Moskyt

červenec 2004

Na Slovensko jsme se vypravili ve čtyřech. Původně jsme s sebou měli vézt i kola, ale z toho nakonec sešlo. Naše šikovná kamarádka našla ubytování za „zaváděcí ceny“ v nově otevřeném penzionu Baďo ve vesnici Stará Lesná nedaleko Popradu a už jsme mohli vyrazit.

Tam jsme jeli poněkud zdlouhavější cestou přes Vyškov a Olomouc. Nalákala nás totiž vidina dálnice, která podle mapy z roku 1998 měla začínat kousek za Slovenskými hranicemi a měla vést až skoro do Popradu. Na mapě sice bylo napsané, že tento úsek dálnice má být dokončen v r. 2002, a tak jsme si říkali že s dvouletým zpožděním to snad stihli… Omyl! Plánovaný úsek dálnice ještě vůbec není otevřen. Nevadí, mohli jsme alespoň pozorovat pěknou Slovenskou krajinu a překvapivé množství čápů, kteří tam sídlí snad na každém větším komíně.

Do Staré Lesné jsme dorazili k večeru a ubytovali se v opravdu hezkém penzionu, který je postaven tak trochu v „alpském“ stylu. Nezklamal nás ani slibovaný výhled z okna – opravdu jsme se dívali přímo na strmě čnící vrcholy Vysokých Tater. Jak strmé opravdu jsou, jsme se přesvědčili hned druhý den při naší první tatranské túře.

Autem jsme se dopravili až na Štrbské pleso a odtud už pěkně po svých na pleso Popradské. Příroda je tam opravdu kouzelná, sluníčko nám pěkně svítilo a idylický dojem jsme si nenechali zkazit ani davy ostatních turistů. Po necelých 2 hodinkách pochodu (s přestávkami na focení) jsme stále plni síly došli až k cíli tohoto dne.

Pleso je obklopeno několika do výše čnícími vrcholky a my jsme si všimli, že do jednoho ze sedel tam někde nahoře vede docela hezká cesta, po které se nahoru plazí celkem hodně turistů. „Proč to taky nezkusit? Sil máme dost a „nejsme tady na borůvkách“, řekli jsme si v té euforii a vydali se do kopce. Sluníčko stále pěkně hřálo a nám začínalo být docela vedro, ale chodníček se vinul stále vzhůru a tak jsme ťapali dál. Asi v půli kopce se na nás sneslo pár kapiček, ale „to bude jen nějaká malá přeháňka“, řekli jsme si a funěli dál. Mraky se začali pomalu stahovat a obloha tmavnout. To už jsme byli jen kousek pod vrcholem sedla tak jsme se rozhodli dojít až nahoru – máme přece nepromokavé bundy.

Ale ouha – bundy sice byly nepromokavé, ale na pořádný tatranský liják a kroupy to nestačilo. Promokli jsme doslova na kůži. Svižným krokem jsme proto sešli dolů k jezeru a snažili se převléknout do věcí, které jsme si nesli v batozích s sebou (ne, že by náhradní oblečení bylo nějak suché, ale oproti tomu co jsme měli na sobě…). Převlečeni do sušších věcí jsme vyrazili na cestu zpět a byli jsme opravdu rádi, když jsme se vrátili k autu těsně před dalším slejvákem.

Poučeni touto zkušeností jsme zašli do prvního obchodu se sportovními potřebami a nakoupili gumové nepromokavé pláštěnky, abychom byli připraveni na další túry. Asi vás teď napadne, že podle zákona schválnosti jsme od té doby už nezmokli, ale opak je pravdou. Jak jsme zjistili po pár dnech, počasí v Tatrách v letních měsících je nádherné každý den asi tak do druhé hodiny odpoledne. Pak se začnou stahovat husté mraky a během chvilky se strhne pěkný liják. Většinou trvá tak čtvrt až půl hodinky, ale na promoknutí to bohatě stačí.

Cílem našeho dalšího výletu byl Slovenský ráj. Měla to být oddechová procházka nádhernou krajinou. Krajina nádherná byla, ale o oddechové procházce se mluvit moc nedá.

Při vstupu do Slovenského ráje jsme se chvilku rozhodovali mezi žlutou a zelenou turistickou značkou. Nakonec jsme se rozhodli pro žlutou. Ta nás vedla korytem polovyschlého potoka. Chvílemi bylo hopsání po mokrých kamenech docela komické. Asi po hodině už to přestávalo bavit a měli jsme pocit, že jdeme obyčejným lesem v korytu obyčejného potoka. Slibované úchvatné skály jsme nikde neviděli. Stále jen les, potok, stromy a sem tam v listí zašustila myška. Ale najednou se před námi z ničeho nic otevřel úžasný výhled. Potok končil kolmou stěnou vysokou asi 30m. Nahoru vedl železný žebřík a my jsme si uvědomili (někteří trochu s hrůzou), že právě tudy bude pokračovat naše další cesta. Přiznám se, že i mě přeběhl mráz po zádech, když jsem z vrchních příček žebříku přelézala na horní okraj skály.

Všichni jsme šťastně vyšplhali nahoru a pokračovali dál proti proudu potoka. Tentokrát to bylo trochu náročnější. Šli jsme soutěskou po dřevěných žebřících, které byly položeny na skále nad potokem. Dřevo bylo na některých místech pěkně kluzké a tak jsme šli pomaloučku a opatrně. Další vysoký strmý železný žebřík nás čekal zhruba uprostřed stezky. A pak zas úsek kratších kluzkých dřevěných žebříků položených nad potůčkem a jednotlivými tůňkami. Zážitek to byl úžasný.

