Naše šibenice 1 - S oprátkou za humny

1. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

SLOVO ÚVODEM

Téměř 400 českých měst mělo na počátku 17. století možnost poslat člověka za trest na smrt. Tomuto privilegiu, udělenému významnějším radnicím zpravidla samotným panovníkem, se říkalo „hrdelní právo“.

Města takto „vyznamenaná“ pak byla k těmto účelům většinou vybavena zařízením, nebo několika zařízeními, umožňujícími vykonat popravu podle tehdejších norem.

Typickým nástrojem kata k zbavení odsouzence života a asi i největším symbolem středověké a ranně novověké exekuce byla šibenice. Stávala obvykle za městem, na blízkém, dobře viditelném kopci zvaném povětšinou „Šibeniční vrch“ a zdobily ji mnohdy již dávno zetlelá těla oběšenců.

Když vyšlo veřejné věšení v polovině 19. století z módy, byly tyto často kamenné stavby ponechány svému osudu, zbourány nebo rozebrány na stavební materiál. Jen na několika málo místech u nás se dochovaly jejich většinou už jen nepatrné zbytky.

Poprvé jsem se s troskami kamenné šibenice setkal na malém vršku nad Rožmberkem. Do té doby jsem neměl tušení, že šibenice u nás mohly vypadat také jinak, než dobře známá, jednoduchá trámová konstrukce, jejíž vodorovné rameno je vybaveno smrtící konopnou smyčkou. Ve stinném lese, který dnes šibeniční vrch nad jihočeským městečkem pokrývá, jsem byl novým zjištěním docela překvapen a vzápětí také zaměstnán mnohými otázkami historického, technického i společenského a sociálního charakteru. Jak skutečně vypadaly kamenné šibenice, jaký vývoj prodělala podoba tohoto popravčího zařízení v dějinách. Jak probíhala poprava, co si asi tak prožil odsouzenec poslední den svého života, či jak se u nás žilo katům? Jak lidé té doby pohlíželi na takový výkon spravedlnosti i jak je blízkost smrti v hmatatelné podobě ovlivňovala? A hlavně - existuje ještě někde jinde v naší republice jiné torzo podobného popravčího zařízení?

Pomalu jsem začal hledat odpovědi na tyto otázky a zde jsou výsledky mého pátrání. Mimo jiné jsem při něm objevil i tu skutečnost, že kupodivu nejsem sám, koho podobná „morbidní“ tématika zajímá. Snad za to může naše fascinace mezními situacemi lidského života, snad je to dáno i tím, že se dnes již trestu smrti oběšením nemusíme obávat a varovná silueta podivné konstrukce na opuštěném holém kopci za městem je pro nás už jen děsivou, ale zároveň možná i trochu romantickou historií. Nicméně historií, která svou temnou a fatální podstatou stále dráždí naši představivost a zvídavost. Mnohé z toho, co bychom rádi věděli, je dnes již nenávratně ztraceno v bezedné propasti věků a možnost přesně zjistit jaká byla praxe výkonu trestů již bohužel neexistuje. Vrátit se do minulosti neumíme a bylo by to i docela nebezpečné. Vždyť v dobách, kdy ještě šibenice plnily svou funkci, by zvědavec zkoumající tato zapovězená místa zřejmě sám skončil v rukou kata.

Něco se však přeci jen ze starých archivů, smolných knih, zbytků kamenných zdí a archeologických průzkumů vypátrat dá.

1. kapitola

S OPRÁTKOU ZA HUMNY

Zločin a strach z trestu

16. a 17. století - sotva skončil nejtemnější středověk. Českému království vládne cizí šlechta a život prostého člověka nemá velkou cenu. Bída poddaných je samozřejmostí a k snesitelnějšímu životu často nepomáhá ani nejpevnější víra, navíc vrchností vymezovaná. Hlad a nemoci, nelidská dřina pro majitele panství, lhostejný panovník, zoufalství a beznaděj.

