Moskyt

Ladakh přináší trochu odlišný zážitek než který od „typické“ Indie čekáte. Některé cestovatele očekávající barevnou, chaotickou, hlučnou, divokou Indii působící na všechny smysly, může Ladakh až zklamat. Pro mě - jako milovnici hor - předčila tato buddhistická oblast ležící na severu Indie všechna očekávání.

Leh

Moje cesta začíná příletem do Lehu. Už samotný let z hlavního města Dillí je zážitek. Letadlo totiž překonává himálajské vrcholky, které máte jak na dlani. Troufám si tvrdit, že tento přelet je jedním z nejkrásnějších, jaký v životě absolvujete.

Teď už k samotnému městu – Leh je střediskem oblasti Ladakh a také výchozím bodem k výpravám do hor a okolní přírody. Jedná se o město s rozlohou 45 km2 ležící v nadmořské výšce 3500 m. Právě kvůli nadmořské výšce a hrozbě vysokohorské nemoci se cestovatelům doporučuje být na pozoru a po příletu následující 2 dny nepodstupovat žádnou fyzickou námahu a odpočívat před výpravami do okolí. Podotýkám, že není čeho litovat. Samotný Leh poskytuje mnoho krásných míst k prozkoumání – nemyslím jen samotný královský palác tyčící se nad městem a od kterého se návštěvníkům otevírá nádherný pohled na celé město, ale i samotné uličky města, které mě zaujaly asi nejvíce. Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit, že na rozdíl od jiných částí Indie, tady jsem se jako samotná cestovatelka nemusela ničeho obávat a v klidu nasávat atmosféru města, fotografovat nebo posedávat v místních kavárnách nebo na terasách. V Lehu je totiž mnoho restaurací v centru umístěno na terase, ze které se vám naskýtá nádherný výhled do okolí i na královský palác. Leh působí neobyčejně přátelským kosmopolitním dojmem a přitom zde ani zdaleka nepanuje chaos, který znáte z dokumentů o Indii. Každopádně indičtí nadšenci nemusí být úplně zklamaní, jelikož i zde jako v ostatních částech Indie potkáte typické krávy a psi potulující se s naprostým klidem ulicemi nebo pospávající u cest. Z celého města vyzařuje buddhistická atmosféra, která je dokreslena všudypřítomnými modlitebními praporky, které vlají v ulicích i na téměř každém domě.

Leh nepředstavuje jen útočiště pro turisty před jejich výpravami, ale poskytuje i trvalý domov uprchlíkům z Tibetu, kteří zde mohou na rozdíl od Číny navázat na své tradice, a proto se ne nadarmo říká, že pokud chcete poznat pravou tibetskou kulturu, vyplatí se vyrazit právě sem.

Markha valley

Hlavním programem naší výpravy byla ovšem osmidenní túra údolím řeky Markhy. Poté, co se v Lehu setkávám s mojí skupinou, vyrážíme na cestu. Nutno podotknout, že na rozdíl od ostatních zahraničních turistů podnikajících stejnou trasu, si všechno vybavení neseme na vlastních bedrech, a to včetně jídla, které se nedá během cesty doplnit. Na cestě údolím totiž potkáváme malé vesničky (někdy čítající pár stanů postavených na louce uprostřed hor), které poskytují jen základní občerstvení. Pokud se na takovou zátěž necítíte, rozhodně doporučuji pronajmout si na začátku trasy nosiče s oslíky a koňmi, kteří vás pak celý trek budou doprovázet a vy si budete moci v klidu užívat krásnou přírodu okolo a plně se věnovat fotografování, což je s plnou zátěží na zádech značně komplikované. Navíc se od horských průvodců můžete dozvědět spoustu zajímavých informací o místním životě.

Trek začíná ve vesničce Spitok nedaleko Lehu. Ve Spitoku leží i stejnojmenný klášter, který jako mnoho dalších rozhodně stojí za důkladnou prohlídku. Místní kláštery totiž patří k základním dominantám Ladakhu a díky nim můžete lépe proniknout do místní bohaté kultury. Od kláštera se vydáváme už na samotný trek. První den treku vede celkem nezáživnou a úmornou vyasfaltovanou cestou až do první zastávky Zingchen, kde se nachází první tábořiště. Zde je myslím na místě přiblížit charakter místních kempů.
Kempy na naší trase vždy představují louku poblíž nějakého vodního zdroje – řeka nebo alespoň horský potok – kde si můžete rozložit stany a nabrat čistou vodu. Umývárny ani toalety zde rozhodně nečekejte. V případě „většího“ kempu se zde nachází stan nebo domek místních obyvatel, kteří vám rádi připraví jednoduché občerstvení (polévku nebo místní pokrm Dal bhat).

Po přenocování pokračuje cesta dál do nitra hor, podél řeky (často i přes - s nutností řeku přebrodit) a dostáváme se k úpatí 1. sedla Ganda La, které leží v nadmořské výšce 4870 m. Po překonání tohoto sedla pokračuje trek 2 dny už samotným údolím řeky Markhy. Zde nepřekonáváme žádné větší převýšení, zato cesta se zdá být v tyto dny nekonečná. Zčásti vyschlé koryto řeky se v průběhu cesty moc nemění, a proto představuje klášter ležící vysoko na skále podél naší trasy jako příjemné osvěžení. Po vystoupání zjistíme, že zde po celý rok žije jen jeden mladý mnich, který se stará o chod tohoto malého kláštera. Jeho klidný a vyrovnaný výraz, který měl při zpívání modliteb, i laskavý úsměv, se kterým odpovídal na mé dotazy, mi ještě dlouho zůstává zakotvený v mysli.

Jak jsem již zmiňovala, trek údolím Markhy představuje především nádherný zážitek z okolní vysokohorské přírody. Přírodní podmínky zde nejsou omezeny jen na drsné skalnaté prostředí. Právě naopak – podél řeky se rozprostírají zelené louky a políčka s pasoucím se dobytkem (typickým zvířetem je například yak). U kamenitých cest vás často překvapí i nádherný růžový keř nebo také perovskie (rostliny velmi podobné levanduli). Ráz krajiny zde dotváří i lidé. Přes zimu vytesávají různá poselství a modlitby do kamenů, které pak skládají podél cest a vytváří tím tzv. maní zdi. Tyto zdi je nutno podle pravidel buddhismu obcházet zleva - po směru hodinových ručiček.

Šestý den překonáváme druhé sedlo Kongmaru La ležící v nadmořské výšce 5130 m a postupně sestupujeme do civilizace. Překonání tohoto sedla bylo překvapivě jednodušší než u prvního, jelikož mnoho zásob z batohu už ubylo a navíc jsme byli již velmi dobře aklimatizovaní. Nicméně úbytek kyslíku před vrcholem člověk pocítil. Jeho spotřeba se (alespoň v mém případě) omezila jen na funkci svalů a všechny myšlenky z hlavy se vytratili a zbyla jen prázdná mysl soustředící se na zvládnutí výstupu. Tento krásný pocit vám mohou zprostředkovat snad jen hory nebo meditace.

Sedmý den už se nese v duchu pohodové cesty z údolí a poslední den treku se pak dostáváme ke klášteru Hemis, kde naše osmidenní výprava končí.

Kláštery

Na tomto místě bych ráda přiblížila místní kláštery. Mnohé z nich byly založeny již ve středověku a v severní Indii fungují dodnes – na rozdíl od mnoha nevyužitých českých klášterů, v indických je neustále živo. Jedná se o stavby různé velikosti, často umístěné vysoko v horách a obklopené krásnou krajinou. Klášterní komplexy jsou ale většinou velmi rozlehlé, až působí dojmem malé vesnice. Pro klášter jsou typické všudypřítomné modlitební praporky a mlýnky, které roznášejí modlitby do světa (praporky díky pohybu ve větru, s mlýnky se točí vždy ve směru hodinových ručiček).

V žádném klášteře nesmí chybět modlitební místnost, knihovna, svatyně, ale také místnosti pro mnichy, kuchyně a často i škola. V modlitební místnosti se každé ráno koná tzv. púdža. Při tomto obřadu se sejdou mniši z celého kláštera většinou v časnou ranní dobu a předčítají různé mantry a texty. Obřad je otevřený i návštěvníkům, kteří mohou tiše přisednout po straně místnosti. Předčítání manter všemi mnichy zní jako zpěv a vzhledem k tomu, že jako zahraniční návštěvníci nerozumíte ani slovo, nejlepší je jen zavřít oči a nechat se unášet malebným zvukem jejich modliteb.

Jak jsem již zmínila, při klášterech je často vybudována i škola pro mladé mnichy. Jedním z nich je například klášter Likir, který jsme navštívili v rámci výletů do okolí Lehu. K našemu překvapení se v místní škole dalo i přenocovat, čehož jsme rádi využili. Laskaví mniši nám poskytli útulný pokoj a po zbytek večera jsme fascinovaně pozorovali, s jakou trpělivostí cvičí malé mnichy v sebeovládání a dalších dovednostech.

Kláštery zde dokonce vznikají nově i v současnosti. Jeden byl otevřen samotným Dalajlámou v době našeho pobytu v Himalájích. Nová klášterní budova byla očividně postavena velmi narychlo, o čemž vypovídala již opadávající omítka z nové budovy.
Zajímavým zážitkem bylo také pozorovat obnovu kláštera Hemis. Vše září novotou a s dojmem „stáří“ si hlavu nelámou. To ale neznamená, že by si na restaurování nedali záležet. Řezbáři i malíři dekorací působí přímo v klášteře i za návštěvnického provozu, takže je můžete pozorovat při práci, což se nám v Čechách moc často nepoštěstí.

Na „vrchol světa“ na motorce

Poslední den strávený v Lehu jsme pojali trochu adrenalinově a vypůjčili si motorku. Plánovali jsme totiž vyjet po nejvýše položené silnici na světě (jak nápis na vrcholu hrdě tvrdí). V půjčovně se dá sehnat velmi slušná motorka a pozor si musíte dát jen na pár pravidel provozu v Indii. Tím prvním je jízda vlevo, na kterou se dá překvapivě rychle zvyknout. Další zvláštností je všudypřítomná značka klaksonu. Záhy jsme pochopili, k čemu zde slouží. Na úzkých horských silničkách se totiž v zatáčce dvě vozidla nemají šanci vyhnout, a proto je zde zvykem troubit před každou zatáčkou. Velkou zajímavostí jsou betonové značky u silnic, na kterých jsou napsána různá bezpečnostní pravidla, nicméně často velmi vtipnou formou. Při nekonečném cestování po pomalých ladackých silnicích, působí nápisy typu „After whisky driving risky“ nebo „Speed is a knife: that cuts life“ opravdu jako skvělé zpestření cesty a vždy se už těšíte na další.

Po nezapomenutelné projížďce do 5 600 m nad mořem pak jen sbalíme batohy a na noc se džípem vydáváme na téměř 24 hodinovou cestu přes hory směrem do Dillí zahrnující píchnuté pneumatiky uprostřed noci, riskující řidiče i 1 den v hippie městečku Manalí, kde v ulicích roste marihuana jako plevel. To je ale už jiný příběh…