Kamenná mohyla tam vysoko v horách

Ivančena se jí říká. Je připomínkou dávného příběhu zmařených lidských životů, je památníkem boje za vlast i touhy po svobodě, vykoupené obětí nejvyšší. Je ale také sama objektem, o který se vedla „studená válka“, objektem, který vadil mocným tak moc, až je to dnes téměř nepochopitelné. Stala se symbolem odporu proti útlaku hnědému i rudému, symbolem cti a odvahy, který je aktivně uctíván dodnes. Jakou sílu má hromada obyčejného kamení, skrytá kdesi v pustině vysoko v horách?
Ivančena
cesta k mohyle
Ivančena
Ivančena
Ivančena
Ivančena
Ivančena
Ivančena
Ivančena

Stavitelé mohyly

Kamínek po kamínku, balvan po balvanu. Po dlouhá desetiletí rostla v lůně hor na hřebeni Beskyd pod vrcholem Lysé hory netypická kamenná mohyla. Rostla a stále roste. Jakoby po nocích neznámé síly lesa přikládaly nenápadně k jejímu nesourodému zdivu další a další oblázek, či dokonce desku se symbolem lilie nebo několika vyrytými slovy. Vždy, když se pak po čase na stejné místo vrátí vnímavý pozorovatel, všimne si, že je zase něco trochu jinak, že je mohyla znovu o něco větší.

Vypadá jak několik metrů dlouhá část silné středověké zdi, co měla chránit obyvatele nedobytné tvrze. A sama možná takovou pomyslnou tvrz pro své stavitele představovala. V dobách, kdy v naší zemi jedna nesvoboda vystřídala druhou, byla pro skupinu stále ještě nezlomených lidí jakousi jistotou, symbolickou pevností, chránící jejich naději a nespoutaného ducha před rozlézající se zkázou. Hlavně ale byla připomínkou několika mužů, kteří za svou touhu po svobodě zaplatili cenu nejvyšší.

Staviteli mohyly přeci jen nebyly a nejsou neznámé lesní síly, jak by se někdy opravdu mohlo zdát. Kámen po kameni tento val poskládali znalí návštěvníci Beskyd, mířící sem cíleně ze všech koutů republiky a především pak původně příznivci a členové skautského hnutí.

Skauting se zrodil roku 1907 v Anglii, z myšlenek britského generála Roberta Baden-Powella. Měl být hnutím vštěpujícím mladým lidem zásady mravního, duchovního i sociálního cítění. Měl podporovat jejich fyzický i duševní rozvoj. Toto hnutí, rychle se šířící Evropou, zaujalo také pražského pedagoga Profesora Antonína Benjamina Svojsíka. Roku 1911 se se svým švagrem vydal na návštěvu Londýna, Dánska, Belgie a Švédska, aby se tu seznámil s těmito novými výchovnými metodami mládeže a mohl je implementovat do českého prostředí. Tím, co na své cestě Evropou uviděl, byl nadšen a tak nakonec 15. června 1914 založil Junáka, neboli český skaut. Ten se řídil zásadami tzv. české skautské bible „Základy junáctví“, ve které Svojsík v roce 1912 vhodně zkombinoval anglický scouting, Setonův woodcraft a sokolské metody utužování těla. První republika umožnila rozvoj tohoto hnutí, vznik mnoha dalších, různě orientovaných skupin skautů a nakonec i založení zastřešující organizace Junák – svaz skautů a skautek RČS, jehož se stal A. B. Svojsík náčelníkem.

Po obsazení Československa nacistickým Německem bylo jasné, že semínka idejí, které skauting v mladých lidech zaséval, nemohou svobodně klíčit v podmínkách okupované země a jejich nositelé se nutně musí střetnout s nenávistí a represí okupantů. To se také v mnoha případech skutečně stalo a bylo to velmi nerovné střetnutí. K jednomu takovému, které skončilo opravdovou tragédií, došlo na samém severovýchodě Moravy.

