Dva kopce

Nápadný vrchol poblíž velkého města, na jeho vrchol ozdobený vysílačem s restaurací vede lanovka, jeho svahy slouží jako sjezdovky a na výšku může mít tak něco kolem jednoho kilometru. Když se zadaří, tak z něj parádní rozhled. Tyhle dva kopce si jsou v lecčem podobné, ale přesto se zásadně liší.

Ještěd

Tento kopec neodmyslitelně patří k městu, které se ho dotýká. Jeho silueta je notoricky známá, snad každý si vybaví onen skvost moderní architektury ve tvaru rotačního hyperboloidu, který obsadil jeho vrcholek. Svah obrácený k městu je využíván jako sjezdovka, dopravu zajišťují nějaké vleky a kabinová lanovka. Kopec sám je poměrně frekventovaným výletním místem samotných Liberečáků, zvláště po vpuštění osobních aut až nahoru jeho oblíbenost vzrostla. Naprostá většina výletníků však lanovkou/autem vyjede nahoru, dá si něco dobrého v restauraci a opět autem/lanovkou/pěšky sestoupí zpět do města. Turista náročnější, nezvyklý hromadnému posunu může tento kopec zdolat nikoli přímou ztečí, ale oklikou, která jej však přivede do pěkných a poměrně opuštěných partií. Jedna varianta vede z Horního Hanychova přes Pláně, kde dělají opravdu výtečnou bramboračku, dál po Ještědském hřebeni k samotnému vrcholu. Jsou zde místa s mimořádnými výhledy jak na město - pokud se zrovna neutápí v mlze, tak na vysílač. Hřeben mezi Pláněmi a Ještědem je v zimním období sice poněkud frekventovaný, ale většina přítomných se zdržuje poblíž vleků - na hřebeni se otáčí a mizí zpět do údolí. Od Vysílače můžeme dojít k sedlu "Výpřež" buď po silnici - budeme se o ni muset dělit s auty, nebo po značené pěšině. Za Výpřeží můžeme jít vlevo po červené k Dánským kamenům, Malému Ještědu, odkud se dá sejít do Noviny, nebo Křižan k vlaku, nebo pokračovat přes Lom kamkoli jinam.

My jsme zvolili druhou variantu, z vlaku vylézáme v Pilínkově. Vítá nás křupavě bílé nadělení a žlutá značka. Domky necháváme brzy za sebou a funíme lesem. Během krátké pauzy kolem nás projdou dvě srny. Stále stoupáme strmě vzhůru, poznávám pěšinu, po které jsme se kdysi řítili s oddílem na saních, bobech a podobných vehiklech z nedalekého Ještědu. Jízda to byla strašná, trvala skoro dvě hodiny, ale všichni jsme to přežili ve zdraví. Teď ovšem značně pomaleji funíme opačným směrem. To už ale opouštíme les a vsakujeme se do chaty Pláně. Dopřáváme si výtečnou bramboračku. Dále stoupáme po hřebenovce kolem nějakého vleku, odkud na malou chvíli spatříme Ještědský vrcholek i s oním architektonickým skvostem. Tento se vzápětí halí do mlhy a my můžeme nerušeně pokračovat. Nahoru už normálně smí jezdit auta a podle toho to tady vypadá. Lidí spousta, restaurace praská ve švech. Chroupáme svoje bagety na ochozu a za chvíli nám mrznou ruce, takže honem pryč. Pokračujeme přes sedlo Výpřež dále k severu, opět bez turistů, terén příjemně zvlněný. Českolipskou trať překračujeme na nějakém tunelu, posléze padáme do údolí Lužické Nisy. Tam se nabízí k návštěvě zřícenina Hamrštejna, vsazená mezi dva železniční viadukty. Na zastávce u hradu však vlaky nestaví. Musí se za ním do obce.

Kleť

Tento kopec je takovým Ještědovým antagonistou. I on se nachází u města, i na něm se tyčí vysílač, stojí tam restaurace, na vrchol vede lanovka, sjezdovka i úzká silnice. Kromě již zmíněných rekvizit se tam nalézá i světoznámá hvězdárna. Všechno je však mnohem komornější, ač kopec sám je o něco vyšší, než jeho severní kolega. Patrně to je dáno větší vzdáleností od obou měst. Budějce i Krumlov si přece jen svůj odstup uchovávají. Kromě nich se v blízkém okolí nachází klášter Zlatá Koruna a zřícenina hradu Dívčí kámen. Obě památky jsou dobře dostupné jak od mimořádně pomalého vlaku, tak po vodáky vyhledávané řece a obě stojí za návštěvu. Lanovka nahoru vede z obce Krásetín, naštěstí jen sedačková a navíc jezdí jen někdy. Turistické značky sem vedou jak z Krumlova, tak od Zlaté Koruny i Dívčího kamene. Možná by bylo příjemné si projít celou podkovu Blanského lesa, to se mi však dosud nepodařilo.

