Král Šumavy – zánik samoty Torfstich-Planie

Vracíme se po čase znovu ke slavnému pašerákovi a převaděči, přezdívanému v polovině minulého století Král Šumavy, abychom díky přispění pamětníka oněch dob nahlédli na poslední a nevydařený Kiliánův přechod hranice z trochu jiné perspektivy. Odhalíme dlouhá léta utajovaný a zapomenutý příběh jedné rodiny, pro kterou se ta květnová noc roku 1950 stala nocí osudnou.
Eduard Steun

V druhé polovině měsíce září, téměř dva roky po zveřejnění článku Král Šumavy a jeho kanál 54, přišel nečekaně do e-mailové schránky Moskyta tento dopis.

Při hledání informací o spisovateli Rudolfu Kalčíkovi jsem čirou náhodou našel také vaše internetové stránky Moskyt, ve kterých mě zaujal článek Král Šumavy a jeho kanál 54. A proč mě zaujal?

Jsem totiž, spolu s mojí sestrou a ještě jedním pamětníkem, téměř přímým svědkem jedné vámi popisované události a troufám si tvrdit, že jsme již možná jediní žijící svědkové tady v Čechách. Ačkoliv jsme byli svědky, nikdy jsme se nedozvěděli, jak to všechno vzniklo, až teprve nyní po více než padesáti osmi letech se vše dovídám z vašich stránek, za což jsem vám nesmírně vděčný a moc vám děkuji...

...Budete-li mít zájem o doplnění vašeho článku o to, co se dělo tehdy na Zlaté Studni, co se dělo u Pöslů a jak to tam vypadalo už druhý den po jejich zatčení, jsem ochoten vám sdělit vše, co si ještě z oné doby pamatuji a co je zapsáno v deníčku mého otce. Bylo by škoda, aby tyto věci zůstaly pro další generace zahaleny buď tajemstvím, nebo neúplnými a nepřesnými údaji, když už přece jenom ještě někteří svědci existují. Naše svědectví by bylo sice k tomuto článku a celé události jenom doplňující, ale v mnohém i dokreslující dobu, pro mnohé dosti strastiplnou.

Prosím, ozvěte se mi i v případě, že nebudete mít žádný zájem, abych zbytečně nesháněl všelijaké zápisky a pod.


Eduard Steun, 19. září 2008

My jsme samozřejmě zájem měli a veliký, takže jsme se brzy po obdržení dopisu za panem Steunem vypravili. V domě na kraji Vilémova u Šluknova nás přivítal velmi sympatický muž a spolu se svojí sestrou nám u šálku čaje a výborného domácího koláče začali odkrývat dávno zašlé obrazy ze života lidí tehdejší Šumavy. Přes půl století staré fotografie, vyprávění a zápisky pana Steuna i jeho otce nám pomalu pomáhaly přenést se na Zlatou Studnu či do Kvildy těch časů, abychom lépe pochopili všechny nové okolnosti starého příběhu z května 1950.

Jak už to tak bývá, jsou na jeden hlavní a slavný příběh, například ten náš o Králi Šumavy, napojeny jiné, menší a bohužel někdy také mnohem smutnější osudy dotčených lidí. Jeden takový prožil právě Franz Pösl, u něhož hledali útočiště tři štvanci poté, co byl jejich převaděč Kilián při své poslední cestě postřelen u můstku přes Teplou Vltavu a vrátil se z posledních sil přes čáru do Německa. Jak neslavně tito tři muži dopadli, již víme. Nyní se díky panu Steunovi dozvíme i to, co ona nešťastná noc přinesla člověku, který se k celému příběhu jen na okamžik připletl a přesto se i jemu poslední cesta Krále Šumavy na naše území stala osudnou. O tom už ale Rudolf Kalčík (autor námětu k filmu, scénáře a později i románu Král Šumavy) nepsal! Realita života, jak už to tak bývá, zase jednou překonala románové i filmové drama.

Pojďme nyní na Šumavu do roku 1950 a odhalme slovy Eduarda Steuna, jeho otce, sestry a bratra další část dávno zapomenutého příběhu, který měl podle přání tehdejších mocipánů zůstat navždy utajen. Vždyť ani obyvatelé okolních vesnic se nikdy nedozvěděli, co se u Pöslů té noci stalo.

Jenom kousíček od Zlaté Studny, hned na samém pokraji Mezilesní slati, bývala osada zvaná Torfstich-Planie, s významem názvu jako rašeliništní bod, ale ve zdejším nářečí spíše s významem jako rašeliniště nebo slatina. Český název nikdy neměla, katastrálně už nepatřila ke Zlaté Studni, ale k Pláním (Planie) a s nimi k Novým Hutím (Kaltenbach).

Stával tu jen jeden jediný dům č.p. 102. Zde, uprostřed hlubokých lesů, bydlela rodina lesního dělníka Franze Pösla, dříve těžícího rašelinu, ze které vyráběl tzv. borky (jakési rašelinové cihly, kterými se po vysušení topilo).

Tito lidé snad nikdy ani nebyli ve městě (možná jen ve Vimperku), nikdy neviděli vlak, neznali elektrický proud, o nějaké politice neměli ani zdání, pouze jen něco z doslechu, ale ani to si neuměli dát do souvislostí. Prakticky od rána do večera neznali nic jiného než dřinu při práci v lese a na svém skrovném hospodářství, čítajícím dvě krávy, stádo ovcí a několik slepic. Přesto tuto rodinu potkala velká tragédie, ke které přišli zcela nevinně.

Jedné jarní noci (podle zápisků mého otce Roberta Steuna se jednalo o noc z 8. na 9. května) v roce 1950 u Pöslů kdosi zaťukal na okno. Pan Pösl okno otevřel a k jeho úžasu pod oknem prý stál jeden z jeho příbuzných, odsunutý v roce 1945 do Německa, ještě se dvěma dalšími muži a žádali zřejmě o nějakou pomoc, zejména asi o poskytnutí úkrytu a jídla. Pöslovým bylo jasné, že nepřešli legálně hranice a tak je ani nevpustili do domu, pouze jim oknem podali nějaké jídlo. Rychle se s nimi rozloučili a okno zase zavřeli.

Dům už ale byl v tu dobu obklíčený vojáky a příslušníky SNB, kterým se podařilo ty tři (možná i více) muže chytit a zajmout. Spolu s nimi ale tu noc vytáhli z postelí i celou Pöslovu rodinu – pana Pösla, jeho manželku a téměř osmdesátiletou stařenku, maminku jednoho z Pöslových. Všechny je odvezli neznámo kam a zavřeli.

Toto se dozvěděl někde můj otec, snad od jednoho bývalého příslušníka SNB, ale jinak nic víc. Nikdy jsme se už pak nedozvěděli, za jakým účelem k Pöslovým tehdy v noci přišli ti muži, nikdy jsme se už nedozvěděli, proč bylo všechno, včetně Zlaté Studny, obšancováno vojskem a příslušníky SNB, nikdy jsme se nedozvěděli, kam byli Pöslovi odvezeni a jaký a kde byl jejich konec.

Pan Pösl býval častým hostem u nás v myslivně na Zlaté Studni a také naše rodina chodívala občas k nim na návštěvu a každý den k nim někdo od nás chodil pro mléko, ale také pro smetanu, podmáslí, tvaroh nebo máslo.

Hned následující ráno šel jako každý den můj bratr Robert k Pöslovým pro mléko, které sice přinesl, domů se ale vrátil z Torfstichu celý vyděšený. Podle jeho slov byl prý celý dům plný esenbáků, někteří tam pojídali a popíjeli co v domě našli, jiní se váleli v holínkách v postelích, někteří tam prý něco sepisovali a další spolu s vojáky chytali u domu a hned zabíjeli slepice. Také udírna v komíně byla prý otevřená a zcela prázdná. Jeden z příslušníků SNB se prý bratra zeptal co tam hledá a když Robert řekl, že jde pro mléko, vzal mu z ruky bandasku a přikázal jednomu z kolegů, aby mu mléko nadojil. Když ten tak učinil, vrazil bratrovi bandasku s mlékem zase do ruky a řekl mu prý: „A teď koukej co nejrychlejc mazat domů a zítra už sem nechoď!“

Během toho dne byl pak někam odveden (snad i pozabíjen) všechen dobytek, rozkraden veškerý Pöslových majetek, zbytek byl na místě spálen a během dne byl také jejich dům zcela rozbourán. Toho dne už tam, ani do blízkého okolí, přilehlých lesů a cest nikdo nesměl. Také u nás doma vojáci spolu s příslušníky SNB provedli důkladnou domovní prohlídku.

S násilným odchodem Pöslů a zbouráním jejich domu zmizela zase jedna šumavská osada z mapy světa. Jaká škoda! Taková byla Šumava v padesátých letech 20. století.

Dodnes vidím v domě Pöslových vždy vzorně uklizené světničky, vyzdobené svatými obrázky a křížkem, vždy ustlané a po vojensku na sobě narovnané peřiny, doběla vydrhnutou prkennou podlahu (bez lina a koberců), u velkých kachlových kamen, obložených krásně vyrovnaným dřívím, sedící za kolovrátkem paní Pöslovou, starou paní sedící v šátku u okna a vonící žluťoučkou bábovku zv. Guglhupf na stole. Bohužel, je to už jen dávná vzpomínka, která bohudík nevyšumí z paměti jako sen.

Jak nám dále vyprávěl pan Steun se svojí sestrou, měli všichni v jejich rodině velký strach, když bezpečnost druhého dne prohledávala jejich vlastní dům – myslivnu na Zlaté Studni*. Vždyť esenbákům stačilo najít něco jen trochu podezřelého a skončili by podobně jako Pöslovi. Jejich seník prý navíc býval stále otevřen a nedalo se vyloučit, že se někdo z hledaných bez vědomí Steunů skrýval právě zde. SNB by navíc jistě nedělalo problém, nějaký ten důkaz záškodnické činnosti, zdůvodňující zatčení celé rodiny, do myslivny podstrčit. Bestie se ale zdá se již nažrala a Steunovi měli štěstí. Krátce po této události se celá rodina odstěhovala na Horskou Kvildu a také Zlatá Studna, bývalá sklářská osada posléze osiřela, zpustla a zanikla.

Vypadá to, že příslušníci SNB na skupinu Krále Šumavy předem cíleně čekali, ještě než došlo k incidentu u můstku poblíž Františkova. Podle původních denních zápisků pana Roberta Steuna, hlídali již od 7. května celou oblast v okolí Pöslova domu a nikoho do střeženého prostoru nepouštěli.

Velký zátah esenbákům zdá se nakonec vyšel. Záškodníci byli pochytáni, jejich pomocníci odhaleni a zadrženi, Král Šumavy zanechal převádění a na naší stranu hranice již pravděpodobně nikdy nevkročil. Dnes víme, že Franz Pösl byl odsouzen k 10-ti letům kriminálu, jeho žena a osmdesátiletá stařenka přestěhovány do tzv. Zámečku u Polesí v Dolním Kaltenbachu.

Lidé ze samoty uprostřed lesů zmizeli během jedné jediné noci, jako by tu nikdy ani nebyli. Zmizeli pro kousek jídla, podaný oknem člověku v nouzi. Jejich dům – jejich domov byl zbourán, veškerý majetek zničen, nebo se ztratil v kapsách rabujících „strážců hranic“. Zanikla jedna rodina, zanikla osada Torfstich-Planie, zanikla stará Šumava, která se po tomto květnovém dramatu již navždy poněkud změnila. Přinejmenším přišla o svého krále a vlády se postupně ujala armáda, ostnaté dráty a strach.

Možná, že jediným živým tvorem, pocházejícím ze samoty Torfstich-Planie, který po té temné noci řádění strážců hranic neopustil svůj domov, byl Pöslův pes. Ani ten však nezůstal ušetřen mnohých útrap, jak vzpomíná Eduard Steun.

Pöslovi měli také krásného psa, byl to bílý čuvač (jako v seriálu Bela a Sebastián). Byla to fena jménem Schotti, která pravděpodobně když SNB a vojáci vtrhli k Pöslovým, utekla do lesa. Ono se tam zřejmě při jejich zatýkání nebo po něm i střílelo, neboť tam hajný Rippl našel poblíž zastřeleného Pöslových kocoura. Vyplašená a hladová fena tam pak pár dní po sobě pobíhala kolem trosek již opuštěného stavení, než se jí ujal lesní dělník Franz Enzmann ze Zlaté Studny čp. 33. Od jeho domu ale fena dlouhou dobu utíkala na své původní místo na Torfstich-Planie a když tam nikoho ze svých bývalých majitelů nenašla, vrátila se zpět k Enzmannovým. Jenomže ti šli krátce nato na odsun (šli na odsun tak pozdě, protože byl tehdy nedostatek lidí na práci v lesích a úřady je tu podržely až do doby, kdy byl stav doplněn novoosídlenci a brigádníky). Fena zůstala znovu opuštěna u prázdného domu (bývala to kdysi hospoda) na Zlaté Studni.

Otec tehdy uvažoval o tom, že bychom si ji vzali domů, ale to nešlo. Měli jsme totiž doma ochočenou celou srnčí rodinku, na kterou byl náš pes zvyklý, ale Schotti už byla dospělá fena a rozhodně by to nedělalo dobrotu. Můj bratr Robert, který si po odsunu Enzmannů v opuštěném domě zařizoval svůj pokojík, dával feně denně žrádlo. Jednoho dne přišel domů a říkal, že Schotti si vyhrabala hlubokou noru za domem a v ní spí. Otci se to zdálo divné a tak se tam s ním šel podívat a Schotti, ač to byl velký pes, vyhrabala tak hlubokou noru, že se do ní vešla celá. Byl to na takového psa až neuvěřitelný výkon, ale zřejmě cítila blížící se zimu a tak dokázala nemožné. Když jí pak otec po nějaké chvíli vylákal z nory ven, nevěřili s mým bratrem svým očím. Schotti měla ve své noře dvě překrásná a zdravá štěňátka, o které se pak můj bratr Robert staral. Otec se hned na to rozjel do Nových Hutí, kde se starousedlíků poptával, zda by se někdo psa a štěňat neujal. Uspěl pak u jedněch lidí, kteří se psí mámy se štěňátky ujali. Bohužel, jejich jméno už dnes nevím, vím jenom tolik, že prý se Schotti měla u nich dobře a rychle si zvykla.

Vyskytly se ale tehdy také názory a rady, aby otec psa zastřelil a štěňata utopil. O tom ale nechtěl ani slyšet a vždycky říkal, že je to to jediné, co z Torfstichu zbylo a navíc byl velkým milovníkem zvířat.

V červnu 2010 se Moskyt vydal na místo výše popsané tragédie, aby se pokusil najít poslední stopy po chalupě lesního dělníka Franze Pösla. Už jen objevit to v hlubokých lesích ztracené rašeliniště, dříve zvané Torfstich-Planie nebylo jednoduché. Najít stopy po lidském obydlí pak bylo ještě těžší.

Nakonec se nám to však přeci jen povedlo a konečně jsme stanuli tam, kde až do 8. května 1950, do poslední cesty Krále Šumavy žili lidé. Dnes už je tu jediným hospodářem šumavská divočina. Jen několik málo metrů dělí hlubokou a vodou nasycenou bažinu od posledních trosek kamenných zdí, v kterých se povaluje rzí dokonale strávené železo žehličky a děravý smaltovaný hrnec.

Těžko si představit, že tady, opravdu na samém okraji rozlehlého rašeliniště, obklopeného hradbou tmavých smrků, byl domov jedné malé rodiny. Když už si to však člověk přeci jen připustí, pochopí, jak těžký to musel být život. Každodenní dřina, celoroční pobyt v tisícimetrové nadmořské výšce, žádní sousedé na dohled. V zimě jen metry sněhu, dlouhé měsíce bez kontaktu s okolním světem, kol dokola bílá a mrazivá samota. Ztraceni a opuštěni, donuceni spoléhat se jen sami na sebe a na to co dá les. A přeci si je tu ten vzdálený svět jedné noci našel. Našel a obvinil je z politických zločinů, rozdělil je a vzal jim všechno co měli. Byli bez varování vyhlazeni! Poslední památka na jejich životy v podobě zbytků starých zdí a několika rozpadajících se předmětů zmizí zanedlouho. My jsme byli rádi, že jsme je ještě mohli spatřit, dotknout se jich a věnovat na tom opuštěném místě krátkou vzpomínku nesmyslně zlikvidované rodině Pöslových.

A na závěr jedna zajímavost. Pan Robert Steun – otec Eduarda Steuna se dobře znal se spisovatelem Rudolfem Kalčíkem. Ten k němu chodil sbírat staré šumavské pověsti, příběhy a historky, které většinou existovaly jen v ústním podání mezi místními lidmi, aby je zpracovával do svých literárních povídek. V úvodu jedné takové, zabývající se návštěvou Adolfa Hitlera v hostinci U Stroblů – dnes U Krále Šumavy v roce 1910, se píše:

Tak tedy zemřel lesník Steun z Horské Kvildy, zemřel už před časem, a šumavské lesy, v nichž prožil dobré čtyři desítky let života, byly i příčinou jeho předčasné smrti ... Není už dnes v centrální Šumavě takového pamětníka starých časů! Žil v těch vesničkách u hranic kolem Kvildy od začátku dvacátých let a v jeho úžasné paměti žily dosud celé vesnice, dnes liduprázdné, pamatoval tam každého člověka dům od domu, jeho veselé i smutné chvíle životní. Ten jeho svět lesáků, dřevařů, hostinských a pastevců už nikdo nevyslechne a nezachytí: v mé paměti zůstane proto jen dřevěný kůlník na Kvildě, kde myslivecký mládenec Steun uviděl kdysi na jaře – byla to tehdy skleněná veranda hospody – stařičkého Karla Klostermanna, jak vyhlíží na cestu od Borových Lad, a také několik příběhů, mezi nimi i ten o Hitlerovi na Kvildě. Byl jediný, který ještě na vlastní oči viděl onen dopis, o němž bude ještě řeč, dopis, který se ztratil v posledních letech války....