Příběh skautského odboje

Parta právě dospělých kluků, kamarádů a také roverů skautů z 1. oddílu ostravského Junáka, se za války nechtěla smířit s vlastní nemohoucností a rozhodla se svým dílem přispět k odboji proti nacistům. Přestože byl Junák od 28. 10. 1940 nařízením K. H. Franka zrušen, jeho myšlenky, pěstované v dospívající mládeži, přežívaly dál a nabývaly nového smyslu. Měly být náhle uplatněny tak trochu bez varování v praxi, ve skutečném životě, k čemuž bohužel došlo v extrémní situaci, kdy za tyto postoje hrozila smrt.

Již po obsazení republiky nacisty, začala na Ostravsku fungovat organizace Slezský odboj, jejíž velitelem se po zatčení kapitána letectva M. Bajera a odchodu J. Polacha za hranice stal skaut Vladimír Čermák. 13. 11. 1943 pak vznikla odbojová skupina Odboj slezských junáků.

Ostravští skauti zprvu předávali zprávy, pomáhali zřizovat tajné sklady zbraní, obstarávali uprchlíkům léky i dokumenty. Pomáhali organizovat přechody československých vojáků a důstojníků stíhaných Gestapem přes hranice do Polska. Podíleli se také významně na provádění sabotážních akcí, sháněli zbraně nebo zakreslovali postavení protileteckých děl, rozmístění opevnění, protitankových příkopů či minových polí. Konspirační setkání odboje probíhala často právě v lesích Beskyd, v loveckých či dřevorubeckých chatách, ale také na bývalých junáckých tábořištích. K těmto účelům bylo nezřídka využíváno například tábořiště Chladná voda pod Lukšincem. Skauti se cvičili v bojové činnosti, v zacházení se zbraněmi a hlavně čekali, až budou povoláni k partyzánům do hor, aby se mohli zapojit do plnohodnotných bojových akcí. Když pak na samém konci války povoláni opravdu byli, dříve než stačili odejít z domovů, zatklo je na základě udání Gestapo.

3. dubna 1945 byl zatčen skaut Milan Rotter (18 let), o den později pak jeho kamarádi Vladimír Čermák (25), Vladimír Pach (23), Quido Němec (23) a Otto Klein (24). Spolu s nimi bylo zatčeno dalších 35 členů odboje. Následovaly dny nekonečných výslechů, mučení a zastrašování. Gestapo se snažilo z junáků vymlátit další jména odbojářů, kontakty, umístění tajných skladů zbraní a skrýší. Marně! Pak konečně přišlo vysvobození. Konec bolesti a utrpení, konec pro pět kamarádů skautů definitivní.

Na rozkaz velitelství pancéřové divize ve Frýdku je 23. 4. společně naložili na korbu náklaďáku a odvezli do vězení v Těšíně. Jejich poslední noc, nad ránem ještě za tmy krátký převoz na židovský hřbitov v Polském Těšíně a pak poprava ránou do týla, přímo nad hromadným hrobem plným těl dalších zavražděných odbojářů. Bez soudu, bez milosti a bez oznámení rodině, zcela nesmyslně na samém konci prohrané války. Zemřeli nečekaně, bez jakékoliv útěchy, ale se ctí. O smrti mladíků později dokonce uznale promluvil jejich kat Willi Kampf „Umírali klidně, bez křiku, jako praví hrdinové.“ Němci v těch dnech popravili celkem 18 skautů. Popravili je mimo území protektorátu v naději, že je právě tady nebude nějakou dobu nikdo hledat. Hromadný hrob poté zaházeli tenkou vrstvou hlíny a nenápadně se vytratili. Od 24. do 1. května našli svou smrt na dně jámy židovského hřbitova, spolu s pěti kamarády, další členové Odboje slezských junáků: Zdeněk Novák, Jaromír Krupa, Vladimír Bílek, Vladimír Garbulinský, Josef Kmošňák, Josef Gebauer, Alfred Kraut, Miroslav Kozlovský, Čeněk Harabiš, Bohumil Zyznar, Vladimír Pitka, Alois Šugarek a Jan Schindler.

Až v polovině června jsou objeveny hromadné hroby na hřbitově Polského Těšína. Celkem je tu nalezeno 81 těl zavražděných. Ostatky osmnácti českých skautů jsou rodinnými příslušníky identifikovány a 24. 6. 1945 se v ostravském krematoriu koná za účasti široké veřejnosti tryzna za mrtvé a poté jejich společný pohřeb.

