Kost plná strašidel

Středověký hrad, ukrývající se v skalnatém údolíčku Českého Ráje je nejen turisticky zajímavým objektem. Dějí se tu prý stranou od návštěvníků podivné věci a lidé kteří hrad obývají nám o tom po chvilce váhání vyprávěli. Žijí na středověké pevnosti poblíž Sobotky trpaslíci, duchové, půlnoční zvoníci a divoká prasata?
údolí Plakánek
studánka u skalní komůrky s reliéfem
reliéf matky s dítětem
Kost od Plakánku

Historie hradu

Schovaný v členité krajině okraje Českého Ráje, skrývá se gotický hrad Kost nad vesnicí Podkost. Své jméno získal podle tvaru skalnatého ostrohu na kterém stojí. Pochází ze 14. století a jeho prvním majitelem byl Beneš z Vartemberka, příslušník větve šlechtického rodu Markvarticů. Byl postaven z velkých pískovcových bloků, lámaných přímo v nejbližším okolí hradu, které byly na stavbu tahány pomocí kladky a železných kleští. V roce 1414 se majitelem Kosti stal Mikuláš Zajíc z Házmburka, který stál během husitských válek na straně katolíků a Kost jim proto poskytovala oporu. V roce 1497 pak hrad koupili Šelmberkové, kteří provedli pozdně gotickou přestavbu palácového traktu, ale již v roce 1524 prodal Kost zadlužený Jindřich ze Šelmberka Janovi z Bibrštejna. Konečnou podobu hradu pak dali především Lobkovicové, kterým patřil od roku 1556 do 1637. Kolem středověkého sídla vyrostla nová opevnění i budovy, předhradí bylo odděleno příkopem a padacím mostem, v podhradí byl postaven pivovar a jiná hospodářská zařízení na kterých šlechta úspěšně vydělávala. Krátkou výjimkou panování Lobkoviců na Kosti byly roky 1632 - 1634, kdy se stal vlastníkem Albert z Valdštejna. Po jeho zavraždění hrad nakrátko obsadilo císařské vojsko, které zavinilo i požár roku 1635 a poté se Kost opět vrátila Lobkovicům. Od roku 1639, kdy zemi obsadili Švédové, kteří zdejší kraj planýrovali až do roku 1648, začíná hrad postupně chátrat. V roce 1658 se dokonce uvažovalo o jeho zboření, aby jej nemohl znovu využít případný nepřítel a v roce 1850 je dána cesta již velmi zuboženým hradem do veřejného užívání. Až v roce 1953, kdy již Kost patřila československému státu, rozbíhá se rozsáhlá rekonstrukce této historické památky. V letech 1976 - 1992 je potom sanováno zdivo a zpevňováno skalní podloží. V roce 1993 hrad v restituci získává potomek poslední majitelky - Giovanni Kinský dal Borgo.

Okolí hradu

Dnes je Kost ozdobou turisticky atraktivní lokality Chráněné krajinné oblasti Český Ráj a její bezprostřední okolí je velmi příjemné ke krátkým výletům. Po jedné stezce, vedoucí od parkoviště pod hradem na jihozápad do přilehlého lesa, dojdeme k bývalému skalnímu obydlí, vykutanému do měkké skály, kde v několika místnostech, prý ještě na začátku tohoto století, žily dvě slepé ženy. O tom ale samostatný článek Skalní byt Barušky. Skalní sklípky a místnosti tu v okolí ostatně najdeme téměř všude a ve všech podobách a velikostech. Tyto prostory uvnitř skalních masívů sloužily k různým účelům. Především pak jako spíže pro skladování potravin, ale také jako plnohodnotné obytné místnosti. Často k nim byly zvenku přilepené dřevěné přístavky, někdy však byly otvory do kamene přímo osazeny rámy oken a dveří. Z vnitřních prostor pak vedl obvykle skrz celý pískovcový masív pracně vykutaný dlouhý komín, pod kterým se nacházel krb a celá dovedně vymodelovaná kamenná kuchyně. Navštívíte-li některé z mnoha zde na úpatí pískovcových stěn zejících otvorů vybaveni baterkou, snadno si uděláte představu o tom, jaké to asi bývalo bydleníčko.

Po další lesní cestě, po červené turistické značce směřující na jih od hradu, je možné vejít do skalních měst i k pěknému rybníku, sevřenému mezi pískovcovými skalami. Rybník je napájen vodou potoka Klenice, do kterého poblíž cesty vytéká pramen z jedné skalní studánky, vyhloubené v jakémsi pískovcovém hrnci. Ve skále u studánky je otvor do malé místnosti, skrývající ve stěně vytesaný reliéf ženy, držící v náručí malé dítě. Tento výjev připomíná dávnou smutnou legendu o matce a jejím nechtěném dítěti, které žena zaživa pohřbila. Druhý den prý však uslyšela z hrobu vycházet dětský pláč, který neustal ani po následující dny. Nešťastná matka se ze záhrobního dětského nářku pominula a brzo nato zemřela. Lidé potom vídali po zdejších skalách a lesích bloudit přízrak ženy s plačícím dítětem v náručí. Tato legenda pak dala jméno tomuto místu u potoka Klenice, kterému se proto říká Plakánek. Zajímavým objevem pro nás byla asi dvaceticentimetrová ryba, zřejmě pstruh, kterého jsme objevili v poměrně malém a zcela uzavřeném korytě studánky. Nechápu, jak si v pískovcovém hrnci o asi metrovém průměru, částečně skrytém ve skále, shání potravu. Půjdete-li dál po červené turistické stezce, dojdete až do Sobotky. Odbočíte-li však za hrází rybníka doleva po modré, dostanete se do zajímavé vesnice Vesec, která je vyhlášena Památkovou rezervací lidové architektury. Za pozornost zde stojí především náves, tvořená roubenými domy pojizerského typu.

Červená směřující na severozápad od hradu, vede zase k pomníku rakouských a pruských vojáků, pochovaných zde v roce 1866. Velmi příjemným místem pro ukončení výletu do tohoto kouta Chráněné krajinné oblasti je přímo pod hradem, na břehu romantického rybníka provozované venkovní občerstvení, kde můžete pojíst klobásky či utopence a zapít je dobrým pivem. Pro zdatnější turisty může být Kost i možným výchozím bodem tůry do různých částí Českého ráje, milovníkům historie zase doporučujeme navštívit hradní expozice.

Nás ale především zajímaly podivné zvěsti o nevysvětlitelných jevech, které se prý odehrávají především ve veřejnosti nepřístupných částech hradu. Tyto zprávy o zvláštních událostech na Kosti i nově získané kontakty na zdejšího kastelána nás pak inspirovaly k zorganizování výpravy na toto romantické středověké sídlo.

Svědectví obyvatel středověkého hradu

Přestože je Kost na neobvyklé jevy poměrně bohatá, historie hradu kupodivu není nijak pohnutá. Není znám žádný případ tragické události, které bývají obvykle spojovány s paranormálními jevy v historických objektech. Neví se o žádné smrtelné křivdě, vraždě, prokletí, fyzickém nebo psychickém týrání, jenž by mohlo být příčinou zrození energie v podobě astrálních bytostí, které za života nedošly klidu a hledají ho po smrti. Jeden člověk tu sice po pádu do hluboké hradní studny utonul a jiný muž se zase po pádu do vařícího piva uvařil. To ale byly nešťastné nehody, které se vznikem astrální energie zpravidla neprojevují.

Na Kost jsme se vypravili 22. září 2001. Dali jsme si v podhradí klobásku, pivo a přes dřevěnou lávku pak došli k hradní bráně, kde jsme vyčkávali příchodu kastelána. Když se brána otevřela a odešli návštěvníci, uvítal nás zarostlý brýlatý muž, zeptal se nás o co že nám jde a pozval nás dál. Posadil si nás do své kanceláře a po krátkém vzájemném oťukávání nám začal vyprávět prozatím nevysvětlené příhody, které ho za jeho dlouhého působení na středověkém hradě potkaly.

Vyprávěl nám například o svém zážitku z horkých letních nocí, kdy sedával u otevřených oken a pracoval. O půlnoci náhle uslyšel blízké vyzvánění zvonu. Uvědomil si však, že v okolí žádný zvon, ani jiný možný zdroj toho zvuku není. Stalo se to asi 7x, většinou v době, kdy byl na hradě sám a pokaždé to bylo o půlnoci astronomické, která ne vždy odpovídala platnému času v České republice. Později jednou kastelán doprovázel na vrchol hradní věže svého přítele, který jakýmsi kovovým předmětem zazvonil na zvon zde dlouho nečinně visící. Když kastelán tón starého zvonu uslyšel, uvědomil si náhle, že je to přesně ten zvuk, který slýchal o půlnocích ze svého okna. To, že na zvon kastelán nevzpomněl dříve je pochopitelné, neboť ho sám nikdy před tím zvonit neslyšel. Zvonu totiž už dlouho chybělo srdce a tak se nepoužíval. Vysvětleno tímto objevením zdroje tajemného zvuku však nebylo vůbec nic, neboť nebylo možné aby někdo bez kastelánova vědomí pronikl, navíc opakovaně, do hradní uzavřené věže, odzvonil tam půlnoc a z hradu pak nepozorovaně zmizel.

