Naše šibenice 11 - Horní Slavkov

11. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

HORNÍ SLAVKOV

Severně od Horního Slavkova, při cestě na Bosířany, stojí na mírně vyvýšeném místě zvaném Šibeniční pole nejzachovalejší zbytky šibenice u nás. Z popraviště typu 6 zůstala stát celá podstava s dveřním otvorem a všechny tři bytelné pilíře, i když ne v původní výšce.

přibližné rozměry naměřené 22.9.2004:

vnitřní průměr: 485 cm
síla zdi: 113 cm
výška podstavy: 214 cm
šířka pilířů: 63 cm
výška pilířů: 200 cm
výška dveří: 157 cm
šířka dveří: 97 cm

Slavkovská kruhová šibenice pochází ze 16. století. V roce 1544 se dřevěná konstrukce dočkala přestavby na kamennou, v letech 1613, 1646 a 1653 pak nutných oprav. V 19. století prošlo popraviště romantickou úpravou a v roce 1936 prodělalo poslední rekonstrukční zákrok, díky kterému se i dnes nachází ve velmi dobrém stavu. Ty poslední novodobé zásahy se však bohužel trochu negativně podepsaly na autentičnosti podoby této stavby. Původní není především městský znak s letopočtem 1598, umístěný nad vchodem, ani úprava vnitřní plochy popraviště. Rovněž pilíře, nesoucí kdysi trámy s viselci, měly přinejmenším dvojnásobnou výšku.

Ještě před stavbou této šibenice, na samém počátku 16. století (1500), fungovalo již od 13. století, trochu blíž Hornímu Slavkovu, na táhlém hřebenu za radnicí, jiné popraviště, které se pravděpodobně následně specializovalo pouze na stínání.

Díky zachovalosti slavkovské šibenice a díky tomu, že stojí na volném, nezalesněném prostranství, je tu snadné si představit, jaké to asi bylo, když v dobách veřejných exekucí pocestný přicházeli do města. Z blízké cesty dobře viděli kamennou stavbu, i viselce houpající se na jejích trámech a bylo jim jasné, že vchází do významnějšího města, disponujícího hrdelním právem. Zalekli se? Řekli si - tady vládne spravedlnost, tady se nemám čeho bát? Nebo se jich zmocnily obavy, aby náhodou na šibenici neskončili sami? Asi jak kdo. V každém případě to bylo divné přivítání, když pocestný první co z města spatřil, byli rozkládající se oběšenci.

Při prohlídce slavkovské šibenice jsem si všiml některých zajímavých detailů.

Po vnějším obvodu podstavy jsou na několika místech, přibližně ve stejné výšce, patrné otvory - prohlubně zhruba čtvercového tvaru. Na první pohled však nelze jednoznačně určit, jedná-li se o díry po vypadlých kamenech, nebo o patky trámků, nesoucí původně případný ochoz.

Poměrně úzké pilíře jsou asi dvacet centimetrů zapuštěné do kruhové podstavy.

Těsně nad novodobě vybetonovanou podlahou uvnitř podstavy, je na jižní straně situován precizně ohraničený, asi 15 x 20 cm velký otvor neznámého určení (snad odtok dešťové vody).

Více než metrová zeď podstavy je v místě dveřního otvoru zevnitř výrazně zeslabena, zřejmě kvůli otevírání dveří a upevnění jejich zárubní.

Kámen šibenice u Horního Slavkova nesl v dávných dobách nápis, který je dnes uchováván v archivu v Lokti. Jeho překlad zní přibližně takto: „Slavkov, císařské svobodné město, má jméno od Slávka, jest krášleno ctností a spravedlností, za což je Bohu děkovati.“ Nápis je odkazem na údajného zakladatele Slavkova, na Slávka z rodu Hrabišiců. Ten měl ve 12. století založit uprostřed lesů osadu, která pak získala jeho jméno jako Slavkenwald.

