Král Šumavy a jeho kanál 54

Moskyt se vydal až na naší samotnou jižní hranici, aby tu pátral po stopách skutečného Krále Šumavy. Po stopách pašeráka, odsunutého Němce, převaděče, znalce hor i obchodníka, který pomohl stovkám našich lidí ke svobodě.

Noc je studená, tmavá a děsivá. Vítr se zlověstně svíjí mezi dlouhými hřebeny hor, skučí a naříká. Opírá se do statných smrků, které se o sebe třou, vržou, a praskají. Zesilovány ozvěnou a míchány větvemi, pronikají ty kostlivé zvuky hluboko do roklí, vznášejí se nad bažinami a zatékají do vrstev jehličí. Daleko od míst kde vznikly, mění se v hrozivou neznámou řeč entů, ve varování určené každému vetřelci. Černé husté lesy teď nikoho nepřijímají. Jakoby po západu slunce pohltily celou zem a opanovaly ji ponurou svébytnou samotou.

A přece! Ztraceni v té neutěšené opuštěnosti, v hodině která nepatří člověku, jdou mimo cesty, mimo lidská obydlí podivní zatoulanci. Jdou jen ztěžka, ale odhodlaně nevlídnou horskou divočinou. Skupinka vystrašených lidí klopýtá přes pokroucené kluzké kořeny neznámým nekonečným lesem, aniž by kdokoliv z nich vydal jedinou hlásku. K smrti je leká jakýkoliv zvuk, přicházející z okolní temnoty, mučí je zvuky vlastních kroků. Mezi staletými kmeny stromů kolem nich proplouvají chuchvalce mlhy a oni se s obavami ohlížejí po každém stínu, po každém náznaku pohybu. Nesmí být viděni, nesmí být chyceni! Je to jejich cesta pravdy. Buď uspějí a nepozorováni dosáhnou svého cíle – svobody a snad i lepšího života, nebo budou odhaleni, na dlouhá léta uvězněni a možná také tady na místě zastřeleni. Zlikvidováni mezi minulostí od které se odstřihli a budoucností, která už nepřijde, jako by nikdy ani neexistovali. Vzdali se všeho, čím dosud byli, opustili své blízké, své rodiny a svůj domov. Učinili těžké rozhodnutí a vydali se na tento pochod, který rozhodne o jejich příštím osudu. Vše vsadili na tuto noc, na ochranu opuštěných hor a především na člověka, který je vede.

Kráčí kus před nimi, jde jistým krokem, neklopýtá, neděsí ho důvěrně známé zvuky lesa ani déšť, který se právě začal snášet na jeho černý plášť. Ty lesy a hory jsou jeho domovem. Šel tudy již tolikrát, zná každý kámen, každý potok, každé nebezpečné místo. Ví, co právě prožívají lidé jdoucí v jeho stopách, ví, že jejich osud je teď jen v jeho rukách. Ví, jak se hrozně bojí, pochybují, ale zároveň mu bezmezně důvěřují. Nic jiného už jim ani nezbývá. Vedl jich už takhle stovky. Viděl jejich strach i slzy štěstí, když neodhaleni došli do cíle své cesty. Je jejich jedinou nadějí, spojkou mezi dvěma světy, je symbolem noci, která rozhodne, je pánem těchto tmavých hor, je králem!

Když v roce 1959 natočil režisér Karel Kachyňa podle námětu Rudolfa Kalčíka na Kvildě film Král Šumavy, byl to divácký hit. Kachyňa ve svém díle velmi zdařile zkombinoval dobrodružné téma s drsnou atmosférou Šumavy a oslovil tak snad všechny kluky i muže té doby. Podobné filmy se u nás tenkrát nenatáčely a pomineme-li jeho více než sporné politické aspekty, stal se řemeslně výborně provedený „Král“ významným filmařským počinem. Králem Šumavy (než toto žezlo symbolicky ve filmu převzali příslušníci Pohraniční stráže) byl podle Kalčíka starý pašerák Kilián, který podle využíval znalosti terénu a tajnou stezkou přes hluboké močály ilegálně z Bavorska do naší socialistické vlasti převáděl imperialistické agenty, než nakonec bídně zhynul kulkou hlavního hrdiny Karla Zemana (Jiří Vala). Byl hrdinou „velmi“ záporným, tajemným a podle toho také dopadl. Ve filmu se nakrátko objevila jen jeho zákeřná střílející tmavá silueta a pak už jen mrtvola a zlověstně smrtí pokřivená, života zbavená tvář. Ideální románový padouch, typická autorská licence. Ano i ne! Kilián totiž opravdu existoval! Rudolf Kalčík, pocházející z šumavské rodiny financů, odnepaměti pronásledujících zdejší pašeráky, si pro svou filmovou postavu vypůjčil skutečnou šumavskou legendu, skutečného krále.