Kastelán se s námi podělil také o zkušenost s podivnými zvuky, které několikrát zřetelně slyšel přicházet z vyšších neobývaných a nepřístupných pater. Jasně se odtud po nočním hradě rozléhalo klapání kroků po dřevěné podlaze i šoupání, jako by někdo po zemi posouval těžké předměty.

Velmi podivný je pak jeho zážitek z jednoho večera, asi v roce 1990, kdy přišel do svého hradního pokoje a rozsvítil. Místnost byla zařízená tak, že nábytek byl rozestavěn podél zdí a prostor ve středu pokoje byl prázdný. Právě uprostřed místnosti však ke svému velkému překvapení uviděl na podlaze stát trpaslíka. Byl oblečen v šedozeleném, měřil asi 10 centimetrů na výšku a jevil známky liliputího znetvoření (krátké křivé nohy a ruce, velká hlava). Zřejmě vyplašeno světlem a příchodem kastelána, rychle až mu nohy prokluzovaly, uteklo podivné stvoření pod skříň. Kastelán za ním vyběhl, hlasitě přivolával svou družku, ale trpaslíka už nenašli. Nenašli ani díru kterou by utekl a zkoumali dokonce, jestli se jim neschoval za gramofonové desky, stojící na podlaze opřené o zeď. Ani skříně neměly žádný otvor, který by malé stvoření mohlo využít k vniknutí do nábytku a tak zůstalo u pozorování několik okamžiků trvajícího úprku záhadného tvora.

Kastelánovo vyprávění o záhadách Kosti přerušil náhle příchod velmi zajímavého člověka. Mohlo mu být okolo padesáti, byl velmi sdílný, až nezadržitelně a kastelán nám ho představil jako Jiřího Brandýského. Byl ředitelem historických památek a zástupcem rodu Kinských na hradě. Šíře jeho aktivit, jak jsme časem zjistili, však byla mnohem větší. Řekl nám, že vlastní několik kazet s nahrávkami podivných nevysvětlitelných nočních zvuků z Kosti, které však momentálně někam rozpůjčoval. Je prý také sám svědkem dalších záhadných úkazů. To nás samozřejmě velmi zajímalo a tak jsme se rádi nechali pozvat do jeho hradního bytu a uviděli tam následně neuvěřitelné věci. Obrazy, historické zbraně, části brnění, rukopis bible z 14. století, spoustu dalších unikátních předmětů a relikvií. Navíc nás náš hostitel neustále zásoboval neskutečným množstvím svých zážitků, snů a postřehů. Pochopili jsme, že pan Brandýský je ještě mnohem zajímavější muž, než jsme si zpočátku mysleli. V prostorách, připomínajících přecpané muzeum, kde se mezi originálními historickými cenostmi skvěly i rozhodně ne nepovedené výrobky pana Brandýského, nám dlouho vyprávěl o svém pestrém, bouřlivém a dobrodružném životě na středověkém hradě i mimo něj.

Jiří Brandýský, dělal na hradě v podstatě něco mezi správcem a restaurátorem. Jeho byt tvořený kuchyní s jídelnou, ateliérem a obývacím sálem se nacházel nad vstupní bránou hradu a právě zde se mu přihodilo pár podivných událostí. Velmi ponurá je jeho zkušenost s nočními temnými návštěvníky, bažícími zřejmě z nějakého neznámého důvodu po vtělení do živoucí lidské tělesné schránky. Začalo to tím, že ho několikrát v noci vleže v posteli náhle postihlo částečné strnutí těla, znemožňující mu otočit se. Cítil pak, jak se k němu zezadu něco blíží. Vnímal silné mravenčení v konečcích prstů, částečné zchromnutí a velmi nepříjemný pocit. Když se mu po značném úsilí podařilo přeci jen rozsvítit lampičku u lůžka, pocit rychle zmizel. Jednou, když tento stav v noci opět nastal, rozhodl se nechat lampičku zhasnutou a vyčkat pasivně co se bude dít dál. Pozoroval pak s hrůzou stín tvaru lidského těla, temnější než tma v pokoji, který se nad něj nakláněl stále níž a potom do něj jakoby vklouznul. Tělo Jirky se následně v křeči samovolně prudce vzpružilo a tím vše ustalo. Jednou se také pan Brandýský na přibližující se stín ohnal rukou ve snaze ho odstrčit. S odporem pak pocítil, jak se jeho ruka jakoby opřela o hustý vzduch. Dalo by se to prý přirovnat k tomu, jak se odpuzují dva magnety, k sobě natočené stejným pólem. Jeho ruka byl magnet jeden a světlopohlcující stín magnet druhý. Byl to prý skličující mrazivý zážitek.