Návštěvu tohoto kopce jsem chtěl původně vkusně zakomponovat do jednoho sobotního odpoledne, leč okolnosti mě přinutily přesunout tuto procházku do nedělního rána, kopec byl v tu dobu naprosto opuštěný. Budík zakokrhal přesně o půl páté. Lehce nasycen a těžce přioděn vyrážím do mrazu. Místo mapy vybaven vlastnoručním náčrtkem situace opouštím bezpečí vlaku v Holubově. Obě ručičky vykazují vertikální polohu. Ač ještě ve vsi, ztrácím značku. Až mezi poli na mě doléhá ten zvláštní pocit. Mrzne až praští, nad hlavou se mihotají hvězdy. Noc dosud vládne kraji. Daleko vpředu trčí do tmy červená světýlka vysílače. Přicházím do Krásetína. Kromě kravek vystrkujících strakaté hlavy z prkenného kravína mrtvo. Jediné okno nesvítí. Jediný pes nezaštěká. Jediný člověk se neukáže. Jen pouliční lampy drží stráž nad spícím koncem světa. Potkávám svou zelenou značku. Sláva, tak vzhůru, je vážně zima. Asfalt se klikatí lesem, zatím ještě bukovým. Parkoviště pod lanovkou zeje prázdnotou. Je sedm. Opouštím asfalt a chvíli se kochám výhledem do kraje. V údolích se líně povalují šedavé chuchvalce mlhy, kolem nich se černají oblé siluety Blanského lesa. S jejich temnotou ostře kontrastují odstíny oranžové, jež se derou zpoza kopců. Pozvolna, nenásilně, ale neúprosně vyhánějí tmu z protějších vrcholků. Poslední hvězdy se snaží vzdorovat, ale marně. Mrazivé ticho. Je nový den! Ve skromném sněhovém poprašku lze rozeznat liščí stopy. Stoupám vzhůru, začíná být teplo. Konečně vidím kamennou věž. V tuto dobu pochopitelně zavřenou. Obracím se k vyhlídce. Rudý kotouč se dobývá ze zajetí noci. Najednou vůbec není zima. Na obzoru je možné zahlédnout podivně zubatou věc. Je to velké a do české krajiny to nejde zařadit. Aha, jmenuje se to tu Alpská vyhlídka. Mám štěstí. Viditelnost excelentní. Někde na jižním úbočí hory hledám ten správný potok, který mě dovede do lazecké rezervace. Všechny cesty vedou po vrstevnicích, nezbývá, než se prodírat křovím a hledat pěšinky. Potůček místy sympaticky meandruje, někde se probíjí pomezi balvany. Pramínek s dřevěným korytem a smaltovaným hrnkem. V parném létě velmi příjemná záležitost. Dnes ho ale neocením. Potok dále vede přes louku zahalenou v jinovatce zalitou sluncem. Z ohrady po mě pokukují dvě kobylky a několik ovcí, jinak je tu pusto. S majiteli, kteří opodál stěhují nějaké úly jsme rozebrali zaručeně nejlepší postupy pří výrobě medoviny a pak už se vzdaluji k vlaku.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Louka pod Malým Rozsutcem
Tak jsme letos už po páté vyrazili na Apaluchu. Tentokrát na Slovensko, kde jsme týden prozkoumávali Kysucké Beskydy a...
Vánoce v podmořském ráji
Sharm El Sheikh Vám nabízí jedno z nejkrásnějších a nejslavnějších míst pro potápění. Naleznete zde bělavé písečné...
Kašperk
Hrad Kašperk se nachází uprostřed krásných šumavských lesů nedaleko města Kašperské hory. Nechal ho v roce 1356...
PF 2015
Již 15 let se Vám – našim čtenářům, Moskyt snaží více či méně úspěšně nabízet zajímavé čtení, fotografie a filmy....