Naše šibenice 15 - Miłków

15. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

MIŁKÓW

Na závěr mého putování po šibeničních vrších jsem na skok zavítal také do zahraničí. Polské trosky popraviště mě přilákaly zachovalostí zbytku původní stavby i spřízněností s naší historií, která je patrná z následujícího textu.

Jen kousek za našimi severními hranicemi, u městečka Miłków v Jelenohorské kotlině, najdeme na nenápadném vršku zvaném Straconka torzo kruhové kamenné šibenice. Dodnes se tu ze zvolna se rozpadající podstavy vypínají ke korunám okolních stromů tři bytelné, vysoké pilíře, pamatující těla nešťastníků jimiž byly obtěžkány.

přibližné rozměry naměřené 2.10.2005

výška šibenice: 485 cm
výška pilířů: 320 cm
síla zdiva: 90 cm
vnitřní průměr: 330 cm
šířka pilířů: 107 – 150 (vnější) cm

Polská šibenice má z těch co jsem měl možnost navštívit nejmenší průměr. Pokud budeme předpokládat, že původní výška podstavy byla něco přes dva metry, blížila se celková výška stavby šesti metrům. Zdivo šibenice je tvořeno neopracovanými i opracovanými kameny spíše menší velikosti. Převažuje hrubozrnná žula, ale najdeme tu kamení mnoha druhů a dokonce i červené cihly. Zdá se, že šibenice byla „slepena“ ze všeho, co dali stavitelé dohromady a přesto jejich dílo vydrželo až do současnosti v poměrně dobrém stavu. Vrch Straconku dnes pokrývá z náletových listnáčů rostlý, neudržovaný lesík, obklopený pastvinami. V minulosti pak šibenice založená na nepříliš výrazné vyvýšenině, plnila zřejmě svou zastrašovací funkci blízkostí k jedné z hlavních, do města vedoucích cest.

Šibenici na vrchu Straconka dal postavit roku 1677 majitel zdejšího panství Karel Jindřich hrabě ze Žerotína, sídlící na zámku v Miłkówě. Jelenohorským katem byl v té době Balthasar Kÿnast, který řemeslo popravčího vykonával až do své smrti ve věku 87 let.

Prvním, kdo pak „funkčnost“ nového popraviště a zručnost starého kata pravděpodobně přímo na vlastním krku vyzkoušel, byl paradoxně člen hraběcí rodiny baron von Fitsch, který zde byl v roce 1684 popraven za vraždu své švagrové Juliany ze Žerotína. Ta zřejmě odhalila jeho pletky s komornou baronovy ženy a byla proto Fitschem umlčena.

Přestože šlo o šlechtice, byl baron Fitsch po schválení rozsudku samotným císařem Leopoldem I. na Straconce podle všeho oběšen. Stětím pak byla ze světa sprovozena jeho milenka. K tomuto účelu speciálně vyrobený meč, bylo možné ještě před 2. světovou válkou spatřit na miłkówském zámku. Na jeho čepeli byl vyryt obrázek muže visícího na šibenici, datum 1684 a nápis: „Ten kdo podnítil k vraždě, bude sťat mečem a kdo vraždu spáchal, bude oběšen.“

Znovu za zabití (otrávení) ženy, tentokrát vlastní, byl roku 1689 na Straconce popraven čeledín Georg Quohl. Za podvod byl roku 1709 oběšen Hans Kraus, za krádež v roce 1715 mladý čeledín Hans Müller.

Nejslavnější popravou šibenice u Miłkówa se však stala exekuce provedená na čtyřčlenné rodině Exnerů z Karpacze. Ti se měli dopustit krvesmilstva, kuplířství, cizoložství a vraždy dítěte. Rozsudek v tomto případě musel potvrdit apelační soud v Praze, po jehož rozhodnutí byla roku 1701 katem Johannem Heinrichem Kühnem, poprava povedené rodinky na Straconce vykonána. Syn Georg a dcera Rosina byli za smilstvo a vraždu dítěte sťati, otci Georgovi a matce Marii bylo navíc po setnutí hlavy probodnuto srdce.

Předpokládá se, že šibenice u Miłkówa byla v dobách provádění exekucí vybavena vnitřním prkenným patrem (ochozem), dostupným po točitém schodišti, z kterého kat vykonával popravu a vchod do kamenné podstavy byl zajištěn pevnými okovanými dveřmi.