Další jeho příhoda se odehrála znovu v obytném sále hradního bytu a náš hostitel nám ji nejen popsal, ale i pohybově a zvukově věrně zrekonstruoval. Jedné noci ho náhle probudilo velmi silné bouchání, vycházející z nitra bytelné truhly, postavené pod oknem u zdi pokoje. Zpočátku si prý dokonce pomyslel, že mu tam někdo z žertu zavřel divokého kance. Docela se bál střetu s navztekaným divočákem a tak si vzal na obranu jednu ze svých četných sečných zbraní a opatrně dřevěnou truhlu otevřel. Bouchání ustalo a Jirka ke svému velkému údivu zjistil, že bedna je zcela prázdná. Předchozí rány však byly tak silné, že truhla v jednom místě na horním víku pod kováním praskla a trhlinu i s částečně odštípnutým dřevem jsme si teď mohli prohlédnout i my. Ještě jednou navštívil pak zamčený pokoj Jiřího Brandýského neviditelný host a nedlouho potom, kdy ředitel památek tuto místnost dovybavil nábytkem a uložil do skříněk své věci, vyházel mu je podivný nezvaný návštěvník doprostřed pokoje na zem. Také štětce, kterými pan Brandýský restauruje staré obrazy se hradnímu přízraku nelíbily a tak je alespoň rozházel po ateliéru.

Skoro to vypadá, že tu někdo Jiřího Brandýského nechce. Přitom je to velmi činorodý člověk, který se snaží Kost co nejlépe spravovat a obnovovat. Možná je ale na stará hradní strašidla příliš temperamentní, což asi staletí duchové špatně snáší. Poté co nám pan ředitel předvedl některé středověké i zcela součastné zbraně, loutku se zlověstným uhrančivým kukučem, několik svých oblíbených magických předmětů a přiblížil nám hudbou atmosféru středověku, odebrali jsme se s ním do podhradí, kde jsme si dali pivo a další klobásku. Dlouho nám vyprávěl o svém rušném životě, odhalil svou všestrannost i široký přehled a nakonec nás poslal do skal, prohlédnout si bývalé skalní obydlí dvou slepých žen.

Těžko z naší návštěvy Kosti vyvodit nějaký závěr. Zdejší jevy je téměř nemožné nějakým způsobem zkoumat. Neexistují o nich žádné záznamy, probíhají prý nepravidelně s velkými časovými odstupy a jsou různého druhu. Je pozoruhodné, jak různorodý je seznam zdejších paranormálních jevů. Pro kované záhadology by pak největší záhadu asi představovala absence jakéhokoliv historického základu pro možné zrození nějakých astrálních bytostí. To je zřejmě trochu bizardní předpoklad, že by již i tento obor měl mít své "parafyzikální" nepřekonatelné zákonitosti, ale mnozí odborníci v ně skutečně věří. Je také možné, že nám oba naši hostitelé jen předvedli své mimořádné nadání pro recesi a pohotovou mystifikaci. Proto jsem jen zaznamenal jejich výpovědi a nechci je dál komentovat. Obrázek a svůj názor ať si udělá každý sám. Jen jedno je jisté. Hrad Kost má nejméně dva nevšední obyvatele.

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

ahoj jsem Honza je mi 17 let a hledám někoho v okolí Trutnova kdo má zájem a nebojí se duchů a paranormálních jevů někoho kdo se nebojí třeba v noci pátrat po zřícenináćh hradů a pátrat po paranormálních jevech kdo má zájem tak ať píše na mail az222@seznam.cz

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své...
Pohanští obři na Šumavě
Pohanští obři - Heidenmicheln, Pohanské kameny - Heidensteine, Slunovratové kameny - Sonnwendsteine, Obětní kameny -...
Cestovatelský festival Kolem světa se koná každý rok v Praze, Brně a Ostravě a organizuje jej cestovatel a fotograf...
Kréta
Kréta je největší řecký ostrov. Jasně, žádná novinka! Je z něj asi tak stejně daleko do Asie, Afriky i centra Evropy –...