Naše šibenice 12 - Železný Brod

12. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

ŽELEZNÝ BROD

Vrch Šibeňák v Železném Brodě se zdvihá do výše v těsné blízkosti historického jádra města a je stále velmi dobře viditelný z ulic i domů. Když si uvědomíme, že byl v dobách využívání šibenice zbaven porostu, museli oběšenci, doslova zavěšení nad střechami blízkých chalup, působit opravdu hrozivým dojmem.

Z šibenice pravděpodobně typu 6 se zachovala více než půlkruhová část kamenné podstavy, která dnes slouží jako vyhlídková terasa, vybavená plechovou stříškou a malým sedátkem.

přibližné rozměry naměřené 19.10.2004:

vnitřní průměr: 470 cm
síla zdi: při horním okraji: 50 – 60 cm, ve spodní části skryté pod zeminou pravděpodobně i větší
výška podstavy: až 180 cm
síla pískovcových bloků: 20 – 25 cm

Kamenná podstava šibenice je složena z několika rozdílných horizontálních vrstev. Podzemní základy, jen z malé části odkryté, tvoří pravděpodobně delší podlouhlé bloky břidlice, podobné dřevěným polenům, paprskovitě situované směrem k vertikální ose šibenice.

Nad zemí obepínají zvnějšku podstavu dvě řady opracovaných pískovcových bloků, jakýchsi obkladů, kryjících další vnitřní podlouhlé kameny, tvořící vlastní nosné zdivo. Spodní řada pískovcových bloků je tvořena z menších obdélníkových kamenů stejné velikosti, na které je posazena druhá řada vyšších, téměř čtvercových pískovcových „obkladů“.

V jednom místě podstavy šibenice chybí blok horní řady a zdivo podstavy je tady částečně zhroucené. Vzniklým otvorem je vidět struktura jinde pískovcem skryté vnitřní části kamenného zdiva, tvořeného znovu podlouhlými, asi 60 cm dlouhými, paprskovitě uloženými kusy břidlice.

Nad řadami pravidelných bloků je těleso podstavy poskládáno znovu z břidlicových "polen" a z drobnějších, maltou spojených kamenů. V koruně podstavy naplněné zeminou je pak síla zdiva neobvykle malá – jen asi 55 cm.

Do tří pískovcových bloků horní řady, orientovaných směrem k městu, jsou vytesané dodnes dobře patrné kříže a písmena – zřejmě iniciály.

Železný Brod získal hrdelní právo v roce 1660. Hrdelní záležitosti ve městě byl povinen vyřizovat primas společně se starším a mladším rychtářem, ale při jejich projednávání musela zasedat celá městská rada i s purkmistrem.

První poprava se ve městě na Jizeře konala pravděpodobně až roku 1685, kdy byl oběšen zloděj a lupič Václav Medek ze Záhoří. Života ho 12. ledna zbavil kat Jan Štětina. Neví se ale, zda-li v těch dobách již šibenice stávala na dnešním Šibeňáku, nebo zda byla tato poprava vykonána na Velkém náměstí proti nové radnici. Tady uprostřed rynku stával i pranýř a to přibližně v místech, kde je dnes kašna.

Roku 1743 zažádal Železný Brod vrchnost o povolení vybudovat novou (moderní) šibenici, neboť ta stará, od roku 1685 nepoužívaná (!), již byla příliš sešlá. Zároveň město požádalo o svolení ke stavbě „popravního místa“. Tato povolení pak Brod obdržel až v lednu roku 1744 a to právě v okamžiku, kdy se chystala další exekuce. Popraviště proto bylo nutné vybudovat velmi rychle - do jednoho měsíce. Na vrchu Šibeňáku tak byla počátkem roku 1744 postavena nová kamenná šibenice a zřejmě i „plac“ k vykonávání dalších trestů.

Na tomto popravním místě byl již 31.1. za loupež a pokus o vraždu, po potvrzení rozsudku pražským apelačním soudem, mečem sťat Antonín Schnabl z Tanvaldu. Jeho tělo bylo podle dobových záznamů po stětí vpleteno do kola a jeho hlava vystrčena na rožeň. Nad Železným Brodem tak bylo ve velmi krátkém čase vybudováno zřejmě vícefunkční popraviště, jehož využívání 31.1.1744 začalo, ale pravděpodobně i skončilo! Neexistují totiž žádné záznamy o tom, že by zde byla vykonána ještě nějaká další exekuce. V červenci roku 1744 byl sice městskou radou vyšetřován pro dvojnásobnou vraždu jakýsi Josef Holina vulgo Kopal z Kobylky a byl dokonce odsouzen k trestu smrti mečem. Dostal však nečekaně od Marie Terezie milost a musel být propuštěn na svobodu.

Je bezesporu zajímavé, že na nové železnobrodské šibenici na vrchu Šibeňáku tak zřejmě nebyl nikdy nikdo oběšen a že po dobu, po kterou městu patřilo hrdelní právo, bylo uplatněno jen na dvou odsouzencích. V rámci reforem soudnictví bylo Železnému Brodu, stejně jako mnohým dalším menším radnicím, privilegium trestat zločince na hrdle Marií Terezií odebráno zřejmě v 60. letech 18. století.

