Moskyt

První část naší cesty, která se odehrávala na východním pobřeží země, se nesla převážně ve znamení měst, historických památek, lidí a kultury. Druhá část, „západní“, byla pro změnu ve znamení nedotčené kanadské přírody, lesů, jezer, hor a zvířeny, která zde žije.

Niagarský disneyland

První velký zážitek, takřka kulturní šok, jsme prodělaly hned první den. Na plánu byly Niagarské vodopády. Nevím proč, ale tak nějak jsem si vždy myslela, že vodopád jako přírodní útvar, se nutně nachází v lůně přírody, obklopen lesy, vysokými skalisky a hřmotem padající vody. Ne tak v Americe, případně v Kanadě. Od hotelu jedeme suburbální zástavbou asi deset minut. Kolem cesty se čím dál častěji míhají zábavní komplexy, multikina a rodinné hotely. Cesta k vodopádům bude, zdá se, ještě dlouhá. Opak je pravdou. Autobus po chvilce staví, a když vystoupíme, zjišťujeme, že Niagarské vodopády jsou, stejně jako zábavní areály v těsné blízkosti. Podkova (Horseshoe, jedno ze tří ramen vodopádu) se stydlivě krčí pod vysokou vyhlídkovou věží a hotelovým komplexem, Americký vodopád zase dělá kulisu obřímu ocelovému mostu, který tvoří hranici mezi Amerikou a Kanadou. Ještě menší a nicotnější se vodopády zdají z již zmíněné vyhlídkové věže, ve které obědváme. Prostě Disneyland, ve kterém jsou jednou z řady atrakcí i vodopády. Možná trochu škoda.

Toronto

Dalším, z velkých zážitků je návštěva Toronta. Toronto je největší kanadské město s asi 2,5 miliony obyvatel a s největší národnostní a kulturní rozmanitostí z kanadských měst vůbec. Uvádí se, že 49% zdejších obyvatel se narodilo mimo hranice Kanady. Do města přijíždíme večer a jdeme se projít po okolí. Bydlíme v těsné blízkosti centrálního náměstí Dundas – Younge, které i v těchto večerních hodinách žije. Je tu spousta pouličních umělců, klučina, který předvádí kontaktní žonglování se skleněnou koulí za zvuků hudby od Rammsteinů, několik stříbrných „živých soch“, které se pohnou, jen když jim někdo hodí peníz do připravené misky, a skupina hudebníků, kteří ale mají zrovna pauzu.

Druhý den nás čeká oficiální prohlídka města. Projíždíme všechna „zásadní“ místa, kudy kráčela historie, i ta méně zásadní, která jsou ale také v programu. Hodně zajímavým místem, které navštívíme je Destillery District. Destillery District je původní palírna whiskey. Ve své době (1871) byla největší palírnou na světě s objemem kolem 2,1 milionu galonů whisky ročně. V roce 1990 továrna po 153 letech fungování zavřela a rázem se z ní stal jeden z největších brownfieldů vůbec. V roce 2001 koupila areál developerská společnost a během tří let jej proměnila na centrum kultury, umění a zábavy. V současné době lze v areálu najít množství galerií, obchodů s designovým či ručně vyráběným zbožím, spoustu kaváren, ale také třeba továrnu na čokoládu či centrum umění pro mladé umělce. Celý areál si zachovává atmosféru lihovaru s autenticky vedeným potrubím, komíny, několika historickými vozidly a množstvím sudů od whisky. Do těchto kulis je zasazeno několik moderních soch a venkovní výstava velkoformátových fotografií. V současné době se zde staví ještě luxusní apartmány. Místo má neuvěřitelnou a nepojmenovatelnou atmosféru, svého genia loci.

Druhým zážitkovým místem v Torontu je CN Tower, ještě nedávno nejvyšší stavba světa. V době naší návštěvy je celá obehnaná staveništěm. Ke dvěma největším atrakcím, které si město postavilo v poslední době, CN věži a multifunkčnímu Rogers stadionu má brzy přibýt ještě ohromné akvarium. Na věž se jezdí výtahem, který má část stěny prosklenou. Díky tomu lze pozorovat, jak se čím dál více zmenšují okolní budovy a auta, jak se vzdalujeme od země. Ani ne za minutu jsme nahoře. Z terasy je (prý) za hezkého počasí výhled až 160 km. Vzhledem k tomu, že je celkem oblačno, jsme rádi, že vidíme nedaleké letiště a část jezera Ontario. O patro níž je tolik populární skleněná podlaha. Je zajímavé pozorovat ostatní turisty - někteří stojí bázlivě na okraji a jen tak "aby se neřeklo" na chvilku šlápnou na sklo, jiní na skle leží, hopsají, nebo dělají stojky. Všichni se u toho průběžně fotí. Ráda bych řekla, že stoupnout na prosklenou podlahu 342 m nad zemí je „sranda“, ale trochu bych kecala. Výšek se nebojím, ani na jedné z teras jsem neměla nejmenší problém dívat se dolů, ale tohle je přece jen trochu něco jiného. Stejně jako většina, i já jsem se odhodlala, na skleněnou podlahu vstoupila, a po chvilce už dokonce pohopsávala. Po povinném focení jsem se ale přece jen raději vrátila na podlahu neprosklenou. Jen pro jistotu.

