Generál B.Z.A. Jerry Packard

Vydali jsme se do lesa skřípnutého mezi Berounkou a strakonickou dálnicí, abychom tu zavzpomínali na první trampy a především na zakladatele Brdské zimní armády Jerryho Packarda. To on byl na této zalesněné vrchovině hlavní hybnou silou pozoruhodného hnutí, které bylo, či možná ještě stále je českým unikátem. Byl to také člověk, na kterého se pro jeho povahu a skutky i více než šedesát let po jeho smrti stále s úctou vzpomíná.
Úmrtní list Jaroslava Krska
vzpomínka na Zlaté dno zničené 17.2.2014

Stromy na brdských Hřebenech se barví do podzimních odstínů, vadnou a zkroucené se snáší k zemi. Šustí pod podrážkami těžkých bot a my, ač je teprve říjen, nasloucháme listopadovým písním. Chladno a mlha se líně převaluje vlhkým potemnělým lesem, pomalu se chystajícím na příchod zimy. Vnikli jsme do liduprostých hvozdů Brdské vrchoviny a rychlým krokem míříme k jednomu konkrétnímu cíli. Pochodujeme z voznické zastávky k místu skrytému uprostřed Hřebenů, k legendárnímu trampskému kempu, zvanému Zlaté dno. Tady si chceme nerušeně v lesním tichu připomenout dřevní a zároveň asi i vrcholné období ojedinělého českého fenoménu – trampingu.

Kdysi dávno, prý již někdy kolem roku 1925 objevila parta přibližně šestnáctiletých kluků tenkrát ještě ve skutečné „divočině“ Brd malé údolíčko, které se jim zalíbilo a které se pak později stalo jejich útočištěm. Kemp Zlaté dno ještě nenesl své jméno, ale pás zalesněných kopců mezi Mníškem pod Brdy, Hostomicemi a Dobříší v těch dobách již pomalu ožíval příchodem lidí, kteří o víkendech opustili své městské byty, své kanceláře, školy, své každodenní unavující povinnosti, svou „civilní“ identitu. Přicházeli do míst, která před tím patřila jen lesní zvěři, dřevařům či uhlířům, aby zde našli jinde nemožnou míru svobody, romantiku života v přírodě a pravé kamarádství. Na Brdech, stejně jako krátce před tím v Povltaví, Posázaví a jinde se po skončení Světové války sdružují lidé, kteří si rozumí, a spojuje je podobná touha. V lesích a skalách společně přespávají, vaří si, sportují, zpívají osobité písničky a hlavně se volně toulají. Vznikají tábořiště, kempy, sruby a osady, rodí se originální, společností snad ve všech pozdějších dobách jen s velkým zapřením tolerované hnutí. Je to nový životní styl, nová filozofie a zdá se, že mnohé velice dráždí. Jakoby taková míra svobody a nekontrolovatelnosti už byla moc.

Hluboké brdské lesy jsou v těch dobách stále ještě plné chatrčí z kůry, které si tu postavili dřevaři a uhlíři, aby u svých milířů mohli přespávat a nemuseli se na noc vracet do dalekých vesnic. Šlo většinou o dlouhé, nízké přístřešky připomínající stan „áčko“, s ohništěm uprostřed a dírou v lomenici místo komína. Na noc se sem vedle sebe „napáskovalo“ až deset chlapů, aby se tu po celodenní dřině mohli v relativním suchu a teple trochu vyspat. Také po lesích zhusta roztroušené seníky, lákají ke spočinutí ve voňavém seně a tak není divu, že se právě Brdy staly pro víkendové tuláky, kteří si podle Londonových hoboes začali říkat trampové, zemí zaslíbenou.

Dnes jsou Brdy přeci jen o něco méně divočinou, nejsou už ani tak opuštěné, hlavně ne o víkendech, ale romantika časů, kdy tudy po lesních stezkách táhli sobotním odpolednem trampové ke svým kempům, je tu stále ještě patrná. Hlubokými krásnými lesy protékají průzračné potůčky, nejvyšší partie vrchoviny připomínají horské pralesy, a když vám do cesty náhle vstoupí obrovský divočák, jak se to poštěstilo nám, pocítíte to syrové tulácké puzení skoro na vlastní husí kůži. I nyní zde pak najdeme mnohá tábořiště, možná i nějaký ten srub či osadu a mnohé mohutné stromy jsou tak staré, že ještě pamatují nejednu trampskou legendu. Legendu, jakou byl zakladatel slavné Brdské zimní armády Jerry Packard.