Když jsem v roce 2005 navštívil Straconku, obcházel jí ze všech stran, prohlížel zevnitř a přeměřoval, tušil jsem, jako ostatně při obhlídce kterékoliv šibenice, že možná jen několik centimetrů pod mýma nohama odpočívají dlouhá staletí ti, kteří tu přišli o život. Tušit něco a vědět je však velký rozdíl. A tak když jsem se díky upozornění pana Wojtuckého o pár let později dozvěděl, že na tomto popravišti proběhl archeologický průzkum a odhalil hroby popravených, byl to zvláštní pocit. Teď bych tu asi obcházel s ještě mnohem větším respektem.

ARCHEOLOGICKÝ PRŮZKUM ŠIBENICE STRACONKA

Výzkum zahájený z iniciativy polského Sdružení pro ochranu a výzkum památek práva (Stowarzyszenia Ochrony i Badań Zabytków Prawa) proběhl v letech 2007 až 2009 v několika etapách. Zkoumán byl terén uvnitř podstavy šibenice a oblast přiléhající k popravišti od jihozápadu. Právě tím směrem, kam je situován vchod do podstavy.

V první etapě, zahájené v květnu 2007, byla v hloubce 0,1 – 0,4 metrů pod povrchem uvnitř podstavy odhalena skála, nesoucí základy zdí šibenice. Tam kde zdi kruhové podstavy vybíhají mimo rovinu skalnatého podkladu, jsou podepřeny hlubšími cihlovými základy. Ve vrstvě humusu vyplňující vnitřek podstavy, bylo nalezeno množství lidských prstních kůstek, úlomky keramiky a bronzový knoflík.

Ve výkopu přiléhajícím na severu ke zdi byly nalezeny další keramické zlomky a dva kované železné hřeby. Nalezena tu byla i vrstva hrudek a kusů vápenné malty smetanové barvy, nehašeného vápna a drceného štěrku. Předpokládá se, že tato vrstva sutě a malty, silná až 0,3 m, pochází ze zříceného západního pilíře šibenice, který byl později znovu vystavěn. Nasvědčuje tomu i podoba stávajícího pilíře. O jeho nepůvodnosti vypovídá odlišná struktura zdiva (časté použití cihel či absence horizontálního uspořádání vrstev), i jeho navázání na zeď podstavy.

V jihozápadní části podstavy byl pod vrstvou kamení a hlíny odkryt kamenný práh před původním vchodem do šibenice. Na skále usazený monolit má velikost 1,47 m na délku, 0,65 na šířku a 0,53 m na výšku.

Asi 4,5 metru jihozápadně od bývalého vchodu do šibenice, v jakési depresi skalního podkladu, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu, byl v hloubce asi 0,7 m pod povrchem polskými badateli nalezen hrob 1 s úplnou lidskou kostrou. Kostra ležící hrudníkem k zemi byla situována severojižně s lebkou k severu. Dobře zachovalé ostatky ležely v hrobě v anatomické poloze, paže přimknuté k trupu, nohy natažené. Lebka byla mírně pootočená obličejovou částí k západu. V nohách kostry byly nalezeny dva drátěné prvky, sloužící pravděpodobně k upevnění oděvu.

Při pozdějším vyhodnocení průzkumu z roku 2007 a po provedení některých rozborů bylo dále konstatováno, že se uvnitř podstavy šibenice našlo celkem 40 kostí nebo jejich úlomků, pocházejících ze dvou neúplných rukou. Dva kované hřeby o délce 9 a 8,5 cm i část čepele nože o délce 10,4 cm, nalezená ve výkopu přiléhajícím k šibenici, byly zřejmě použity při vlastním výkonu trestů. Bronzový knoflík byl pak pravděpodobně součástí oděvu některého z účastníků exekuce, možná odsouzence. Kostra ležící v hrobě 1 patřila muži, jemuž bylo v době smrti více než 55 let.

V roce 2008 pokračoval archeologický průzkum šibenice na Straconce odkrytím dalších hrobů v depresi skalnatého podloží. Jihovýchodně od hrobu 1 byla objevena skupina tří lidských koster. Hrob číslo 3 s dvěma skelety o délce 1,9 m a šířce 0,9 m přiléhal na západě k hrobu číslo 1, na východě se pak částečně překrýval s hrobem číslo 4.

Jižně od hrobu č. 3 byl nalezen hrob označený číslem 2. V něm na samotném skalnatém podloží ležela v anatomické poloze kostra orientovaná od severozápadu k jihovýchodu s lebkou k jihovýchodu. Kostra ležela opět tváří k zemi, nohy mírně pokrčené, paže ohnuté v lokti spočívaly vzpažené podél lebky. Ze všeho nejvíc mi poloha kostry připomínala okamžik, kdy člověk zakopne a padá na obličej s rukama nad hlavou, nebo také, což je v tomto případě možná i dosti pravděpodobné, polohu těla poté, co je vhozeno do předem vykopané jámy dvěma lidmi, držícími ho za ruce a nohy.

Hrob číslo 3 obsahoval dvě kostry ležící vedle sebe v ose východ – západ. Kostry se částečně překrývaly a oběma chyběly lebky, které by v případě přítomnosti směřovaly k východu. Severněji ležící kostra spočívala na zádech s rukama zkříženýma na pánvi. Druhá, jižnější kostra ležela na pravém boku, s jednou rukou podsunutou pod severní kostru a druhou ohnutou v lokti do pravého úhle, spočívající na pánvi. V nohách severní kostry hrobu 3 byly nalezeny kovové nýty, pocházející zřejmě z obuvi, u rukou mezi oběma skelety pak dva kusy železného drátu. Tento hrob a obě kostry v něm by mohly patřit dvěma příslušníkům karpaczské rodiny Exnerových, popraveným zde stětím v roce 1701.

Do jihovýchodní části hrobu 3 přesahoval hrob číslo 4, orientovaný od jihovýchodu na severozápad. V něm ležela na zádech kostra, jejíž nohy mířily k jihovýchodu. Levá, v lokti ohnutá ruka spočívala u bederní páteře, pravá, také ohnutá pak v oblasti pánve. Horní část páteře ležela podsunuta pod jižní kostru hrobu 3. Lebku, ač by to bylo logické, bychom však v hrobě č. 3 na konci podsunuté páteře hledali marně. Ta totiž spočívala spolu s několika krčními obratli tváří k zemi mezi stehenními kostmi natažených nohou vlastního skeletu, kam ji po dekapitaci zřejmě sám kat uložil. V tomto hrobě (4) byly nalezeny také dva kratší hřeby a troubel dýmky z kaolínové hlinky.

V roce 2009 se uskutečnila poslední fáze odkrytí hrobů zde popravených odsouzenců. I hroby 5, 6 a 7, stejně jako všechny předchozí, se nacházely v depresi skalního podloží, táhnoucí se od severozápadu k jihovýchodu stranou od bývalé šibenice, což bylo zřejmě nejbližší vhodné místo na skalnatém pahorku, kam se daly ostatky popravených zahrabat do přijatelné hloubky pod povrch.

V hrobě číslo 5 odpočívaly dvě kostry v anatomické poloze na zádech. Lebky a několik krčních obratlů těchto skeletů bylo posunuto mimo osu páteře, z čehož se usuzovalo, že i tady jde o jedince na kterých byla vykonána poprava stětím. Pod levou stranou hrudníku obou koster byly těsně pod žebry objeveny rezavé skvrny v půdě, které bychom mohli vysvětlit jako stopy po probodnutí srdce železným kolíkem. Z kroniky víme, že právě tento druh trestu byl vykonán na dvou členech rodiny Exnerů. Stopy koroze v zemině tak v tomto případě možná pomohly identifikovat totožnost předtím bezejmenných ostatků.

Při severovýchodní části hrobu 5 nalezli polští archeologové lebku a část dolní čelisti jiné osoby, v jižní části hrobu 5 pak soubor dlouhých kostí, lebku a znovu část dolní čelisti. Bylo zjištěno, že fragmenty patří nejméně dvěma dalším osobám.

V hrobě číslo 6, orientovaném stejně jako hrob 5 severojižně, ležela kostra s lebkou uloženou u vnější strany pravé holení kosti. I u tohoto jedince bylo zjištěno těžké poškození krčních obratlů a tím i pravděpodobná příčina smrti a typ trestu. Kostra ležela na zádech, s rukama zkříženýma na prsou.

Ruce zkřížené na prsou, v poloze na zádech, s lebkou k severu, měla i úplná kostra v hrobě číslo 7. V tomto případě však mohlo jít o jedince, jehož trestem bylo zahrabání zaživa, či o sebevraha, který zemřel na jiném místě a na popraviště byl přivezen pouze za účelem pohřbení (zahrabání).

