Milíčovský Lesatáta

Je to téměř neuvěřitelné, ale podařilo se mi na území našeho hlavního města vypátrat přítomnost unikátního tvora. Jeho podoba je pravděpodobně ohromující, jeho velikost podle všeho dech vyrážející. Zřejmě nejvíce překvapující je však lokalita, kde tento živočich úspěšně přežívá, kde se po dlouhá léta skrýval, aniž by o jeho přítomnosti místní lidé cokoli tušili. Zjištěné skutečnosti jsou možná dokonce šokující a znepokojivé, přesto bych nechtěl, aby tento článek vyvolal nějaké přemrštěné a ukvapené reakce.
Milíčovský Lesatáta
Tajemný Milíčovský les
Čupakabrův Milkvoč
Čupakabrova Milkvočí stopa
Čupakabrova Milkvočí stopa
Lesatátova stezka
Lesatátova stezka
Lesatátova stezka
Otvor z kterého Lesatáta vylezl
Milíčovský močál
Milíčovský močál
moje představa Lesatáty inspirovaná peruánskou sachamamou
Potrava Lesatáty?
Milíčovský les sousedí se sídlištěm

Konspirační setkání

Ozval se mi někdy v září roku 2014 zvláštní spolupracovník Moskyta, kryptozoolog a badatel, zvaný v našich odborných kruzích Čupakabra, pátrající v utajení a na vlastní pěst po největších záhadách české fauny. Byl v telefonu velmi neodbytný a zároveň jakoby vystrašený, takže skoro šeptal. Prý učinil senzační objev přímo na území Prahy a musíme se co nejdříve sejít, aby mi o tom poreferoval.

O pár dnů později jsme již spolu seděli v jedné zapadlé, zakouřené putice na pražské periférii a cucali nechutné zvětralé pivo, prý abychom měli jistotu, že tu nepotkáme nikoho známého, nikoho, kdo jako on, zvláštní spolupracovník, chodí jen do vybraných hospod a na dobré pivo.

„Znáš Milíčovský les?“ zeptal se mě Čupakabra a kradmo se ohlédl přes rameno, jestli nás někdo neposlouchá. „To je někde na kraji Prahy u Jižního města, ne?“ odvětil jsem. „Jo, tak tam žije sasquatch!“ „Cože?“ „No sasquatch, bigfoot, yetti, nebo jak se jim všem říká.“ „Děláš si ze mě srandu, viď? A kvůli takovýmu výpotku tvý chorý mozkovny si mě tahal až sem?“ obořil jsem se na něj, otráven především chutí toho hrozného piva. „Je to pravda. Tady jsem ho vyfotil,“ uzemnil Čupakabra mé roztrpčení fotografií, kterou vytáhl pod stolem z brašny a triumfálně mi ji strčil pod nos. Na zvětšenině byl opravdu zachycen podivný tvor, po dvou chodící zarostlý primát – typický sasquatch.

Dlouho jsem si tu fotku prohlížel a zkoumal z různých úhlů. Zkoumal jsem tu mohutnou, chlupy porostlou postavu a hledal nějaké přijatelné vysvětlení. Nenašel. Prohlédl jsem si i další fotografii, na které byla zachycena velká stopa, otisknutá do měkkého bláta a listí. Kromě širokého chodidla byly v blátě patrné i otisky čtyř jednotlivých prstů a bylo zřejmé, že tudy neprošel bosý člověk. Vedle stopy byla na snímku zachycena i Čupakabrova noha s botou velikosti 43, která vedle otisku působila jak dětská botička.