Jerry Packard, občanským jménem Jaroslav Krsek se narodil 12.1.1909 v jugoslávském Mostaru. S touláním začal u skautů a pak již jako divoký tramp přibližně od roku 1925 postupně prošel všechny významné lokality začínajícího trampingu. S různými parťáky tábořil na Vltavě i Sázavě, v kempu zvaném U dvou bambiten ve Strnadech, či ve Svatojánských proudech. Již tehdy mezi prvními objevoval Brdy, které do těch dob ležely tak trochu stranou zájmu trampů. Na chvíli se pak Jerry usadil na sázavské osadě Dakota, ale dlouho tu nevydržel. Zdá se, že mu víc vyhovovalo nezávislé táboření, kdy mohl každou sobotu zakotvit vždy na jiném místě – tzv. ohníčkaření. Pendloval potom znovu po víkendech z jednoho tábořiště na druhé, všude ho pro jeho charisma znali, všude byl pro svou veselou povahu a inteligenci vítán. Několikrát ho spolu s Batexem, Wodkou či Joem Hubatkou dovedla jeho toulavá povaha až na Podkarpatskou Rus či do Karpat.

Další etapou Packardova trampského života bylo jeho působení ve známé partě „ohníčkářů“, kteří si podle svého šerifa Jacka Hobarta (Vladimír Střelec) říkali Hobart camp. Jerry dělal Jackovi zástupce a spolu s ostatními tuláky, kteří s Hobartem vandrovali, poznal většinu míst, jenž tehdy trampové osídlili. Hlavním útočištěm této party byl pak soubor táborů zvaný Hobart camp v Anglickém parku, Měsíčním a Zlatém údolí. O sobotách a nedělích ale hojně užívali i mnohá další tábořiště na Vltavě, Sázavě, Kocábě či Záhořanském potoce. Častým výchozím bodem a v neděli i jakýmsi shromaždištěm před návratem do města byla tehdy trampům včetně Hobartovy party a Jerryho Packarda Libřice u Davle. Především oblíbená hospoda pana Adlera poskytovala všem tehdejším tulákům a vodákům velmi intenzivně využívané zázemí.

Bob Hurikán o členech Hobart campu píše, že pro ně byla typická ueska se sekerou Marbles na zádech a velká žízeň, která je ponoukala vydatně slavit každou maličkost. Byli schopni prý uspořádat mimořádný potlach jen na oslavu toho, že si jeden z nich pořídil nové tkaničky do kanad. Bob píše i o potlachu, jehož náplní byla oslava zakoupení nové sekery jedním členem party. Náklady na potlach byly prý několikanásobně vyšší než cena inkriminované sekery, kterou navíc kdosi cizí v ranních hodinách zmoženým trampům zcizil. Hobartovi hoši pak museli na právě ukončenou oslavu navázat druhým potlachem, uspořádaným tentokrát ku příležitosti zapití žalu po ukradené sekeře. Nevím, jestli si Josef Peterka ve svých Dějinách trampingu trochu nepřidává, ale o kousek dál pochvalně uvádí, že Hobartova parta holdovala vydatně také sportu, především boxu (Hobart byl pověstný svým levým hákem) a plavání, v kterém vynikal právě Jerry Packard.

Po jednom dalším slavném potlachu, konajícím se na podzim roku 1928 na sázavské osadě Kalvík, došlo k významné události. Celé jádro Hobart campu se tehdy loučilo se svobodou před odchodem na vojnu, a když byli Jerryho kamarádi vzápětí opravdu odveleni sloužit vlasti, zůstal Packard téměř sám. To ale nebylo nic pro něj, zabafal z dýmky, podumal a v hlavě se mu zrodil velký nápad. Ten poté v listopadu téhož roku uzrál a byl zrealizován založením slavné Brdské zimní armády. Stalo se tak v noci nad Jezírkem (osada El Passo), kde se tenkrát sešla její zakládající šestka: Packard, Davy, Fox, Tuďar, Patachon a Svenny Krupička. Nejlepší z nejlepších a brzy se přidávali další. Velení armády se po vzoru generála Kellyho, táhnoucího v roce 1894 v čele nezaměstnaných na Washington, ujal generál Packard a vytáhl dobývat Hřebeny. Začalo zlaté období trampingu na Brdech. Klobouky jako kanadská jízdní policie, svetry Milton, kabáty „policajty a manchestrové kalhoty se staly stejnokrojem a všem brzy zřetelným poznávacím znamením B.Z.A.