Po cestě zpět jsme ještě viděli stádo koní, pasoucích se na louce kousek od cesty – prostě idylka. Popravdě když jsme stádo viděli z dálky, mysleli jsem, že jsou to krávy, protože měli na krku kravské zvonce, které neustále zvonili. Až když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že se díváme na stádo koní. To nejlepší na konec – k večeři jsme si dali vynikající halušky paní Baďové a zalili je – jak jinak – vychlazenou „Plzínkou“ (domácí slovenské pivo bohužel v našem penzionu nečepovali :o( ).

Jak jsem již na začátku předeslala, původně jsme měli v plánu vézt s sebou kola a střídat pěší a cyklistické výlety. Aby byla spokojená i naše cyklisticky zaměřená polovina, rozhodli jsme se, že si kola alespoň půjčíme. Už když jsme šli do půjčovny, vystavené exempláře kol nás moc nenadchli. Ale řekli jsme, že „když už jsme tady, tak jdem do toho.“ Půjčili jsme si 4 kola a vyrazili. Po chvilce jsme zjistili, že ani jedno z půjčených kol nebrzdí oběma brzdami, ale ani to nás neodradilo. Cílem tohoto dne byla Belianská jaskyňa. Radost z pěkného dne nám trošku kazil fakt, že jedem celou cestu z kopce. Představa, že to, co tak pěkně sjíždíme, budeme zas muset šlapat nahoru, nás nijak nelákala, ale i tak jsme si sjezd užívali (alespoň někdo). Ale konečně jsme dojeli úplně dolu a za zatáčkou se objevila směrovka k parkovišti u již zmíněné jeskyně.

Dorazili jsme na místo a opravdu se zděsili. Parkoviště bylo doslova narvané zájezdovými autobusy, ze kterých se neustále hrnuly proudy řvoucích dětí. Podívali jsme se na sebe a bylo nám jasné, že tyhle jeskyně opravdu vidět nemusíme. Popojeli jsme kousek dál do klidné hospůdky a šli jsme na oběd. Mezi tím se ale venku začalo docela mračit a tak jsme oběd trochu urychlili a raději vyrazili na cestu zpět.

Nakonec to nebylo tak úplně hrozné a do konce jsme dojeli všichni. A dešti jsme tentokrát také ujeli i když zamračená obloha nás pronásledovala celou cestu. Vrátili jsme kola a šli si zlepšit náladu do cukrárny, kde měli opravdu výborné věci! Strategii: „Když mám chuť na sladké, tak si vybírám – Kinder Buenno!“ , jsme zavrhli jako naprostý nesmysl a vyzkoušeli několik ovocných a zmrzlinových pohárů a také nějaký ten dortík – mňam, mňam, mňam :o)

Největší zkouška fyzičky nás čekala při výstupu na Kriváň. Sbalili jsme pláštěnky, zásoby vody, pár kousků náhradního oblečení a něco k jídlu a vyrazili. V podstatě celá cesta k vrcholu byla do kopce ( jak jinak, když jsme lezli na vrchol :o). Během chvilky jsme byli všichni zpocení a netrpělivě jsme vyhlíželi, kde je ten kýžený vrchol. Několikrát už to vypadalo, že jsem skoro tam, ale nakonec se vždycky ukázalo, že za domnělým vrcholem pokračuje cesta dál nahoru. Až konečně se před námi objevil skutečný vrchol s křížem. Ale to už se zase hnala každodenní buřina. Rozhodli jsme se, že to risknem a půjdem dál. Asi se tak rozhodli i všichni ostatní, protože najednou zrychlili a snažili se jít nahoru co nejrychleji.

Poslední úsek byl ale po holé strmé skále a tak se šlo špatně. Pomalu začali padat první kapky deště a v dálce bylo slyšet hromy. Část lidí, kteří ještě před chvilkou mířili nahoru to začala vzdávat, ale dost jich ještě pokračovalo nahoru. Tak trochu začala davová hysterie. S Radkou jsme se rozhodli, že taky slezem dolů – představa, že půjdem zpět po kluzkých mokrých kamenech nás odradila od dalšího výstupu. Kluci ale lezli dál nahoru. Pršelo čím dál víc a my jsme zjistili, že kluci lezou nahoru s oběma batohy a všemi pláštěnkami. Naštěstí nahoře udělali jen tu nejnutnější fotodokumentaci a vydali se dolů za námi. Trochu jsme s Ráďou zmokli, ale kluci dorazili celkem brzy a tak jsme zbytek deště přečkali v pláštěnkách. Sestup dolů už byla celkem brnkačka. Vzduch byl do slova a do písmene nabitý elektřinou :o) Po návratu do penzionu jsme si dali saunu a pak ugrilovali steaky k večeři. Prostě „tatranská idylka“.

Tohle měl být původně tip na příjemně strávenou dovolenou s trochou pohybu. Bohužel po té, co se letos Tatrami přehnala vichřice a zkosila obrovské plochy lesů, je to spíš jen vzpomínka. Ale doufám, že se celou oblast zas brzy podaří dát do pořádku a zpřístupnit pro turisty. A my se na tato nádherná místa ještě někdy podíváme :o)