Deník psaný nikoli rozsypaným čajem - díl 2.

Ještě večer jsme udělali průzkum tištěných materiálů a map, abychom při hledání Českého domu nebloudili. Pomohlo nám, že hotel Chong wen men, kde bydlíme, leží relativně blízko náměstí Nebeského klidu, které najdete pochopitelně na každé mapě. A hotel Gloria plaza, v jehož třetím patře sídlí po dobu olympiády Český dům, je od nás vzdálen dvě stanice metrem, tedy asi dva kilometry.
Všechno jede, co kola má
Vpravo hotel Chong Wen Men, naše přechodné bydliště
Gloria Plaza hotel, sídlo Českého domu

České patro čínského hotelu

Rozmýšlíme se, jestli utratit deset Yuanů za taxi anebo se pustit do dobrodružství v podzemí a nakonec volíme třetí cestu - poznávací procházku. A hned na prvním přechodu přes šestiproudou silnici poznáváme místní specifika. Na silnici platí právo silnějšího, přičemž chvíli vyhrává ten, kdo má silnější nervy, chvíli ten, co má silnější plechy. Jiná zákonitost provozu na křižovatce se mi nepodařila vypozorovat. I jinak je pěší procházka prospěšná - poznáte aspoň něco ze života obyčejného číňana a za ty dva kilometry stačíte vypotit tak půllitr tekutin. Takže jsme se dostali k hotelu Gloria Plaza, cestou jsme viděli celkem spokojené obyvatele metropole, na silnicích jenom auta s lichými čísly na poslední pozici espézetky, a několik vzorků megalomanské architektury blízké všem opravdu velkým zemím.

Česká olympijská mise si vybrala dobře. Sportbar ve třetím patře je hezký prostorný a reprezentativní. Našemu televiznímu kotku pár drobností chybí, není to ale nic vážného. Musím se zmínit o jedné výhodě pro pobyt našince v Číně (a kdekoli jinde) - v Českém domě se čepuje Plzeň. A pro akreditované zadarmo. Pochválen buď autor tohohle nápadu. A když jsem u chválení, zlatou olympijskou medaili by měl dostat ten, kdo přišel na geniální myšlenku vykonat bezpečnostní prohlídku těch, kteří cestují do IBC ještě před nástupem do speciálního autobusu. Na vysvětlenou: na olympiádě pracují tisíce zástupců médií, kteří se sjíždějí do centrály označené IBC ze všech různých směrů a pořád. A protože před vstupem je každého třeba prohnat rámem a zrentgenovat mu zavazadla, udělá se vždycky před IBC fronta tak na půl hodiny. Tedy vytvářela se, v Pekingu jste vevnitř jedním šmahem. A můžete koukat, co je na světě rádií a televizí a jaké místo kdo zaujímá na pomyslném žebříčku. Jedno patro zabralo šest největších světových televizí, o druhé patro se popral zbytek světa…

Bereme techniku, kterou potřebujeme k započetí naší mise - vysílání studia z Českého domu a vydáváme se na cestu zpátky. Není nejkratší, skoro třičtvrtě hodiny, Peking není Beroun. A to jedeme speciálním olympijským pruhem, zatímco ostatní si vychutnávají odpolední dopravní špičku. V závěrečné fázi ještě autobus zahne do úzkých uliček a to je peklo. Místa není moc a protijedoucím řidičům se moc couvat nechce.

Den končíme návštěvou čínské restaurace. Vybrali jsme jednu v blízkosti hotelu, vypadala na solidní průměr. Pravda, malinko nás zaskočilo, že přímo naproti dveřím stojí vozík se špinavým nádobím, ale vědomi si nižší úrovně čínské hygieny se nelekáme a usedáme ke stolu. Servírka je u nás pochopitelně cobydup a nám padá kámen ze srdce, neb jídelní lístek je jak v čínštině tak v angličtině a ještě ilustrovaný. Přesto objednávka probíhá trochu krkolomně a madam postupně odmítá objednat úhoře v čínské omáčce, kachní jazýčky a kuřecí pařátky se slovy "for you no good…". Necháme si poradit a navrch si objednáváme polévku, ať víme, co je to Čína. Mimochodem, kdybyste sem někdy jeli, nenechte se zmást v nápojovém lístku položkou "draft beer" tedy točené pivo. Píšou to tady na každé flašce.

K jídlu pochopitelně přinášejí hůlky, po příboru se ani nezkoušíme ptát a pouštíme se do tuhého boje. Kuba Kolář je celkem v pohodě, my s Mírou Bosákem se trápíme, ale s trochou snahy se taky navečeříme. Polévky je neuvěřitelný kotel, asi tak pro školní zájezd, takže ji nezdvořile nedojíme. S žaludky plnými polévky, hlavního jídla a litru místní desítky necháváme za celou útratu na stole dvěstě yuanů i s dýškem. Připomínám, že yuan je asi dvě padesát a že náš hotel leží mezi americkou ambasádou a náměstím Nebeského klidu, čili takřka v centru.

Mám-li to shrnout, byl to příjemný den.

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

V Kerkonoších s Pepínem
Přejít Krkonoše od západu na východ… lákalo mě to! „Za tři dny to dám, nejsem béčko…“ povídal jsem před usnutím své...
Kamenné kupy u Noviny
Kdo a proč poskládal v lese nad Souší bloky jizerské žuly do podivných tvarů?
Tajná chodba
Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo...
Naše šibenice 3 - Cesta na smrt
3. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...