Na Brdech vznikají nové kempy a tábořiště. Rodí se svébytná a v rámci nadevše ceněné svobody i organizovaná trampská komunita. O sobotních zimních večerech Brdská zimní armáda drancuje zásoby hostinců v Halounech (U zrzavého paviána), Hatích, Kytíně i Voznici, o nedělních ránech pak les voní dýmem z desítek ohníčků, ohřívajících snídani. Trampové kooperují s hostinskými, hajnými (v zimě pomáhají přikrmovat zvěř) a částečně i četníky, do jejichž rajonu tábořiště spadají. Na Nový rok Packardovi hoši pomáhají honcům nahánět lovnou zvěř a za to dostávají od sviňařského správce buřty, kořalku a pivo. Právě po jedné takové vydařené oslavě úspěšného honu, podpořené vydatnou konzumací výslužného, se pak Brdské zimní armádě začalo říkat nejprve Pivní skauti a posléze i Brdská pivní brigáda. Částečně právem, částečně nespravedlivě Packardově partě, čítající ve vrcholném období až 157 členů, toto jméno již zůstalo.

Brdská pivní brigáda měla ve znaku skautskou lilii překrytou půllitrem piva a písmeny B.P.B. Měla i svůj generální štáb, jemuž předsedal generál Packard a jehož přísedícími byli seržanti, mající na starosti vždy jeden pluk – jednu partu drsných brdských trampů. A drsňáci to opravdu byli. Tábořili a toulali se v lesích i v těch nejkrutějších mrazech, a když už to pod širákem opravdu nešlo, přespávali na holé podlaze v sále hostince. Na Brdech se zrodila tábořiště Camp pstruhů, Camp 100 piv či Velitelský pahorek. Na jaře roku 1929 založil Jerry Packard spolu s Dawem, Johnym, Svenny Krupičkou a Vencou Kuncem tábořiště Dice Camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Právě tam jsme teď stanuli. Slavný kemp leží ukrytý v údolíčku malého potoka a uvidíte ho, až když stanete přímo nad ním. Tomáš Chytrý v článku Cesta na Zlaté dno popisuje jeho hledání i jeho kouzlo. I my vnímáme pietní genius loci výjimečného místa, obcházíme kamennou mohylku a kmeny stromů pokryté četnými upomínkami na ty, co odešli. Je chladno, vlhko a docela tma. Okolní les za mlhou je tichý, jen potok obtékající staré tábořiště monotónně bublá. Teď je ta pravá chvíle alespoň symbolicky vrátit kempu něco, co tu chybělo dlouhé desítky let. Rozbalujeme vzácnou relikvii – původní Packardovu vlajku Zlatého dna a připevňujeme jí na kmen stromu nad dřevěný kříž s generálovým jménem. Zvláštní chvíle. Dolní cíp vlajky přepadá přes vypálené datum Packardova úmrtí a my si mezi čtyřmi statnými smrky uvědomujeme přesah myšlenek a činů s tímto místem spjatých osobností, nad jejich vlastní fyzickou existencí. Je smutné, že první brdští trampové již na Zlaté dno nikdy nepřijdou. Povzbuzující je naopak, že to, co tu po sobě zanechali, i dnes přežívá v mysli tolika lidí, kteří sem chodí generála brdských trampů a jeho kamarády uctít.

B.P.B. se pozvolna přesouvala po brdských Hřebenech ke Kytínu a Stříbrné Lhotě. Tady našla útočiště zejména u hostinského Tondy Macháčka, jehož pohostinnost byla pověstná. I pivní tácky prý pro Packardův generální štáb označil jmény jeho oficírů a rozmístil je pohotově podle zasedacího pořádku, když se armáda, oznamující svůj příchod salvou výstřelů, blížila. Trampové využívali ve Lhotě k noclehu například i stavení (U kanadské báby) dobrácké a družné staré babky Oktábcové, která je k sobě ochotně vzala pod střechu, když bylo venku nevlídno.