Popravy v Horním Slavkově, stejně jako v Bečově nad Teplou a širokém okolí, prováděl převážně kat z Jáchymova. Mnoho záznamů o zdejších exekucích však nemáme. Nevíme, jak často bylo popraviště využíváno, jaké druhy trestů se zde vykonávaly. Jména většiny lidí, kteří na Šibeničním poli u hornického města Slavkova rukou kata sešli ze světa, zůstanou už zřejmě navždy zapomenuta. Při rekonstrukci, prováděné na objektu v roce 1936 místním ředitelem školy Rudolfem Proschem z podnětu Ústavu Státní památkové péče, se našly čtyři lidské kostry a mnoho dalších bezprizorních kostí. Nikdy už však nezjistíme, komu patřily a jakou bídnou smrtí jejich majitelé na popravišti zemřeli.

V roce 1590 se prý okolo Slavkova toulal kat jménem Hanz Heinl, pocházející odněkud z Bavorska. Byl dlouho bez práce a tak se živil prodejem provazů, ukradených z těl oběšenců. Jeden takový, mající podle tehdejších pověr kouzelnou moc, prodal jakési ženě v Karlových Varech a ona jeho magické schopnosti začala využívat k vlastnímu prospěchu. Byla nařčena z čarodějnictví, kat byl následně zajat a v dalším horním městě Krásnu uvězněn. K veřejné hanbě byl před početným davem přivázán k pranýři, kde jeho zneuctění přihlížel i karlovarský purkmistr Vágner, či hraběnka z Míšně a hraběnka z Magdeburku. Nakonec byl Heinl v Krásnu za kupčení s provazy odsouzen k smrti a na slavkovské šibenici popraven. Krásno si na tuto exekuci muselo vypůjčit kata z Lokte.

Na počátku 17. století mělo být na slavkovské šibenici popraveno pět vojenských dezertérů z pěšího pluku hraběte Karla Bonaventury Buquoye. V září roku 1751 přišla za vraždu svého muže a služebné, jako poslední o život na slavkovském popravišti jistá Marie Alžběta Früchtlová z Radošova u Verušiček, přestože právo soudit a popravovat bylo Slavkovu odebráno již roku 1750. Jak praví slavkovská kronika, nebyla Alžběta Früchtlová oběšena ale sťata, což byl na ženách častěji praktikovaný, méně potupný druh exekuce. Vyvstává však otázka, zda k popravě stětím došlo v „areálu“ naší šibenice, či na jiném místě nebo specializovaném popravišti?!

K popravě byl přivolán kat z Jáchymova, který do Slavkova dorazil 8. září a ubytoval se v hostinci U červeného vola. Den před exekucí si kat s pacholky prohlédl popraviště a provedl patřičné přípravy, včetně vykopání hrobu. Kovář dodal potřebná železa, lanaři provazy a pouta. Nakonec kata dovedli do věznice k odsouzené, která ho podle zvyku musela odprosit za své zločiny.

Ráno dne 10. září přesně v 8.00 hodin vězeňský zřízenec vyzváněl zvonem hříšníků a vyvolal poprvé v městě popravu. Pak odešel pro kata. Městský soudce poté na radnici kata seznámil s přesným zněním rozsudku a připomněl mu, aby se po popravě zdržel všech kouzel a magických praktik. Též mu kladl na srdce, aby popravčí úkon provedl co nejsvědomitěji, tak, aby hříšnice netrpěla. V půl deváté byly městským posluhou z oken radnice podruhé vyvolány poprava a rozsudek. To se opakovalo za čtvrt hodiny potřetí. Poté městský soudce v doprovodu dvou úředníků, kata a posluhy se odebrali do vězení pro obžalovanou. V průvodu čtyřiceti ozbrojených mužů ji přivedli na radnici. Tam jí byl přečten rozsudek. Následovalo jeho hlasité vyvolání z radničního okna. Rovněž bylo vyvoláno zamítnutí odvolání. Pak městský soudce vstal a řekl hříšnici: "Slyšela jsi nyní, jaký rozsudek a jaké právo jsou proti tobě vzneseny? Podle nich zemřeš!" Hned nato uchopil do obou rukou bílou soudcovskou hůl a vrhl ji k nohám odsouzené. Tři přísedící soudci vzápětí převrhli svá křesla. Před radnicí již čekal seřazený popravčí průvod, v jehož čele se soudci s katem koňmo vydali k místu vykonání rozsudku. Kolem popraviště utvořil dav velký kruh, do kterého přivedli odsouzenou. Ještě naposledy byla otázána, zda lituje svých činů. Po krátké zpovědi kat ženu spoutal, obnažil její krk a pak jí sťal hlavu a pravou ruku. Tělo popravené spolu s uťatou hlavou a rukou bylo svrženo do vykopaného hrobu, který zasypali katovi pomocníci. Po skončení svého díla kat vstoupil doprostřed kruhu a zvolal: "Pane městský soudce, konal jsem spravedlivě?" Soudce odvětil slavnostně: "Popravil jsi spravedlivě, jak si rozsudek a právo žádaly." 11. září kat v doprovodu dvou mužů odjel zpět do Jáchymova.