„Už mi věříš?“ zeptal se naléhavě majitel té botičky poté, co trochu odezněl můj největší úžas a evidentně se bavil mým momentálním rozpoložením. „To je fakt sasquatch!“ přiznal jsem. „To je Milkvoč,“ opravil mě Čupakabra a zatvářil se významně. „Prosím?“ zvedl jsem k němu nechápavě oči. „Milkvoč, jako quatch z Milíčováku.“ „Aha!“ pokýval jsem hlavou a znovu zabodl pohled do unikátní fotografie. „Musím ho vidět!“ rozhodl jsem. „Hned pozítří se tam vypravíme.“ „Sorry, ale já už tam nikdy nepáchnu,“ zchladil mé nadšení náš zvláštní spolupracovník „Proč?“ nechápal jsem. „Kdybys viděl, jak se na mě po cvaknutí foťáku podíval, pochopil bys. V jeho upřeném pohledu byla smrt a varování. Bylo to jako prokletí, že nikdy víc už z jeho lesa živý neodejdu a já tomu věřím!“ „Neblázni, to si jen namlouváš,“ snažil jsem se ho přesvědčit. „Ne, ne, je to tak. Od teď je to tvůj Milkvoč a dělej si s ním co chceš,“ odmítl mé naléhání Čupakabra, vyskočil ze židle, přilepil hostinskému na mokrý nerez vedle čepu stovku a chvatně opustil hospodu. Zbyly tu po něm jen dvě unikátní fotografie a moje neukojitelná zvědavost.

Hon na Milkvoče

A tak mi to začalo. Téměř ob den jsem pak vstupoval do Milíčovského lesa, v každou roční i denní dobu, pozoroval lesní porost a prohledával všechny odlehlé kouty toho pražského háje. Uhýbal jsem cyklistům, maminkám s kočárky i rodinkám na procházce. Bušil jsem klackem do stromů, neboť tak se prý na dálku svolávají, naslouchal nočnímu tichu, jestli se neozve jeho typické kvílivé volání. Po Milkvočovi však ani stopy, ani vidu ani slechu. Dokonce ani ta stopa zvláštním spolupracovníkem vyfocená už pro mě nebyla důkazem.

Stál jsem totiž takhle jednou zdeptán bezvýsledným pátráním na břehu jednoho z milíčovských rybníků, když ke mně přiběhl znuděný hnědobílý baset a kecnul si vedle mě do měkkého blátíčka. Tlapky dal před sebe, zadní natáhl vedle nich a bílým zadkem se pěkně ve vyhřátém bahýnku porochnil, až ho měl celý tím šedým sajrajtem obalený. Když si jej pak rozzlobená panička zavolala k sobě a já pohlédl na zem kde seděl, uviděl jsem stopu. Přesně takovou stopu, jako na fotografii zvláštního spolupracovníka, jenž byla ve skutečnosti pravděpodobně jen otiskem psího zadku a jeho tlapek. A tehdy přišly první pochybnosti. Opravdu tu ten tvor žije? Skutečně by mohl snášet přítomnost tolika lidí, psů, řev dětí i hukot z blízké dálnice? A čím se tady živí? Je trochu podivné, že se usídlil právě tady! Ale já měl přece důkaz! Ve chvílích největší beznaděje jsem vždy z kapsy vytáhl již značně ošoupanou a pomačkanou fotografii toho lesního muže a pohledem na ní probouzel své slábnoucího odhodlání.

Vždy mě jen trochu zarazilo, že Milkvoč na fotografii prochází čerstvě prokáceným řídkým lesem. Nemohl jsem ten detail vyhnat z hlavy a tak jsem jednou přímo z Milíčováku konečně vytočil Čupakabrovo číslo. „Hele proč myslíš, že se ten Milkvoč ukázal zrovna na místě, kde se nemoh nikde schovat?“ „No von byl asi pěkně vytočenej, von zrovna z nějakýho svýho úkrytu vystartoval po těch lesních dělnících, co tam káceli ty stromy a s hrozným řevem je vyhnal.“ „Vyhnal dělníky a řval?“ podivil jsem se. „A jak to znělo, když řval?“ „No já už si přesně nepamatuju co křičel.“ „Počkej, on něco křičel?“ vykulil jsem vyděšeně oči na display telefonu, ze kterého se na mě šklebila Čubakaprova adresářová fotka. „Jo, něco jako táhněte ... a zničili jste mi spacák ... a kde mám petku s jablečňákem.“ Dlouhé lesní ticho náhle zavládlo v naší mobilní komunikaci. „....Ty jsi vůl!“ procedil jsem skrz zuby a zavěsil „ ...a já taky.“

Tolik ztraceného času, tolik marného úsilí, tolik posměšků od procházkářů, kteří už mě ze zmateného pobíhání po lese dobře znali a mé vyptávání se na zarostlého lesního muže odbývali zvoláním „Táhni magore.“ nebo „Teď támhle běžel.“ Tolik absencí v zaměstnání a tolik slz mých nejbližších, když jsem je na noc v horečnatém badatelském poblouznění opouštěl. No nafackoval bych si! Jdu domů a už mě tady nikdo nikdy neuvidí.

