Krajinou Úterského potoka

...síť úterských potoků, s věží Gutštejna po boku, tam opodál... Připomíná vám to něco? Ano, to jsou přece verše Honzy Vyčítala z jeho Neklaunovi zpovědi. Dlouho jsem s tím otálel, než jsem se do tohoto kraje podíval.

... Já zřídka už se s vámi vídám, tak se vám teď vyzpovídám, co mám rád, na místa, která v srdci mám, na která v Praze vzpomínám, než začnu spát. Na síť úterských potoků s věží Gutštejna po boku, tam opodál, kde ať je třeba pondělí, rád bych si v obci Úterý zas
pivo dal...
Ne to jsem si nevymyslel já, to jsou přece úvodní verše Honzy Vyčítala z jeho Neklaunovy zpovědi. Mě tydle Honzovy vypravěcí písničky úžasně berou. Vždycky popadnu mapu a šťourám se v ní dlouhé hodiny. Civím do papíru, jako bych z něj zkoušel vytáhnout, o čem to vlastně zpíval. Marná to práce. Nikdy jsem Honzu nepotkal, ani nevím, o co mu šlo a na co tedy po večerech vzpomíná. Nedá mi to. Sbalim věci, vypadnu z Prahy, zkusim na to přijít. Vlakem do Plzně, stopem do Bezvěrova. Poblíž této obce Úterský potok pramení. Lákala mne představa projít Úterák od pramene až po Mži. Představy z večerů nad mapou dostávají konkrétní podobu, potok je na dohled. Mám před sebou asi čtyřicet kilometrů jeho údolím.

Tam, kde dřív stávaly mlýny

Po soutoku s Bezděkovským, Telecím a Lomeným potokem dostává Úterský potok podobu malé říčky. Z cesty vysoko nad její hladinou sleduji, jak se klikatí. Pomalu scházím k potoku, les končí a přede mnou se otevírá dlouhá posečená louka. Cestou dál podél potoka budete míjet místa, kde dříve stávaly mlýny. Některé zmizely beze stopy, jako například Zuckrův, Žižkův, Marasův či mlýn Barvírna. Další připomínají spíš zříceniny. Příkladem může být Jansův mlýn. Vlastní budova mlýna je zchátralá, ale okolní stavby za loukou někdo vkusně opravil do současné podoby srubů. Dudákovský mlýn pod Gutštejnem se také někdo snaží zrekonstruovat. Naopak dodnes stojí Hlaváčkův mlýn u Blažimského potoka a snad ten nejhezčí - Starý mlýn pod Falkenštejnem. Na přítocích Úteráku stávali či dodnes stojí další, ale tato místa jsem neprocházel. Nepodařilo se mi zjistit skutečnou příčinu jejich současného stavu. Tento kraj již zasahoval do Sudet, soudě dle některých místních názvů a jmen na náhrobcích hřbitovů, žilo zde převážně německé obyvatelstvo, které bylo po válce odsunuto. Řada mlýnů prý byla opuštěna krátce po druhé světové válce. Navíc tímto území již tehdy vedla linie vojenských opevnění z let 1936-1938.

Kouzlo úterských luk

Co mě nejvíce překvapilo a zároveň náramně potěšilo, jsou louky táhnoucí se podél bezmála celého toku Úterského potoka. To jsem ještě neviděl. Častokrát jsem si zavýskl radostí, s roztaženýma rukama a obličejem nastaveným slunci jsem je křižoval sem a tam a tam a sem. Taková malá Šumava. Úplně jsem zapomínal sledovat zelenou, stačilo jít od jednoho brodu k druhému. První, druhý, třetí… U každého byla lávka, občas jsem se na ní zastavil a sledoval čeření vody. Kdybych měl více času, lehl bych si a spal. Skoro všechny louky jsou pokosené, pokud ne, máte pocit, že procházíte hmyzím rájem. Z vysoké trávy se ozývají rozličné zvuky, okolo vás poletují pestrobarevní motýli, dlaněmi přejíždím konce stonků. Kohoutek nebo slepička? Jdu jen, co noha nohu mine, utrhnu si dlouhé stéblo trávy a žmoulám ho v puse. Člověk se tím krásným nicneděláním snadno nechá unést. Takřka celé území od Úterý ke Starému mlýnu… ano, to je osm kilometrů, je vlastně jakoby jedna louka, několikrát přetínaná korytem potoka. Občas potkáte indiánské týpí, stany a kuchyně táborů malých skautíků. Louky jsou k tomu jako stvořené. Mimoděk mne napadá, jak to tady musí vypadat v zimě, když vše zakryje sníh? Třeba se sem někdy v zimním čase vypravím.

Neděle v Úterý

Městečko Úterý posazené do horní části toku se snaží uchovávat si svůj středověký ráz. Několik domků s průjezdními mázhausy, v patře hrázděné, na náměstí kašna s mariánským sloupem, barokní kostel sv. Václava a sv. Jana Křtitele. V něm se dodnes slouží nedělní mše zdejším farníkům. Shodou okolností jsem do něj vstoupil krátce před začátkem bohoslužby. Nedalo mi to, sednul jsem si do poslední lavice a naslouchal úvodním tónům varhan. Na stolku hořely svíce, starší pán otevíral bibli, četl z ní pasáže veršů, jejichž smysl přibližoval svým posluchačům. Znovu mne zarazila jistá teatrálnost katolických bohoslužeb, ale co já mám soudit? Chvílemi jsem spíš obdivoval trpělivost zdejšího faráře s jakou každonedělně přistupuje k té postarší hrstce věrných. Zvláštní pocit chladu, uvnitř i po těle. Před svátostí večeře páně jsem odešel. Nepřijal jsem ji včera, dnes bych si připadal jako hlupák.

Vzhůru na Gutštejn

Noc jsem strávil na zřícenině hradu Falkenštejn. Tedy na místě, kde do roku 1566 stával. Po hradu ani stopy, pouze osamělé roztroušené skalky, na kterých jsem s ešusem v ruce seděl a shlížel do údolí. Začíná krápat. Plameny syčí, musím jít napnout igelit, jídlo počká. Při usínání slyším, jak kapky bubnují do plachty. "No to je teda síla", povzdychl sem si po ránu. "Vyjel jsem ven, abych někoho potkal a zatím tady jako blázen trpím samomluvou. Dnes se to musí změnit". Koukám tedy do mapy, jak daleko je na Gutštejn. Šest kilometrů, to jde. Až na krátký úsek stále po loukách. Zvláště ta za bývalým Marasovým mlýnem mě okouzlila. Slunce se na ní opíralo do obnažených skal, u potoka stály dva ohromné spací smrky. Dudákovský mlýn před přítokem Hadovky je však na dohled a tak se pouze několikrát ohlížím a ukládám si obraz do paměti. Na Hadovce přichází změna. Mé očekávání nezklamalo. Již zdálky vidím doutnající ohniště, postavy v zelených bundách. "Ahoj, ahoj". Až si prohlédnu tu kýčovitou romantiku, tak se určitě vrátím. Gutštejn je zřícenina jako z pohádky. Dvacet metrů vysoká věž se zaoblenými rohy, zbytky obou paláců a obvodové hradby. Pro dvě děti kamaráda Proška, který tábořil na nejhezčím tábořišti pod hradem, to byl učiněný ráj. Stále běhali nahoru a dolů, když dostali dvacku na matonku, tak i do bufetu na Daňkově. Rychle jsem se s nimi spřátelil a byl rád, že nejsem sám. Udržovali oheň celý den, vařilo se, na klackách se sušili boty a ponožky. No, vždycky se přeskakování Hadovky po kamenech zkrátka nepovede.

Přes Šipín na Pohřebiště

Určitě neprohloupí, kdo se jako já vydá po naučné stezce na Šipín. Šest kilometrů dlouhý okruh po žluté. Jaká to lehkost cestovat pouze s mošničkou. To se to ťape. Pod Šipínem v zákrutě silnice stojí roubená poutní kaple se studánkami. Můžete si vybrat, voda je buď léčivá či jen pouze pitná. V Šipíně stojí farní kostel sv. Barbory, opodál se můžete potěšit výhledem na soutok obou potoků. Doporučuji se žlutou překonat údolí Úterského potoka a vystoupat na vrch Pohřebiště. Odměnou vám bude jedinečný výhled ze skalnatého ostrohu nad údolím Hadovky. Věž Gutštejna, Daňkov, vrch Hradiště, Krasíkov, to vše v malebné kompozici osvícené podvečerním sluncem. Já se nechtěl tahat s foťákem, teď na to doplácím. Bohužel i vy. Nedokážu totiž popsat ten úchvatný pohled. Na temeni vrchu za mými zády stávalo v 9 st. slovanské hradiště. Dnes nazýváno Bezemínské. V bukovém lesíku se prý skrývá mohylové pohřebiště se 45 mohylami. To může být zajímavé. Zážitků mám však už dost a tak scházím dolů k tábořišti. Mám hlad a také se už těším na tu atmosféru večerního ohně. Zář plamenů poskakuje po tvářích, neuvěřitelné historky z vandrů, temný obrys věže Gutštejna. Šumění vody mě pomalu uspává.

Vzpomínka na Otu Pavla

Poslední zastavení je na mostku přes Úterský potok za poslední loukou. Tam pod Psím vrchem u Trpíst. Nevěděl jsem kudy dál, o radu jsem tak požádal chlapíka opřeného o zábradlí lávky. Nikam už jsem nespěchal, slovo dalo slovo. "Hlídám tady jeden rybí párek", říká. "Schovávaj se v támhle té tůňce, střídáme se tady s kolegou, aby je nikdo nechytil". To jsem teda ještě neslyšel. Aby někdo hlídal ryby. Pozorovali jsme je jako v akváriu. Hejna malých rybek křižovali vodu sem a tam. Každou chvíli to pláclo o hladinu. "Rybáři nemaj prachy, v tomhle potoce bude jen to, co se tady narodí. Když si každej chytí jen toho svýho jednoho, jak se obvykle vymlouvaj, tak tu za pár let nebude nic. Tak tu aspoň hlídáme ty dva. Při troše štěstí je nikdo nechytí a příští rok se vytřou znova". Měl pravdu. Máme občas trochu pomíchané priority. Ostatně, cos měl, Tome dneska k snídani? Kousek pstruha, kterého chytil Prošek na Hadovce, že? Taky jenom toho jednoho. Stálo to za to? Za těch pár soust? Ne, to ne. O kus dál jsem pak seděl na padlém stromě nad potokem a díval se na tu rybí nádheru. Na dohled již bylo na šíři potoka znát vzdutí údolní nádrže na Mži. Od hladiny se odráželo slunce, čas utíkal a utíkal. Byl jsem na konci cesty.
... A když ta místa uvidím a k mému ohni klekne dým, mám v duši klid už nemám žádnou otázku, jen beru tornu za přezku - a musím
jít


(Honza Vyčítal: Neklaunova zpověď)

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Perchta - Bílá Paní z Rožmberka
O přízraku Bílé Paní z Rožmberka a snaze Moskyta poodhalit část jejího tajemství.
Žižkův dub
Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem...
Kudlanka
Kudlanka nábožná a atomový reaktor se k sobě moc nehodí, přesto je jedno místo, kde existují vedle sebe a zdá se, že...
Svatováclavský dub
Jen nedaleko od umírajícího Džbánského buku, o kterém jsem psal na jaře, stojí jiný, slavný a velmi starý strom. Na...