Naše šibenice 16 - Novodobé věšení

Závěrečná část seriálu o českých šibenicích. Závěrečná a bohužel asi i nejsmutnější. Pojednává totiž také o dobách, kdy popravování lidí nemuselo být a často ani nebylo trestem za spáchaný zločin, ale třeba jen aktem nenávisti či politicky motivovaného zastrašování. Paradoxně o to děsivější mělo většinou formu.

8. kapitola

NOVODOBÉ VĚŠENÍ

18. století přineslo změnu. Osvícenství a Josefínské reformy poznamenaly všechny oblasti života lidí u nás a dotkly se samozřejmě i výkonu a prosazování spravedlnosti.

Hrdelní řád Josefa I., vyhlášený roku 1707, zvýšil nároky na městské soudy, které často nebyly schopny nové požadavky plnit a postupně zanikaly. Další reorganizace v druhé půli 18. století pak způsobily, že z původních 383 soudů disponujících hrdelním právem jich v Čechách zůstalo pouze 19 a na Moravě 13. Hrdelní řád Marie Terezie a především Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně z roku 1787, vydaný Josefem II., pak znamenal skutečnou radikální, pokrokovou změnu v této oblasti. Nebylo v něm již místo pro torturu a trest již nebyl chápán jako pomsta, nýbrž také jako prostředek k převýchově. Povaha trestu pak byla přizpůsobena společenské nebezpečnosti spáchaného zločinu.

Trest smrti byl během 18. století stále častěji nahrazován prostřednictvím panovnické či vrchnostenské milosti trestem vězení, či nucených prací. V roce 1788 dokonce Josef II. trest smrti zrušil! V roce 1795 byl sice znovu obnoven, ale jen pro zločin velezrady a pokusu o ní.

Za těžké zločiny byl následně trest smrti oběšením nebo zastřelením (v období výjimečného stavu vyhlášeného podle stanného práva), znovu zahrnut do Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích v roce 1803.

K věšení se v těchto dobách zpravidla již nepoužívalo kamenných šibenic. Ke každé jednotlivé popravě byla speciálně postavena dřevěná trámová konstrukce, oběšený byl večer po exekuci ze šibenice sejmut a poblíž popraviště, či u hřbitova v rakvi pohřben. Postupně opouštěné šibeniční pahorky začala dobývat náletová vegetace a kámen z šibenic se mnohým hodil třeba na zpevnění cesty. Byl konec starých časů, byl konec viselců ve smyslu dlouhého visení, byl konec tradičnímu pojetí exekucí s jeho středověkými zvyklostmi.

Vývoj pomalu, leč nezadržitelně směřoval i k ukončení praktikování poprav jako veřejného zastrašujícího divadla. Poslední (nebo lépe řečeno poslední civilní) veřejná poprava se v Čechách konala v Plzni roku 1871, kdy byl katem Janem Pipergerem oběšen lupič a vrah Josef Janeček. Výkon trestu smrti se pak nadlouho přestěhoval na soudní či vězeňské dvory, kde již byl přístup veřejnosti regulován.

Exekuce byly v těch dobách vykonávány už jen zřídka – třeba jen jednou do roka a vždy se proto jednalo o velkou událost, jejíž příprava, průběh i všichni její hlavní účastníci byli bedlivě monitorováni dobovým tiskem.

I bulvární medializace popravy, jako jakési regionální senzace však mohla mít velmi smutné následky. Díky necitlivému zpracování popisu exekuce v tisku došlo i k takové nešťastné události, jaká se stala v roce 1927 u Frýdku-Místku, kdy se na pružné větvi nechtěně oběsil třináctiletý chlapec. Na místě u něj našli noviny s reportáží o olomoucké exekuci Martina Leciána, oběšeného katem Leopoldem Wohlschlägerem za loupeže a vraždy.

K podobné tragédii se po této veřejností pozorně sledované popravě schylovalo i v Náměšti u Olomouce. Tam si jiný, tentokrát pětiletý chlapec nasadil na krk oprátku a „jako Lecián“ se nechal kamarády vést na šibenici, kterou si před tím společně postavili přímo na náměstí. V tomto případě naštěstí stihli obyvatelé Náměště včas smrti dítěte zabránit.

Staré typy a konstrukce šibenic začalo na počátku 20. století postupně nahrazovat tzv. popravčí prkno.

