Jak jsme přecházeli Velkou Fatru

O prázdninách roku 2002 jsme se rozhodli, že se na chvilku podíváme do Velké Fatry a přejdeme ji v pohodovém tempu od jihu k severu.

Den první
Vlakem jsme dojeli do zastávky Dolný Harmanec. Plánovali jsme, že se tady před výstupem posilníme, ale ouha. Dnes je pondělí a tak má obchod otevřeno jen do 11 hodin a v restauraci, která s obchodem sousedí se nejen nevaří, ale nedostanete zde ani nic studeného k jídlu. Z jídla tedy nic nebylo a tak jsme jen doplnili tekutiny a vyrazily do hor. Musím se ještě zmínit o ceně, která nás mile překvapila. Objednali jsme si dvakrát tři decky kofoly a jedno pivo, a celé to stálo 25 slovenských korun. Před námi je 3,5 hodinový výstup. Asfaltová silnička vede zalesněným údolím kolem železniční tratě, po které jsme přijeli. Mírně stoupá a výstup tedy není nijak namáhavý. Kolem jsou stále vysoké stromy smíšeného lesa a tak nic nenapovídá, že se blížíme k vrcholu. Najednou, jako když kouzelným proutkem mávne, před námi je holá pláň hřebene Velké Fatry. Bez problémů se dostáváme na náš první záchytný bod, což je horská bouda pod Kráľovou studňou. Plánujeme, že zde strávíme noc. Pokoje jsou volné a tak si můžeme vybrat mezi hotelem za 200 Sk za noc a osobu, nebo turistickou ubytovnu za 100 Sk ve vlastním spacáku. Volíme druhou možnost. Celá budova budí dojem, že asi před 50 lety to byl luxusní rekreační objekt. Od té doby však do něj nikdo nedal ani korunu. Personál je příjemný a ochotný, a tak jsme spokojeni. Výběr jídla je omezen, ale vše co jsme ochutnali bylo dobré, snad kromě banskobistrického piva. Noc jsme strávili klidným spánkem na pětilůžkovém pokoji s umyvadlem, teplou vodou a stěnami popsanými nejrůznějšími projevy méně inteligentních spoluobčanů. Hotel nemá přívod el. energie a potřebný proud se vyrábí pomocí generátoru. Světlo svítí asi od 20 do 22 hodin.