Packard však jak se zdá, nejvíce ze všeho miloval nocování pod širákem. Spolu s nejotrlejšími kumpány z B.P.B., kteří si začali říkat Brdští supové, nedbal na sníh ani mráz a pokud to jen trochu šlo, neopouštěl les ani v noci. Raději přespával na sněhu ve spacáku, než aby užíval tepla hostinců. Snad ležíc u ohně vychutnával dobrý tabáček, poslouchal, jak mrazem praští kmeny stromů, hleděl zasněně na hvězdnou oblohu a přemýšlel, kam zítra s kamarády potáhnou.

Byly to krásné a idylické časy zdá se tenkrát na Brdech. Všeho však do času. Brzo měla přijít doba, která mnohé změnila. Hospodářská krize ve 30. letech postihla i velkou část tuláků, kteří hledali svobodu a kamarádství ve všech těch kempech, tábořištích a osadách, v údolích řek, či v brdských lesích. Mnozí trampové přišli o zaměstnání, o prostředky i o střechu nad hlavou. Poznali, že i oni, drsní zálesáci, osadníci, vojáci či kovbojové jsou bohužel závislí na společnosti, od které každou sobotu utíkali. Právě Jerry Packard pak jako jeden z prvních začal mezi trampy organizovat pomoc pro takto postižené kamarády. Přišel i slavný Kubátův výnos z 25.4.1931, kterým zemský prezident zakazoval společné táboření mužů a žen. Vyprovokoval tím však pozoruhodnou a ojedinělou akci, kdy se 19. května 1931 sešlo na Vinohradech 10 000 lidí (!) při protestním shromáždění. Ani pak však politikové nepřestali usilovat o potlačení jim těžko pochopitelného hnutí a uvažovali dokonce o nařízení, které by trampům zakazovalo samotný vstup do lesů. Realizaci tohoto opatření připravovala veřejná lesní správa spolu se soukromými majiteli lesů až do roku 1933. Také tento útok Brdská zimní armáda, spolu s ostatními trampy nakonec dokázala úspěšně odrazit. Na jistou dobu se stáhla do jiného, odlehlejšího kouta Brd – k Hostomicům, kde při té příležitosti Brdští supové založili kempy Fish head či Pirátova hole. Pak ale z cizí země přišla temná síla, na kterou kamarádství, soudržnost a ústup do lesů už nestačil.

Řady trampů prořídly, do lesů už chodili jen ti skalní. Skončila sranda, šlo o život. Jaroslav Krsek se však ani nyní nechtěl nečině dívat, jak cizí okupanti ovládají jeho vlast a berou lidem jemu tak drahou svobodu. Ze své funkce v nakladatelství Sfinx, kde pracoval, se aktivně zapojil do odboje a pokoušel se nacistům komplikovat jejich záměry. Asi nejlépe o tom vypovídá prohlášení K. Schmiedbergera ze 17.12.1946

Prohlašuji tímto, že jsem ilegálně spolupracoval s Jaroslavem Krskem od r. 1939 až do jeho zatčení a mého zatčení v červenci r. 1942. Krsek J. byl zapojen do ilegální organizace KSČ, kde se zúčastnil zprvu drobné ilegální práce a od r.1941 byl spoluúčasten na vydávání ilegálního Rudého práva a Dělnických novin. Spolu s Josefem Kreslem pak spolupracoval na vydávání falešných dokladů. Velká část skupiny, jejímž posledním vedoucím byl Cyril Šumpera, byla v létě 1942 pozatýkána gestapem. Po dobu 7 měsíců jsem byl společně s Jar. Krskem vězněn v Praze, Pankrác, kde se jmenovaný vždy hrdině choval, jako Čech. Dne 28. ledna 1943 jsme byli převezeni do konc. tábora Osvěčim (Birgenau), kde jmenovaný 21.2.1943 zemřel, byv. utýrán nacisty. O jmenovaném vždy mohu mluvit jen jako o řádném Čechu a hrdinovi odbojového hnutí.

