Ani při této poslední cestě však někdy nebyl odsouzenec ušetřen dalšího hrozného týrání.

Vyveden ze sklepů radnice, či z hradního nebo zámeckého vězení, vyrazil odsouzený v průvodu, pěšky nebo vezen na popravčí káře směrem k místu vykonání rozsudku, po předem určené trase. V čele průvodu šel rychtář, odsouzeného vedl zpravidla biřic, poblíž kráčel kat. Na cestu hlavnímu hrdinovi „vyhrával“ smutnou písničku speciální, jen pro tento účel určený zvonec, nebo mu dokonce sbor školních dítek pěl pohřební písně. Ten, kdo byl veden k popravě měl svázané ruce a na krku pověšený provaz, či jiný symbol ztráty života.

Na této neveselé cestě čekala odsouzence na místech tzv. „posledního zastavení“ boží muka, v podobě kamenných sloupů s náboženskými výjevy, u nichž měl zločinec šanci naposledy se pomodlit a žádat boha za odpuštění. Aby jeho prosby byly upřímnější, byl někdy odsouzenec po cestě na popraviště vystaven řádění katových pacholků. Ti mu pouť na věčnost mohli v souladu s rozsudkem „zpříjemňovat“ řezáním pruhů kůže ze zad, uštípáváním konečků prstů, vytrháváním kusů masa z těla kleštěmi nebo pálením svázaných rukou. K odsouzenému nebyl v mnoha případech puštěn ani kněz, neboť tehdejší soudnictví jej rozsudkem vyřazovalo z řad občanstva, majícího nárok na duchovní útěchu.

Zvlášť zavrženíhodný odsouzenec byl na popraviště vláčen koněm, přivázán k němu za nohy, někdy byl navíc vláčen zašit do hovězí kůže. Samotná poprava pak byla pro delikventa většinou definitivním a toužebně očekávaným vysvobozením z nesnesitelného fyzického i psychického utrpení.

Poprava

Vlastní exekuci vykonával jen kat a jeho pacholci. Oběšení ale nebylo pokaždé stejné. Nejmilosrdnější smrt byla odsouzenci se smyčkou na krku způsobena svrhnutím jeho těla z koruny podstavy nebo ze žebříku, kam musel předtím sám vystoupat. Popravovaný měl šanci, že mu uzel smyčky při pádu z větší výšky ihned zlomí vaz. Horší to bylo, když byl tahán pomalu nahoru k trámu a skonal udušením. Velmi bolestivé a často zdlouhavé umírání znamenalo zavěšení na hák. Nejhorší smrt ale čekala pro odsouzence pověšeného na šibenici za nohy, hlavou dolů. Umíral pak většinou několik dní v hrozných mukách.

Bylo-li někomu ze skupiny odsouzených určeno zvlášť potupné oběšení, mohla být pro něj šibenice doplněna dalším trámem, položeným napříč přes trámy stávající. Oběšenec pak visel o něco výš než ostatní a uprostřed nich, což bylo chápáno jako velmi ponižující.

Jana Roháče z Dubé věšeli spolu s jeho více než padesáti družiníky roku 1437 v Praze tak, aby jeho poprava působila nejen potupněji než exekuce ostatních, ale také se ho snažili při výkonu trestu co nejvíce zesměšnit. Přivedli ho po krutém mučení k popravišti v podivném ustrojení, v pozlacených okovech a pověsili ho na pozlacené oprátce ve vrcholu velké, snad až třípatrové šibenice. Jeho druhy pak oběsili v patrech nižších.

Asi nejhorší potupa a znectění odsouzence se vyjadřovala pověšením na šibenici spolu se psy. Takto byli trestáni především židé. Existoval dokonce i jakýsi druh symbolické popravy. Pokud byl pachatel nějakého zločinu znám, nebo byl za pachatele označen, ale nepodařilo se ho dopadnout, byla na šibenici přibita alespoň cedule s jeho obrázkem. Tím bylo dáno veřejnosti na vědomost, že i když fyzicky tělo tohoto člověka na trámu nevisí, pozbyl tento veškerých práv, dobré pověsti a cti stejně, jako kdyby byl opravdu popraven. Pokud byl následně tento člověk dopaden, byl na šibenici za obrázek pochopitelně vyměněn.

Exekuce samozřejmě kladla jisté nároky i na odbornou kvalifikaci popravčího. Dobrý kat musel být kromě nemalé zručnosti i znalý a zkušený co se týče například použití, délky a pevnosti provazu. Při správně vykonaném „běžném“ oběšení měl odsouzenec zemřít rychle po svržení těla do volného prostoru. K tomu bylo nutné správné umístění uzlu smyčky – do prohlubně mezi levou stranu spodní čelisti a ucho i dostatečná délka lana. Popravovaný si pak při troše štěstí po jeho prudkém natažení při pádu, zlomil vaz. S délkou provazu se to však nesmělo ani přehnat, aby nedošlo k dekapitaci (oddělení hlavy od trupu).