První kameny

Aby vzpomínka na popravené bratry jen tak z myslí lidí po čase nevyprchala, rozhodla se skupina skautů z 30. oddílu ostravského Junáka uctít památku popravených kamarádů něčím trvalým, něčím co by je a jejich odvahu nejen skautům stále připomínalo. A tak se rok a něco po tragické události vypravilo šest členů oddílové rady třicítky vlakem do Frýdlantu nad Ostravicí, odtud pak pěšky přes Borovou u Malenovic a Hradovou až na místo zvané údajně podle původního majitele Ivánka - Ivančena. To se nachází na kamenitém návrší lesem pokrytého beskydského hřebenu mezi Kykulkou a Malchorem, ve výšce 925 m n. m. Tady to zavraždění odbojáři dobře znali, tady to měli rádi. Vždyť jen kousek na východ odtud, v údolí Jestřábí, mívali ostravští skauti před válkou své oblíbené letní tábory.

Na malou skalnatou vyvýšeninu v lesním průseku byl Foxem, Ferrym, Slávou, Mistrem, Čmelem a Milošem položen první kámen, z kulatiny se za prudkého deště a silného větru podařilo stlouci jednoduchý dřevěný kříž. Ještě než byl vsazen do vrcholu skauty z kamenů navršené nevelké pyramidy, byl do jejího nitra vložen vzkaz zapečetěný v láhvi:

„Tento kříž postavila 6. října 1946 oddílová rada 30. oddílu Junáka v Ostravě na paměť skautského vůdce Vládi Čermáka a roverů Vládi Pacha, Otty Kleina, Milana Rottra a Quido Němce, kteří byli na sklonku války na svátek svatého Jiří, patrona skautů celého světa, zastřeleni 24. dubna 1945 v Polském Těšíně gestapem. Přiložte kámen na jejich mohylu!“

„Nechť oběť bratrů junáků, kterou od této chvíle památník na Ivančeně připomíná, nebyla marná.“ zaznělo možná nad pyramidou, chvilku se mlčky jen tak stálo a poté se u konečně rozhořívajícího ohně v slábnoucím dešti vzpomínalo na mrtvé kamarády. Nikdo z přítomných skautů tehdy nevěděl, vydrží-li tu nepatrný památník, obklopený hlubokými beskydskými lesy, stát alespoň do příštího roku.

Nový nepřítel

Čas oponou trhnul a přišla zcela jiná doba. Moci v zemi se ujali noví tyrani a nebyli o nic lepší než nacisti. Také oni nesnášeli svobodu a každého, kdo skutečně svobodným chtěl být. Junáka nahradili Svazem české mládeže a Pionýrskými oddíly. Skauti se stali nepřáteli nového režimu a to dokonce i ti mrtví.

Malý památník vysoko v horách však zapomenut nebyl, jak se skauti z 30. oddílu ostravského Junáka při jeho založení obávali. Nebyl ani zničen či přírodními živly pobořen. Naopak. O kamenné pyramidě na hřebeni pod Lysou horou se dozvěděli skauti z celé republiky, turisté i obyčejní lidé. Mnozí uposlechli výzvy vložené ostravskými junáky do nitra pyramidy a začali do hor nosit kamení. Pochopili původní i aktuální význam takového památníku a na cestu do Beskyd si do batohu prostě přibalili kámen. Pod dřevěný kříž byl přikládán další a další oblázek jako symbol úcty k popraveným, a z malé pyramidy se stala skutečná mohyla. Na kamenných deskách byly přinášeny vyryté vzkazy či vyobrazení skautské lilie, u rostoucí mohyly se setkávali lidé k tiché vzpomínce, společné modlitbě či zpěvu.

