Kališníci, královská garda a řád německých rytířů

„Jste otráveni, urychleně potřebujete protijed, hledejte Apatikáře“. Dáváme se do klusu, na displeji vidím vzdálenost 250 m. Dá se to v ulicích města stihnout za necelé dvě minuty? „Poběžte“, křičím na ostatní, ale při pohledu na ubíhající vteřinky si tím nejsem vůbec jist. „Pojďte, třeba bude blíž, než to ukazuje“. Nebyl. Čas vypršel, jed začíná účinkovat. Motáme se a míříme do vedlejší uličky, kde snad dostaneme částečné povzbuzení a potom se znovu pokusíme najít protijed.

Ne, nelekejte se, členové Moskyta nejsou otrávení. Jde jen o hru, kterou pro příznivce dobrodružství připravil web SKarlem.cz. No a nebyli bychom správní Moskyti, kdybychom si to také nechtěli vyzkoušet.

Apatikáře nalézáme na poslední chvíli. Stojí při zdi a na ní má stojan se zkumavkami. Ve světle pouličních lamp je vidět zelená tekutina. „Apatikáři, potřebujeme protijed“, žádáme o pomoc. On se jen otočí a podává nám tu zelenou příšernost. „To máme vypít“? ujišťujeme se. Přikyvuje. „Tak jo“ vytahuji špunt a přikládám nádobku k nosu. Nic není cítit. „Fakt to máme vypít“? ptám se ještě jednou a dostávám stejnou odpověď. „Tak do toho“ povzbuzuji ostatní a přihýbám si. Je to kyselé. Nadvakrát nádobku vyprazdňuji.
Asi jsem působil dojmem, že mi to chutná, protože kameraman, který nás doprovází, si vyžádal svou dávku. Jaké to bylo překvapení, když místo něčeho „tvrdšího“ což asi očekával, dostal kyselou vodu.

„Tou první uličkou doprava, tam má být zpráva“. Zahýbáme do krátké slepé uličky a za patami máme další Kališníky, kteří jsou velmi silnými soupeři. Po krátké tahanici o zprávu, která se ukázala jako zbytečná, protože jich bylo dost pro všechny, jsme se dali do luštění.
Na konci ulice se otevírají veliké dveře. „Pánové, co tu děláte“, zní silný hlas uniformované postavy. Vidím, že jedna ze správ je i na dveřích místní služebny policie, odkud policista vyšel. Vidí ji i onen policista, pročítá ji a bez dalších řečí mizí za dveřmi i se zprávou.
Chvíli nevím, co se bude dít dál, snad nás nezatknou? Dveře však zůstávají zavřené a my se snažíme rozluštit šifru. Marně. Minuty ubíhají, a nám se nedaří. Nakonec telefonujeme o pomoc, za kterou budeme penalizování, ale co se dá dělat.

Na hru Stopař jsem narazil náhodou při pročítání internetu. A hned mne zaujala. Je to vlastně dobrý nápad. Moderní technika ve spojení s klasickou bojovkou. V dětství jsme jich hrávali mnoho a byly velmi oblíbené. Tak proč si nezahrát i po letech? Poznat něco nového, trochu se protáhnou a pobavit se. To jsou důvody, proč s kapesním počítačem s GPS míříme večerní Prahou za tajemným mnichem.

„Dobrý večer“ opatrně zdravíme postavu v černém hábitu a kapucou přes hlavu. Víme, že nám nemusí říci pravdu. Nakonec vybíráme z jeho několika rozdílných odpovědí jednu a porovnáváme ji s počítačem. Vyrážíme rychlou chůzí a občasným během k Betlémské kapli, tam budeme hledat Želivského.

Hlavní večerní hře předcházely už tři přípravné krátké Gamebooky. Každý účastník si všechny mohl projít dle svých možností, a pokud se mu podařilo najít tajnou schránu, získal honor. Ten se velmi hodí při hodnocení hlavní večerní akce.
Takto vybaveni zkušenostmi a znalostmi jsme se sešli s ostatními soutěžícími v Kavárně Mlýnská na Kampě. Odtud se startovalo. Vytvořili jsme tříčlenný klan, a byli jsme zařazeni mezi Kališníky. To jsme ještě nevěděli, že to je nejdelší a nejtěžší trasa s mnohými překážkami v podobě tajných zpráv, hledání, šifer, hádanek a historických postav.

