Moskyt

17.- 20.10.2002
Mapa V pátek mám volno a tak již večer vyrážím směr Morava. Rsp. hodlám vyrazit. Na nádraží sice docházím včas, ale můj rychlík jaksi mešká. A mešká asi 45 minut, takže v poklidu stíhám omrknout postup stavebních prací na severních mostech a ještě zaregistrovat důstojný příjezd historického Orient expresu, z jehož oken vykukují samí Japonci. Ihned po odjezdu zkouším svou diplomacii na průvodčí vyjádřením předpokladu, že přípojný vlak v Třebové počká. Ona se mi sice snaží naznačit, že vzhledem k tak velkému zpoždění je moje šance nepatrná, ale nakonec se dohodneme na tom, že zavolá výpravčímu do Vepřové a pak se uvidí. Ujistil jsem ji, že v případě neúspěchu rozhodně nehodlám opustit vlak v souladu s jízdenkou, ale nechám se dovézt až do Olomouce.

Motorový vláček však k pramalé radosti místních ukázněně vyčkává dokonce u téhož perónu a já se tak kodrcám k cíli blíže. V Konici vylézám a hledám busnádr. Ten nalézám pod náměstím. Bus by měl jet v 21,00 v sudé týdny, což teď zrovna je. Fajn. Číslo týdne si ještě ověřuji, ale bus nikde. Odcházím pěšky. Cestou mávám na všechno co jede kolem, ale obě auta mě minula bez povšimnutí. V sousední vísce mě dohání solidní liják a tak se zabydluji v solidní uzaviratelné čekárně, jen ještě zjišťuji ranní spoj okolo šesté. Ráno bus nejede, neb tuto vísku míjí a zajíždí do třech jiných...:o(

Jdu opět po svých, ale už neprší. Alespoň mám možnost zase jednou pozorovat svítání. Stopuji kohosi, kdo jede až do Luké, což je kousek od Javoříčka. Cestou se dozvídám, že zdejší busy jezdí jen, když místní textilka sežene zakázku a je třeba vozit zaměstnance. Sotva v Luké opouštím vůz, jiní dva nastupují. Inu spolujízda funguje. Za vsí stopuji obstarožní traktor, který jede až na náves do Březiny, kde na speleozákladně nocujeme.

Probouzím některé rozespalé jedince a za chvilku mažu zpět na traktor, abych se s ním svezl do krámu v Luké. Tady v Javoříčku lze koupit jen mléko na statku. Traktůrek odváží nějakou hlínu z kaple. Zpátky se vracíme pochopitelně též traktorem, a při čekání na něj si poslechneme hlášení místního rozhlasu, že do obce zavítal vietnamský obchodník a co všechno nabízí...

Ospalci už mezitím procitli a po smíření se s novým dnem odcházíme všichni do "oficiální" jeskyně pod vrchem jménem Špraněk. Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je prošpikováno chodbičkami, plazivkami a komíny. Celá tahle zajímavost se nachází ve vápencovém ložisku, který se doposud v nedaleké Mladči těží. Po zajímavé prohlídce se přesouváme do jiné díry pod Zkamenělým zámkem, kde si pro změnu pěkně zalezeme. Zde Zbyněk objevuje užitečnost drobné manželky, a kam on nemůže posílá ji. Jeskyně se však stává osudnou pro Zbyňkův foťák, který v ní zmizel neznámo kde. Po asi hodinovém hledání to se slovy:"stejně jsem si chtěl koupit jinej" vzdal.

Už za šera vylézáme ven a honem se cpeme do chalupy. Má dojet zbytek bandy a tak jsme zvědaví, jak od busu trefí. Motorizovaní už jsou na místě a nemotorové se objevují za chvilku. Neviděli jsme se od velikonoc, tak se hovory vedou dlouho, tak báječně dlouho... V sobotu ráno se nikomu nechce ze spacáků, tak otvíráme téma smrt a od něj se dostáváme k jevům mezi nebem a zemí.

Po obědě hodláme dojít na Bouzov a při zpáteční cestě si prolézt jeskyni. Leč cestou začíná pršet, tak se stahujeme rovnou do jeskyně, tuto přes značný počet prolézáme - nacházíme v ní spoustu bláta, menší dóm a lezení po žebříku... poté ještě jednu chodbu plazivku a z té komín, kam nikdo nechce. Když se obětuji a vylezu a navážu ostatním lano, tak šest lidí mi důvěřuje, jen dva jdou ven. Pravdou je, že se svou neschopností uvázat pořádný uzel zrovna nechlubím... Nahoře v komíně trčí z hlíny konec lana se smyčkou do které vážu naše lano...statické i dynamické zkoušky proběhly v pořádku, snad to opravdu drží. Horní dóm je celý očazený a vede z něj chodbička se stavebním kolečkem a několika miniaturními stalagnáty. Z dómu vede i komín hore, ale klouže a bojím se lézt. Později se dovídáme, že očazení pochází z objevitelské činnosti za pomoci trhavin... No, když se vypotácíme na světlo, svítí puntík, ale jsme tak utahaní, že už se na hrad nikomu nechce. Jdeme odpočívat. Hrad počká. Dnes usínáme poněkud dříve, než včera.

Ráno balíme, uklízíme (jedni) a mizíme (druzí) do oficiální jeskyně. Poté se potkáváme, nakládáme bágly do auta a vyrážíme na hrad. Cestou okukujeme zazimované úly a asi deset jezdců na koních. Na hradě nás vítá funkční padací mříž a dva přítulní vlčáci v příkopu. Po prohlídce už přesouváme partu na zastávku, já nasedám do spřáteleného autíčka a vandru byl konec. Bylo mi však dopřáno ještě je vidět, neb přisupěli motoráčkem do Červenky, když já tam na rychlík čekal...