Zejména Pobělohorská doba přinesla hlavně na venkově další zhoršení sociálních poměrů obyvatelstva, které mělo vládnoucím Habsburkům rychle vynahradit ztráty způsobené stavovským povstáním. Násilnou rekatolizací, připoutáním rolníků k půdě a zbavením těch nejprostších téměř veškerých práv se pozice poddaných velmi přiblížila situaci nevolníků. „Obnoveným zřízením zemským“, vyhlášeným v roce 1627 císařem Ferdinandem II., bylo lidu mimo jiné zakázáno stěhování nebo uzavírání sňatků bez souhlasu vrchnosti a zběhnutí od pána bylo často trestáno smrtí. Hlavním cílem šlechty bylo vyždímat z válkou prořídlého obyvatelstva – z velmi levné pracovní síly, co největší výkony pro vlastní ekonomický zisk. Toto „utahování šroubů na doraz“ však často mělo kontraproduktivní efekt.

Je-li s někým dlouho zacházeno jako se psem, psem se nakonec i stane. Je-li pes zahnán do úzkých, kouše. Nemůže-li mít člověk něco, co k životu opravdu potřebuje, neexistuje-li pro něj naděje, odhodlá se k čemukoliv. A zločin je takovým nouzovým řešením. Je řešením špatným, ale někdy může pomoci z bezvýchodné situace. S útlakem a chudobou, jak je známo, roste i zločinnost. Nepotrestaný zločin je navíc nakažlivý. Je návodem pro ostatní, pro mnohé je dokonce cestou, jak snadno a bez velkého úsilí, na úkor druhých proplouvat bídným životem. Cesta zločince se však nakonec dříve nebo později zkříží se zájmy vrchnosti, s jejich majetkem, bezpečností nebo mocí.

Páni proto již velmi dávno pochopili, že chtějí-li neomezeně a zároveň neohroženě vládnout, musí se jich lůza bát. Přísné odsouzení, mučení a exekuce, i za skutky, které už dnes za zločin nepovažujeme, se tak staly nedílnou součástí dějin. V 17. století na našem území tato zastrašovací strategie vrcholila a dobře viditelná, hrůzu nahánějící popraviště se nacházela v blízkém sousedství velkého množství měst. Ale nejen tam! Víme například, že v roce 1600 stála hojně využívaná jednoduchá šibenice téměř na každém větším pražském náměstí – tedy přímo uprostřed hlavního města království. Toto popravčí zařízení fungovalo podle císařova nařízení na Staroměstském náměstí, Malostranském rynku i na Koňském trhu – dnešním Václavském náměstí.

Jaké to asi bylo žít s neustálou a hmatatelnou hrozbou smrti, stojící hned u domu, či za městskými branami? K odsouzení navíc v těch dobách stačilo tak málo. Vždyť útrpnému právu byl člověk vystaven už jen pro stín podezření, které na něj upletl třeba jeho závistivý soused. Na mučidlech pak nebylo obtížné podezřelého donutit přiznat se k čemukoliv. Částečně se tak podařilo dosáhnout kýženého cíle. Strach se stal na určitou dobu všudypřítomným a snad i účinným nástrojem k ovládnutí obyvatelstva.

Pověra, strach a společenská událost

Přesto šibeniční vrchy a oběšenci i tehdy zdá se podivným způsobem neodolatelně lákaly. Popraviště za městem bylo zapovězené, strašidelné, odporné místo páchnoucí smrtí, jehož mystika však nedávala lidem spát. Za úplňku k šibeničáku vyrážely báby kořenářky marně hledat ve stínu viselců mandragoru* a jiné zázračné byliny. Za nimi se k popravišti nocí plížili lovci morbidních talismanů - třísek, skob a provazů ze šibenice, kousků končetin oběšenců, nebo dokonce zloději celých lidských těl. A ten, kdo se na to ponuré katovo panství sám neodvážil, vymýšlel si alespoň hrůzné historky o půlnočních rejích duchů popravených, o sletech čarodějnic nebo tajemném světle tančícím okolo šibeničního vrchu.

Jaká to zvláštní přitažlivost, jaká víra v sílu různých bylinných přísad, biologických ostatků a dalších fragmentů pocházejících z míst, kde byl lidem brán život. Co hnalo tolik zoufalců k tomu, aby tak riskovali? Vždyť tam pod konopnou smyčkou hrozil nejen děsivý útok duchů popravených zločinců, ale i zásah světské spravedlnosti. Zloděj magických „suvenýrů smrti“ dobře věděl, že bude-li zde přistižen, brzo se na šibeniční vrch zase vrátí. Tentokrát však již jako odsouzenec.