K. Schmiedberger, v Praze dne 17.12.1946

Ano generál Brdské zimní armády dobojoval svou poslední bitvu v koncentračním táboře. Když se ho gestapo vydalo zatknout, rozhodlo se na něj udělat zátah přímo v brdských lesích. Dopadlo ho tu spolu s jeho kamarádem a dlouholetým trampem Billy Brochesem (Ladislav Brožek) z Dickey clubu. Ten později zemřel snad kdesi v polských solných dolech. Jak nacisté ty dva zálesáky uprostřed divočiny hledali, jak je po jejich milovaných lesích naháněli? Co se tu toho dne opravdu odehrálo, kde a jak byl generál na svém posledním vandru dopaden? To už se bohužel nikdy nedovíme! Je jen trochu podivné, že gestapo se zatýkáním nepočkalo, až se trampové vrátí v neděli večer domů. Hřebeny osiřely, Brdská zimní armáda byla po zmizení svého velitele rozpuštěna.

Jerry Packard byl již delší dobu před svým zatčením ženatý a měl malou dceru. Z toho, co si poznamenal do svého zápisníku vyplývá, že tím nejdůležitějším pro něj v období okupace byla právě rodina.

Od pondělí 25.8.1941 začínám vésti cílevědomý život. Čeká mne tento podzim mnoho důležitých úkolů v kanceláři, kterých se musím čestně zhostit. Proto využiji každého okamžiku. Jak v kanceláři, tak i ve svém volném čase, kterého mám tak málo.

Mám hodnou ženu a hezkou dcerku. Budu pro ně pracovat, aby se měli dobře. Využiji všech příležitostí. Nebudu se rozptylovat neproduktivními věcmi. Důležité a správné je jen to, co mne přivede k cíli. Proto chutě vpřed na cestě vzhůru.

Pro každý den si napíši jedno heslo, které mi bude směrodatné.

24.8.1941 Jar. Krsek

Přesto obětoval všechno a ve své poslední bitvě se generál pustil již více méně bez své armády do nepřítele, nad kterým nemohl zvítězit. Snad si při rozhodování, zda riskovat vše, včetně vlastního života, zapsal do svého zápisníku, který zachycuje jeho neustálou snahu se zdokonalovat, právě tento záznam.

Býti spravedlivým mužem
Takový stojí vždy po boku pravdě s takovou pevností předsevzetí, že ani vášeň lidu, ani moc despotova nedokáže ho přimět, aby překročil hranice práva. Kdo jest tímto mustrem spravedlnosti? Spravedlnost má skutečně velmi málo přívrženců. Mnozí ji sice slaví, ne však v sobě samých. Jiní jdou až k onomu bodu, kdy hrozí přímé nebezpečí. Pak ji však falešně zapírají, politikové vysmívají, neboť ona nemá ohledu, srazí-li se nepřátelsky s přátelstvím, s mocí, nebo s vlastním zájmem: v tom vězí nebezpečí státi se odpadlíkem. Zde vydělují se s domnělým metafyzickým odůvodněním opatrní a prohnaní, už nekřížiti úmysly vyšších a neplésti se v cestu státním zájmům. Charakterní muž však pokládá každé přetvařování za zradu! Měří svoji cenu více dle neochvějné pevnosti, než dle své chytrosti. Vždy jest tam, kde jest pravda: Odpadne-li od některé strany, pak to není kolísání na jeho straně, nýbrž na její, neboť jistě se před tím odchýlila z cesty pravdy.

Oblíbeným heslem trampů Brdské zimní armády prý bylo krédo vyčtené na zdi v Mezinárodním klubu námořníků v Marseille: Zmítáni týmiž bouřemi, trpíce týmiž bídami, námořníci celého světa bratři jsou. Jaroslav Krsek na sklonku svého života zmítán válečnou bouří opravdu trpěl, nepříteli však nepovolil a své druhy z odboje nikdy nezradil. A jeho bratři trampové na něj, jak je v kempu Zlaté dno zřejmé, dodnes přes propast několika generací vzpomínají.

S nápadem udělat ze Zlatého dna jakési pietní místo, kde by se uctívala památka brdských trampů, kteří už odešli na věčný vandr, přišla zřejmě skupina lidí, hlásících se k odkazu Jacka Londona – Jack London club. Tato organizace, založená již 15.2.1933 v Odborovém domě v Praze, jejímž prvním předsedou byl zvolen tramp a vodák Ing. Antonín Fafejta, po válce pravidelně organizovala pietní ohně na Zlatém dně, u kterých se vzpomínalo hlavně na trampy, kteří přišli o život během 2. světové války. Tryzny a smutečky, jak se setkáním později říkalo, Jack London club organizoval až do 70. let 20. století, kdy štafetu převzali jiní. Díky nim se na Jerryho Packarda, Billiho Brochese a další na Zlatém dně vzpomíná dodnes.

Cesta přes Brdy nás již prosluněným lesem zavedla nejprve do útulné, příjemně vytopené hospůdky Na rovině, kde jsme si dali pivko a výbornou bramboračku. Potom jsme se krátce zastavili u Jezírka, kde byla slavná Brdská zimní armáda založena. Osada El Paso, která se tu na dně malého kamenolomu do dnešních dnů skrývá, vznikla již někdy kolem roku 1923. Tehdy sem prý zabloudili tři trampové z Westendu a zalíbilo se jim tu natolik, že si od majitele lomu, v kterém se až do léta 1921 těžilo, pronajali boudu na nářadí. Již o rok později si pak postavili vlastní chatku, přivedli další kamarády a osídlili tento brdský kout. Je to nádherné místo pro osadu, ale dlouho jsme se tu nezdržovali. Z komína jedné ze zde okolo jezírka stojících chat se kouřilo a tak jsme nechtěli rušit. Svůj pochod po stopách Jerryho Packarda jsme pak zakončili jen o pár stovek metrů dál, v jeho oblíbené hospodě u Zrzavého paviána v Halounech.

Sedíce u sklenice piva a obrovské klobásy s křenem, prohlíželi jsme si interiér hostince, který ještě jakoby nesl patinu meziválečného období. Bylo vlastně docela snadné představit si generála, jak s věčnou dýmkou v zubech sedí u dlouhého stolu v čele své armády a oslavuje další úspěšný zimní přechod Brd. Tady na podlaze v malovaném sále trampové často přes zimu přespávali, tady slavili, pili a jedli. Nebyli to tenkrát rozhodně žádní úzkoprsí slušňáci a vzorňáci. Rádi snili, rádi se bavili, zpívali a vymýšleli různé taškařice. Často hodně veselé, často i hodně drsné. Žili s vášní a touhou v srdci, nechtěli vyhasnout. Měli rádi přírodu, svoje Brdy a svobodný život, i když jim ho některým už moc nezbývalo. Tak tedy na Vás generále a všechna čest!

Pochodu se zúčastnili: Eva Zálešáková, Martin Skalický, Petr Zátko, Zdeněk Mikšík a Leoš Drahota

Za pomoc Moskyt děkuje paní Hřebačkové a panu Kubíčkovi

Další historické fotografie brdských trampů si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net

Dne 17. 2. 2014 byly lesní správou pokáceny smrky na Zlatém dně, některé pamětní placky a předměty pohozeny na kamennou mohylu, jiné zničeny. Původní kemp Zlaté dno tím po 85 letech přestal existovat.

Další články na podobné téma: 

Komentáře

Je mně 64 let, do Brd jezdím od dětských let (od roku 1957), pokácení smrků na Zlatém dně považuju za naprosto nepochopitelné barbarství, pro které neexistuje žádná výmluva. Je to grandiózní sviňárna , pevně doufám, že zhebnu dřív než to tady všelijaký "podnikatelé a developeři" poserou všechno. Teď je na řadě prostor Brd severně od Rožmitálu, to je pěkná perspektiva. Neměli bychom se spojit a dát těm "chytrejm" konečně přes držky, možná by to pomohlo i v jiných oblastech (korupce, vymahatelnost práva apod.).

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Svatojakubské osárium
Jedno z nejobsáhlejších druhotných úložišť lidských ostatků na světě se nachází pod brněnským Jakubským náměstím a...
Kostra Hnáta na radnici
O jedné pověsti, díky níž prý město Havlíčkův Brod na Českomoravské vrchovině získalo jeden ze svých symbolů – lidskou...
Bludičky a modré plamínky
Ve slovanské mytologii nejsou jednoznačně definovány a rovněž i vědecký zájem o tento problém byl značný. Podle...
Stará Kouřim
Výpravy po stopách hodně dávné minulosti často končí jen u představ, jak to tam nebo támhle kdysi dávno vypadalo, kde...