Pozdější zkoumání nalezených ostatků odhalilo, že v hrobě číslo 5 byli pohřbeni muž a žena ve věku maturus (40 – 60 let) a přestože jejich krční obratle byly mírně posunuté mimo osu páteře, nebylo na obratlích zjištěno žádné poškození od ostří meče.

Dva soubory samostatných kostí a lebek z hrobu 5 náležely dvěma mužům ve věku maturus a adultus (20 - 39 let) až maturus, lebka náležící muži ve věku adultus až maturus možná přísluší k jedné z koster hrobu 3.

V hrobě č. 6 ležela kostra mladého muže ve věku adultus, hrob číslo 7 obsahoval ostatky ženy ve věku juvenis (18 – 20 let) až adultus. Krční obratle této ženy se nezachovaly a proto nemohlo být zjištěno, jestli také tato osoba nesešla ze světa katovým mečem.

zdroj k archeologickému výzkumu v Miłkówě: Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009

Ve vzdálenosti do pěti metrů od šibenice tak ležely zahrabány ostatky minimálně deseti jedinců, kteří si na Straconku u Miłkówa přišli pro smrt. Právě tady pak prožili strašné chvíle fyzického i psychického utrpení, než byla jejich ztrápená těla konečně ponechána klidnému spočinutí v nehlubokých hrobech. Ať už se tito nešťastníci dopustili čehokoliv, tvrdě za to zaplatili. K trestu v těch dobách patřilo i drsné zacházení s mrtvým tělem po vlastní exekuci, prosté jakékoliv úcty či piety. Tomu odpovídá i odhalené uložení miłkowských ostatků a podtrhuje neveselý osud deseti zatracenců. Jejich nynější nalezení pak jakoby prohloubilo temnotu tušeného stínu, který od dávných časů na Straconce leží. Kdybych to byl býval věděl a nejen tušil, našlapoval bych tu tehdy asi s ještě mnohem, mnohem větším respektem.

V Jelenohorské oblasti byly podle historických pramenů ještě nejméně další dvě šibenice. Jedna přímo v Jelení Hoře na dnešním návrší Tadeusze Kościuszkého. Ta byla zbourána v roce 1778. Druhá pak stála spolu s kolem na vplétání těl a lámání kostí v Sobieszowé pod horou Chojnikem. Tato šibenice byla prokazatelně využívána i ke stínání, které se provádělo poblíž vlastní kamenné „rotundy“, nebo přímo na plošině její podstavy.

Když už jsme jednou při našem putování po šibenicích zabloudili za zemské hranice, tak tam ještě chvíli zůstaneme. Pan Jozef Žiak mi poslal zajímavé informace, týkající se popravčího zařízení, stávajícího až do počátku 20. století u našich východních sousedů na Slovensku.

Toto popraviště stávalo v okrese Prievidza, na kopci u důležité obchodní cesty z Novák do Diviacké Nové Vsi. Bylo vybudováno na základě udělení práva meče (ius gladii) majitelům zdejšího panství Zikmundem Lucemburským již v roce 1435.

Šibenice prý stávala na svém místě až do roku 1921, kdy jí místní obyvatelé kompletně rozebrali. Do dnešních dnů se však zachoval celkem přesný popis tohoto popraviště, který vypovídá o jeho neobvyklé konstrukci.

Šibenice byla velmi blízká typu 6 našeho rozdělení. Její korunu však tvořily jen dva pilíře, spojené zřejmě přes střed podstavy ne dřevěným trámem, ale železným nosníkem. Je obtížné dnes říci, bylo-li toto popraviště již postaveno jen se dvěma pilíři, či šlo o pozdější nouzové řešení, způsobené například poškozením pilířů ostatních. Myslím ale, že železný nosník nahradil dřevěný trám přeci jen až v závěru období, po které byla šibenice využívána k exekucím.

I přes malé odlišnosti se zdá, že přinejmenším ve střední Evropě byla novověká a snad i středověká popraviště a především šibenice stavěna podle značně unifikovaných plánů, takže se pracoviště katů navzájem podobala nejen svým vzhledem, ale i rozměry.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Poklady České země II - Vltavín
O záhadných zelených vrásčitých kamenech z jiných světů. Mají barvu láhve od piva, dolíčky jak po neštovicích a...
Naše šibenice 12 - Železný Brod
12. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Hřbitov ve Střílkách
Jak pořídit fotografii barokního architektonického unikátu z ptačí perspektivy bez ptačích křídel.
Zimující netopýři
Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký...