Moskyt

Kotlem jenom se šnorchlem!

Tedy po dešti. Naše lidsko – plyšová dvoučlenná expedice dorazila do Špindlu a bylo dusno. Fest dusno! Nahodil jsem dvanáctikilový bágl a vysupěl na Mísečky. Ve vzduchu to už bylo a za chvilku i na zemi. Bouřka, déšť, slejvák, boží dopuštění, přívalový liják nebo, řečeno slovy klasika: Chčije a chčije! Pod stříškou Jilemnické boudy jsem přežil nejhorší a vykročil (já blbec!) směrem na Dvoračky, protože jsem si říkal, že když ze západu na východ, tak z Harrachova. Bylo už sedm večer a déšť přestal jenom proto, aby za chvilku začal znovu. Zase průtrž, stmívalo se, Pepíno byl mokrý, já durch. Kotel je krásný a ty stružky vody, stékající po jeho úbočí jsou k pomilování. Ach jak sladké, ach jak romantické, ach jak fotogenické! Tedy za slunečna a sucha. Po přívalovém lijáku se z nich stanou vodopády a stezku na Dvoračky přehradí naprosto spolehlivě. Nastal čas na ústup. Pepíno by mohl nastydnout. Tedy, řeknu vám, stát v devět večer na Horních Mísečkách v lijáku, nic moc. Nad Jilemnickou je jedna bouda určená – buď k demolici, nebo k přestavbě, to nevím, ale určitě ne určená k přespání. Přesto posloužila. Uprostřed suti a odpadu nás dokonce s Pepínem čekal slamník. Zalezli jsme do spacáku a poslouchali déšť, který bušil do střechy. Tedy – začátek nic moc!

Dlouhý, sakra Dlouhý důl!

Špindl se probouzel a Zimmer frei se nabízely. Tedy, lákavé to bylo, aspoň bychom uschli, ale v osm ráno do teplé postele? Toho bohdá nebude, my s Pepínem jsme horalové, takže vzhůru na Výrovku! Labský důl je labský, Modrý důl je – no, asi modrý… to nevím, ale Dlouhý důl je fakt dlouhý. Tak jsem ještě na kládách s výhledem na Stoh zažehl vařič a vytvořil neskutečnou krmi z rýže, omáčky, zajedl polívkou a zapil kafem. Guten Apetit, přáli sborem kolemjdoucí Němci do růžova vyspaní v hotelu nebo Zimmer frei. Danke, chutnalo nám, mě i Pepínovi, který schnul a sklízel obdiv. Co si mysleli o mně, to nevím, zas tak moc německému šepotu nerozumím. Stoupání na Výrovku Dlouhým dolem je sice krásné, ale nějakou dobu to trvá. Pepíno zpíval, já mlčel a supěl. Před polednem Výrovka a šup dolů přes Richtrovky do Pece. Tam už čekala přítelkyně. Mám ji rád, ale tentokrát jsem ji měl ještě radši. Přijela ve vyhřátém autě! Pepínovi dala pusu a mně poslala do sprchy. Tuhle noc to jistil hotel Krokus – o pár hvězdiček lepší než naše minulé ubytování v hotelu Ruina.

Padesátkou na Janu

Hodně jsem se vytahoval, jak znám Krkonoše. Lyžař, turista – pchá! Mně budete něco povídat o Krkonoších! Jenže houby! Uvědomil jsem si totiž, že moje znalosti končí tak nějak Velkou Úpou a za Portáškami je to bílá oblast. Hic sunt leones, tedy pro lyžaře z Prahy. Překročil jsem silnici za Javořím dolem a dostal se pod Portášky a začal stoupat na chatu Jana. Jenže cestou jsme si s Pepínem odskočili do Sydney, Moskvy a Kapského Města a na Namčhe Bazar. Pro upřesnění – od penzionu Klepáček podle ukazatelů - kilometry jsou vyznačeny naprosto přesně. Tedy snad, změříme to příště. Mimochodem – za Velkou Úpou opravdu začíná sranda. Pokud byste se rozhodli cestovat autobusem číslo 50, dozvíte se na její zastávce například, že:
- Cena jízdného se odvíjí od stupně alkoholu v krvi řidiče.
- Zatáčky jsou značeny namátkově, většinou jako průletové.
- Knihu přání a stížností nehledejte, nestačí se tisknout.
- Zkušenější cestující se nemusí ostýchat poradit řidiči s problematickými úseky trati.
A taky: Usmívejte se na řidiče. Jede poprvé!
Abyste se usmívali, nemusíte jet padesátkou, stačí se podívat kolem sebe. Krása, která bere dech. To ostatně i stoupání na Janu, ale ten výhled! Uvařil jsem čaj, slunce svítilo, já se usmíval a Pepíno už uschnul.