To bylo sestrojené z asi 3,5 metrů dlouhé, bytelné dřevěné fošny, upevněné ve svislé poloze například zapuštěním do země. U horní hrany prkna byl upevněn hák a kladka. Odsouzenec byl spoután, kolem hrudníku opásán pevným popruhem a za něj provazem, provlečeným kladkou, vytažen k hornímu konci prkna. Tam mu byla na krk nasazena smyčka, zavěšená na hák. Dalším dlouhým provazem mohl být popravovaný spoután na kotnících. Když pak kat povolil lano provlečené kladkou, poklesl prudce odsouzenec a smyčka stahující se kolem jeho krku ho zbavila života. Aby bylo umírání rychlejší, mohli ještě katovi pomocníci táhnout vší silou přes spodní kladku za provaz upevněný na kotnících a zkrátit tak popravovanému utrpení.

Za samozřejmost se již tehdy většinou považovalo, že kat při exekuci vymkne věšenému atlas – poslední krční obratel, aby došlo k okamžitému zlomení vazu a odsouzenec zemřel téměř ihned.

Zdálo se, že věšení a šibenicím v té podobě, jak je známe z dávných rytin šibeničních vrchů, již u nás definitivně odzvonilo. Přesto se ale ty vývojově první, dávno překonané, staré kolenové šibenice, ještě jednou na naše území bohužel vrátily.

Stalo se tak za druhé světové války a do Kounicových kolejí v Brně je importovali okupanti přicházející ze země, odkud se k nám kdysi na počátku rozšířil i trest smrti. Nacisté zřídili v kolejích již na počátku války vězení a po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora i popraviště, kde byl vykonáván trest smrti zastřelením.

V roce 1941 pak nechali Němci na bývalém volejbalovém hřišti postavit tři kolenové šibenice, určené pro popravování příslušníků židovského národa a pachatelů hospodářských deliktů. Tyto šibenice měly zcela klasickou podobu, jen provaz se smyčkou byl na konci vodorovného břevna provlečen kladkou, pro usnadnění manipulace s popravovaným.

Exekuce v Kounicových kolejích byly veřejné, ale vstup byl možný, podobně jako v případě nějaké kulturní či sportovní akce, jen s platnou vstupenkou, prodávanou za tři marky. Za výjimečného stavu, vyhlášeného po atentátu na Heydricha, bylo v Kounicových kolejích popraveno 326 mužů a 69 žen.

Nacisté věšeli také v Praze. V proslulé pankrácké sekyrárně, vybudované roku 1943 v přízemí oddělení II/A vyšetřovací věznice německého soudu, fungovala nejen gilotina, ale i 8, slovy osm šibenic! Toto popraviště mělo tři místnosti.

V té první zasedala komise přijímající odsouzené a dohlížející na výkon trestu. Tato komise se zpravidla skládala z přednosty německé soudní věznice, funkcionáře NSDAP, státního návladního, lékaře a zapisovatele.

Druhá místnost sloužila k vlastnímu výkonu exekucí a bylo to vskutku děsivé místo. Jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, dodnes tu příchozímu běhá mráz po zádech a ptá se mimoděk při pohledu na původní smrtící nástroje, proč k něčemu takovému v naší historii vůbec došlo.

Kromě uprostřed stojící gilotiny tu bylo i podivné zařízení, využívané k věšení. Po traverze, upevněné pod stropem, se jak kroužky na záclonách posouvalo osm háků, sloužících k zavěšení krátkých oprátek. K nim se stoupalo po dřevěných dvoustupňových schůdcích. Jestliže kapacita starých kamenných šibenic byla většinou maximálně 7 viselců, zde mohlo oběšených vedle sebe na traverze viset dokonce ještě o jednoho více. Navíc je hrozné, že tato kapacita byla zřejmě často využívána. Podle mého názoru musela být tato „šibenice“, připomínající ze všeho nejvíce jatka, tou zcela nejpotupnější, s jakou se můžeme v našich dějinách setkat. Snad ještě více než samotná gilotina či osm háků na mě však kupodivu zapůsobilo původní porcelánové umyvadlo s dvěma bateriemi na omývání rukou kata a jeho pomocníků, či hadice připojená ke kohoutku ve zdi, určená k nahánění krve do odpadního kanálku.

Třetí místností nacistického pankráckého popraviště pak byla tzv. rakvárna. Tady se těla popravených ukládala do truhel z nehoblovaných prken, aby mohla být odvezena ke spálení do strašnického krematoria.