„Hele támhle je“, ukazuji na velkou postavu v černém hábitu, která se prochází před Betlémskou kaplí. „Co vlastně po něm chceme?“, pátráme v paměti. „Želivský, po městě se pohybuje podezřelá a nebezpečná skupina“ předáváme mu varovný vzkaz. On nás rychle vede do setmělého kouta. „Snad v tom není nějaký podraz“, probíhá mi hlavou a jsem ve střehu. Kolem se potuluje několik postav. Nevím kdo je náhodný kolemjdoucí a kdo třeba nepřítel. Jen kameramani, kteří se tu sešli, aby nás natáčeli při akci, jsou jasně rozeznatelní. Od nich nám snad nic nehrozí. Želivský nás láká mezi radikální křídlo a my se přidáváme. Nevím, jestli je to dobře, ale nějak se té mohutné postavě nedá odporovat.
Podle instrukcí mu půjčujeme kapesní počítač, on se otáčí, něco do něho ťuká a pak nám ho vrací. Máme asi dvě minuty na přesun na Staroměstské náměstí. „To se nedá stihnout“, radíme se, ale hned máme řešení. Nejmladší člen našeho klanu bere PDA a peláší směrem k náměstí. My ostatní ho rychle následujeme. Ani tento pokus nevyšel a nějaká ta vteřinka chyběla. Šlo to vůbec uběhnout? Možná jsme se u Želivského moc zdrželi.

Na displeji se objevuje další šifrovaná zpráva. K jejímu vyluštění za pomoci klíče nám stačí jen několik vteřin. A už zase spěcháme za dalším dobrodružstvím v podobě sluhy. Nacházíme ho nedaleko a velmi připomíná Bohouše z Bratrstva kočičí pracky. Ustrašené stvoření pobíhá sem tam a křičí, že on nic, že za nic nemůže. Nakonec nás posílá za slepým a němým mužem, který má prý nějakou důležitou informaci napsanou na sobě.
Papírek na jeho vestě vidíme hned, ale je přilepený. Vrháme se na slepce a snažíme se dostat ke zprávě. „Držte ho“, křičím na ostatní“ já to sundám“. Po krátkém zápasu papír máme. Je, ale čistý. My ale víme co s tím. Už na začátku hry jsme nalezli UV lampu a pod jejím světlem se objevuje nápis Novoměstská radnice.

Vybíháme, časový limit na celou hru se chýlí ke konci. Na národní třídě je konec. Počítač píše, že se máme vrátit. Přesto ještě jednou voláme o pomoc na telefonu. Dostáváme kód s ním ještě 5 minut. To by mělo stačit.

Běžíme do cíle, tam na nás čeká poslední úkol. Najít a chytit bosse tajné organizace. Mám tušení, že to nebude jednoduché. Bude mít určitě dva metry deset a 150 kilo.

Předávám počítač ženské části našeho klanu. Chci mít volné ruce. Po chvíli ho vidím. Prochází se a zatím o nás asi neví. Trochu mě uklidňuje, že není tak moc veliký. Spatřil nás. Rozbíhá se, já vyrážím také. Pomalu se přibližuji. „Co až ho doženou“, probíhá mi hlavou, „jak ho chytnu“? Každým krokem jsem blíž. Stále netuším, co se bude dít, až ho doženu. „Bude se bránit? Nemám se na něj rovnou vrhnout, dokud je na trávníku, tak by to šlo? Za mnou je další člen klanu, když ho strhnu na zem, tak ho snad ve dvou udržíme. Blížíme se k okraji trávníku, na asfaltu už to nepůjde. Teď a nebo nikdy. Ještě krok a skočím, mám? Není to už moc? Asi ano, raději od toho upouštím. V tu chvíli se boss zastavuje a otáčí. „Je to žena“ koukám ji do tváře. „Tak mě máte“ povídá a je jasné, že boj skončil. Ještě, že jsem se po ní nevrhnul, to by asi nečekala a mohl bych ji zranit a oba nás zamazat od bláta a kdoví čeho ještě.
Dostáváme od ní závěrečné lístky a vracíme se do kavárny na vyhodnocení.

Byly to dobrodružně a příjemně prožité dvě hodiny v ulicích večerní Prahy. Jsme lehce unavení, ale máme z toho dobrý pocit. Přesto že několik našich chyb a pomalý čas nás určitě odsune na nějaké horší umístění. To jsem, ale ještě netušili, že šifra, kterou jsme nevyluštili, byla špatná. Počítače si z nás zase jednou vystřelili a nevytiskly jednu velmi důležitou linku, bez níž se zcela zásadně text změnil.
Nakonec jsme získali neoblíbenou bramborovou medaili, ale třeba se nám v některém z dalších kol podaří také vystoupit na pomyslnou bednu a dostat nějakou pěknou cenu, které tu předával Karel Schwarzenberg. Ale mám takový pocit, že hodnocení nebylo zcela spravedlivé, protože ve výsledcích na webu hry, jsme na tom mnohem lépe. Ale nám to nevadí. Pěkně jsme si zahráli a pořadatelům patří náš dík.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy
O tom, jak pokračovaly mé pokusy s fotografováním pod vodní hladinou a o tom, jak jednoho krásného letního dne neslavně...
Po stopách prehistorie
Cyklovýlet po stopách prehistorie od středověkého tvrziště ze 13. století, přes předvěkou dílnu na zpracování surového...
Krušnohorská salaš Rýžovna
Při lyžování v Krušných horách jsme se náhodou dozvěděli, že snad někde v okolí Božího Daru se nachází salaš Rýžovna....
Naše šibenice 10 - Rožmberk nad Vltavou
10. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...