Moskyt

Oáza klidu a rozhovor v metru

Nejdřív ale musím absolvovat cestu metrem. Je naštěstí neděle a tak hustota provozu není tak šílená. Na perónu vedle mě postává mladší číňan, odhadem třicet a pořád pokukuje po mojí akreditaci. Nakonec se osměluje a anglicky se mě ptá: "Promiňte, vy jste novinář?"
"Ano, jsem", odpovídám.
"A odkud jste?"
"Z České republiky."
"Česká republika, to znám, to je socialistický stát, že jo?"
"No, bývalý socialistický stát" , zarážím se.
"Jasně, jasně, ale to jsme stejně přátelé, jak se vám tu líbí?"
"No to víte, všechno je perfektní, blablabla"
"A kolik už máte medailí?"
"No, máme dvě zlata a tři stříbra" , vypčoítávám hrdě, "ale tolik medailí jako vy nemáme."
"Pochopitelne, vždyť Česká republika není velká, kolik vás je?"
"No, deset milionů."
"Deset milionů???" Upřímně se rozesměje. "Vždyť to je jako vnitřní Peking…"
Usmívám se taky, no a co, ty vole, já za to můžu, že vás je tolik nebo co? Ale rozhovor plyne dál v přátelském duchu, z chlapíka vypadne ještě to, že učí angličtinu a že předtím dělal v televizi. Loučíme se a já vystupuju na náměstí Tien an men.
A tady mě čeká nemilé překvapení. Všechny východy na náměstí jsou uzavřeny, z metra se dostanete jenom na druhou stranu. Což znamená, že od Beihai parku mě nedělí jenom kilometr dlouhé náměstí ale taky šestiproudá silnice bez jediného přechodu. Takže jak blázen obíhám zakázaný koridor vedlejšími ulicemi, všude jsou mraky lidí, což je důsledek sobotního klidu, v metru nikdo a na památkách plno. Před parkem na mě už půl hodiny čeká kolega Kuba, aspoň telefonem ho informuju o drobnějším zádrhelu a v duchu přemýšlím, co donutilo bezpečnostní složky zavřít náměstí. Teroristický útok, demonstrace, disident s letáky…později se dovídám, že důvod byl prozaičtější - přípravy na start maratonu.
Když se konečně potkáváme s Kubou, dozvídám se, že turistická mapka byla poněkud zavádějící a že dobré dvě třetiny parku jsou veřejnosti zapovězeny a slouží jako oáza klidu místním komunistickým prominentům. Prakticky to znamená, že musíme dobrý kilometr a půl popojít.
Konečně se ocitáme u bran vytouženého parku, všude čínská výzdoba, brány a na ostrově v dáli září Bílá dagoba, super. Ale všude jsou mraky lidí, jakápak oáza klidu, normální turistická past, peklo. Tady může být klid tak v šest ráno. Ale je tu pěkně, prolézáme sály vyzdobené sochami buddhistických bohů a symbolů, nerozumím tomu sice, ale líbí se mi to. A líbí se mi taky Bílá dagoba, stavba podobající se obrovskému bílému zvonu, líbí se mi taky jezero a park, které dagobu obklopují, jen ty lidi… Ale jo, až pojede do Pekingu, určitě se tu stavte.