Moskyt

Je přibližně rok poté, co jsem si Olympus 725 SW koupil a co jsem ho začal testovat ve vodním prostředí. Trápil jsem ho hodně, přiznávám a tímto se mu i omlouvám. Ale držel se statečně. Vypadalo to, že opravdu vydrží skoro všechno. Máchal jsem ho v různých kalužích, potocích i rybnících a on věrně sloužil. Díky němu jsem si přinesl na světlo denní obrázky z hlubokého podzemí naší největší jeskyně, kde jsem se s ním proplazil a probrodil prostředím, které by bylo pro naprostou většinu jiných fotografických aparátů neslučitelné s jejich dalším funkčním obdobím.

Mjučko jsem sebou bral i na akce, kam nebylo nutné brát si „velký foťák“. Bylo to pohodlné, pohotové a člověk se nemusel neustále ohlížet na to, aby se jeho fotoaparátu něco nestalo. Jezdil jsem s ním na kole i na lodi, měl jsem ho na cestách vždy po ruce, v ruce nebo v kapse. Fotil jsem s ním blbosti, kvůli kterým bych „velký foťák“ z brašny vůbec nevybaloval a někdy se přitom překvapivě i urodilo.

Ano nebyl dokonalý. Stále mi vadila jeho malá širokoúhlost, nižší výdrž baterie i zpoždění expozice po zmáčknutí spouště. Smířil jsem se ale s tím, že je to zřejmě nutná daň konstrukci tohoto kompaktu a stal se mým miláčkem. Bral jsem ho pak sebou i na společenské a společensky náročné akce, kde jsem si patřičně užíval nejen já, ale i můj milášek. Celý rozjařený fotil pak například zemdlelé obličeje mých kamarádů z vařícího kotle fazolí, ze zahradního jezírka plného ryb a rostlinek, či z velkého, průhledného a plného kelímku piva. Fotil a držel. Na rozdíl od svého majitele se z každé takové akce po opláchnutí v umyvadle ihned vzpamatoval a byl v plné síle připraven na další taškařici. Nic ho neunavilo, nic ho nezranilo. Maximálně si občas červenou ikonkou požádal o dobití baterie. Byl to hrdina a zasloužil si odměnu!

Rozhodl jsem se, že si spolu vyrazíme na dovolenou. Poletíme k moři. Zatímco já jsem si do kufru zabalil trenky, tričko, potápěčské brýle, šnorchl a plavky, Miláček si vystačil s neoprénovým oblečkem, který dostal od výrobce a díky kterému se mohl pevně připoutat k mé paži při vodních výpravách. Já mu za jeho věrné služby přikoupil na cestu ještě jednu paměťovou kartu a vyrazili jsme.

Moře je veliké. To jsme zjistili už v letadle při pohledu na nekonečnou vodní hladinu. Moře je veliké, silné a často neklidné, zjistili jsme pak při naší první společné podvodní výpravě. Vlny s námi házely, vířily písek u dna a nutily nás polykat slanou vodu. Přesto jsme se však s miláčkem pustili do focení a statečně jsme dobývali nezkrotný vodní živel.

Po vynoření jsem vždy svého hrdinu Olympuse opláchl ještě na pláži pod sprchou ve sladké vodě, aby snad krystalky soli nezpůsobily nějakou neplechu zejména na optice a pak jsem ho pečlivě osušil. Fotil jsem s ním v cizí zemi i na souši, abychom si pak doma mohli připomenout, kudy se chodilo k moři, kde jsme papali, bumbali či spinkali. Bral jsem ho sebou i do sladkovodních bazénů a jemu se to náramně líbilo. Mě se zase líbilo, že po mě ostatní koupající rekreanti různých národností zvědavě koukají, co dělám pod vodou s foťákem a zvláště ženy se pak očividně trochu obávaly, nefotím-li snad v průzračné vodě něco, co by nemělo být viděno. I Mju se radoval z vydařené dovolené a fotil jak o život. O ten mu však bohužel skutečně šlo.

Pak přišel osudný den 3.7.2008. Toho odpoledne jsme se šli zase potápět do moře. Nebe bylo modré, sluníčko se na nás smálo a vlnky vesele šplouchaly. Nic nenaznačovalo, k jaké tragédii se schyluje. A nám se zpočátku docela dařilo. Vyfotil jsem miláčkem nějaké rybky, nějaké to písečné dno prozářené slunečními paprsky a miláček zase vyfotil mě, jak se na něj přiblble špulím pod hladinou. Dováděli jsme a skotačili jak dva bezstarostní delfínci a netušili jsme, že je to naposledy. Po jednom vynoření ze slaných vod Egejského moře jsem náhle spatřil, jak přímo na mě směřuje rozjeté, bystrým větrem hnané oplachtěné prkno. Sviští si to po hladině fackováno vlnami a rychle se přibližuje. Napětí vzrůstá a odněkud zní dramatický hudební motiv z Čelistí. Ne, nezalekl jsem se, nezcepeněl jsem tváří v tvář hrozícímu nebezpečí a na nečekané setkání jsem příhodně zareagoval. Pohotově jsem na prkno namířil Mju a zmáčknul spoušť. Surfař mě nepřejel, ani miláčka mi z ruky nevyrazil, jak by jste mohli očekávat, jen se mi s úsměvem zkušeně vyhnul. To zmáčknutí spouště však bylo poslední, které se rozhodla elektronika Mjučka zaznamenat. Byla to úplně poslední fotografie, kterou kdy tento fotoaparát nasnímal.

Když okamžik napětí pominul a surf zmizel v dáli, chystal jsem se fotit dál. Skočil jsem pod vodu a mačkám znovu spoušť. Nevidím však žádný záblesk. Zkouším to znovu a zase nic. Vynořuji se a prohlížím si miláčka. Je celý takový skleslý, display má tmavý, mrtvý. Mju nereaguje na žádný stisk tlačítka, vůbec se mnou nekomunikuje. Lezu rychle z vody, starostlivě ho oplachuji pod sprchou a suším. Potom s hrozným podezřením otevírám dvířka, skrývající baterii a kartu. Je to tak! Z otvoru vzápětí vytéká zpěněná slaná voda! To je konec dochází mi. Miláček odešel. Byl se mnou jen jeden jediný rok. Je pryč a už se nevrátí.

Nevím, kudy voda dovnitř natekla. Jisté je, že i všechny následné oživovací pokusy byly marné. Olympus už nenaskočil. Ani na mě nezablikal na rozloučenou. Snad se lekl rychle se přibližujícího surfaře, snad už na něj toho potápění bylo moc. Jako němá výčitka na mé nešetrné zacházení s ním, zůstalo vyhaslé oko jeho objektivu již navždy otevřené tak, jak bylo v okamžiku skonu. Ani jeho kovovou krytku jsem mu nebyl schopen zatlačit – měl ji na baterii. Jako památku tu po sobě Mju zanechal fotky z našeho posledního ponoru i snímek oplachtěného prkna, které nás míjí – svou poslední fotografii. Bál jsem se, že utopení mého neutopitelného fotoaparátu nepřežila ani paměťová karta, ale to se naštěstí nestalo a tak mi po mém miláčkovi zbylo alespoň pár obrázků z naší nádherné společné dovolené se smutným koncem. Olympus mju 725 SW: *25.6.2007 - + 3.7.2008, 15:02 hod. Egejské moře.