Moskyt

Jelikož jsem se chtěl dožít druhého dne rozhodl jsem se pro ulehčení si cesty využít lanovky. Auto jsme zaparkovali na posledním možném parkovišti nad Pecí pod Sněžkou a vydali se pěšky vzhůru k lanovce. Cesta byla pohodlná, asfaltová a vylidněná. Po chvíli chůze jsme narazili na občerstvovnu kde jsme doplnili tekutiny a dál pokračovali již po upravené horské cestě. Překročili jsme řeku Úpu po můstku a serpentýnami stoupali vzhůru k základní stanici lanovky (890 m.n.m.). Za 180 Kč jsme si koupili palubní lístek až na sněžku. Bylo to pro mne opět něco nového, překvapení přišlo když jsem zjistil že na sedačce sedím bokem (takže stoupáte levou paží vzhůru). Po neuvěřitelně dlouhé době jsme dorazili na Růžovou horu (1334 m.n.m.), což je jediná zastávka cestou na Sněžku. Tam jsme návazně přesedli na další lanovku a pokračovali dál v cestě. Lanovka chvílemi vedla i z kopce, což je také neobvyklý jev. Vezli jsme se rychlosti cca 2,5 m/s a cesta trvala necelou půl hodinu. Před sebou jsme měli nádherné panoramata Krkonoš. Když jsme dosáhli vrcholu (1594 m.n.m.) překonali jsme převýšení 680m a urazili vzdálenost asi 3,5 km byli jsme šťastní že jsme cestu přežili, protože lanovka je stará 50 let a podle toho vypadá. Dobrá zpráva je že se pracuje na její renovaci. Pro detailnější informace koukněte na www.snezkalanovka.cz . Rozhlédli jsme se na vrcholu, k mému zděšení tam bylo lidí jak v centru velkoměsta, a po chvíli jsme vyrazili dolů k rozcestí u Slezského domu. Cesta byla strmá a plná kamenů, nechápal jsem ty desítky, možná stovky turistů škrábající se proti nám, byli úplně mimo únavou. Někteří neměli ani pořádné boty. Osobně nedoporučuji podstoupit tento výstup pro nezdatné vrcholové nadšence. Abych to nepřehnal, nebylo to zdaleka tak náročné jako poslední část výstupu po skalách na Kriváň, ale pro případ že by jste měli za sebou dlouhou tůru, toto by byla velmi náročná koncovka. Pro tento případ se dá zvolit jiná cesta z rozcestí pod Sněžkou která vede okolo sněžky, je pohodlnější ale výrazně delší. Sešli jsme na rozcestí u Slezského domu, okolo nás se rozkládala hluboká a nekonečná údolí a my rychle zamířili Obřím dolem zpět k Peci neboť vrchol byl přeplněn turisty. Cesta dolů byla docela náročná, skákali jsme po kamenech a kochali se okolní krajinou což nám zpříjemňovalo sestup.
Cestou dolů jsme minuli bývalou vodárnu která zásobovala vrchol Sněžky pitnou vodou na místo nosičů. Byla spuštěna roku 1912 po čtyrech měsících stavby a díky svému systému tří přepouštěcích nádrží byla schopna zásobovat rezervoár o objemu 3000 l na vrcholu sněžky. Čerpadlo bylo schopné denně vytlačit 2 – 4 tisíce litrů vody za den a to do výšky 392 m což bylo v roce 1912 nejvyšší výtlačná výška v Evropě. Z celkového množství vody přitékající do vodárny bylo 70% použito pro pohon čerpadla vodárny a 30% vyčerpáno na Sněžku. Pro případ nedostatku vody byla vodárna vybavena Dieslovým motorem. Za čtyři měsíce provozu roku 1913, za jeho provoz, majitel zaplatil 5250 Kč což byla celkem vysoká částka vzhledem k tomu že stavba celé vodárny přišla na 50 tis. Po roce 1950 se vodárna dostala nedbalou údržbou mimo provoz, následně byla Sněžka zásobována barely dopravovanými na vrchol lanovkou a v současnosti je vrchol napojen potrubím z polské strany od Slezského domu. V dnešní době je vodárna prohlášena za technickou památku.

Šli jsme dál přes les, planiny až jsme se připojili k řece Úpě. Ta už měla uměle vytvořené koryto s pěknými kaskádami. Cestou jsme se občerstvili v nějaké restauraci (jméno už si nepomatuju) a postupně jsme se blížili k parkovišti ze kterého jsme vyrazili. Musím říct, že ačkoli jsme zvolili cestu jednodušší, měli jsme oba dost. Byl to pěkný celodenní výlet. Příště to zkusíme obráceně, je to ale velká výzva!!!