Kilián - vlastním jménem Kilian Nowotny (*1.12.1905 - †12.3.1977), zvaný také někdy Sekáč či Dlouhý Hans, byl rodákem ze Starých Hutí (dříve Althütte), ležících severozápadně od Chalupské slatě. Pocházel z německé rodiny s dlouhou pašeráckou tradicí a sám byl mnoho let pašerákem aktivním a velmi úspěšným. Jak bylo zvykem, slavní muži tohoto „řemesla“ si v těch dobách často dávali přezdívky Paschkönig (král pašeráků) či Grenzekönig (král hranice) a Kilián se takovým králem opravdu stal. Byl odmalička vychováván k tomuto druhu obživy, což však nebylo v tvrdém a neúrodném kraji ani trochu výjimečné. Jeho otec Josef Nowotny, sám legenda mezi pašeráky, ho bral na nebezpečné výpravy přes hranici již jako devítiletého. Znal proto tuto část Šumavy jako málokdo jiný, věděl jaké nástrahy na člověka umí přichystat drsná šumavská příroda, horské počasí i Finanční stráž. Kilián měl výbornou fyzickou kondici a znamenitý orientační smysl. Obtížným terénem se uměl pohybovat pěšky, na lyžích i na sněžnicích. Byl přímo předurčen nejen k získání titulu Paschkönig, ale i k ještě slavnější nečekané kariéře, kterou mu pomalu začala chystat budoucnost.

Po svatbě s Theresií Pfeifferovou z Kaltenbachu (Nových Hutí) v roce 1935, se vyučenému řezníkovi Kilianu Nowotnemu narodily dvě dcery Helga a Elma. Chystal se ujmout hospodářství, ale 2. světová válka zamíchala osudy všech. Dotkla se velmi výrazně především obyvatelstva našich příhraničních oblastí a po jejím skončení obraz staré idylické Šumavy navždy zmizel. V roce 1946 museli Němci z českého pohraničí pryč a kraj se téměř vylidnil. Do Bavorska byl samozřejmě odsunut i čerstvě uvolněný příslušník Wehrmachtu Kilian Nowotny. Konec pašování, konec krále? Vypadalo to tak. Nečekaně však ještě na chvíli přišel čas, kdy byl slavný pašerák povolán zpět na hranici, respektive na úsek hranice, který od 1. ledna 1949 střežil útvar 9600 Pohraniční stráže SNB, dislokovaný na Kvildě.

Jakoby Kilián po odsunu nechtěl žít příliš daleko od svého rodného kraje. Usadil se v městečku Röhrnbach (Am Faberberg Nr. 5), vzdáleném od našich hranic necelých 25 km a začal tu roku 1947 obchodovat se dřevem. Co následovalo dále, můžeme se jen domnívat. Do života šumavského krále totiž vstoupily tajné služby. Po komunistickém puči v roce 1948 zřejmě jednoho dne navštívil obchodníka se dřevem major americké CIC (předchůdce CIA), velitel pro úsek Třístoličník s krycím jménem James Williams a požádal ho o pomoc při infiltraci agentů na území ČSR. Možná příležitost vrátit se alespoň na pár chvil do rodného kraje, možná také svolení majora přenést při tom trochu toho nedostatkového zboží z Čech do Bavorska i zpět a hlavně asi touha podpořit snahy o svržení socialismu v jeho vlasti způsobila, že Kilián tuto pomoc přislíbil. Po následující dva roky se pak Nowotny znovu stal králem, převedl přes hranici mnoho agentů, ale hlavně pomohl stovkám lidí utéci z rudého a nesvobodného Československa. Převáděl na obě strany, převáděl skoro každý den a za každého počasí. Legenda se vrátila.

Přijíždíme na Šumavu v krásný slunný den, kdy se září láme v říjen. Chceme navštívit místa, kterými Kilián skutečně chodil, chceme vidět močál, jenž tajnou stezkou přecházel, chceme poznat lávku, u které byl raněn a chceme zmapovat úsek hranice, kterým král pronikal na naše území. V dokumentech Pohraniční stráže a ve svazcích STB byla tajná stezka Krále Šumavy vedoucí přes lesy, horská sedla, slatě a louky oficiálně označována jako „kanál 54“. Ve filmu Karla Kachyni pak byla celá trasa zredukována na cestu přes neprostupný hraniční močál, kterou znali jen dva lidé (Kilián a hajný Paleček). Bylo to ale jinak!