Jako kat v sekyrárně až do května roku 1945 působil původně skladník a pomocník mnichovského popravčího - Němec Alois Weiss. Jeho pomocníkem byl v Praze vlastní švagr Němec Otto Schweiger a Češi Jan Kříž, Antonín Nerad, a Robert Týfa. Dva posledně jmenovaní sami skončili po osvobození na oprátce. Na hácích se věšelo ve dnech, kdy zahálela gilotina a popravy vykonávali místo výše uvedeného popravčího příslušníci SS. Kolik lidí stihli nacisté za dva roky fungování sekyrárny oběsit se přesně neví, neboť tyto záznamy se nedochovaly. Podle zápisů samotného kata Aloise Weisse však víme, že pod nožem gilotiny vyhasl život 1075 obětí.

Již od roku 1871 vyhrazoval německý trestní zákoník smrt oběšením pouze pro domorodé obyvatelstvo v koloniích, zatímco Němci byli popravování zásadně stětím, či zastřelením (vojáci). V roce 1933 nechali nacisté vztyčit znovu šibenice i na území Německa, aby na nich mohly být potupně popravovány osoby, které se provinily proti německému národu, zatímco ostatní trestné činy byly nadále „odměňovány“ pouze stětím gilotinou, či sekyrou. Podobná pravidla byla podle všeho uplatňována i v pankrácké sekyrárně, kde provazem umírali především židé a zločinci „zvlášť nebezpeční pro německý národ“.

V září 1945 začal v Praze působit Mimořádný lidový soud. Obžalovanými, souzenými a odsouzenými byli tentokrát pro změnu nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti. První ortel tímto soudem vynesený umožnil předvést Pražanům výkon spravedlnosti, již opravdu naposledy, jako zcela veřejnou exekuci. Na pankráckém prostranství mezi justičním palácem, věznicí a dopravními podniky bylo postaveno pódiu se třemi šibenicemi, kde 6.9.1945 rukou kata skonal protektorátní náměstek pražského primátora Josef Pfitzner. Zejména kvůli některým neakceptovatelným reakcím přihlížejících Pražanů, však bylo od dalších veřejných poprav před dopravními podniky upuštěno a výkon rozsudků se napříště přesunul za vysoké vězeňské zdi.

Poprava říšského státního ministra Karla Hermana Franka se pak již konala 22.5.1946 na ženském vycházkovém dvoře pankrácké věznice, jako exekuce poloveřejná, kdy byl vstup regulován zvláštními vstupenkami. Tato poprava, vykonaná na původním (od roku 1926) pankráckém popravišti* prvním poválečným katem Františkem Nenáhlem, byla dokonce filmově zdokumentována. Poněkud pikantní, i když nevím, je-li toto slovo ve spojení s popravou to nejvhodnější, se pak jeví ta skutečnost, že poslední dva schůdky, po kterých se stoupalo z pódia popraviště k horní části prkna se smyčkou určenou pro Frankův krk, si kati vypůjčili od háků v sekyrárně, kde je k věšení využívali esesáci. Tyto schůdky byly nakonec do sekyrárny vráceny a můžeme je tu vidět dodnes, stejně tak jako všechno ostatní autentické vybavení těchto cel smrti.

V roce 1947 bylo staré popraviště na ženském vycházkovém dvoře zrušeno, aby mohla vzniknout dvě nová – za vězeňskou nemocnicí, na dvou k tomu vhodných, oddělených popravčích dvorcích.

Trest smrti zůstal zachován i v novém trestním zákoníku, vydaném v roce 1950. Popravy byly vykonávány v pražské pankrácké věznici, v Brně, či Uherském Hradišti a nebylo jich v polovině 20. století zrovna málo.

Na popravčím prkně končili svůj život především političtí vězni, odsouzení k trestu smrti v komunisty zmanipulovaných procesech, jako vlastizrádci a spojenci západních imperialistických diverzantů. Na rozdíl od dřívějších zvyklostí však mnozí odsouzení neumírali na prkně po zlomení vazu, ale až po dlouhém dušení, neboť byli za krk opravdu „jen“ pověšeni. Tehdy používané popravčí prkno mnohdy nevyužívalo horní kladku, ale jen spodní, přes kterou byl tažen provaz upevněný ke kotníkům. Popravovaný se pak pověsil na hák škrtidlem (ne oprátkou) nasazeným kolem krku a přes spodní kladku se tažením za nohy pomalu udusil.

