S mjučkem pod vodou za opálovou štikou

Nedalo mi to a znovu jsem se vypravil do vodní říše s fotoaparátem, abych se odtud pokusil vylovit několik obrázků tajemného a podmanivého světa pod hladinou. Již jednou se mi máčení foťáku v kapalině nevyplatilo, i přesto jsem věřil, že mi potěšení z případných povedených snímků za to riziko stojí. Díky jedné takové výpravě do mokrého prostoru jsem pak zažil pozoruhodné setkání s tvorem, který mě trochu vylekal i okouzlil.

Je tomu přibližně rok, co jsem neslavně utopil svojí 725-ku. Odolný Olympus zřejmě nevydržel moje až příliš experimentální zacházení, nebo měl prostě nějakou skrytou výrobní vadu. Nevím. Podvodní svět mě však stále neodolatelně lákal, a tak mě nezbylo, než si pořídit nový fotografický přístroj, teoreticky schopný vydržet mé občasné průniky do vodní říše či blátivé jeskyně a ještě odtud přinést nějaký ten ucházející snímek. Tentokrát jsem zakoupil Olympus mju 1030 SW, který by měl být ještě odolnější, než jeho předchůdci a doufal jsem, že mi do něj z neznámých důvodů opět nenateče a že mi bude sloužit déle než jeden rok - déle než jeho starší brácha. Hlavně jsem se však u tohoto novějšího modelu těšil na širší ohnisko, které by u 1030 SW mělo odpovídat 28 mm kinofilmového formátu.

Konečně jsem znovu nasadil potápěčské brýle, skousl v zubech šnorchl a v dlani pevně svírajíc nové mjučko se ponořil do vod svého oblíbeného jezera u Borecké skalky. Voda v bývalém lomu opět za dva roky, kdy jsem zde fotil naposledy, o něco stoupla a vše co jsem mohl vidět a vyfotit tenkrát, zmizelo už navždy z mého dosahu do tmavých hlubin. Pod hladinou se ale nově podél břehů ocitly další stromy, ještě mohutnější kmeny a doširoka rozevřené větve. Změnily se strmé skalnaté srázy, vše bylo jiné. Vnořil jsem se tak do zcela neznámého podvodí a s velkou chutí jsem ho začal objevovat.

Jezerem pohlcované starší a vzrostlejší stromy tu pod hladinou tvoří stále rozsáhlejší a členitější mrtvý les, umožňující zažít v průzračné vodě zvláštní neobvyklé pocity. Plavouc po hladině, viděl jsem pod sebou vrcholky korun hluboko utopených, ale stále ještě stojících modřínů, olší, bříz a smrků. Proplétal jsem se mezi větvemi výše ve svahu stojících stromů, proplouval jsem a vznášel se ve sférách jinak normálně vyhrazených jen okřídleným tvorům. Slunce světlem filtrovaným vlnkami rozsvítilo bublinky vzduchu zachycené řasami na kůře a kamenech, okolí mého vznášení se nasytilo zlatozeleným jasem. Levitoval jsem volně trojrozměrným prostorem a alespoň částečně zažíval nadšení potápěčů či letců. Byla to nádhera jen občas pokažená zamženými brýlemi, vodou nateklou do šnorchlu, či mrakem, co na chvíli přerušil mihotavou hru světla a přebarvil svět pod hladinou do poněkud pochmurných temně modrozelených barev. V těch chvílích pak na mě náhle naopak dýchl nepříjemný chlad a pocítil jsem respekt z tmavé hlubiny pode mnou.

Mjučko se snažilo zachytit něco z té parády, ostřilo nezaostřitelné, blýskalo do modré nicoty, hledalo a často marně, čeho se zachytit, co změřit. Navštívil jsem s ním i své staré známé okouny na kamenité mělčině a byl jsem potěšen, že se někteří bez dlouhého přemlouvání připlavali dát vyfotit. Počasí mi přálo několik dní a tak jsem se znovu a znovu snažil pod vodou najít zajímavá zátiší, pátral jsem po nových tvarech, po motivu, který by vystihl ten mokrý, okouzlující prostor. Šlo to těžko bez hledáčku, jen tak naslepo, neboť zadní display jak již víme, je pod vodou většinou zcela nepoužitelný.

A pak jednou, když už jsem se donucen chladem vracel ke břehu kolem větví utopených stromů, zahlédl jsem náhle koutkem oka přes mlhu brýlí něco nenápadného ale nového, něco divného. Nový tvar mezi větvemi, nové odstíny vodních barev uspořádané do pravidelného vzoru. Otočil jsem hlavu tím směrem a uviděl ji. Vypadala trochu jako tmavá tlustá větev, ale když se ke mně zvolna strnule otočila bokem a já uviděl celé její pronikavě opalizující tělo, nebylo pochyb. Velká a krásná štika! Chvilku mě trvalo, než jsem se vzpamatoval z nečekaného setkání. Trochu mě při blízkém pohledu na opravdu velkou rybu zamrazilo, ale vzápětí mě ovládlo nadšení a touha jí za každou cenu vyfotit. Pomalu jsem k ní začal přibližovat ruku s mjučkem a zaklínal jí v duchu (možná i nahlas), ať zůstane na místě. Už už jsem chtěl zmáčknout spoušť, věřil jsem, že teď objektiv míří správným směrem, když tu dravec neznatelně pohnul ploutvemi, otočil se a zvolna mizel v hustém větvoví. Mačkal jsem zoufale za ztrácející se štikou tlačítko mjučka, ale tušil jsem, že z toho už nic nebude. Rozhodl jsem se jí pronásledovat, avšak to vyžadovalo obeplavat půl koruny stromu a doufat, že se na druhé straně ryba zase objeví. Všiml jsem si však také, že štika nejen že plave do hustých větví, ale navíc zvolna klesá a ztrácí se v tmavé vodě. Samozřejmě jsem na ní na druhé straně stromu, poblíž břehu, čekal marně. Byla pryč a já doufal, že se mi ji alespoň jednou expozicí podařilo zachytit. Nedočkavě jsem doplaval ke břehu, vylezl z vody a schoval se do stínu, abych si prohlédl poslední záběry. Nic, nic, kousky větví, nic a přece! Na jedné fotografii vidím kousek hřbetního tmavě zeleného opálu a dvě ploutve. To je vše!