Kanál 54 začínal na rozcestí U Sloupu nedaleko Vimperka. Stála tu v těch dobách hospoda manželů Koubových, kteří Kiliána znali a pomáhali mu. Jak jsme se dozvěděli od místního domorodce, stála asi 100 metrů severně od dnešní restaurace U Sloupu, těsně vedle silnice a nezbylo po ní vůbec nic. V hospodě se často skrývali Kiliánovi klienti, čekali tu až přijde noc a jejich převaděč. Jako úkryt vystrašeným a noční dlouhý pochod očekávajícím lidem sloužila i chalupa Josefa Peka, nacházející se prý u bývalé cihelny nedaleko rozcestí. Zkusili jsme zazvonit u branky plotu jak se zdálo dnes jediného obývaného stavení na rozcestí, ale přestože měla chalupa otevřená okna, přivítal nás jen štěkot černého vlčáka. Osud stavení Josefa Peka se nám tak vypátrat nepodařilo. Poblíž rozcestí jsme pak alespoň vnikli do rozlehlého opuštěného areálu bývalých kasárna, kde jsme si užili pěkného rovného buzeráku, střeženého bustou poručíka Vendelína Opatrného.

Z rozcestí U Sloupu Kilián vedl své skupiny uprchlíků do lesů podél železniční trati Vimperk - Lipka, překročil Medvědí potok a u Michlovy Hutě stočil své kroky do sedla mezi Kamennou (1101) a Bukovec (1099). Z lesů se vynořil u osady Nový Svět a čekal jej Kachyňovým filmem tak proslavený močál. Ano, Chalupská slať je jedinou větší bažinou, kterou skutečný Kilián při svých četných přechodech procházel. Toto rašeliniště se však nerozkládá na státní hranici, není příliš zrádné ani neprostupné. Je poměrně úzké, je zčásti porostlé klečí i zakrslými břízami a Kilián ho dokonale znal, neboť se nacházelo téměř za humny jeho rodného domu. Uprostřed Chalupské slatě je naše největší a nejkrásnější rašelinné jezírko.

Obcházeli jsme močál a pokoušeli se odhadnout, kudy král slať přecházel. Víme, že se od Nového Světa potřeboval dostat za rašeliniště mezi Janskou horu (1112) a Kamenáč (1045). Zaprvé si tím krátil cestu tak, aby nemusel obcházet močál z jihu, za druhé se tím vyhnul hlídce PS, která obvykle střežila silniční křižovatku u Borové Lady. Příslušníků Pohraniční stráže bylo tenkrát na Šumavě hodně málo a tak nemohli v takové vzdálenosti od hranic hlídat víc, než křižovatky a hlavní tahy cest. Vojáků ještě nebyly plné lesy a močály, jak by se mohlo zdát. Tou dobou státní správa tyto končiny teprve jen zvolna získávala pod svojí kontrolu. Nám bylo jasné, že Kilián se snažil přejít močál co možná nejschůdnější cestou. Nevolil myslím prodírání se hustou kosodřevinou. Jistě se chtěl vyvarovat promočení bot nebo kalhot a zároveň určitě rád využil vyšších dřevin, které ho kryly před lidskými zraky. A právě v porostu zakrslých, ale již dostatečně vzrostlých a prostupných bříz se nám jednu takovou stezku překonávající Chalupský močál opravdu podařilo najít. Je to jistě stezka velmi stará, je zpevněná až metrovým náspem a velmi nás překvapilo, jak je široká a pohodlná. Na východní straně močálu začíná na úrovni Nového Světa, na západní se pak z rašeliniště vynořuje u malého kovového křížku na kamenném podstavci, při cestě na Svinná Lada. Asi největší překážkou při použití této stezky bylo překonání Vydřího potoka, lemujícího východní okraj močálu. To však ti, kteří stezku používali, a jistě to nebyli jen pašeráci a převaděči, vyřešili vyskládáním kamenů přes vodní tok. Dodnes je možné podél náspu této travou zarostlé cesty najít staré hrnce nebo prorezlá kamna. Tato stezka zdá se, byla místními poměrně četně využívána a není důvodu, proč by právě tuto zkratku přes močál nevolil po nocích také Kilián.

Když Karel Kachyňa točil dramatickou scénu, při níž se v močálu utopila hlavní hrdinka filmu v podání Jiřiny Švorcové, byla do předem vykopané jámy představující bažinu voda napuštěna hadicí a topící se ženu tahali pod hladinu lanem ukotveným na dně. Když pohraničník pronásledující převaděče šlápl mimo úzkou stezku, ihned jej začalo pohlcovat hladové bahno. Z rašeliniště šla hrůza. Tím, že filmaři vybrali jako hlavní dějiště všech zásadních scén do mlh zahalenou bezednou bažinu, přes kterou jen záhadní a zákeřní převaděči znali cestu, významně pomohli k velkému úspěchu filmu. Mistrně uplatnili nástroje podněcující lidskou fantazii, strach z neznáma i z kruté nepřátelské divočiny. Skutečnost však byla podle všeho jiná. Chalupský močál byl jen krátkým a ne tak fatálním úsekem dlouhé Kiliánovy stezky.

Zato další místo, které jsme chtěli vidět, mohlo být svědkem Kiliánova konce. Když Král Šumavy při svých přechodech opustil Chalupskou slať, prošel lesem mezi Janskou horou a Kamenáčem a sestoupil dolů k silnici do Františkova poblíž bývalé papírny, musel směrem k hranici překonat Teplou Vltavu. Někdy spolu s celou skupinou říčku přebrodil, někdy, když bylo hodně vody, využil k překonání Vltavy dřevěný můstek, který si tu horalé postavili k převážení píce. Časem se však o tom, že toto místo používají při svých nočních přechodech převaděči dozvěděla bezpečnost a začala zde hlídkovat. Její příslušníci k úkrytu využívali nedalekou skálu, vystupující ze zalesněné stráně, odkud měli na můstek i celý údolní úsek stezky dokonalý výhled. Dobře vyzbrojeni vždy k večeru zalehli, trpělivě čekali, až se jedné květnové noci roku 1950 konečně dočkali.

Kilián tehdy dostal od svého amerického velitele za úkol dovést spolu se svým komplicem Ottou Grabmüllerem do ČSR dva muže pracující pro CIC - Rudolfa Veselého a Bohuslava Beneše. Všichni se sešli v Kiliánově bydlišti v Röhrnbachu, odkud je král vlastním náklaďákem odvezl ke státní hranici. Tu úspěšně překročili, prošli náročným hornatým úsekem a dospěli právě k Vltavě u dřevěného můstku. Poté, co říčku přebrodili a ocitli se na silnici k Františkovu, ozvala se náhle od nedaleké skalky prudká střelba. Nastal zmatek a každý se pokoušel na vlastní pěst někam skrýt. Kilián byl ale zasažen. Zdálo se, že slavný Král Šumavy byl konečně dopaden. Ten ale zachoval chladnou hlavu a pokusil se o starý pašerácký trik. Začal velmi hlasitě naříkat, předstíral, že je neschopen pohybu, že je zneškodněn a přesvědčil tím esenbáky, aby ho nechali ležet a vydali se pronásledovat jeho společníky. Ti zatím zmizeli v zalesněné stráni. Když Kilián u můstku osaměl, vyskočil, vběhl do lesa a svou starou stezkou zamířil zpět do Bavorska. A byla to jeho cesta poslední. Naposled vystoupal mezi Stanovou (1159) a Stolovou horu (1254), obešel obloukem Bučinu, kde dříve bývala stanice Finanční stráže a poblíž pramenů Vltavy překročil hranici. Překročil jí z posledních sil. Jeho zranění velmi krvácelo a Král Šumavy měl namále. Téměř bez života jej na poslední chvíli našla na bavorské straně hranice americká hlídka, která jej odvezla do vojenské nemocnice Grafenau a zachránila ho tak před vykrvácením.

Ještě hůře se ale po incidentu u můstku vedlo oběma agentům a Kiliánovu společníkovi Grabmüllerovi. Zoufale se pokoušeli uniknout ze spárů bezpečnosti, která na ně upořádala rozsáhlý hon. Poté, co je Kilián opustil, zamířili k lesní samotě u Zlaté studny nedaleko Horské Kvildy, která patřila Kiliánovu příbuznému Pöslovi. Tady často Kilián spolu s Grabmüllerem před nočním pochodem přespávali a proto štvanci doufali, že zde najdou útočiště i nyní. Pösl je však odmítl s tím, že esenbáci, vojáci i milice už celou oblast obkličují a brzy dorazí i do jeho domu. Tři zoufalí muži museli zpět do lesů, byli promoklí a zmrzlí, cítili, jak se kolem kruh jejich pronásledovatelů uzavírá. Nad ránem byli vojáci už jen asi 50 metrů od nich. Bohuslav Beneš se rozhodl uniknout sám na vlastní pěst a byl chycen! Zbylým dvěma mužům se zázrakem o něco později podařilo proniknout obklíčením a vydali se bažinami směrem na Vimperk. Začalo silně pršet, na močál sedla hustá mlha. I zkušený Otto Grabmüller zcela ztratil orientaci. Muži se rozhodli pokusit se projít zpět do Bavorska. Náhle je však překvapila střelba, začali utíkat a do rukou esenbáků padl i Grabmüller. Rudolf Veselý sám ztracen v mlze plaval močálem, utíkal lesem a bloudil Šumavou ještě celé tři dny a noci. I jeho však zcela vysíleného nakonec dopadla vojenská hlídka. Tak nešťastně skončila poslední, podle samotného Kiliána dvoutisící cesta Krále Šumavy.

Po slavném pašerákovi a převaděči prý dlouho velmi pásl velitel STB ve Vimperku, jakýsi František Lec. Pokoušel se vymyslet past, do které by Nowotneho chytil, k čemuž chtěl využít i někoho z Kilánových známých. Některé lidi vydíral, jiné zastrašoval nebo dokonce na vyšetřovně STB bil, jen aby Krále Šumavy zradili a pomohli mu ho vlákat do připravené léčky. Těžko říci, jestli právě tak byl odhalen úsek kanálu 54 u můstku přes Vltavu. Kdo ví, jestli hlídka vůbec věděla na koho střílí. Pro Kiliána však bylo přepadení u Františkova dostatečným varováním, aby se už do Čech nikdy nevrátil.

Po roce 1950 přišla na Šumavu jiná doba. Nařízení Ministerstva národní bezpečnosti ČSR č. 70/1951 Sb. ze dne 14. července 1951 dalo příslušníkům PS právo použít zbraň proti narušiteli. Vznikla uzavřená zakázaná hraniční pásma, samotná hranice byla obehnána vysokým plotem a ostnatým drátem, do hor se stěhovaly početné vojenské jednotky. Několik osad spadajících do širokého hraničního pásma bylo vysídleno a srovnáno se zemí. Odhalena a pochytána byla i rozsáhlá síť převaděčů a jejich spolupracovníků. Kanál 54 se definitivně uzavřel. Lesy za ostnatými dráty se ponořily do hlubokého ticha.

Pramen Vltavy i dnes tiše probublává k povrchu malé studánky v hustém šumavském pralese, již jen kousek od státní hranice. Za ní na bavorské straně stojí smutný mrtvý les šedých smrkových soušek. Někde tady to bylo! Stanuli jsme u bílého hraničního kamene s černým písmenem „C“ na jedné a „D“ na druhé straně. Tady někde Král Šumavy překonával hranici. Měl za sebou poslední a nejnáročnější úsek cesty, vedoucí sedlem mezi Stanovou a Stolovou horou. Jednou tu byl Kilián dokonce nucen prchnout svým pronásledovatelů krkolomným sjezdem na lyžích, vedeným úzkým lesním průsmykem. Pokoušeli jsme se představit si, jaké to asi bylo pro převáděné všeho věku a různé fyzické kondice, když tudy temným a neschůdným lesem, po svazích hor, promáčenou rašelinou či hlubokým sněhem postupovali k jihu. Kilián převáděl hlavně malé skupinky lidí, podle dalších zdrojů někdy však až 150-ti členné skupiny. Malým dětem, které museli jejich rodiče celou cestu nést, byly dávány uspávací prášky, aby po cestě nahlas neplakaly a všechny neprozradily. Byl to často skutečný boj o holý život, cesta na hranici lidských možností. Zcela vyčerpaní lidé mnohdy již sotva stáli na vlastních nohou. Když ale spatřili hraniční kámen, plakali štěstím i úlevou. Mnozí dokonce poklekli a patník rozdělující dvě země vděčně líbali.

Po překonání hraniční čáry končil přibližně 22-ti kilometrový pochod obvykle v německém Finsterau. Tady už uprchlíci věděli, že vyhráli. Byli ve svobodném světě a o většinu z nich bylo dobře postaráno. Dostali to, v co doufali – dostali šanci začít nový život. Někteří ale stejné štěstí neměli.

Kiliánův společník Otto Grabmüller dostal po nešťastném květnu 1950 20 let těžkého žaláře za velezradu a vyzvědačství. Kiliánův příbuzný a komplic Pösl 10 let, Josef Pek, u něhož se čekatelé na přechod hranic schovávali 25 let a Rudolf Veselý doživotí. Bohuslav Beneš byl 13.2.1951 odsouzen k trestu smrti a 8.6.1951 na Pankráci popraven.

Chtěli jsme ještě nakonec spatřit vesnici, kde se Kilián - Král Šumavy narodil. Přijeli jsme do Nových Hutí a začali se shánět po nějakém starousedlíkovi, který by nám dokázal říci, v kterém stavení rodina Nowotnych žila. Dlouho jsme nemohli na nikoho natrefit, v Hutích dnes stojí hlavně drahé penziony a vesnice je díky turistům zase zčásti německá. Nakonec jsme však přeci jen měli štěstí a od jedné staré paní, plející zahrádku, jsme se dozvěděli, že Kiliánova rodina podle všeho bydlela v chalupě na okraji Starých Hutí, jen kousek od Hutí Nových. Tudy někudy přiváděl Kilián do Čech tajné agenty. Po přechodu Teplé Vltavy s nimi zamířil podél Chalupského rašeliniště na sever právě k Novým Hutím a odtud dál k Zadovu. Jaké měl asi pocity, když po nocích míjel místa, kde si jako kluk hrál na slavného pašeráka, míjel svou rodnou chalupu a nemohl jí navštívit? Jaké to asi bylo být štvancem ve své vlasti a pohybovat se rodným krajem jen tajně a v noci. Proč to Kilián vůbec dělal? Proč absolvoval dlouhé, nesmírně namáhavé a nebezpečné noční pochody v zimě a dešti, přes hory a bažiny, s lidmi, kteří ho mohli kdykoliv prozradit?

Peníze za své převaděčství nepožadoval. Pokud mu však někdo chtěl takto poděkovat, nebránil se. Trochu si přilepšoval svým starým řemeslem a během převádění uprchlíků pašoval speciální jehly, nylonky, žiletky a zapalovače do ČSR, cigarety zase zpět do Bavorska. To mu však zcela jistě nemohlo vynahradit podstupované riziko. Navíc se kvůli tomu musel při svých přechodech vyhýbat i německým celníkům. Kilián chodil přes hranice silně ozbrojen, ale přímého střetu s pohraničníky se snažil vyvarovat. O důvodech jeho nebezpečných výprav na nepřátelské území si musí závěr udělat každý sám. Mnoho lidí, které dostal za čáru, by mu však rádo za jeho pomoc srdečně poděkovalo. Již to není možně. Zemřel v Bavorsku ještě za dob panování socialismu u nás, jako ctihodný obchodník se dřevem.

Film Král Šumavy skončil slavným vítězstvím hrstky odvážných pohraničníků. Ti nakonec zlikvidovali celou bandu převaděčů a jejich kompliců, kteří se zákeřně snažili narušovat základy rodícího se socialismu. I ve skutečnosti se nakonec armádě, PS, SNB a STB podařilo zajistit téměř dokonalou neprostupnost našich hranic, pochytat většinu převaděčů a na dlouhá léta uvěznit milióny lidí v nesvobodné zemi. Nowotny nebyl sám, kdo na poslední chvíli pomohl některým Čechům dostat se ven. Králů Šumavy bylo víc a Kilián se stal díky filmu jejich symbolem. Přes hranice často převáděli i bývalí četníci převelení k Pohraniční stráži, někteří hajní i prostí horalé. S Kiliánem také spolupracovali lidé „mimo“ Šumavu. Jeho pražskými spojkami byl například Karel Švarc či Stanislav Štingl. Po roce 1950 se Šumava stala na dlouhý čas smutnou a opuštěnou divočinou ve stínu strážních budek a ostnatých drátů. Dnes již naštěstí znovu můžeme volně dojít až k hraničnímu kameni a třeba i dál, dozvědět se pravdu o Králi Šumavy a jeho neprostupných močálech a snad i trochu očistit jména všech, které pošpinila komunistická propaganda.

Z důvěryhodných zdrojů se nám podařilo získal tuto smutnou, ale také v mnoha ohledech zajímavou statistiku:

Ztráty životů na hranicích ČSSR od 21. 2. 1948 do 20. 11. 1989

Na hranicích zahynulo 296 osob při ilegálním přechodu

z toho:

216 – ilegální odchod osob ČSL občanů
61 – cizích státních příslušníků
19 – nebyl objasněn důvod odchodu z ČSSR

81 osob zahynulo vlivem činnosti PS v pohraniční oblasti

647 osob zahynulo jako příslušníci MV, SNB, PS a STB

z toho:

27 – usmrcení minou nebo náloží
26 – v elektrickém zátarase
58 – zastřeleno jiným příslušníkem PS, SNB, STB
207 – sebevražda
165 – dopravní nehoda
22 – vlastní neopatrnost
37 – úmrtí na základě jiných úrazů
24 – přirozená smrt
7 – zásah bleskem
51 – utonutí
14 – při střetu nebo následkem střetu s osobami, které usilovaly o ilegální přechod hranic
5 – zastřeleni vojenským zběhem z řad PS
2 – zabití jinými osobami

A Šumava bez svého krále? Je dál zádumčivá, drsná a krásná. Skoro stejná, jakou ji před mnoha desítkami let popsal Karel Klostermann ve svém románu „Ze světa lesních samot“.

„Všecka země pokryta práchnivějícími, zpuchřelými kmeny, zeleným mechem, vřesem i drobnými stromky; v dosti značných mezerách tu jeden smrk velikán, tam druhý, onde třetí, úžasný byl objem, mechem pokryt peň a dlouhými, řasnatými lišejníky větve i ratolesti; vůkol menší dorost, slabý, zakrslý, větve přeražené, vrcholy od jednoho k druhému plazícími se lišejníky jako spoutané; zde onde kmen vší kůry prostý, bez vrcholu, hluboko ve skále zakořeněn, ač přímo stojící, přece příšerná mrtvola; vedle něho rozložité kořání stromu vichřicí ze země vyrvaného, se vší prstí i s mohutnými kameny, jež viseti zůstaly; mezi vším tím drastickým porostem – jenž navzájem vzduch i půdu si odnímal, druh druha dusil a hladem mořil – černé tůně, temnorudé kaluže.“

Při pátrání po Králi Šumavy spolupracovali: Zdeněk Mikšík, Marcela Zálešáková, Jan Kadlec, Lenka Turková, Eva Zálešáková a Tomáš Kadlec.

Za cenné informace děkuji panu Jindřichu Čížkovi!

Komentáře

Kromě Josefa Nowotného se mluví ještě o dalším Králi Šumavy - Josefu Hasilovi. Existovaly ještě nějaké další osoby, o kterých se mluvilo jako o Králích Šumavy? Slyšel jsem o někom dalším ze Zátoně pod Boubínem.
V některých pramenech se mluví o tom, že Kylián překonal hranici snad tisíckrát, což se zdá být nemožné (každý den více než dvacet km přes hory). Jak chodily netrénované osoby přes Šumavu v zimě v hlubokém sněhu? Je také zajímavé, že StB neodhalila jeho totožnost. Ta řada převedených přece o svém zážitku na druhé straně mluvila a podle toho šlo dohledat např. místo srazu na Sloupu a různé články převaděčského řetezce.

Dobrý den,
ano máte pravdu Josef Hasil byl také velmi významným převaděčem a bylo jich opravdu víc - Hones či Weissheiplová z Horské Kvildy, Josef Dušek - vrchní strážmistr SNB a velitel stanice na Staších nabo František Nusko - příslušník Finanční a později snad i Pohraniční stráže. Jak je vidět, komunisté tehdy ještě zdaleka neměli pod kontrolou ani "vlastní" lidi. Podle vyjádření samotného Kiliána, byl přechod při kterém byl postřelen, jeho dokonce dvoutisící ilegální cestou přes hranice. Zřejmě v to započítával i své pašerácké přechody z "předkomunistických" časů. V zimě musely být přechody hranic opravdu extrémní. Je známo, že Kilián při nich používal sněžnice i lyže. Myslím ale, že v tomto ročním období převáděl především na cestu dobře připravené agenty z Německa na českou stranu. Neumím si představit zimní přechod matky s dítětem v náručí.
Díky za komentář a přízeň! Leoš Drahota

Pro mne byl Váš článek velmi přínosný. Přestože se o Šumavu už dlouho zajímám a o její historii něco vím a mám dost materiálů, takto přehledně a celistvě jsem příběh krále Šumavy nikde nenašla. Jen pro zajímavost - na stránkách musea Šumavy, které má i historickou sekci, není k tomuto tématu ani slovo. Nic jsme nenašla ani na Šumavanetu a dalších informačních serverech o Šumavě. Když jsem heslo zadala do vyhledávače, vypdalo na mě několik desítek staran odkazů na cyklozávod Král Šumavy a několik na film, ke skutečnému příběhu nebo historii nic moc, až Váš článek. Zaujalo mě, že v diskusi uvádíte, že na Horské Kvildě převáděla i žena. Nečekala bych to, už kvůli fyzické náročnosti. Za sebe i svou rodinu Vám moc děkuji. A na závěr jen dotaz - nevíte, zda někdo ze seriosních historiků věnoval pozornost Šumavě od roku 1938 do roku 1989? Našla jsem jen populárně naučné publikace a články.
Díky a přání všeho dobrého.

Je dobre dat prostor i druhe strane. Doporucuji vasi pozornosti tematicky web Pohranicnik, ktery naleznete ZDE

http://pohranicnik.bloguje.cz/

Dobrý den,to co se tady píše zavání více méně scifi.Prosím Vás, zda li někdo z Vás šel nočním lesem bez BATERKY 20km,tak to je asi ta chyba a obzvlášť matka s dítětem v náručí,která jde což se předpokládá tím lesem poprvé! To je ale extrém.Předpokládá se že s převaděčem šla různá věková skupina,takže podle toho ten pochod vypadal.Bylo nutno lidově řečeno držet hubu a krok.Ještě bych to chápal se skupinou cca 5lidí.Ale ten blábol o 150 kusech,nesmysl!! V tom případě,jim nic nehrozilo a nebo to bylo a to nechci nikoho urážet,jak se dnes říká prodaný,takže se šlo celkem vesele.Vyvstává tady otázka,jestli to nebyl dvojitý agent.Pak bych to chápal.Ale nedělejme s těch lidí co hlídali hranice takový blbce,obzvlášť když se vědělo,údajně o tom kanále kudy převáděl!! Jestli to bylo tak jak píšete, tak před tím borcem smekám.Kdyby byl někdo ochoten jít tento úsek za tmy jsem první kdo se hlásí!! P.S.sloužil jsem u Poh.str.,sice v Českém lese,ale tma a mlha je všude stejná,vím co říkám.Děkuji za pochopení.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den, i mě připadal počet 150-ti lidí přehnaný. Tento údaj ale zmiňují ti, kteří ho znali. Možná to tak nebylo, možná v nějakém extrémním případě ano. V naprosté většině jistě převáděl jen velmi malé skupinky lidí. Je ale také pravda, že v dobách, kdy s převáděním začínal, hranice opravdu téměř hlídaná nebyla. Ten velmi malý počet strážců hranic byl soustředěn především na křižovatkách silnic a cest, kterým se Kilián snažil vyhýbat. Vše se radikálně změnilo až v roce 1950, kdy Kilián skončil. Kanál 54 byl detailně odhalen až krátce před tím. "Borec" jak říkáte ale podle mého, tak jako tak Kilián byl. Díky za komentář!

Leoš Drahota bM

Dobrý den, vyšla velmi zajímavá knížka o skutečném Králi Šumavy, který žije v Americe. O panu Josefu Hasilovi. I hajný Nowotný je součástí příběhu. Co vy na to ?

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den, děkuji za informaci. Knížku jsem ještě nezaregistroval. Jenom nevím, proč "skutečný" Král Šumavy? Převaděčů, kteří pomáhali přes hranice a kterým se říkalo Král Šumavy bylo více. Kilián a Josef Hasil byli asi nejznámější. Titul Krále Šumavy však Kiliánovi patřil již před 2. světovou válkou. Byl tak označován pro své mimořádné pašerácké schopnosti. Až později, inspirováni pašeráckou tradicí, začali lidé tímto titulem označovat i převaděče 50. let, kdy se Kilián znovu a významně zapojil. Proto si myslím, že jestli toto označení skutečně někomu patří právem, a to dokonce dědičně po otci, pak je to "skutečně" Kilián. To ostatně dobře věděl i Rudolf Kalčík, který staré šumavské příběhy sbíral a proto ve svém románu mluví o Kiliánovi. Není ale samozřejmě důvod, proč by tak nemohl být nazýván i Josef Hasil.

Leoš Drahota bM

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Zimující netopýři
Ze štoly k nám přicházel podivný zvuk. Netrvalo to dlouho, naše baterky prořízly temnotu a proti nám vyjel nějaký...
Život jednoho skalního okna
Skalní brány a okna, to je fenomén zejména pískovcových oblastí v měřítku naší země zcela ojedinělý. Vyhledávám je již...
Při našich toulkách po Šumavě jsme nalezli zbytky mlýna Buzošná, který na nás zapůsobil svou polohou a ponurostí a...
Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...