Peruánská stopa

Coural jsem se zklamaně z lesa a nad údolím, kde se rozlévají zrádné močály, jsem to náhle uviděl. Mladým hustým porostem se hadovitě z mírného svahu táhl zvláštní „průsek“. Mladé stromky tu byly v šířce 4 až 5 metrů jakoby vyvráceny, převálcovány a rozdrceny. Doslova, jako by se tu nedávno něco obrovského valilo, či plazilo. Stát „tomu“ v cestě zůstalo jen pár vzrostlých stromů a těm se to cosi obloukem vyhnulo. Hleděl jsem v úžasu na tu podivnou stezku a náhle jsem si uvědomil, že mi to něco připomíná.

Vzpomněl jsem si, že někdy snad v roce 1997 byl poblíž vesnice Nuevo Tacna v peruánské Amazonii pozorován fantastický tvor. Osm domorodých rybářů na vlastní oči spatřilo obrovité zvíře s černým hadovitým tělem, dlouhým asi 40 metrů, jehož průměr odhadli na metrů pět. Neuvěřitelné stvoření mělo mohutnou hlavu s tykadly, připomínajícími sloní choboty, velké uši a širokou tlamu zakončenou tupým rypákem. Hřbet hadovitého těla kryl zhruba uprostřed délky jakýsi tuhý, při okrajích nepravidelně vykrajovaný krunýř.

Tento monstrózní tvor se prokazatelně vynořil z rozlehlého pralesního močálu, překonal asi půlkilometrovou vzdálenost k blízké řece a tam se ponořil do jejích hlubokých vod. Na této cestě po sobě zanechal až 10 metrů širokou brázdu džunglí, kde zbyly vyvrácené stromy, uválená nižší vegetace a v půdě až půl metru hluboká prohlubeň. Jeho průnik pralesem způsobil děsivý hluk, který vystrašil stovky lidí v nedaleké vesnici, vzdálené od místa, kde zvíře zmizelo ve vodách řeky, asi 10 minut chůze.

Milíčovský objev

„Vždyť to je ono.“ uvědomil jsem si. Tudy se také něco obrovitého proplazilo! A lezlo to jako v Peru z močálu nebo spíše do močálu. Ale odkud? „Musím to vystopovat!“ rozhodl jsem se. V okamžiku jsem zapomněl na blamáž s Milkvočem a vrhl se po hlavě do nového dobrodružství. Pomalu jsem postupoval tou zvláštní „zvířecí stezkou“ od bažiny směrem do svahu, prohlížel si zdevastovanou vegetaci a nemohl se dočkat, co tam nahoře na konci najdu. A tím co jsem pak po asi 300 metrech skutečně našel, jsem byl ohromen.

Nejprve jsem zpozoroval jakousi prohlubující se rýhu, kopírující střed stezky, která mě neomylně vedla dál, i když už jsem opustil průsek, či spíše průplaz hustým lesním porostem a ocitl se na travnaté planině, pokryté zbytky sněhu. A pak mě ta rýha dovedla až k cíli mého pátrání. Nebylo pochyb. Vše do sebe rázem zapadlo a mě osvítil duch poznání. Přede mnou se na kraji lesa zjevila kruhová, vodou zatopená díra v zemi, o průměru cca 4 metry, jejíž vzdálené dno se mi nepodařilo doměřit.