A to začalo vadit. O mohyle se dozvěděla také „oficiální místa“ a bylo zle. Nepřicházelo v úvahu, aby se lidé v tak velkém počtu bez povolení scházeli, a navíc aniž by to bylo pod hlavičkou něčeho „socialistického“. Jak příznačné, když komunistům začalo vadit připomínání si těch, kteří padli v boji proti nacistům. Přejmenováním, zákazy ani stíháním však svobodu v srdci zřejmě jen tak snadno vyhubit nelze a tak se z každoročního setkání, pořádaného na Ivančeně 24. dubna, stala tradice a do hor toho dne přicházelo stále víc a víc lidí. Od roku 1961 se u pyramidy začali pravidelně scházet i trampové a to vždy v pravé poledne, v neděli, která byla nejblíže 24. dubnu. Další druh lidí, který neměli komunisté příliš v lásce. A tak se začalo uvažovat i o zbourání mohyly, o jejím srovnání ze zemí. Je však pravděpodobné, a vedoucí představitelé si to uvědomovali, že by za chvíli vyrostla na stejném místě mohyla nová a ještě bytelnější. Státní a Veřejná bezpečnost se tak soustředila na znepříjemnění přístupu k památníku, na šikanu lidí do hor mířících, na hlídkování na nádraží i u mohyly samotné.

Pak ale znovu přišla změna. Pražské jaro vzalo orgánům vítr z plachet a 29. 3. 1968 byl dokonce obnoven Junák. O měsíc později zamířilo do Beskyd nebývalé množství lidí. Mnozí přicházeli v dávno zapomenutých slavnostních junáckých krojích. U Ivančeny se pod skautskými prapory sešlo na 1450 účastníku mimořádného shromáždění. Pod vedením posledního zemského junáckého náčelníka Lumy Jedličky byl ve stínu mohyly slavnostně po dvaceti letech obnoven junácký slib a každý z příchozích přiložil svůj z daleka přinesený kámen. Setkání byl přítomen tisk i televize, o Ivančeně se dozvěděl téměř každý. Junák a jeho ideály znovu ožily, euforie znovuzrozených skautů byla veliká. Netrvala však dlouho. Někde daleko na východě už bolševik maloval na tanky bílé pruhy.

1. 9. 1970 byla znovu činnost Junáka ukončena. K mohyle do hor se však hromadně a s dovolením mířilo ještě po další tři roky. Výstupy k památníku dokonce od roku 1971 organizovala Krajská rada Pionýra. Víkend před svátkem sv. Jiří navštívily Ivančenu děcka v rudých šátcích, o týden později pak skauti, trampové a turisté.

Potom byl ale konec. Každého 24. dubna obsadili příslušníci bezpečnosti a STB nádraží i přístupové cesty do hor, kontrolovaly se občanky, prohlížely batohy, podezřelí se fotografovali. Školy byly informovány o nežádoucí aktivitě svých studentů s žádostí o jejich potrestání. O Ivančeně ale již věděli i za hranicemi a na pravidelná shromáždění přicházelo stále více západních turistů i skautů. Jedna z největších estébáckých akcí proti návštěvníkům tohoto památníku se uskutečnila v roce 1980. Někteří skauti mířící do hor byli zadrženi, most přes řeku Ostravici byl neprodyšně zablokován. Každý, kdo se na cestách vedoucích k Ivančeně objevil byl legitimován a vykázán pryč. Těm, kteří se i přes hrozící postih chtěli k mohyle opravdu dostat nezbývalo, než do hor proniknout lesními stezkami, skrytými chodníčky, přes skály a potoky. A nebylo jich nakonec přes veškerá policejní opatření vůbec málo.

Příslušníci STB a bezpečnosti byli samozřejmě přítomní i v místě konání dubnového shromáždění u mohyly a když se chtěl slova ujmout Zdeněk Vašíček přezdívaný Ďáblík, bylo nastartováno několik policejních motocyklů s amputovanými výfuky, aby nebylo jednomu z organizátorů setkání nic rozumět. Hned po takto znemožněném projevu se Vašíčka chopili dva tajní, aby si pak ve vězení odseděl sedm měsíců. Tolik o svobodě slova v rudém podání.

Komunisté perzekuovali své vlastní občany jen za to, že si připomínali pět odvážných mladíků, kteří položili svůj život v boji proti nepříteli, proti němuž bolševici sami bojovali. Není to zvrácené? Je. Dá se to ale vysvětlit tím, že sami nebyli o nic lepší než němečtí okupanti. A svoboda, o kterou šlo popraveným skautům především, jim byla stejně cizí a nepřípustná jako nacistům.