Den druhý
Ráno jsme posnídali bramborovou polévku a od sousedního stolu jsme dostali dvě porce míchaných vajíček, Byla to jednotná snídaně pro dlouhodobě ubytované hosty a paní, která nám vajíčka nabídla, je nemá ráda a její syn také ne. Posíleni jsme vyrazili do hor. Nedaleko od hotelu je místo, které se nazývá Kráľova studňa (1365 m). Zde jsme očekávali upravený pramen kvalitní horské vody. Místo toho jsme nalezli jen soustavu koryt pro dobytek a všude kolem rozdupané bláto. Nevím odkud tekla voda do koryt, ale hned nad nimi bylo něco, co snad dříve mohly být studánka. My jsme našli pod rozpadlou stříškou jen podivnou vodu, několik odpadků a mrtvou myš.
Celou včerejší i dnešní cestu jsme potkávali automobily, které jezdily někam do hor a zpět. Nejčastěji to byla Lada Niva, ale také nákladní Tatra či vétřieska. Byli jsme tedy zvědaví, co se tam někde na vrcholcích děje. Jen co jsme zahlédli vrcholek Križné (1574 m), věděli jsme kam jezdí. Z dálky to vypadalo, že se tam buduje nějaký vysílač, či něco podobného. Z blízka bylo vše jiné. To co se z dálky zdálo jako rozestavěná věž, byly naopak trosky staré dřevěné věže. Kolem bylo několik budov a celé to bylo označené jako vojenský prostor. Po nějaké pracovní činnosti ani zmínky. Být to před 15 či 20 lety je jasné co se tam děje.
Na hřebeni jsme potkali baču, kterého známe již od včerejška. Prohodíme spolu pár slov. Pro nás při pohledu na mračící se oblohu je důležitá bačova věta:"Je zima, pršet nebude". Měl samozřejmě pravdu. Pokračujeme dále po hřebeni, kolem jsou travnaté pláně plné nádherných barevných květů. Občas se naskytne i výhled do údolí, ale počasí nám ohledně viditelnosti moc nepřeje. Za krásného počasí to musí být přímo monumentální pohled, neboť Nízké Tatry se zdají být na dosah a v dálce tušíme cosi, co připomíná Tatry vysoké. Za občasného a vzdáleného zvonění kravských zvonců míříme k nejvyššímu vrcholu Velké Fatry, který se jmenuje Ostredok (1592). Je zde pěkná vyhlídka na všechny strany, ale nám počasí stále nepřeje a tak vzdálenější kopce spíše jen tušíme. Dalším vrcholem na naší cestě je Ploska. Jak napovídá název, hora jo opravdu placatá, ale při jejím zdolávání se přesto zapotíte. My nejdříve horu obcházíme a těšíme se na něco dobrého v chatě Pod Borišovom. Je to nevelká budova s červenou, z dálky viditelnou střechou. Uvnitř je příjemná a útulná místnost s bufetem. Výběr jídla není velký, ale vezměme v úvahu, že sem nevede žádná silnice a vše se musí donést na zádech. I horská přirážka bývá v mnohem nižších polohách daleko vyšší. Guláš 65 Sk, klobása 30 Sk, pivo točené 30 Sk, limo 1dcl za 5 Sk. Je možné se zde i ubytovat. Ceny jsou stejné jako na Kráľovej studni. Snad jen záchody jsme neprověřili. Nejmladší člen výpravy se vydal záchody zhodnotit a zároveň použít, ale nenašel odvahu do oněch míst vstoupit. Nikdo jiný se o to už nepokoušel a tak nám tato místnost zůstala utajena.
Jelikož jsme Plosku nejdříve obešli, byli jsme pevně rozhodnuti ji zdolat a zamířili jsme po cestě přímo na vrchol. Ve Fatře je značení turistických cest místy dosti špatné, a tak jsme po několika minutách chůze zjistili, že horu znovu obcházíme (pochopitelně z druhé strany, nemyslete si, že jsme se vraceli po stejné cestě a nevšimli si toho). S tím jsme se nemohli smířit. Vrátili jsme se do míst, kde jsme špatně odbočili a konečně nabrali směr k vrcholu. Vrchol vlastně není to správné slovo, protože to co se nalézá tam nahoře je mírně se svažující horská louka s travinami do výše pasu. Před námi se však objevil strmý a kamenitý vrch Čierny kameň, ke kterému vedla naše další cesta. Tentokrát jsme na vrchol nemířili a rovnou začali skalní útvar obcházet a to ze dvou důvodů. Skály jsou opravdu strmé a vhodné možná pro horolezce, za druhé je to rezervace a vstup je sem zakázán. (A asi tam ani žádná cesta nevedla). Cesta kolem není také jednoduchá, pokud máte na zádech trochu větší zavazadlo. Pěšina vede po úbočí hory místy po skále a chvílemi po blátivých úsecích. Občas přes cestu leží nějaký padlý strom. Některé zde jsou delší dobu, soudě podle stupně rozkladu, jiné padly asi jen před několika týdny.
Již začínáme být trochu unaveni a tak hledáme vhodné místo k přenocování. Narážíme na několik míst, kde se asi často táboří, my jdeme dál a hledáme místo, kde bude větší soukromí. V mapě nacházíme nedaleko cesty salaš a tak odbočujeme z naší trasy a pokoušíme se jí najít. Po neúspěšném pátrání se vracíme a poblíž cesty uléháme mezi malé smrčky. Není to ideální, ale není tady nikde žádná vhodná rovinka a toto místo je asi nejrovnější. I tento mírný sklon se později prokázal jako nevhodný, protože jsem v noci několikrát sjel a musel se škrábat z hustých smrkových větví. Konečně jsem se dočkal rána a mohl jsem opustit tuto nepohodlnou skluzavku.
Zjišťujeme, že několik set metrů od nás spali nějací dva lidí ve stanu, hned vedle rozcestníku. Na cestě asi byla větší rovina.