Kronikář Michal Fišer uvádí, že hrdelní soud byl v Brodě zrušen až roku 1772. Josef Umlauf dokonce říká, že ke zrušení šibenice, místa popravního, mučírny, košů nad vodou a pranýře ve skutečnosti došlo teprve v roce 1788! Je až s podivem, jak dlouho se některá města úspěšně bránila podvolit císařskému nařízení a nechtěla se vzdát hrdelního práva.

Je to ale pochopitelné. Vždyť získání hrdelního práva bylo pro města prestižní záležitostí, vyznamenáním, hospodářským přínosem a ještě něčím navíc. Dobře to ilustruje tradovaná historka, pocházející právě ze Železného Brodu;

Jednou prý semilští požádali brodské o výpomoc při popravě jakéhosi odsouzence, který měl být oběšen. I Semily sice disponovaly hrdelním právem, jejich šibenice však již byla stará a chatrná, a městu se nechtělo investovat do opravy zřídka využívaného zařízení. Jeho zástupci proto požádali Železný Brod, zda-li by jim k této exekuci nepůjčil své popraviště. Páni města na Jizeře však semilským kupodivu odpověděli, že šibenice bude sloužit jen železnobrodským a jejich potomkům a že cizí viselci se na brodských trámech houpat nebudou. Z tohoto vyjádření je patrná nejen hrdost města na své hrdelní právo, ale i patriotismus, který je, jak mi řekla paní Irena Novotná z Památkové péče v Železném Brodě, pro zdejší obyvatele i dnes velmi typický.

Z šibenice, na které možná nikdy nikdo nevisel, je dnes vyhlídka a pohled na město je odtud opravdu nádherný. Bývalé popravní místo je dnes oblíbeným místem výletním, jako stvořeným k příjemnému posezení.

V Železném Brodě je ale stále možné najít více objektů přímo souvisejících s výkonem hrdelního trestu. Dříve, něž zločinec dospěl k místu popravy, čekala ho jeho „poslední cesta“. Jak již víme, i ta měla svá pravidla, svůj stanovený průběh a svá zastavení.

POSLEDNÍ ZASTAVENÍ

Při silničce vedoucí kolem hřbitova, která kopíruje původní cestu na popraviště, stojí kamenný sloup, fungující tehdy jako poslední zastavení při cestě odsouzence na smrt.

Oblý dřík sloupu je nesen dvojitým čtyřbokým soklem. Na vrcholu dříku je posazena čtyřboká kamenná „lucerna“, na lucerně koule a na ní kříž. Do vrchní části soklu jsou vytesány těžko čitelné texty, z kterých vyplývá, že tato Boží muka dal zřídit Kryštof Sibenaichler. Sloup přitom pochází pravděpodobně z konce 17. století. Toto datování by naznačovalo, že i staré popraviště se nacházelo na vrchu Šibeňáku a i Václav Medek už tu mohl být v roce 1685 oběšen.

Čtyři strany „lucerny“ na vrcholu sloupu zdobí velmi zdařilé reliéfy: Ukřižování Krista, Umučení Krista, Snímání z kříže a Vzkříšení Krista.

Ještě donedávna bylo poslední zastavení chráněno stínem dvou letitých kaštanů a dvou lip, jak ukazují starší fotografie. Dnes již působí tato vzácná kamenná památka, obklíčená rozcestím asfaltky a poznamenaná ničivými zásahy tupých vandalů, na svém původním místě jakoby trochu nepatřičně a zranitelně.

KATOVNA

Brodská poslední pouť odsouzenců na popraviště vedla od staré radnice stojící na náměstí, nahoru ke hřbitovu a pak kolem posledního zastavení až na vrchol Šibeňáku. Dodnes je možné si tuto trasu po nové pohodlné cestě bez velkých odchylek projít a nahoře si místo ztráty života rukou kata příjemně odpočinout.

Městu na Jizeře ale zůstala zachována i katovna, která si i přes novodobé úpravy udržela ráz původní chalupy. Bývalé obydlí popravčího stojí na nábřeží Jizery nedaleko kostela a nese číslo popisné 133. Patří soukromému majiteli a je o něj zdá se dobře postaráno.

Zdá se mi, že na to, jak zřídka posílal Železný Brod své zločince na smrt, se tu zachovalo překvapivě hodně památek, souvisejících s vymáháním hrdelního práva. Možná je to i tím, že město a jeho obyvatelé byli na jeho získání opravdu hrdí.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Pod dlažbou Pražského hradu
Pražský hrad je a od svého vzniku byl symbolem, střediskem moci, architektonickým unikátem i mystickým místem...
PF 2016
Starý rok je pryč a nový nás čeká. Jaký asi bude? Svět kolem nás je plný nejistot, neklidu a obav. Náš Geograficko...
Nejstarší kresba v Býčí skále
Nejstarší nelezená kresba na našem území vypadá velmi nenápadně. Někomu možná připomíná lístek s pivními čárkami. Co...
Lednicko-Valtický areál
Na řeku padá tma, snažíme se jí zrakem proniknout a zjistit, co to k nám plave. Stojíme nehnutě a potichu vyčkáváme. Je...