V pozdějších dobách, kdy již pobyt v blízkosti popraviště nebyl tak zapovězený, je možné pozorovat v bezprostředním okolí šibenic čilý ruch i ve dne. Častým využíváním těchto zařízení došlo k značné otupělosti obyvatelstva k osudu odsouzenců i k zastrašovací funkci popraviště a šibeniční vrchy se pak paradoxně stávaly třeba oblíbeným rodinným výletním místem. Pod trámy s oběšenci se scházeli umělci, vystupovali komedianti, své služby zde nabízely také prostitutky a uprostřed odporného pachu z rozkládajících se viselců nalévali hostinští výletníkům pivo. Zdá se, že odstrašující účinek šibenic neměl nikde dlouhého trvání a čím více se popravovalo, tím více byli lidé k oběšencům, popravištím a snad i cizí smrti lhostejnější. Šibenice svou mystikou stále lákala, ale už tak neděsila.

I samotná poprava byla v některých dobách svým způsobem oblíbenou lidovou kratochvílí. Jen málokdo si nechal ujít příležitost podívat se na výkon trestu. Dav se veřejné popravy velmi často účastnil i aktivně. „Správně naladění“ lidé na odsouzence v jakémsi transu plivali, házeli shnilé ovoce, kamení, a hlasitě pokřikovali. To se dělo i přesto, že nenávist projevovaná k trestanému většinou neměla žádný objektivní důvod. Zdá se, že častá veřejná exekuce již nebyla pro obyvatelstvo ani tak výstrahou, jako spíše bizardním divadlem nebo příležitostí, jak na již beztak ztraceném figurantovi ventilovat nahromaděné frustrace. Silný společný prožitek takové události, podpořený jakousi fascinací smrtí, mohl pak vyústit až v opravdovou nekontrolovanou davovou euforii.

* Mandragora lékařská, nebo také ďáblova panenka či šibeničník, která u nás ve volné přírodě neroste, neboť jejím domovem je jihovýchod Evropy, měla podle starých pověstí mnohé magické schopnosti. Kořen mandragory připomínající lidské tělo, měl mít afrodiziakální účinky, léčil neplodnost, sloužil jako ochrana před negativní energií, posedlostí či nemocí. Používal se jako hypnotikum, halucinogen, uspávací prostředek, analgetikum či narkotikum. Pomáhal vyvolávat zvracení. Měl také schopnost rušit jiná kouzla. Na druhou stranu se prý mastí z mandragory potíraly čarodějnice, když odlétaly na sabat. Dalšími přísadami této masti prý byl i bolehlav, miřík, blín, mák čí hadí krev. Můžeme tušit, že taková mast pak díky skopolaminu mohla po průniku kůží snadno navozovat halucinogenní stavy.

I v mnohých dobách nepostradatelný amulet, zajišťující bezpečí domu, byl tvořen koženým váčkem zavěšeným u krbu, jehož obsahem byl zase kus kořene mandragory.

Zvlášť zajímavé pro nás jsou i pověsti, podle kterých mandragora vyrůstá ze semene muže lámaného na popravišti kolem, či z moči nebo semene muže oběšeného za krádež. To byl snad ten hlavní důvod, proč kořenářky vyrážely za touto rostlinou právě k šibeničním vrchům.

Velmi nebezpečné prý bylo i samotné vytažení kořene ze země, neboť ten při tom vydával strašný jekot, způsobující smrt. Mandragora se proto měla přivázat za ocas hladového černého psa, který vyprovokován kusem masa kořen ze země vytáhl a sám při tom pošel. Kořenářky, které psa neměly k dispozici si musely při sběru této byliny zalít uši voskem či smůlou, aby vytažení ječivého kořene přežily.

Za kořen vzácné mandragory však byly často při prodeji vydávány kořeny jiných rostlin, seříznuté do typického tvaru.