Posledním velkým zážitkem v Torontu je jeho čínská čtvrť. Protože zastávám názor, že estetiku města a jeho vhodnost pro život lze poznat až z prohlídky čínské čtvrti, musely jsme prozkoumat i tu. Torontská čínská čtvrť zahrnuje pouze asi tři bloky domů po obvodu hlavní silnice. Ulice jsou plné obchodů s nejrůznějšími čínskými artefakty (kaligrafické sady, mahjong, uzle) či oděvy (qui-baa, saka, boty, tašky), ale také stánky s čerstvým ovocem a zeleninou, sušenými rybami nebo čínskými lékárnami. A celá čtvrť žije, čínština se tu mísí s angličtinou a, světe div se, se španělštinou. Ráj na zemi. Ano, Toronto je jedno z měst, ve kterých bych mohla žít.

Chateau Frontenac ve dne a noci

Chateau Frontenac je neznámější dominantou města Québec, skoro bych řekla jeho synonymem. My jsme zámek objevily hned v den příjezdu do města na naší noční procházce. Nejprve jsme viděly zámek krásně nasvícený, jak se tyčí nad městem. Vypadal stejně ohromný, jako na fotkách. Když jsme vyšplhaly spletí uliček až k němu, otevřela se před námi široká promenáda s několika pavilonky. Zeshora byl krásný výhled – tam, odkud jsme zámek předtím pozorovaly, na řeku i na velkou záoceánskou loď, která na řece aktuálně kotvila. A ta atmosféra! Na promenádě bylo jen pár turistů, klid. U sochy Samuela Champlaina (zakladatele města) seděl harfenista a brnkal. Všechno to spolu ladilo a fungovalo. I počasí nám přálo, foukal lehký větřík a bylo teplo.

O co větší rozčarování přišlo na druhý den, kdy jsme se k zámku dostaly v rámci poslední zastávky průvodcované pohlídky města. Ve dne vypadal zámek a jeho okolí úplně jinak. Na promenádě bylo najednou spousta lidí, a tak i spousta hluku. Zámek ztratil něco ze své mohutnosti a trochu víc připomínal papundeklovou divadelní kulisu. Najednou nebyl místní dominantou, ale další z několika výškových budov ve městě.

Když už jsem zmínila zakladatele města, Samuela Champlaina, stojí za to připomenout i osud respektive příběh jeho sochy, která stojí právě na promenádě u hotelu Chateau Frontenac. Na soše je zajímavé, že podoba, jež je zde zobrazena vůbec nepatří S. Champlainovy, nýbrž jakémusi výběrčímu daní, který byl zvolen jako model. Podoba Champlaina se v žádném historickém spisu nedochovala. Výběrčí daní, který stál soše modelem, byl nedlouho poté obviněn z krádeže, takže by se dalo říci, že v centru města stojí pomník zloději a defraudantovi.

Plains of Abraham

Druhá věc, co nás v Quebecu hodně zaujala, byl park Abrahamovy pláně. Abrahámovy pláně jsou jedním z mnoha městských parků v Québecu. Stejně jako ostatní parky, i tento nabízí široké možnosti sportovního vyžití, od běhání, přes kolečkové brusle, hřiště na soft-ball a v zimě také hokejový stadion. Zdánlivě nic zvláštního, kdyby ovšem Abrahamovy pláně nebyly svědkem, respektive místem konání jedné z velkých bitev kanadské historie, ve které zahynula spousta vojáků. V roce 1759 se zde setkaly anglické a francouzské jednotky, které bojovaly o další osud Kanady. Je to stejné, jako by nám u Slavkova vyrostl skate-park. Žádný památník, jen park pro volnočasové aktivity. Super!

Calgary – zklamání

Prvním městem po přeletu do „přírodní“ části zájezdu a zároveň posledním velkým městem na hodně dlouho bylo Calgary. Když přelétáme, čtu si v papírovém průvodci a nadchne mě informace o „rozsáhlé čínské čtvrti“, „pulsujícím městě“ a síti „podzemních nákupních center“. Bydlíme asi 20 minut vláčkem od centra, nicméně máme téměř celý den, tak se do města přeci jen vydáme. Nevím, zda v důsledku přehnaných očekávání vyvolaných papírovým průvodcem, nebo proč, ale jsem zklamaná. Hrozně. Čínská čtvrť je sice rozsáhlá, ale absolutně mrtvá. A čínská čtvrť bez pouličního života, lidí, vůní i zápachů tolik charakteristických pro čínskou kulturu prostě není čínská čtvrť. Jestli město pulsuje, tak v nějakém hodně zvláštním rytmu, nebo zcela bez něj. Město nemá centrum, nemá dominantu (pokud nepočítáme hokejový stadion za městem), nemá atmosféru. Nebo možná má, ale v kontextu měst předchozích nijak ohromující.

Banff

Úplně nejkrásnějším městem celého zájezdu bylo (pro mě) městečko Banff, hlavní město stejnojmenného národního parku. Město tvoří v podstatě jen jedna hlavní silnice obklopená obchody se suvenýry a restauracemi, vysoké hory, lesy a modrá obloha na pozadí mu ale dodávají na malebnosti. Město není velké, ale přesto žije, je tu hodně lidí, ale nijak nacpané ulice. Taková dokonalá rovnováha. Centrum je od horského masivu odděleno řekou Bow, shodou okolností tou samou řekou Bow, co teče i v Calgary. Zatímco v Calgary je to hnědá, líně se táhnoucí něco-jako-Vltava, tady je ještě krásně čistá a bystře utíká. Horská idylka.

Město je mi sympatické možná i proto, že je zde až neuvěřitelně vysoká koncentrace obchodů s čokoládou. Shodou okolností je zrovna Mezinárodní den čokolády, a tak jsme nuceny jeden z obchodů vyzkoušet. Prodává tam sympatická slečna, která, jak po chvilce zjistíme, je Slovenka. Hodně nás překvapí, že zrovna tady potkáváme „skorokrajanku“ a tak s ní zapředeme rozhovor. Díky tomu zjistíme nejen to, kam se máme v okolí určitě vydat na procházku, ale i to, že Češi a Slováci nejsou v této oblasti rozhodně ohroženým druhem. A měla pravdu, o několik dní později ve městě Jasper potkáváme ve službách téměř převážně Čechy a Slováky.

Jezera

Když líčím nejzajímavější střípky z Kanady, nemůžu vynechat kanadská jezera. Když nepočítám tzv. Velká jezera, rozkládající se na hranici Kanady s USA, většina kanadských jezer je ledovcového původu. Díky tomu mají specifický tvar, přední morénu, která tvoří přírodní hráz, krásně čistou, a především úplně neuvěřitelně barevnou vodu. Ostatně přikládám fotky. Kdo neviděl kanadské jezero naživo, bude tvrdit, že barva vody je na fotkách dobarvovaná uměle. Je to takový photoshop in natura.

Skalisté hory, ledovec Atabasca

Protože jsou Skalisté hory horami vysokými, vyskytují se zde ledovce. A protože jsme v Americe (já vím, že v Kanadě, ale v tomhle se ty země mnoho neliší), i z takového ledovce lze vyrobit turistickou atrakci. A to je případ Atabasca Glacier.
U ledovce máme nejprve asi hodinu a půl volno. Výstava o celosvětových ledovcích v infocentru nás příliš nezajímá, a tak se rovnou vydáme na procházku k ledovci. Cesta je to pěkná, v průměru po rovině a asi za půl hodinky nás dovede na blízko k ledovci. Bohužel, není to jako na Islandu, kde jsme si na ledovec mohly sáhnout, tady na něj koukáme z úctyhodné vzdálenosti asi padesáti metrů. Všude kolem jsou provázky a cedule varující, abychom se víc nepřibližovaly, a tak ačkoliv se celkem velká skupina lidí vydá i za tyto zábrany, my raději ne. Máme v živé paměti Havaj a lávové pole...

Kromě výstražných cedulí potkáváme ještě značky, které ukazují, jak se ledovec proměňoval od roku 1843 zhruba po deseti letech. Je to zajímavé, protože ještě deset let zpátky bychom se na místě ohraničeném jako pro turisty nejbližší ledovci pohybovaly po ledu. Na tom globálním oteplování možná něco bude...
Z procházky se vrátíme skoro akorát na sraz u autobusu, odkud se přesunujeme k jinému autobusu, který nás přiblíží až k ledovcovému vozítku. Ice Explorer je vozítko původně vyrobené pro potřeby bádání v Antarktidě, nicméně, z dnešního celosvětového počtu 21 jich 20 má společnost založená bratry Brewstery právě na zdejší turistické atrakci. Vozítko to není úplně malé, jenom pneumatiky mají průměr 150 cm. Explorer nás doveze po ledovci až k ledovci. Cestou překonáváme klesání 32%, což je světově nejnakloněnější cesta, která je komerčně využívaná. Po dalších dvaceti minutách dojedeme na upravenou čtvercovou plochu o straně asi 15 m, kde nás vysadí a nechá po ledovci samostatně projít. Samozřejmě, že se opět můžeme pohybovat pouze ve vyznačeném prostoru, a tak se s přijíždějícími autobusy japonců náš životní prostor zmenšuje a zmenšuje. Mamina z ledu plácá sněhuláka, já zkouším na ledu stojky. Je krásně, díky slunku, které nejen svítí, ale i hřeje, chodíme po ledovci skoro jen v tričku. Deset minut uteče jako voda a my už jedeme zpátky - nejdřív vozítkem, pak autobusem.

Kanada je velká a krásná země. Je nad možnosti tohoto textu i mé, abych všechny její krásy vylíčila, nebo se o nich třeba jen zmínila. Proto doporučuji, jeďte se tam podívat!