Už jí bude 70

Ivančena soudruhy přežila. Junáci se znovu vrátili. Kamenná mohyla s několika dřevěnými kříži v koruně stojí v horách dál. Nakonec se jí ani všemocná strana neodvážila zbořit. Stala se k jejich nelibosti až moc populární. Lidé opravdu z celého světa ji hojně navštěvovali a přinášeli kameny ze vzdálených zemí i světadílů. V jejích útrobách se skrývá dokonce i kámen z měsíčního povrchu, který do Beskyd v roce 1970 poslal americký astronaut Neil Armstrong.

Mohutné těleso z volně ložených balvanů a kamenů různých tvarů i velikostí, však začalo být nestabilní. Bylo nutné uvažovat o brzké rekonstrukci památníku. V roce 1994 dokonce mohylu pobořili neznámí vandalové, mnohé desky s pamětními nápisy byly rozházeny kolem, některé byly poničené. Starosta Malenovic spolu s několika Junáky vzácné artefakty posbíral a uložil do bezpečí. Padesát let po zavraždění pěti skautů se začal realizovat plán obnovy Ivančeny. Základní kámen přišel v dubnu 1995 posvětit biskup Ostravsko - opavské diecéze skaut bratr František Lobkowicz. Mohyla byla posunuta o několik metrů níže na stabilnější podklad, směrem do katastru obce Malenovice. Kameny byly znovu poskládány tak, aby se mohyla svou vlastní vahou nehroutila, bloky a desky s nápisy pevně uchyceny ve stěnách nové Ivančeny. Poblíž mohyly byl vztyčen pískovcový monolit akademického sochaře Miroslava Rybičky s vytesanou skautskou lilií a jmény všech popravených junáků. 6. října 1995 byl pak obnovený památník slavnostně zkolaudován. Na konci 20. století byla Ivančena 12 metrů dlouhá, 5,5 metrů široká, 3,5 metrů vysoká a obsahovala na 195 metrů krychlových kamene.

Ani v současnosti návštěvnost památníku kupodivu neklesá. Naopak. V roce 2008 k němu při tradičním dubnovém výstupu doputovalo prý na 3500 skautů a jejich přátel. Tradice žije dál, na popravené vlastence se nezapomnělo. Stav mohyly však začíná být znovu na pováženou, zadní stěna se naklání, hrozí zřícení velké části Ivančeny. Pořádá se sbírka na její rekonstrukci. Mohyla má být znovu celá rozebrána, poté se má zpevnit základová deska z roku 1995 a pak bude památník opět z jednotlivých kamenů vystavěn. Hotovo by mělo být do roku 2016, kdy skauti oslaví sedmdesát let od položení prvních kamenů, připomínajících tragédii odbojářů.

Tím pohnutá historie Ivančeny zatím končí. Doufejme, že přežije i svou sedmdesátku. Od svého vzniku po současnost toho zažila hodně. Měla být jen tichou připomínkou několika zmařených životů a bodem skautské pospolitosti. Nakonec ale byla mnohem víc. Byla a je místem setkávání podobně smýšlejících lidí, stala se symbolem boje proti nesvobodě, ať již nacistické, komunistické nebo jakékoliv jiné, která si činí nárok na to, diktovat člověku co si smí myslet, jak musí žít, co může říkat a psát. Ivančena je jiná než většina památníků. Je vybudována a stále budována skauty, trampy i dalšími návštěvníky hor zcela spontánně. Je obestřena geniem loci opuštěného místa uprostřed beskydských lesů, je v kameni drsná, nekultivovaná, ale výjimečně upřímná pro způsob jakým byla vystavěna, i díky tomu jak byla uctívána a také některými nenáviděna.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Tajná chodba
Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo...
Čertovy skály
Skalních útvarů, které mají něco společného s čerty, najdeme na území Česka mnoho. Jeden takový kamenný útvar, který...
Perchta - Bílá Paní z Rožmberka
O přízraku Bílé Paní z Rožmberka a snaze Moskyta poodhalit část jejího tajemství.
V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své...