Slavkovská městská kronika

Městský znak, umístěný okrašlovacím spolkem nad vchod do šibenice v roce 1936, pochází ze zvonice nedaleko stojícího kostela sv. Jiří. Kromě zavádějícího letopočtu a dvou řemeslníků s kladivem a sekerou, podpírajících městský erb, bylo dříve možné v kameni přečíst i tato prorocká slova „Hodie mihi cras tibi“ – neboli: Dnes mě, zítra tobě! Jak trefné na zdi popraviště a jak dvojsmyslné vzhledem k tomu, že tato slova původně pro šibenici určená nebyla.

Mimochodem, dodnes je možné v kapli Vězení Páně kostela sv. Jiří vidět pevné mříže v oknech a masivní železné dveře, neboť právě tady měli prý odsouzenci trávit poslední noc před popravou. Kaple jako vězení opravdu vypadá. Jak mě však upozornil slavkovský kronikář Josef Měřička, otevírají se původní železné dveře překvapivě dovnitř a ze stejné strany jsou opatřeny i zámkovým mechanismem, což funkci kaple jako cely příliš nenasvědčuje.

Je tedy mnohem pravděpodobnější, že odsouzenci byli k popravě vedeni z šatlavy poblíž radnice, odkud jim k tomu na cestu vyzváněl jen k tomuto účelu určený zvon.

Komentáře

Zdravím všechny "Moskyťáky". Vaši stránku jsem našla náhodou, když jsem se pídila po zprávách o středověkých popravištích u nás. Moc mě potěšily článečky o těchto pozoruhodných místech. Dnes nejsou moc známá a musím přiznat, že popraviště u Horního Slavkova jsme nalezli náhodou. Přiznám se, že mi nebylo moc dobře, když jsme místo navštívili a nevím, jestli je to "normální", ale při procházení popraviště mě ukrutně začala bolet hlava. Přestala když jsme z místa odjížděli. Není to zvláštní?

Dobrý deň,

Váš článok ma veľmi zaujal, chcem sa spýtať, odkiaľ ste čerpali informácie, čo sa týkajú priamo tejto šibenice? A neviete kým a kedy bola archeologicky preskúmaná, prípadne či je o tom nejaká správa/článok? Vopred ďakujem za odpoveď.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den,
zdrojů bylo více, ale už je všechny asi nedám dohromady. Čerpal jsem určitě z "Popravišť v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století" od Daniela Wojtucka nebo "Kroniky Horního Slavkova". Archeologický průzkum na této šibenici nebyl uskutečněn, pouze při rekonstrukci v roce 1936 byly nalezeny kosterní pozůstatky (viz. článek).
Díky za pochvalu článku a mějte se pěkně!

Leoš Drahota bM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Nejstrašidelnější místo
Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo...
Protržená přehrada
Jen deset měsíců stála na malé říčce v Jizerských horách přehrada, která nadlouho smutně poznamenala zdejší kraj.
Šumavský obr Rankl Sepp
Jednou z nesmrtelných osobností staré Šumavy se i díky dílu spisovatele Karla Klostermanna stal rázovitý, neobyčejně...
Hrad Pernštejn
Nad říčkou Svratkou, u Bystřice nad Pernštejnem, severozápadně od Brna stojí velmi pozoruhodný hrad, který si pro svou...