Den třetí
Je trochu chladněji a tak rychle balíme a vyrážíme na další cestu směr Ružomberok. Po několika kilometrech jsem se pěkně zahřáli při zdolávání vrchu Rakytov. A tak nastal konečně čas uvařit si snídani a vyzkoušet nový vařič VAR2. Po delším dohadování jsem nakonec přehlasován a tak je rozhodnuto: dnes dojdeme až do cíle. Před námi je ještě asi 20 kilometrů a odjezd vlaku je pevně stanoven jízdním řádem. Musíme sebou trochu hodit. Ovšem hned na dalším kopci se nám turistická značka zase vytratila. Jdeme tedy dále jen podle citu a mapy a snažíme se držet správný směr. I když jedeme po celkem hodně frekventované cestě (nikoho jsme nepotkali, jen je hodně vyšlapaná), stále více nabýváme dojmu, že to není ta správná. Začíná být čím dál více horší a namáhavější. Náš orientační smysl, ale nezklamal a ani mapa nelhala, a tak jsme se opět vrátili na značenou cestu. Se značením jsme měli problémy několikrát. Občas jsme se dostali do míst, kde bylo rozcestí, ale ukazatel nebo značka nikde. Zvolili jsme většinou cestu, která odpovídala nejvíce mapě a nebo byla větší. Ne vždy to ovšem bylo dobré rozhodnutí. Důležité ovšem je, že k žádnému zásadnímu zabloudění nedošlo. Jen jsme asi udělali několik kroků navíc.
Včera jsme potkali dvojici, která šla opačným směrem než my. Zatím co my jsme měli dobré zkušenosti z dobou, která byla udávaná na zdolání cesty, oni ne. My jsme celou cestu sledovali ukazatele a porovnávali to s naším tempem (Pro ty co to snad náhodou netuší. Na Slovensku v horách nejsou na turistických ukazatelích uvedeny kilometry, ale hodiny, jak dlouho půjdete). Včetně zastávek na odpočinek či fotografování jsme byli trochu rychlejší než udávaný čas. Také jsme se dozvěděli, že tato dvojice putuje po horách už asi měsíc, a že cesta, kterou šli předešlého dne měla trvat asi 5 hodin, ale oni šli celý den. Něco na tom bylo, hnali jsme co to šlo a moc jsme nestavili, ale udržet udávané tempo se nám dařilo jen tak tak.
Krajina se začínala pomalu měnit. Procházeli jsme hlubokými lesy, které střídali louky rozkvetlé letním kvítím. Stáda krav zmizela a přibývali turisté a sběrači borůvek. Není mi zcela jasné co ti sběrači sbírali. Borůvek nebylo mnoho a byly malé a kyselé.
V areálu vojenského rekreačního střediska jsme si koupili nějaké občerstvení a pokračovali dál v cestě. Hodiny ubíhali velmi rychle a vlak nepočká. Nevěděli jsme také, kde přesně nádraží je a jak dlouho ho budeme hledat. Na kopcích nad Ružomberkom přibývalo lidí. Potkávali jsme nejprve skupinky, které mířili proti nám. Lidé většinou leželi nebo seděli, boty opodál a prohlíželi si své právě získané puchýře. Po dlouhém klesání jsem už také začínal cítit lehkou bolest v koleně, které jsem si před mnoha lety poranil. Když jsem, ale viděl zavařené protijdoucí, byl jsem rád že klesám.
Původně jsme měli v plánu navštívit vesnici Vlkolínec. Je to téměř původní zachovalá horská vesnička zapsaná v seznamu památek UNESCO. Vlkolínec jsem už jednou navštívil a tak vím, že je zde asi 40 původních dřevěných staveb, které nejsou jen jakýmsi skanzenem, ale lidé zde opravdu bydlí. Je možné navštívit i muzeum, kde si můžete prohlédnout původní vybavení. Unikátní je i dřevěná zvonice z roku1770. Jen několik domů v socialistickém stylu kazí celkový dojem.

