V Kerkonoších s Pepínem

Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své přítelkyni. „Ze Špindlu do Žacléře, spacák s sebou, někde přespím, vařič mám dobrej…“ mlel jsem a mlel. Pak jsem zjistil, že už skoro spí. Otočila se na druhý bok a z polospánku zamumlala: „A že nevemeš i Pepína?!“ Usnula, potvora – a já toho měl ještě tolik na srdci i na jazyku. Zatvrdil jsem se. Vezmu! Na ni kašlem, vyrazíme jen my chlapi! Pro upřesnění – Pepíno je plyšový medvěd cca 15 cm vysoký. Když může Okamura…
V Kerkonoších s Pepínem
V Kerkonoších s Pepínem
V Kerkonoších s Pepínem
V Kerkonoších s Pepínem
Dlouho Dlouhým dolem
Emmina cesta
Guten Apetit
Marš do Maršova
Stachelberg
Trochu veselejc, Pepíno!

Kotlem jenom se šnorchlem!

Tedy po dešti. Naše lidsko – plyšová dvoučlenná expedice dorazila do Špindlu a bylo dusno. Fest dusno! Nahodil jsem dvanáctikilový bágl a vysupěl na Mísečky. Ve vzduchu to už bylo a za chvilku i na zemi. Bouřka, déšť, slejvák, boží dopuštění, přívalový liják nebo, řečeno slovy klasika: Chčije a chčije! Pod stříškou Jilemnické boudy jsem přežil nejhorší a vykročil (já blbec!) směrem na Dvoračky, protože jsem si říkal, že když ze západu na východ, tak z Harrachova. Bylo už sedm večer a déšť přestal jenom proto, aby za chvilku začal znovu. Zase průtrž, stmívalo se, Pepíno byl mokrý, já durch. Kotel je krásný a ty stružky vody, stékající po jeho úbočí jsou k pomilování. Ach jak sladké, ach jak romantické, ach jak fotogenické! Tedy za slunečna a sucha. Po přívalovém lijáku se z nich stanou vodopády a stezku na Dvoračky přehradí naprosto spolehlivě. Nastal čas na ústup. Pepíno by mohl nastydnout. Tedy, řeknu vám, stát v devět večer na Horních Mísečkách v lijáku, nic moc. Nad Jilemnickou je jedna bouda určená – buď k demolici, nebo k přestavbě, to nevím, ale určitě ne určená k přespání. Přesto posloužila. Uprostřed suti a odpadu nás dokonce s Pepínem čekal slamník. Zalezli jsme do spacáku a poslouchali déšť, který bušil do střechy. Tedy – začátek nic moc!

Dlouhý, sakra Dlouhý důl!

Špindl se probouzel a Zimmer frei se nabízely. Tedy, lákavé to bylo, aspoň bychom uschli, ale v osm ráno do teplé postele? Toho bohdá nebude, my s Pepínem jsme horalové, takže vzhůru na Výrovku! Labský důl je labský, Modrý důl je – no, asi modrý… to nevím, ale Dlouhý důl je fakt dlouhý. Tak jsem ještě na kládách s výhledem na Stoh zažehl vařič a vytvořil neskutečnou krmi z rýže, omáčky, zajedl polívkou a zapil kafem. Guten Apetit, přáli sborem kolemjdoucí Němci do růžova vyspaní v hotelu nebo Zimmer frei. Danke, chutnalo nám, mě i Pepínovi, který schnul a sklízel obdiv. Co si mysleli o mně, to nevím, zas tak moc německému šepotu nerozumím. Stoupání na Výrovku Dlouhým dolem je sice krásné, ale nějakou dobu to trvá. Pepíno zpíval, já mlčel a supěl. Před polednem Výrovka a šup dolů přes Richtrovky do Pece. Tam už čekala přítelkyně. Mám ji rád, ale tentokrát jsem ji měl ještě radši. Přijela ve vyhřátém autě! Pepínovi dala pusu a mně poslala do sprchy. Tuhle noc to jistil hotel Krokus – o pár hvězdiček lepší než naše minulé ubytování v hotelu Ruina.

Padesátkou na Janu

Hodně jsem se vytahoval, jak znám Krkonoše. Lyžař, turista – pchá! Mně budete něco povídat o Krkonoších! Jenže houby! Uvědomil jsem si totiž, že moje znalosti končí tak nějak Velkou Úpou a za Portáškami je to bílá oblast. Hic sunt leones, tedy pro lyžaře z Prahy. Překročil jsem silnici za Javořím dolem a dostal se pod Portášky a začal stoupat na chatu Jana. Jenže cestou jsme si s Pepínem odskočili do Sydney, Moskvy a Kapského Města a na Namčhe Bazar. Pro upřesnění – od penzionu Klepáček podle ukazatelů - kilometry jsou vyznačeny naprosto přesně. Tedy snad, změříme to příště. Mimochodem – za Velkou Úpou opravdu začíná sranda. Pokud byste se rozhodli cestovat autobusem číslo 50, dozvíte se na její zastávce například, že:
- Cena jízdného se odvíjí od stupně alkoholu v krvi řidiče.
- Zatáčky jsou značeny namátkově, většinou jako průletové.
- Knihu přání a stížností nehledejte, nestačí se tisknout.
- Zkušenější cestující se nemusí ostýchat poradit řidiči s problematickými úseky trati.
A taky: Usmívejte se na řidiče. Jede poprvé!
Abyste se usmívali, nemusíte jet padesátkou, stačí se podívat kolem sebe. Krása, která bere dech. To ostatně i stoupání na Janu, ale ten výhled! Uvařil jsem čaj, slunce svítilo, já se usmíval a Pepíno už uschnul.

Romantika podle Emmy

V Malé Úpě u Spáleného Mlýna začíná Emmina cesta. Pro milovníky romantiky balzám! Je nazvána podle Emmy Czernin-Morzinové. To bylo totiž tak: 31. prosince 1882 koupila majitelka panství Vrchlabí hraběnka Aloisie Morzinová, provdaná Czerninová panství Maršov. No – nekupte to! Na Silvestra – dobrý kauf a jak na Nový rok, tak po celý rok! Když paní hraběnka zemřela, zdědil krkonošská panství její syn Rudolf Czernin – Morzin a po jeho manželce Emmě se cesta jmenuje. A nejen ta, ale i pramen pod Svorovou horou, lovecká chata na Světlé hoře a dříve i nemocnice v Horním Maršově. Tam se ještě dostaneme, tak teď vzhůru, Pepíno! Bývalá dřevařská cesta (a taky jezdecký chodníček) traverzuje svah a v dálce vidíme Janu i Junáka, u kterého jsme pili čaj, pamatuješ, Pepíno? Krásné výhledy na Sněžku a marš do Maršova!

Zemský ráj to na pohled!

Nejsem přehnaně sentimentální a slova hymny beru tak trochu s nadhledem a takovým tím „vono je krásně všude“, ale pokud dojdete do Horního Maršova, doporučuju následující: Shodit těžký bágl, ubytovat se v nějakém penzionu a vyrazit na Lysečiny jen tak na lehko. Penziónu je v Horním Maršově dost, ale mně můj „realizační tým“ z Prahy poslal SMS (jéžiš, všímáte si?! To jsme s Pepínem vandráci, co?! Realizační tým našel na Internetu adresu a nám ji poslal SMS – to se to pak toulá!), že ubytování pro drsné horaly najdete v penziónu U Hlinků. OK, proč ne, drsní horalé s Pepínem jsme a 180 za noc je pohoda. A nalehko od mlýna směr Dolní Lysečiny. Krásné chalupy, mimochodem po odsunu Němců jich hodně zachránili chalupáři, kteří nejen v Dolních a Horních Lysečinách, ale i v nedalekých Albeřicích tvoří velkou část obyvatelstva. Cesta podle Lysečinského potoka je nejen zemský ráj pro turistu, ale i pro rybáře – pstruhaře. Horní Albeřice zvolil v roce 1946 Syndikát československých spisovatelů za místo vzniku „spisovatelské vesnice“. Tři jeho členové pod vedením spisovatele A. C. Nora objeli několik míst v pohraničí a v Horních Albeřicích se zastavili a řekli: ZDE! Jako praotec Čech kdysi na Řípu. Což o to, země je to skutečně mlékem a strdím oplývající, a že to pak vzalo trochu jiný směr a A. C. Nor po komunistickém převratu v roce 1948 kupoval od dělníků v maršovské papírně své knihy, které už byly vytištěné, ale nesměly už vyjít, to už je trochu jiná historie. Smutnější. Pravdou ale zůstává, že v Horních Albeřicích si zabralo chalupu nejméně dvaatřicet spisovatelů a jim profesně blízkých lidí.

Via Castum Chetzler

Jak jsme se tak s Pepínem blížili Žacléři, zpychli jsme. Proto ta „Via“. Castum Checler byl totiž původní název pro Hrad Žacléř. Jenže pozor – ještě jsme tam nebyli. Od Hlinků (fakt doporučuji) jsme se vykopali v osm a vyrazili do náruče Rýchor. Konkrétně: Po žluté na Rýchorskou boudu. Dnes v ní sídlí Krkonošské středisko ekologické výchovy, ale bouda měla historii dost pohnutou. První boudou na temeni Rýchor v nadmořské výšce 1 000 m byla od roku 1894 Maxova chata. Původně výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy, konané roku 1891 v Praze, daroval rakouskému Krkonošskému spolku průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Sousední Rýchorskou boudu postavil za 1 milión korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako pohostinské zařízení a až do konce války ji provozovala dcera Pauliny Hampelové z Maxovky. Čas oponou trhnul a začal fofr:
1946 – Národní správa Klubu českých turistů.
1950 sokolské družstvo Vzlet z Prahy.
Pak: Interhotely Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí.
1976 – správa KRNAP, která v roce 1979 zahájila rozsáhlou rekonstrukci a zřídila tu Krkonošské středisko ekologické výchovy.
Zaplať Bůh, lepší místo se nenajde, tady by vajgla na zem neodhodilo ani sebevětší čuně. Když jsem to udělal, podíval se Pepíno káravě a já ho odnesl do popelnice (toho vajgla!) - mimochodem stojí vedle Monitorovací stanice stavu ovzduší.
Dál už je to kousek, přesněji řečeno 500 metrů a jste na Kutné.

Naučně s Čapky

Naučná stezka Rýchory začíná v Kutné. Je červeně značená a nese jméno bratří Čapků. Doporučujeme – vede Dvorským lesem a dostanete se po ní až na Stachelberg, který svojí vojenskou betonovou strohostí trochu zakalí to pomyšlení na to, že „zemský ráj to na pohled“ a připomene spíš jeden Renčínův fór, kde jeden chlap říká druhému: „Krásná je ta naše zem, zatraceně strategicky krásná!“ My s Pepínem jsme si nechali Stachelberg až na konec a vyrazili po modré přes Rýchorský kříž. Bacha vlevo: Válejí s tam krávy a nejsou to obyčejné krávy, je to skotské plemeno skotu! Pokud byste si jednu chtěli pohladit, varujeme! Jednak je tam elektrický ohradník, ale hlavně – na ohradě visí papírek s jednoduchým konstatováním: Pozor, ve stádu je býk! Toreadoři smělí, pozor si dejte, na bejka se kašlejte! Od Rýchorského kříže se rozbíhají značené a v zimě perfektně udržované běžecké trasy. Namátkou: Pomezky, Žacléř, Horní Albeřice, Svoboda nad Úpou, Malá Úpa… Už aby byl sníh!

V Prkeňáku to žije

Pokud scházíte po modré do Žacléře, míjíte zámek. Tedy – původně to byl hrad - Chezler, který je poprvé písemně zmiňován roku 1334 a v 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Osada pod hradem nesla před husitskými nájezdy název Bornfloss – „na pramenech“. Městský znak s medvědem uprostřed, může mít souvislost s pozdějším názvem obce: Bernstadt. Název města Žacléř se používá úředně od roku 1886. K panství Žacléř patřily v roce 1848 následující osady: Vízov, Křenov, Bobr, Černá Voda, Bernartice, Lamprechtice, Vrchová, Královec, Bečkov, Rybníčky a Prkenný důl. A v Prkenném Dole pro tentokrát končíme. Pepíno ale tvrdí, že se ještě vrátíme. Tak k tomu Prkeňáku:
Pro milovníky lyžování: Ski areál ARAKSIS a BRET – pět vleků, svahy s umělým zasněžováním a nočním lyžováním. Pro milovníky běžek – už řečené stopy, které jsou součástí Krkonošské magistrály. Pro milovníky historie: Kaple svaté Anny z roku 1843. Pro milovníky vojenské historie: Stachelberg. Z Prkenného dolu tři kilometry a jste tam. V bunkru T73 je instalována muzejní expozice a je přístupná i část podzemního labyrintu pod pevností. Je součástí opevnění, dobudovaného těsně před vypuknutím druhé světové války. Jak jsem už říkal – ta betonová masa sice trochu zachmuří konec nádherného výletu, ale nakonec, koukat na ni nemusíte. Otočte se na druhou stranu a zíráte do krajiny. Ne koukáte, opravdu zíráte – je to krása!
Mimochodem, když už jsme u těch přilehlých obcí – Víte, kdo roku 1007 daroval jistému Franzi Hirschbergovi kus lesa, zvaného Králův háj, kde měl vybudovat osadu? Pepíno to zjistil a milovníky pohádek to jistě potěší: Albrecht Trautenberg!
Osada se jmenuje Královec… ale tom zas příště, jo?
Jirka Ransdorf + Pepíno

TIPY:
Informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou – tel.: 499 736 130
Penzion Veselý výlet v temném Dole: info@veselyvylet.cz
Všeobecné informace: www.veselyvylet.cz
Penzion U Hlinků V Horním Maršově 187 : tel.: 723 579 193, www.pensionuhlinku.cz
Penzion U Hlaváčků: Bertholdovo nám. 68, tel. 499 874 112, e-mail: hlavac.milan@iol.cz

Rubrika: 

Komentáře

V Krkonoších je báječně - tipy na výlety aj najdete přehledně na http://www.region-krkonose.cz/turisticke-zajimavosti/

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou
13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Tajemství hradního jezírka
Skrývá tajemné jezírko pod zdí středověkého hradu Točník černé svědomí krále Václava IV?
Ivančena
Ivančena se jí říká. Je připomínkou dávného příběhu zmařených lidských životů, je památníkem boje za vlast i touhy po...
PF 2016
Starý rok je pryč a nový nás čeká. Jaký asi bude? Svět kolem nás je plný nejistot, neklidu a obav. Náš Geograficko...