S velmi smíšenými pocity jsem toho dne odcházel od jezera. Úžasný zážitek z podvodního setkání kazila skutečnost, že se mi ten vzácný okamžik nepodařilo zvěčnit. Nikdy by mě nenapadlo, že se ve vodě takto doslova tváří v tvář potkám s tímto nádherným predátorem a že mě k sobě nechá přiblížit téměř na dosah ruky. O to více mě mrzelo, že ho „nemám“, že se mi nepovedlo udělat ani jednu jeho obstojnou fotografii. Bylo zřejmé, že jsem ve spěchu odplouvající štiku špatně zaměřil a několikrát jsem vyfotil vodu nad ní. Při svém úniku byla již také asi 1,5 metru pod hladinou a vzhledem ke mně v ne příliš ideálním úhlu. Pokud bych jí tedy přeci jen „trefil“ nebyl by snímek zřejmě nic moc. Vhodnou příležitost, když ještě štika nehybně odpočívala ve větvích, jsem propásl asi o 3 vteřiny.

Už od rána druhého dne jsem vyhlížel slunce. Bez něj, či bez pořádného umělého osvětlení nemá potápění s foťákem smysl, jak jsem se několikrát přesvědčil. Sluníčko však naštěstí mraky nezahalily, já stál znovu na břehu jezera a připravoval se na výpravu do lokality, kde jsem předchozího dne potkal svou opálovou štiku. Nedoufal jsem, že bych jí znovu uviděl, ale zkusit jsem to musel. Co nejklidněji jsem vplaval do míst včerejšího setkání, připravil si mjučko a pozorně jsem začal pátrat v korunách stromů. Ohlížel jsem se po každém stínu, po každém přeběhnutí světla. Prohledal jsem celou oblast několikrát, nořil jsem se i do větších hloubek a samozřejmě marně. Zklamaně jsem se přesunul ke břehu, abych si na malé mělčině odpočinul. Vyfotil jsem ještě něco u skalnatých svahů, potkal jsem hejno plachých kaprů a pak už jsem kvůli chladu znovu zamířil ven z vody. Cestou mi to ale přece jen nedalo a ještě jednou jsem připlaval ke štičím stromům.

Znovu jsem opatrně prohlédl větve i místa mezi statnými kmeny těsně u břehu, ale nikde nic. Zíral jsem beznadějně ke dnu, snažíce se v temné modři zahlédnout siluetu jejího dlouhého tmavého hřbetu, ale hlubiny pode mnou byly mrtvé a nedostupné. Potom jsem zvednul hlavu, abych se podíval před sebe a nepoškrábal se o ostré konce větviček a strnul jsem. Stála tam! Doslova kousek ode mne visela ve vodě blízko hladiny majestátní a dokonalá. Je něco jiného vidět velkou štiku ze břehu jako stín pod hladinou a něco jiného mít ji před sebou v úrovni očí, vznášet se kousek od ní v jejím přirozeném prostředí a mít pocit, že by na sebe nechala sáhnout. Jako by na mě byla zvědavá, jako by si mě připlavala prohlédnout svým zamračeným pohledem. Velmi, velmi opatrně jsem zvedl ruku s mjučkem a zmáčkl spoušť, přestože se štika znovu dala zvolna na ústup. Byla však jen opatrná, nesnažila se uplavat. Párkrát se přede mnou pomalu otočila, klesla do větví, znovu se vrátila na mou úroveň a dala mi krátkou šanci pokusit se fotografovat. Pak teprve, když už jsem jí přestal bavit, mávla svým paprskovitým ocasem a byla pryč. Funěl jsem do šnorchlu pospíchaje ke břehu a věřil, že tentokrát „něco“ mám. Zároveň jsem si uvědomoval všechny rizikové faktory, jako je zaměření, problém zaostření, rozmazání pohybem či nemožnost zvolit kompozici. Hrozně jsem si přál, aby alespoň na jednom snímku byla štika celá a zaostřená.

Skryt ve stínu jsem znovu nedočkavě projížděl poslední snímky. Nebylo to dokonalé, ale byla tam. Věděl jsem, že jsem získal vzácnou upomínku na nečekané, vzrušující a nezapomenutelné setkání s divokým vodním lovcem (nechtěl bych býti malým okounkem!). Už jen kvůli tomu jsem teď rád, že jsem si nové mjučko pořídil.

I v následujících dnech jsem s hlavou pod hladinou dlouho čekával na svou kamarádku u jejího útočiště ve větvích. Marně, už nepřiplavala. Zůstala mi vzácná.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Nová Amatérská jeskyně
Počátkem listopadu se Moskyt vydal do nejdelšího jeskynního systému České republiky. Strastiplné, hrůzostrašné, ale i...
Česká Amerika
Moskyt v krajině strmých skal, průzračných jezer, svobodných trampů, tmavého podzemí a starých dobrodružných příběhů.
Kostnice v Sedlci
Kosti a kostičky z tisíců zemřelých tvoří unikátní výzdobu hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory.
Na Plzeň do Amsterdamu
České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale...