Moskyt

Jaký je vlastně Peking

A tak teď sedím a přemýšlím,co jsem vlastně za ty tři týdny viděl a jaký je z mého pohledu Peking. Nesetkal jsem se tu se zlými lidmi. A na rozdíl od Moskvy jsem se tu nesetkal se smutnými, upracovanými představiteli nižší a střední vrstvy. Čímž nechci říct, že se tu všichni mají dobře, ale všichni důstojně přijímají svoji životní roli. Z toho bysme se od nich měli poučit.

Moc často jsem neměl šanci vidět mrakodrapy vzdálené ode mne byť jen čtyřista metrů a dny, kdy bylo na ulici příjemně se daly spočítat na prstech jedné ruky. Podnebí v Pekingu je prostě pro našince stejně nepříjemné i po třech týdnech pobytu a už je celkem jedno, jestli je to zaviněno smogem nebo jenom vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu.

Viděl jsem třináctiproudé dopravní tepny přecpané tak, že průjezd křižovatkou s odbočením trval i patnáct minut, viděl jsem křižovatky plné taxíků, prý jich tu jezdí skoro sedmdesát tisíc a viděl jsem řízený chaos na křižovatkách, kde vlastně pořád jedou všichni a chodci se proplétají mezi auty. Na to všechno dohlíží vždy aspoň jeden policista a dva až čtyři pomocníci, kteří dopravu "řídí". Ale neviděl jsem za tři týdny jedinou bouračku, asi jim to funguje.

Viděl jsem luxusní obchodní domy nacpané zbožím světových firem a navštívil jsem i tržnice podobné těm našim "čínským". Rozdíly v cenách jsou pochopitelně obrovské, ale kupců je dostatek na obou pólech trhu. Viděl jsem taky tržnice plné místních kulinářských specialit včetně kuřecích pařátků a podobných delikates a tady jsem poprvé začal přemýšlet, jak je to v Číně s hygienou. Místa, kde se prodávají potraviny tu smrdí všechna podobně… Mimochodem, také na hotelu se setkáte s cedulkami, že vodovodní voda není pitná a že k čištění zubů máte použít tu v lahvičkách, které vám mění společně s ručníky.

Viděl jsem úžasné památky Zakázaným městem počínaje a Chrámem nebes konče a přiznávám, že místní kultura a její historický kontext na mě hluboce zapůsobily. A viděl jsem moderní Peking, což je architektonické eldorádo, kde si každý staví co chce, důležité je, aby to bylo dostatečně futuristické, maximalistické a úžasné. A na cestě mezi staletími jsem viděl hutongy, obydlí chudiny, špinavá a šedivá, často vzdálená jen několik desítek metrů od drahých obchodních domů nebo starobylých památek.

Naučil jsem se jíst hůlkami, navštívil jsem několik restaurací, žádnou z nich luxusní a ochutnal jsem pekingskou kachnu. Místní gastronomie mi, pochopitelně, vyhovovala.

Viděl jsem komplex olympijských staveb s desetitisíci dobrovolníků, kteří si hluboce vážili, že byli vybráni do olympijské rodiny, aby mohli šířit slávu svojí vlasti. A záviděl jsem desítkám milionů Číňanů hrdost na to, že mohli hostit olympijské hry. Ať jsem navštívil olympijská sportoviště přes den nebo večer, vždycky jsem mohl sledovat stovky domorodců fotících sami sebe navzájem na památku.

Prostě - žil jsem tři týdny v hlavním městě nejlidnatější země světa. A nelituji.