Pro nedostatek času tentokrát Vlkolínec obcházíme. Do Ružomberku už není daleko a tak potkáváme více turistů, kteří se od nás velmi liší. Nemají žádné baťohy a jen tak na lehko nebo naopak ve svátečním se pomalu prochází a zvědavě si nás prohlíží, když se kolem nich mihneme. Po asfaltové silničce vcházíme mezi paneláky. Po cestě se kolemjdoucích několikrát ptáme na cestu k nádraží. Nechceme bloudit a chtěli bychom se ještě posilnit, než nastoupíme do vlaku.
U pokladny kupuji jízdenky. Když jsme kupovali jízdenky před třemi dny v Trenčíně byl jsem překvapen ochotou a příjemností pokladní. Pokladní nám i poradila jaké lístky si koupit, aby jsme ušetřili. Dnes je to u kasy jiné. Chtěli jsme lístky do Bojkovic, což je si 40 km od hranic. Suma, kterou po nás chtěli za mezinárodní lístek se mi nelíbila. Po dlouhém dohadování jsme jízdenku zrušili a koupili si za daleko menší peníz lístek jen do Trenčína. V Trenčíně jsme měli v plánu koupi si jízdenku jen v malém pohraničním styku, což se nepovažuje za mezinárodní. Vše, ale dopadlo trochu jinak. Vlak měl zpoždění tak velké, že přestup v Trenčíně už nestihne. Ochotný výpravčí se snažil zjistit jestli přípoj počká. Smůla, více jak 10 minut nečeká a my budeme mít zpoždění asi 50. Naštěstí už máme (někdy je to dobrá věc) mobilní telefony a tak nebyl problém, aby pro nás těch 40 km dojeli příbuzní autem. Další vlak jede totiž až ráno. Ještě, že jsme si nekoupili lístek až domu. Byla by z toho možná pěkná tahanice o vrácení jízdného.
Kupodivu ve vlaku s námi jela holčička s svým menším bratrem a měli stejnou cestu. To by nebylo nic divného, ale jí se podařilo přesvědčit průvodčího, aby někam zatelefonoval a vlak zdržel. A opravdu se to podařilo. Vlak skutečně čekal jen na to děvče a jejího malého bratra. Pro nás dorazil automobil a tak jsme další noc strávili v civilizaci a pohodlné posteli.

Naše trasa:
Dolný Harmanec - po žluté Kráľova studňa - po červené Križná - Ostredok - Chyžky -.po modré Chata pod Borišovom - po červené Ploská - po žluté sedlo Ploskej - po zelené Rakytov - Malá Smrekovica - nižné Šiprúnské sedlo - a stále po zelené Ružomberok.

Rubrika: 

Komentáře

ten vysílač, co je na Krížnej označený jako vojenský prostor, je veskutečnosti naváděcí věž pro letiště Tri duby ve Sliači u Zvolena. Na Kráľovej studni opravdu ta voda teče z té studánky odporně vypadající. často tam potkáte stádo krav nebo ovcí. Jenže Slovensko si sedí na zlatě a neví jak využít cestovní ruch. Osobně bych už na vašem místě, kdybych navštívil Dolný Harmanec, tak bych se svezl na Hramanec jaskyňa podívat se do jeskyně Izbica.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Kostra Hnáta na radnici
O jedné pověsti, díky níž prý město Havlíčkův Brod na Českomoravské vrchovině získalo jeden ze svých symbolů – lidskou...
Chrustenická šachta
Cesta do nitra starého dolu, kde jakoby v ozvěnách ještě doznívaly údery kladívek dávných horníků.
Na Plzeň do Amsterdamu
České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale...
Archeoskanzen Modrá
Při příjezdu do Velehradu od Starého Města si dobrý pozorovatel ihned všimne dřevěné palisády v těsné blízkosti silnice...