Romantika podle Emmy

V Malé Úpě u Spáleného Mlýna začíná Emmina cesta. Pro milovníky romantiky balzám! Je nazvána podle Emmy Czernin-Morzinové. To bylo totiž tak: 31. prosince 1882 koupila majitelka panství Vrchlabí hraběnka Aloisie Morzinová, provdaná Czerninová panství Maršov. No – nekupte to! Na Silvestra – dobrý kauf a jak na Nový rok, tak po celý rok! Když paní hraběnka zemřela, zdědil krkonošská panství její syn Rudolf Czernin – Morzin a po jeho manželce Emmě se cesta jmenuje. A nejen ta, ale i pramen pod Svorovou horou, lovecká chata na Světlé hoře a dříve i nemocnice v Horním Maršově. Tam se ještě dostaneme, tak teď vzhůru, Pepíno! Bývalá dřevařská cesta (a taky jezdecký chodníček) traverzuje svah a v dálce vidíme Janu i Junáka, u kterého jsme pili čaj, pamatuješ, Pepíno? Krásné výhledy na Sněžku a marš do Maršova!

Zemský ráj to na pohled!

Nejsem přehnaně sentimentální a slova hymny beru tak trochu s nadhledem a takovým tím „vono je krásně všude“, ale pokud dojdete do Horního Maršova, doporučuju následující: Shodit těžký bágl, ubytovat se v nějakém penzionu a vyrazit na Lysečiny jen tak na lehko. Penziónu je v Horním Maršově dost, ale mně můj „realizační tým“ z Prahy poslal SMS (jéžiš, všímáte si?! To jsme s Pepínem vandráci, co?! Realizační tým našel na Internetu adresu a nám ji poslal SMS – to se to pak toulá!), že ubytování pro drsné horaly najdete v penziónu U Hlinků. OK, proč ne, drsní horalé s Pepínem jsme a 180 za noc je pohoda. A nalehko od mlýna směr Dolní Lysečiny. Krásné chalupy, mimochodem po odsunu Němců jich hodně zachránili chalupáři, kteří nejen v Dolních a Horních Lysečinách, ale i v nedalekých Albeřicích tvoří velkou část obyvatelstva. Cesta podle Lysečinského potoka je nejen zemský ráj pro turistu, ale i pro rybáře – pstruhaře. Horní Albeřice zvolil v roce 1946 Syndikát československých spisovatelů za místo vzniku „spisovatelské vesnice“. Tři jeho členové pod vedením spisovatele A. C. Nora objeli několik míst v pohraničí a v Horních Albeřicích se zastavili a řekli: ZDE! Jako praotec Čech kdysi na Řípu. Což o to, země je to skutečně mlékem a strdím oplývající, a že to pak vzalo trochu jiný směr a A. C. Nor po komunistickém převratu v roce 1948 kupoval od dělníků v maršovské papírně své knihy, které už byly vytištěné, ale nesměly už vyjít, to už je trochu jiná historie. Smutnější. Pravdou ale zůstává, že v Horních Albeřicích si zabralo chalupu nejméně dvaatřicet spisovatelů a jim profesně blízkých lidí.

Via Castum Chetzler

Jak jsme se tak s Pepínem blížili Žacléři, zpychli jsme. Proto ta „Via“. Castum Checler byl totiž původní název pro Hrad Žacléř. Jenže pozor – ještě jsme tam nebyli. Od Hlinků (fakt doporučuji) jsme se vykopali v osm a vyrazili do náruče Rýchor. Konkrétně: Po žluté na Rýchorskou boudu. Dnes v ní sídlí Krkonošské středisko ekologické výchovy, ale bouda měla historii dost pohnutou. První boudou na temeni Rýchor v nadmořské výšce 1 000 m byla od roku 1894 Maxova chata. Původně výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy, konané roku 1891 v Praze, daroval rakouskému Krkonošskému spolku průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Sousední Rýchorskou boudu postavil za 1 milión korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako pohostinské zařízení a až do konce války ji provozovala dcera Pauliny Hampelové z Maxovky. Čas oponou trhnul a začal fofr:
1946 – Národní správa Klubu českých turistů.
1950 sokolské družstvo Vzlet z Prahy.
Pak: Interhotely Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí.
1976 – správa KRNAP, která v roce 1979 zahájila rozsáhlou rekonstrukci a zřídila tu Krkonošské středisko ekologické výchovy.
Zaplať Bůh, lepší místo se nenajde, tady by vajgla na zem neodhodilo ani sebevětší čuně. Když jsem to udělal, podíval se Pepíno káravě a já ho odnesl do popelnice (toho vajgla!) - mimochodem stojí vedle Monitorovací stanice stavu ovzduší.
Dál už je to kousek, přesněji řečeno 500 metrů a jste na Kutné.

Naučně s Čapky

Naučná stezka Rýchory začíná v Kutné. Je červeně značená a nese jméno bratří Čapků. Doporučujeme – vede Dvorským lesem a dostanete se po ní až na Stachelberg, který svojí vojenskou betonovou strohostí trochu zakalí to pomyšlení na to, že „zemský ráj to na pohled“ a připomene spíš jeden Renčínův fór, kde jeden chlap říká druhému: „Krásná je ta naše zem, zatraceně strategicky krásná!“ My s Pepínem jsme si nechali Stachelberg až na konec a vyrazili po modré přes Rýchorský kříž. Bacha vlevo: Válejí s tam krávy a nejsou to obyčejné krávy, je to skotské plemeno skotu! Pokud byste si jednu chtěli pohladit, varujeme! Jednak je tam elektrický ohradník, ale hlavně – na ohradě visí papírek s jednoduchým konstatováním: Pozor, ve stádu je býk! Toreadoři smělí, pozor si dejte, na bejka se kašlejte! Od Rýchorského kříže se rozbíhají značené a v zimě perfektně udržované běžecké trasy. Namátkou: Pomezky, Žacléř, Horní Albeřice, Svoboda nad Úpou, Malá Úpa… Už aby byl sníh!

V Prkeňáku to žije

Pokud scházíte po modré do Žacléře, míjíte zámek. Tedy – původně to byl hrad - Chezler, který je poprvé písemně zmiňován roku 1334 a v 16. století byl přestavěn na renesanční zámek. Osada pod hradem nesla před husitskými nájezdy název Bornfloss – „na pramenech“. Městský znak s medvědem uprostřed, může mít souvislost s pozdějším názvem obce: Bernstadt. Název města Žacléř se používá úředně od roku 1886. K panství Žacléř patřily v roce 1848 následující osady: Vízov, Křenov, Bobr, Černá Voda, Bernartice, Lamprechtice, Vrchová, Královec, Bečkov, Rybníčky a Prkenný důl. A v Prkenném Dole pro tentokrát končíme. Pepíno ale tvrdí, že se ještě vrátíme. Tak k tomu Prkeňáku:
Pro milovníky lyžování: Ski areál ARAKSIS a BRET – pět vleků, svahy s umělým zasněžováním a nočním lyžováním. Pro milovníky běžek – už řečené stopy, které jsou součástí Krkonošské magistrály. Pro milovníky historie: Kaple svaté Anny z roku 1843. Pro milovníky vojenské historie: Stachelberg. Z Prkenného dolu tři kilometry a jste tam. V bunkru T73 je instalována muzejní expozice a je přístupná i část podzemního labyrintu pod pevností. Je součástí opevnění, dobudovaného těsně před vypuknutím druhé světové války. Jak jsem už říkal – ta betonová masa sice trochu zachmuří konec nádherného výletu, ale nakonec, koukat na ni nemusíte. Otočte se na druhou stranu a zíráte do krajiny. Ne koukáte, opravdu zíráte – je to krása!
Mimochodem, když už jsme u těch přilehlých obcí – Víte, kdo roku 1007 daroval jistému Franzi Hirschbergovi kus lesa, zvaného Králův háj, kde měl vybudovat osadu? Pepíno to zjistil a milovníky pohádek to jistě potěší: Albrecht Trautenberg!
Osada se jmenuje Královec… ale tom zas příště, jo?
Jirka Ransdorf + Pepíno

TIPY:
Informační centrum Veselý výlet v Peci pod Sněžkou – tel.: 499 736 130
Penzion Veselý výlet v temném Dole: info@veselyvylet.cz
Všeobecné informace: www.veselyvylet.cz
Penzion U Hlinků V Horním Maršově 187 : tel.: 723 579 193, www.pensionuhlinku.cz
Penzion U Hlaváčků: Bertholdovo nám. 68, tel. 499 874 112, e-mail: hlavac.milan@iol.cz