Rudolf Kalčík, Hitler na Kvildě, Květy 1958


*Bývalá sklářská osada Zlatá Studna se nacházela mezi Horskou Kvildou a Churáňovským vrchem. Sklárna byla založena na Losenickém potoku v roce 1799, na náklady města Kašperské hory a soustředila se na výrobu dutého skla a páteříků. Roku 1865 se pak přeorientovala na produkci výnosnějšího tabulového skla a v roce 1880 zanikla. V polovině 19. století žilo v osadě, na jednom z nejdrsnějších míst Šumavy, přes 130 obyvatel a děti sklářů tu měli k dispozici vlastní školu. Na samotě Ranklov, poblíž Zlaté Studny, se 16. ledna 1819 narodil slavný šumavský obr zvaný Rankelský Sepp, známý z Klostermannova románu „V ráji šumavském“. Živil se navážením dříví a křemene do sklárny volským potahem, později pak, po polomech v roce 1870 svážel dřevo k říčce Otavě. Zemřel v lednu roku 1888.

článek připravil Leoš Drahota bM a Zdeněk Mikšík bM
autorem dobových fotografií Šumavy je Eduard Steun a jeho otec Robert Steun.

Komentáře

Zdravím! Velmi mě zaujal tento článek který který navazuje na vaš předchozí o králi Sumavy! Skoda že jste tu vaší cestu nezakreslili do mapy! Ja jsem se loni dokonce pokoušel dle vašeho popisu některé trasy projít ale moc se mi to nedařilo! Skoda! Na www pametnaroda pan Zahradka také popisuje coby skaut také převáděl,než ho zatkli a uvěznili!Možná že i vám by se hodilo jeho vyprávění! Těím se na vaše další výpravy a příběhy ze Sumavy! Přeji hodně úspěchu a zdraví Jirka.

má praprababička rozená kortusová si vzala zmiňovaného pana Pëschla

Prababiččino příbuzenstvo se s králem Šumavy znalo, někdy ho i schovali u sebe, ale jednou se nepovedlo a všichni šli "sedět", dobytek jim pobrali a celkově to nedopadlo zrovna dobře. Část prarodičů a příbuzných, co to pamatují, ještě žije. Někdy si to od nich musim dát kompletně převyprávět.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Až si to necháte převyprávět, podělte se s námi prosím o získané informace. Každý střípek historie, postřeh, zážitek nebo zkušenost s králem Šumavy, či jeho působením nám může pomoci zkompletovat příběh tohoto člověka. Děkujeme!

Leoš Drahota bM

Tady patrně došlo k mýlce. Zmiňovaný je pan Pösl. Jeho manželka se jmenovala Emilie Franková ..... Znal jsem pana Pézla (takto, foneticky, Fr.Pösla lidé nazývali. Ono správně vyslovit toto příjmení není pro "českou pusu" vůbec jednoduché).
Pro nás, to byl on - Král Šumavy, pašerák a převaděč. Dožil do začátku 70.let v chalupě na Nových Hutí, v části dříve nazývané dolní Granitz. I já jsem byl u něho v chalupě - vyprávěl při tom mým rodičům o převádění lidí i o soudním procesu, který po zatčení proběhl. O tom převádění to vyprávěl trošičku jinak (o té trase i o jiných věcech - než jak to teď koluje po internetu).

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den, děkujeme za komentář. Nemáte v paměti nějaké podrobnosti z jeho vyprávění, abychom doplnili příběh o další střípky? 

Leoš Drahota bM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Naše šibenice 3 - Cesta na smrt
3. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Unikum Dobrého pastýře
Velmi starý kostel Dobrého pastýře, stojící nedaleko Aše v nejzápadnějším výběžku naší republiky, si zaslouží pozornost...
Velikonoční vražda v Polné
Na konci 19. století byl v Polné na Českomoravské vysočině spáchán brutální, dodnes ne zcela vyjasněný zločin.
Rozhledna na Velkém Lopeníku
Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat Velkém Lopeníku stojí od července roku 2005 nová rozhledna. Moskyt se do...