Moskyt

Důl se nachází hned vedle silnice vedoucí směrem na Lipno. Tady v oploceném areálu parkujeme svá auta a míříme k pokladně. Jsme tu krátce před otevírací dobou, ale u pokladny už na nás čeká příjemná slečna s velkým blokem. Z prvního setkání je nám jasné, že prohlídka bude něčím zvláštní. Zapisuje si nás na připravený formulář a dává nám další instrukce. Teprve poté si kupujeme vstupenky a jsme nasměrováni do šatny číslo 3. K naší sedmičlenné skupině se přidávají ještě další čtyři návštěvníci a tak naše „Parta Hic“ má ideální počet, abychom si prohlídku náležitě užili.
Hned také fasujeme kombinézy, páni černé a dámy růžové. Dále ve skladu, který mi trochu připomínal sklad vojenský, dostáváme gumové holinky, speciální ponožky, přilbu a nezbytnou hornickou lampu. Vyzbrojeni tak, že opravdu vypadáme jako horníci začátečníci, nasedáme do důlního vláčku a míříme směrem do podzemí. Trochu stísněni absolvujeme cestu po kodrcavých kolejích do středu kopce. Přibližně po 1200 m hluk ustává a vláček zastavuje. Vystupujeme a náš dopravní prostředek mizí ve štole. Zůstáváme na křižovatce osamoceni a nad námi je 74 metrů skály. Doufáme, že naše průvodkyně ví, kudy vede cesta ven a tak ji následujeme do setmělé štoly.

Grafitový důl v Českém Krumlově byl založen v roce 1975 a je to tedy nejmladší důl v Česku. Ročně se tady vytěžilo asi 20 000 tun grafitové suroviny s obsahem grafitu 15-25 %, v nejkvalitnějších partiích to bylo až 45 %. Těžba se postupem času stávala nerentabilní a tak byla v roce 2003 ukončena. Tím skončila i více než 200 let stará tradice těžby grafitu v tomto regionu.

Po prvních krocích je nám jasné, proč máme na nohou gumáky. Pravé důlní blátíčko se střídá s kalužemi, sem tam je i pár metrů relativního sucha. Vyrazit sem v sandálech, nebo dokonce v lodičkách, by nebyl příjemný zážitek.

Díky tomu, že důl byl opuštěn teprve nedávno, je celé důlní dílo v zachovalém stavu a plno technického vybavení je stále funkční. To nám demonstruje i naše průvodkyně, když se dostáváme k větrným dveřím, které jsou osazeny velkým ventilátorem. Zapnutím správného vypínače se lopatky větráku roztáčí a začnou do štoly vhánět vzduch. Kombinézy na nás vlají a někteří si stoupnou přímo před větrák, kde už funí skoro jako při volném pádu. Po chvíli opět luskne vypínač a proud vzduchu ustává.

Pokračujeme dál až na místo, které demonstruje proces těžby. Vidíme tu různá vrtací kladiva, zbíječky, pily a další stroje. Všechna tato zařízení byla poháněna stlačeným vzduchem, který byl rozváděn pomocí trubek po celém dole. Nyní jsou sice bez vzduchu, ale to nám nebrání si nářadí osahat a vyzkoušet si, jaké to asi bylo, když tady horník trávil šestihodinovou pracovní dobu.

Po chvíli chůze se dostáváme na čelbu, která je navrtána množstvím malých děr. V každé takové díře je už vložena výbušnina s rozbuškou a čeká na odpálení. Tedy jen jako, my samozřejmě nebudeme odpalovat nic. To mohl provádět jen zkušený střelmistr se svým pomocníkem. Poté co se prostor uzavřel, aby se tam někdo nezatoulal, provedl střelmistr z bezpečného úkrytu odpal.
A jak to vypadalo v místě odpalu, když opadl prach, nám průvodkyně ukázala na dalším stanovišti. Odstřelená hornina se nabírala pomocí nakladačů do vozíků a odvážela pryč.

Pomalu se blížíme ke konci štoly, ale je tu ještě jedna zastávka. Dozvídáme se tu něco o geologie, ale hlavně tady vidíme pěkné ložisko grafitu. Všichni si na něj saháme a třeme grafit mezi prsty. Pěkně to klouže, vždyť grafit se používá i k mazání. Prý zamazat se v grafitovém dole grafitem přináší štěstí a tak si někteří z nás neumělými tahy zdobí i obličej.

Zkrášleni a zamazáni pokračujeme štolou k východu. V dáli je už vidět denní světlo, blížíme se ke konci naší pěší, asi 800 metrů dlouhé procházky.

Průvodkyně někde stiskne tlačítko a na semaforu, který právě míjíme, se rozsvěcí zelená. Pochopitelně na silnici, která vede těsně před ústím štoly, se pro auta rozsvítí červená. Takto chráněni překonáváme úzkou silničku a jako kdysi důlní vláček s vytěženým grafitem, vcházíme zpátky do areálu dolu.
Myslí tady na vše, protože naše poslední kroky vedou v myčce bot. Pomocí kartáče a tekoucí vody si omyjeme své zablácené boty a míříme do šatny, kde jsme odložili naše civilní nepotřebné svršky a boty.
A to je vlastně konec naší výpravy. Naplněni novými poznatky a zážitky míříme dál do města. Přece jen si nemůžeme nechat ujít místní zajímavosti, za kterými sem jezdí celý svět. Obávám se ale, že návštěva bezesporu krásných krumlovských památek zůstane jen jaksi ve stínu našeho podzemního dobrodružství.