Dnes víme, že lze přesně spočítat, jak dlouhý provaz s danou délkou průtahu při napnutí dokáže odtrhnout viselci hlavu od těla. Pro výpočet je důležitá kinetická energie padajícího těla, daná jeho hmotností a rychlostí pádu, pevnost biologické tkáně krku a doba stažení smyčky. Čím je provaz pružnější, tím je doba stažení delší, rázová síla menší a dekapitaci méně příznivější.

Bylo zjištěno, že k odtržení hlavy je zapotřebí síly asi 12 000 N ve směru pádu těla. Této síly je dosaženo například pokud popravovaný váží 70 kg, provaz má průtah 0,4 m a délka pádu je minimálně 7 metrů. Pokud by ale popravovaný vážil 110 kg, stačilo by jej svrhnout z výšky 4,5 m. Při použití provazu s dvojnásobným průtahem by u 70 kilogramového jedince došlo k odtržení hlavy až při pádu ze 14 metrové výšky.

Dekapitace by byla při veřejné exekuci považována za katovu nešikovnost, poprava za pokaženou a mistr popravčí by byl přihlížejícím davem – velmi náročným publikem, za špatnou práci „řádně odměněn“.

Pro zdárné pověšení proto někdy platila i přesná pravidla, která například udávala, že muž o váze 80 kilogramů má spadnout z výšky 2,4 metru a provaz se dále zkracuje o pět centimetrů na každé tři kilogramy váhy, o které je odsouzenec těžší.

V pozdějších dobách existovaly dokonce přesné tabulky, jejichž účelem bylo na minimum omezit možnost, že nedojde ke zlomení vazu a oběšenec se bude dlouhé minuty v agónii svíjet a cukat na provaze a na druhou stranu mělo jejich dodržování zabránit tomu, aby oprátka viselci odtrhla hlavu.

Pokud nedošlo po napnutí provazu ke zlomení krčních obratlů a přerušení míchy, umíral odsouzenec po stlačení krkavic stahující se smyčkou zdlouhavě na přerušení zásobování mozku krví, uzavření dýchacích otvorů a selhání vitálních funkcí. Aby byla strangulace co nejvíce urychlena, zavěšovali se někdy katovi pacholci na nohy viselce a svou vlastní váhou přispěli k těsnějšímu stažení smyčky. Za stejným účelem jindy sám kat sestoupil ze žebříku na svázané ruce již visícího odsouzence jak do třmene sedla a prudkým zhoupnutím ukončil život popravovaného.

Před samotným výkonem trestu, po přečtení rozsudku na popravišti, měl odsouzený znovu potvrdit svou výpověď a přiznání poté, co se ho rychtář zeptal „... zda trvá na tom co vyznal“. Mohl také poprosit o milost, nebo své přiznání odvolat. Potom jej ale čekal nový výslech, nové mučení. Milost byla většinou zamítnuta, šanci měl odsouzenec jen když se objevily nové okolnosti případu. Takovou okolností mohlo být například vyjádření svědků, že odvolávají své předchozí výpovědi. Poslední nadějí pro popravovaného pak byla velmi nepravděpodobná možnost, že se objeví žena, která prohlásí, že se chce za odsouzeného provdat. To sice vypadá docela romanticky. Pro takovou odvážnou ženu to ale znamenalo jisté a definitivní vyčlenění z normální společnosti. I k takovým případům však podle historických pramenů občas docházelo.

V roce 1433 již prý vedli k šibenici na Novém Městě pražském panoše Čeňka ze Sendražic, odsouzeného k smrti za krádeže a loupeže, když tu se stalo něco mimořádného. Z přihlížejícího davu náhle vystoupila mladá šlechtična Markéta Lomnická a slíbila přítomným konšelům, že si odsouzeného vezme za manžela, když ti mu darují život. Prosila a slibovala také, že Čeňka ohlídá, aby už nikdy žádný zločin nespáchal. K jejím prosbám se připojili i přihlížející kněží a konšelé tehdy opravdu žádosti o milost vyhověli. Jejich rozhodnutí jim tenkrát posvětil i okolostojící dav, zřejmě dojatý odvahou Markéty a poprava se na Novém Městě toho dne nekonala. Nutno říci, že tato událost se v Praze stala v období, kdy husitští kněží trest smrti prakticky zrušili a chystaná poprava, první po několika letech, vzbudila velkou pozornost obyvatelstva a snad i jeho odpor. Jak šťastná byla odvážná Markéta v manželství s Čeňkem, který na radnici v den záchrany slíbil svou nápravu, už se bohužel neví.

