Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 5.

Bylo by to neslušné, navštívit poprvé Peking a nepodívat se na nejvyhlášenější památky. Učinil jsem tak i já a jako první jsem si vybral Chrám nebes, který, jak jsem zjistil, leží nedaleko našeho hotelu. Po patnácti minutách jsem dorazil k vysoké zdi z černých kamenů, našel vchod, zaplatil patnáct Juanů a ocitl se v jiném světě.

Za pamětihodnostmi

Chrám nebes je obklopen krásným parkem plným vzrostlých stromů, všude vládne klid a pohoda. Užívám si to. A ještě víc mě to začíná bavit, když přicházím ke kolonádě (jestli v Číně znají tenhle výraz), kde vládne naprosto fantastická atmosféra. Několik hloučků hraje go, jinde pár chlápků mastí karty, o několik metrů dál zpívá slečna doprovázená flétnistou, dál je tu několik skupinek tančících čínské tance a několik žen velice obratně čutá do opeřeného míčku místní obdobu našeho báčka. Cestou k chrámu jsem ještě objevil spícího muže a ženy tančící s šátky. A to už přede mnou stála brána dělící park od samotného chrámu. A další pokladna, vstup do chrámu si cení na dvacet Juanů, já ale neplatím nic. Pro pocit bezpečí jsem si v zahradách hodil na krk akreditaci a tu když viděla pokladní, vysvětlila mi, že olympijští hosté mají vstup zdarma. Proč ne, beru.

První moment, kdy se setkáte s čínskou architekturou je silný. Prostě jste nikdy nic takového na vlastní oči neviděli. Všechno je jiné, geometrie, vzory, význam. Koukám jak u vytržení, obdivuju celek, hledám detail. A zkouším porovnávat, ale prostě není s čím. Jediný rušivý element je spousta lidí kolem, ale myslím, že v létě na Karlově mostě to nebude lepší. A kromě toho i tady se v davu dají najít zajímavé momenty, třeba dvě dívky školou povinné, zuřivě malující chrám nebes na čtvrtku. Motám se tak kolem, fotím, pozoruju s jakou vášní se fotí domorodci a jsem rád, e si to tak všichni užíváme.

Ještě si užívám cestu zpět zahradou a potom hrrr zpátky do víru velkoměsta. Přes ulici od zahrad vidím budovu s čínskými věžičkami a velikým nápisem Pearl Market. To musím prozkoumat. Přebíhám silnici, vrážím dovnitř a ocitám se v obrovské tržnici nabité vším možným. Boty, oblečení, elektronika, šperky a všude spousta prodavačů a prodavaček, všichni řvou "Helóu sér, tejk a lůůk, perfekt gůůds" a natahují ke mně ruce tu s foťákem, tu s polobotkami. Kvalita zboží se příliš neliší od té, kterou dostanete u nás na podobných tržištích. A co se týká elektroniky – Číňani jsou proslulí tím, že dovedou okopírovat úplně všechno, sem tam ale některé věci nefungují.

Prodírám se ven, a abych si odpočinul, beru to domů zkratkou. A podruhé v jednom dni se ocitám v jiném světě. Odbočka mě zavedla do parádního hutongu, staré ošuntělé chudé a špinavé čtvrti, která ale rozhodně nepostrádá kouzlo. Špatně se to popisuje, ale najděte si fotky, pochopíte. Cestou domů si lámu hlavu nad tím, jak to ti místní plánovači mají vymyšlené. Všude lesk, slavnostní výzdoba a najednou tady vedle superturistické lokality až surrealistický obraz životní úrovně opravdového Číňana. Nějak mi to s tou úzkostlivostí, s jakou si chrání pozitivní image, nejde dohromady. Ale jsem rád, že jsem měl příležitost vidět aspoň malý vzorek opravdové Číny.

Když už jsem v tom, další den měním azimut a vyrážím na náměstí Nebeského klidu a do Zakázaného města. A jako dopravní prostředek s kolegy tentokrát volíme metro. No problem, metro je čisté, nové, lidé i personál slušní, jediné, co mě zaskočilo, byla bezpečnostní prověrka při vstupu do podzemí, všechny zavazadla musí projet rentgenem. A stejná procedura na nás čeká po výstupu z metra, tentokrát při vstupu na náměstí Nebeského klidu. Jak vám ho popsat? Je to obrovský plac, uprostřed stojí barák podobný našemu federálnímu shromáždění, to je památník předsedy Maa, jak mausoleu a jeho hlavní atrakci říkají. A kolem jsou nasázené další obrovitánské, na první pohled stranické budovy. Výjimku tvoří dvě velikánské čínské brány na severním a jižním konci náměstí. Tu severní aspoň zdobí maxiportrét předsedy Maa. Všude jsou spousty policajtů, vojáků – ti jsou vidět, a tajných fízlů, ti jsou cítit. Takže se radši posouváme na sever, k branám Zakázaného města, největšímu starověkému palácovému komplexu. Čím víc se blížíme, cesta houstne. Dočetl jsem se, že po nástupu komunismu novodobí plánovači tisíce chrámů a pamětihodností zbourali a my abychom teď sklízeli hořké plody jejich úsilí. Památek málo, lidí mraky, rovná se pěkná mela u další bezpečnostní kontroly. V duchu dumám, jak to bude vypadat, až nainstalují rentgeny na Karlův most a na Hradčany. Ale pohled na císařské chrámy taky stojí za to, i když dojem už není tak silný. Chrám nebes je jednak skutečně výjimečný a potom se mi zdá čínská architektura nakonec pořád stejná. Možná je to tím, že se na ni neumím dívat.

Po hodině prodírání se davem už nepochybuji, že jsem právě v nejrozsáhlejším palácovém komplexu, nedostali jsme se s prohlídkou ani do půlky, ale už nemáme sílu. Fotografujeme se u Síně abstinence, to je malebné a vydáváme se na cestu zpět mezi prostý lid.

A zase máme štěstí a narážíme na ukázku ze života prostého obyvatele metropole. Tentokrát v podzemí maxiobchoďáku, kam nás nasměrovala tabule s mnohoslibným nápisem Gourmet street. Ve skutečnosti je tu asi padesát pultů zpoza kterých na vás pokřikují čínsky prodavači chválící svoje pokrmy, nejspíš oprávněně. Vybere si tu úplně každý, i my. Volíme dvě různé čínské směsi a jako zákusek pár mas pečených na špejli. Cena lidská, chuť znamenitá. Mimochodem, kdybyste jeli do Číny, na příbor zapomeňte, nic jiného než hůlky se nenabízí. Dobrou chuť a hezkou zábavu…

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

S mjučkem pod vodou podruhé a naposledy
O tom, jak pokračovaly mé pokusy s fotografováním pod vodní hladinou a o tom, jak jednoho krásného letního dne neslavně...
Velikonoční vražda v Polné
Na konci 19. století byl v Polné na Českomoravské vysočině spáchán brutální, dodnes ne zcela vyjasněný zločin.
Kostnice v Sedlci
Kosti a kostičky z tisíců zemřelých tvoří unikátní výzdobu hřbitovní kaple v Sedlci u Kutné Hory.
Tajemná místa Šumavy
Některé věci nebo děje nám někdy připadají nepochopitelné... Když se mne letos na jaře zeptal spolupracovník jestli...