Komentáře

Náhodně jsem našel tyhle nečekaně zajímavé stránky a neodolal jsem jejich přečtení... Musím říci, že autor má talent psát velmi příjemným a působivým způsobem. Místy skoro až strhujícím. Také bych moc rád pochválil, že se někdo našel, aby zpracoval takové zdánlivě "morbidní" téma, protože i o této nevábné minulosti bychom měli vědět. Jen jedna věc mě moc mrzí, když čtu jakým způsobem líčí autor poměry a okolnosti tehdejšího způsobu života. Sociální kritika by se dokonce mohla uplatnit při líčení poměrů feudalismu při propagandách Z.Nejedléhov 50.tých letech. Doporučil bych tedy autorovi, aby se více zajímal o skutečné konkrétní poměry na jednostlivých panstvích, o funkce apelačních soudů a středověké justice vůbec. Popis je snahou o vylíčení totální atmosféry strachu, ale reálné historické poměry a také počty uskutečněných poprav nebyly zdaleka takové, jaké je autor popisuje...
Jinak fandím dalšímu zpracovávání této dozajista prazvláštní, opomíjené, ale reálné historii.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Vážený pane Dvořáku, díky za pochvalu a za to, že Vás „Naše šibenice“ zaujaly. Moc si toho vážím. Nemohu s Vámi ale souhlasit v hodnocení Pobělohorských časů, o kterých v článku píši především. Naopak, od té doby co jsem text napsal, jsem se seznámil s dalšími historickými prameny, které tuto etapu naší historie mapují a myslím si, že mnohé bylo ještě horší, než jak to krátce a samozřejmě zjednodušeně popisuji. O mnohém hovoří už jen ten fakt, že České země v těch letech přišly o celou čtvrtinu svého obyvatelstva (ze 4 miliónů zbyly 3). Někteří byli nuceni emigrovat, jiní zemřeli hladem, nemocemi či násilnou smrtí. Do země přišla cizí šlechta, rabující cizí vojska, zákony přestávaly platit. Majetek byl hromadně vyvážen ze země. A nejedlý Nejedlý? Pravdou je, že „sociální nůžky“, jak se dnes říká :-), se mezi bohatými a chudými tehdy značně rozevřely. Ale byli i tací, kteří si docela polepšili – například kati, jak o tom vypovídají radniční účetní knihy. Myslím, že atmosféra totálního strachu tu opravdu panovala. Popravovalo se hodně a často bez řádného soudu. O tom svědčí i počet pražských popravišť, které by, věřte tomu, nestavěli, pokud by to nebylo nutné. Nicméně o počtu poprav myslím v článku nikde nepíši, počet popravišť je potvrzen z několika zdrojů. Je možné a dokonce i pravděpodobné, že existovaly výjimky a na některých panstvích byla situace odlišná. Článek však, jak již jsem psal, má pouze krátce a zjednodušeně nastínit obecnou situaci na celém našem území a má být úvodem do problematiky exekucí, jejichž vykonávání prožívalo právě v Pobělohorské době zlatou éru. Pokud bych měl tu možnost vybrat si, pak je toto období jedním z těch v naší historii, které bych si pro život svůj, natož pak případně pro život své rodiny určitě nevybral. Žil bych ve strachu když ne totálním, tak jistě v existenciálním.

Máte-li chuť v tomto pěkně načatém dialogu pokračovat, napište mi prosím na můj e-mail. Adresu naleznete v článku „O nás“. Jinak díky za komentář a zachovejte nám prosím přízeň.

S pozdravem

Leoš Drahota bM

Autor těchto středověkých dějin je velmi dobrým vypravěčem,který umí poutavým jazykem zaujmout čtenáře.Obsah se dobře čte,bývá podložen historickými podklady z našich archivů. Myslím,že zaslouží uznání,které se rovná práci dobrého historika-spisovatele.Vážím si takových lidí.Děkuji.Jen tak dál.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou
13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Poklady České země V - Drahé kameny
Pouze několik málo minerálů se může pyšnit nezpochybnitelným titulem pravý drahokam. Pojďme nahlédnout do exkluzivního...
Ochozská jeskyně
Pomalu se nízkou spárou posunuji vpřed, kde vidím ve světle baterky zablácené boty toho, co leze přede mnou. Několik...
Krev Klatovské Madony
Unikátní konfrontace stovky let starého nadpřirozeného jevu s moderní vědou. Podaří se zjistit krevní skupinu a...