Posledními slovy odsouzence, jež zazněla na tomto světě, byla často věta „… na tom umírám a duší svou to pečetím“. Tím nebožák potvrdil své přiznání, rychtář dal pokyn katovi a ten mohl vykonat rozsudek. Přesto ještě i teď existovala šance, i když velmi nepravděpodobná, že bude zločinec zachráněn. Exekuce byla zčásti chápána také jako boží soud a pokud se popravčímu nepodařilo odsouzence zbavit života „čistě“, bylo to považováno za signál, že si bůh smrt nepřeje. Milost odsouzenci proto byla dána pokud se kat při sekání takříkajíc sekl a i po třetí ráně mečem popravovaný ještě žil, nebo pokud se s oběšencem utrhla oprátka. I z tohoto důvodu byl provaz se smyčkou občas nahrazován pevnějším řetězem a svědomitý kat si svůj meč před popravou řádně nabrousil.

Dostat milost bylo jistě potěšující, jaký život však mohl žít člověk, kterému kat třikrát nepřesně ťal do krku nevím, utržený ze šibenice ale nějakou tu perspektivu ještě mít mohl.

I díky katům nám zbylo několik přímých vzpomínek na výkon exekucí. Není jich moc, ale jsou o to vzácnější, že jde takříkajíc o zprávy z první ruky. Ať už se jedná o deník Antonína Nimburského – kata píseckého, či o vzpomínky Leopolda Wohlschlägera, lze v nich najít mnohé, co nám může průběh poprav přiblížit.

Leopold Wohlschläger se účastnil poprav, ať už jako pomocník svého nevlastního otce kata Jana Křtitele Pipergera, nebo později jako sám mistr popravčí, od roku 1871 do roku 1927, kdy se sedmi křížky na krku oběsil vraha Martina Leciána. O svém dlouhém působení v roli kata sepsal Leopold Wohlschläger velmi poučné paměti, přibližující nám výkon tohoto řemesla v posledních desetiletích Rakouska – Uherska i za První republiky. Mě nejvíce na Wohlschlägerově vyprávění zaujaly popisy chování odsouzenců krátce před popravou a jejich emoce. Myslím, že tato svědectví, i když pocházejí z dob, kdy již bylo se zločinci zacházeno mnohem ohleduplněji, dobře vypovídají o tom, co prožívali lidé jdoucí vědomě vstříc předčasné, nedobrovolné smrti.

Josef Wagner, odsouzený v Budějovicích za trojnásobnou loupežnou vraždu k trestu smrti, se nejprve vysmál soudu při vynesení rozsudku a přísahal, že ho na šibenici nedostanou. Ve společnosti kněze pak na cele jen zatvrzele vrčel a sprostě nadával, aby se v něm nakonec v předvečer exekuce, konané roku 1876, nečekaně něco zlomilo, padl na kolena, ke všemu se doznal a prosil za odpuštění. Podle vězeňského dozorce se v tom okamžiku zcela změnil výraz jeho tváře a z obličeje hrubého bezcitného člověka se náhle vyklubal pohled nevinného a vystrašeného dítěte. Wohlschlägerovi se však už druhého dne ráno jevil Wagner znovu zatvrzelý, byl velmi pobledlý, když ho vedli k šibenici a svět kolem sebe téměř nevnímal. Jeho oči zpočátku ustrašeně těkaly kolem, pak se ale upřely na kříž, který před ním nesl kněz a toho už se nepustily. Až před samotnou šibenicí se zastavil a pomalu se mlčky rozhlédl. Pak přišel konec.

Když se chystal v Mostě roku 1885 na smrt Josef Prokop, užil si nejprve den před popravou v cele dobrého jídla, piva a doutníků. Žertoval dokonce, že „zítra touhle dobou už ho zuby bolet nebudou“. Vzpomínal s trpkým úsměvem, jak mu jeho babička prorokovala, že jednou skončí na šibenici a on jak jí nevěřil. V okamžiku popravy pak byl zcela klidný, kráčel pevným krokem a těsně před pověšením hlasitě zvolal „Sbohem moji drazí“.

Jan Hofreiter noc před popravou v roce 1886 proplakal. Litoval svých činů, padl na kolena před svým kmotrem, svíral křečovitě jeho nohy a hlasitě vzlykal. Prosil za odpuštění. I on pak veden k šibenici upřeně hleděl na kříž před ním nesený. Byl zbědovaný, bledý, zoufalý. Při jeho krátké poslední cestě ho museli podpírat. Čtení rozsudku před popravištěm už ani nevnímal, svíral křečovitě růženec a byl už viditelně duchem v jiném světě. Těsně před vytažením do výše zavzdychal „Můj Bože, můj Bože“.