Bylo mi okamžitě jasné, že právě tady se onen obrovský tvor vynořil z nitra země a pak zamířil k močálu. Proplazil se mladými stromky a našel si nové útočiště v bažinách pod svahem. Jak ten tvor vypadá, je to obratlovec, či bezobratlý? Proč se objevil a snad i usadil právě tady na kraji města? Napadala mě jedna otázka za druhou, ale odpověď žádná. Prohledal jsem dostupná místa bažiny, ale nenašel vůbec nic.

Jak kdysi zjistil záhadolog Arnošt Vašíček, jihoameričtí indiáni znají tohoto záhadného obřího živočicha s hadovitým tělem a nepravidelným krunýřem také od řek v Paraguayi či Uruguayi. Jeho výskyt byl zaznamenán i u jezera San Rafael v Bolívii, nebo na brazilském Rio Negru nedaleko Manausu. Novodobému popisu tohoto tvora zcela odpovídají i více než 1500 let stará vyobrazení na keramických nádobách dávné kultury peruánských Močiků. Je tedy zřejmé, že nejde o stvoření zas až tak vzácné. Ale tady? V malém lesíku na kraji sídliště?

Dokážu si jeho existenci představit v rozsáhlých neprobádaných pralesích Amazonie. Jak ale může přežívat v Milíčovském lese uprostřed přelidněné Evropy? Podle indiánských pověstí je prý toto téměř mýtické stvoření schopné přečkávat na dně močálu, či dokonce několik metrů pod zemí v jakémsi stavu hibernace po velmi dlouhou dobu, aniž by mělo nějaké potřeby, či vykazovalo jakékoliv známky života. A tak kdo ví, jak dlouho tu na kraji Prahy čekalo skryté v zemi a co ho nyní probudilo k aktivitě. Že by nedaleká výstavba mnoha nových panelových domů s hlubokými základy a rozlehlými podzemními garážemi, jejichž hloubení jistě vytvářelo silné vibrace, do daleka prostupující podložím?

Nenechat se vcucnout

Peruánští domorodci dali tomuto stvoření, ke kterému odpradávna chovají velkou úctu i respekt, jméno sachamama (matka pralesa). Já jsem vzhledem k nalezeným stopám v Milíčovském lese a především pak k oné rýze, táhnoucí se středem stezky, kterou tu to zvíře vytvořilo, usoudil, že by mohlo jít o samce a tento středoevropský exemplář jsem proto pojmenoval pěkně po česku Lesatáta.

Nevím, do jaké míry může být Lesatáta pro obyvatele Jižního města, kteří Milíčovák využívají ke každodenní rekreaci nebezpečný. Sachamama prý cíleně žádnou kořist nevyhledává. Dokáže však v případě náhodného setkání na vzdálenost několika metrů svou velkou tlamou zvíře velikosti člověka bez problémů nasát. Chtěl bych proto pro jistotu varovat návštěvníky milíčovské lokality, aby se neuváženě nepřibližovali ke zdejším močálům, zpod jejichž hladiny by je nezpozorovaný Lesatáta mohl snadno vcucnout. Takto by se ostatně mohl živit třeba i vodním ptactvem, včetně kaloricky vydatných labutí. Mě teď v každém případě čeká další dlouhé bádání, pozorování a pátrání v Milíčovském lese, abych o tomto pozoruhodném tvorovi zjistil víc. Mohl by mi s tím ale možná někdo pomoci.

S velkým zadostiučiněním jsem vyťukal číslo našeho zvláštního spolupracovníka. „Ahoj Čupakabro, něco úžasného jsem objevil, musíme se sejít! Nejlépe někde, kde nás nikdo nemůže znát ....“

Rubrika: 

Komentáře

Labutě by Lesatátovi nestačily, podle mě musí žrát větší kořist - nejspíš Milkvoče.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

A nebo, .... raději to nahlas vůbec nevyslovovat ! :-)

Leoš Drahota bM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Prachem, tmou a betonem
Letos na jaře byl pražský tunel Mrázovka staveništěm, ze všech sil se připravujícím na podzimní otevření. Měl jsem...
Naše šibenice 15 - Miłków
15. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Naše šibenice 7 - Co zbylo
7. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Malebná obec, nalézající se v Českém krasu na první značené turistické stezce v Čechách, která vede z Berouna do...