Dvaadvacetiletý Antonín Hoffman byl den před svou pražskou popravou v roce 1895 v cele klidný, choval se velmi slušně ke knězi, ale nabízené duchovní útěše se vysmál. Raději si vychutnal číši vína. Zdálo se, že je Hoffman se svým osudem zcela smířený. Ráno se ale jeho chování úplně změnilo. „Dejte mně všichni pokoj“ vykřikl prudce, když před ním duchovní podržel kříž. Po vyvedení na dvůr šel pomalu a zvědavě se rozhlížel. Pak ale začal sprostě nadávat prezidentovi soudu, když ho spatřil a těsně před pověšením dvakrát hlasitě vykřikl „Smrt císaři“. Zemřel v nenávisti a zlosti.

Roku 1897 byl v Liberci popraven dlouho hledaný sedminásobný vrah a lupič, příslušník francouzské cizinecké legie Josef Kögler. Tato exekuce vyvolala nebývalý zájem veřejnosti a velkou měrou k tomu napomohl i sám odsouzený. Již při zasedání soudu se svým vystupováním zcela vymykal obvyklému chování lidí obviněných z těžkých zločinů. Během procesu vtipkoval, srdečně se smál a působil spíše jako herec na jevišti, než člověk, jemuž hrozí trest smrti. Své chování kupodivu nezměnil, ani po vynesení rozsudku, ani během následujícího čekání na smrt. Před vyvedením na popraviště prohlásil nedočkavě „Ach to se těším, opravdu, to se těším“. K popravišti pak vykročil s širokým úsměvem, jako by se měl zúčastnit nějakého sportovního zápolení a kněz modlící se vedle něho se zasmušilou tváří, vypadal jaksi nepatřičně. Tento urostlý, pohledný a inteligentní muž navíc své veselí rozhodně jen nepředstíral. Nebyl bledý, jak bývalo obvyklé, ani křečovitý. „Vy myslíte, že toto zde je nějaký trest pro mne? Co vás napadá, to je vykoupení“ volal k davu. K mistru popravčímu pak pravil „Těší mne velice, pane Wohlschlägere, prosím, dělejte rychle, aby to dlouho netrvalo, - jedna, dvě a hotovo“ Těsně před pověšením, po přečtení rozsudku reagoval slovy „Děkuji vám, jsem rád, že to se mnou skončí“ a na závěr, již vytažen do výše ještě zvolal „Sbohem pánové – ať žije císař František Josef“. Pak pověšen, klidně skonal.

I na kata Leopolda Wohlschlägera tato exekuce hluboce zapůsobila. Sám přiznal, že měl během popravy co dělat, aby se nezačal smát, když hleděl na veselého a zároveň nad vlastní smrt povzneseného muže. Schoval si dokonce i Köglerovu fotografii a často na nezapomenutelné setkání s ním vzpomínal. Vzpomínal na zvláštní setkání s člověkem, kterému vzal život a on mu za to byl ještě podle všeho vděčný.

Jak různé může být přijetí vlastního konce. Jak moc se lišila poprava od popravy, jak jen se liší člověk od člověka. Jen v několika málo vzpomínkách jediného kata je možné najít strach, smíření, lítost a zoufalství, nenávist, či dokonce radost nad koncem vlastního, někde hluboko uvnitř ukrytého utrpení, proti němuž je i smrt málo hrozivá.

obr 2. Popravčí zvon městečka Bojkovic s nápisem: „Zwonec miesteczka Bogkowice rathauzni Anno 1669“ visel v dřevěné věžičce na staré radnici a jeho zvuk doprovázel odsouzence na popraviště na Výpustě za Bojkovicemi.

Komentáře

Podíval jsem se a zjistil , že Josef Kögler nebyl sedminásobný vrah, nýbrž vraždil "pouze" jednou. To pro upřesnění.

...je to asi jedno,ale deník Píseckého kata,pana Nimburského,jsem měl tu čest si přečíst...a podle jeho meče,jsem jeden vyrobil...v tý době asi bylo jedno,jestli jednou,nebo sedmkrát...tady je to krásný čtení...

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Podivná věž hradu Zvíkova
Uprostřed komplexu Zvíkovského hradu stojí věž, která je záhadami přímo prorostlá. Mají všechna její tajemství...
Naše šibenice 6 - Šibenice
6. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
S mjučkem pod vodou
Jak jsem chtěl v řece, v potoce, v jezeře a ve vaně fotografovat pod vodou, jak mi to nešlo a jak se mi to nakonec...
Konec světa podle Bolfánku
Pověst o chytrém biskupovi, napáleném čertovi a místě, kde je možné měřit, jak dlouho ještě bude trvat tento svět.