Milada Horáková umírala rukou kata Vladimíra Trundy 27. června 1950 na jednom z popravčích dvorků pankrácké věznice za vězeňskou nemocnicí 14 minut! Prkno z dvorku číslo 2, kde byla Milada Horáková popravena, se kvůli stavebním úpravám nenašlo. Těsně pod povrchem terénu však byly nalezeny betonové základy popraviště na dvorku číslo 1, na kterém zemřel například Rudolf Slánský. V těchto základech bylo mohutnými dřevěnými klíny stále ještě sevřeno krátké torzo původního popravčího prkna. Spolu s klíny byl tento zbytek šibenice zakonzervován a dnes je součástí expozice Památníku Pankrác. Obě popraviště za vězeňskou nemocnicí byla podle všeho našimi nejvyužívanějšími šibenicemi. Vždyť oběšena tu byla většina z 234 popravených politických vězňů. Poslední z obětí komunistické zvůle Vladivoj Tomek, zemřel na oprátce 17.11.1960. Od této exekuce pak byl tento nejstarší a nejvyužívanější druh hrdelního trestu u nás uplatňován snad už opravdu jen na pachatelích nejtěžších kriminálních činů.

Poslední poprava se na území bývalého Československa konala 8. června 1989, kdy byl trest smrti v Bratislavě vykonán na Štefanu Svitkovi, kterého soud v roce 1987 odsoudil za brutální vraždu těhotné manželky a dvou dcer. Poslední člověk poslaný u nás soudem na smrt (v roce 1988) byl Vladimír Lulek. Byl i posledním ze 194 vrahů, kteří byli v Československu po válce k tomuto trestu odsouzeni a na nichž byla exekuce skutečně vykonána. Popraven byl za ubodání své ženy, jejích tří dětí a vlastní dcery. Tento čin spáchal jako čtyřiatřicetiletý v roce 1986 v Předměřicích nad Labem. Zemřel rukou kata 2. února 1989, brzo ráno v podzemí pankrácké věznice.

Tam se od roku 1954 nacházela popravčí místnost, vybavená jednoduchou smyčkou, zavěšenou na krátké železné trubce zapuštěné ve zdi. V přilehlé místnosti sedávala u stolku komise, dohlížející nad výkonem trestu, složená z náčelníka věznice, lékaře, prokurátora a soudce. Tady se odsouzenci znovu četl rozsudek a jeho zdůvodnění, vězeň byl informován, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Odsouzený si po nasazení oprátky stoupl na kovový poklop, který kat po smluveném signálu ve vedlejší místnosti zatáhnutím za páku otevřel. Pádem do propadliště o velikosti přibližně 80 x 80 x 80 cm a vhodným umístěním smyčky na krku, mohlo dojít ke zlomení vazu, ale nemuselo. Malá hloubka propadla to nezaručovala. Podle svědectví přímých účastníků exekucí v pankrácké popravčí cele umírali ti, kteří neměli to štěstí, v agónii i patnáct minut. Bylo to od roku 1955 naše jediné a poslední popraviště.

A kdo odsouzené v druhé polovině 20. století popravoval? Katem a jeho pomocníky směli být od roku 1954 jen zaměstnanci ministerstva vnitra. Do této funkce byli dosazováni většinou dozorci pankrácké věznice, později pak, když bylo roku 1968 vězeňství převedeno pod ministerstvo spravedlnosti, byl kat vybírán ze zájemců mezi příslušníky Sboru nápravné výchovy. Jméno kata a jeho pomocníků znal pouze předseda Nejvyššího soudu a náčelník Nápravně výchovného ústavu.

Trest smrti byl u nás definitivně zrušen v roce 1990. Byl konec šibenicím, katům a jejich starému, tolik rozporuplnému řemeslu.

Fotografie použité v této kapitole pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.

SLOVO ZÁVĚREM

Naše poslední české šibenice pomalu mizí. Pár se jich snad zachová ve formě nepůvodních zrekonstruovaných turistických cílů, ty ostatní chátrají a rozpadají se zapomenuté ve stínu vzrostlých stromů. Mění se v hromádku kamení, písku a prachu nad neoznačeným hromadným hrobem popravených. A asi je to tak nakonec dobře. Lesy na stovkách šibeničních vrchů dnes halí místa, kde lidé, ať už vinní či nevinní velmi trpěli a umírali. Místa, která byla symbolem drsné a mnohdy nespravedlivé spravedlnosti. Doba, z které tyto šibenice pocházely minula, není již trestu smrti, všichni viselci spočinuli ve vlhké lesní půdě. Do zapomnění odešli konšelé, rychtář i kat. Posledními otisky těchto exekucí je jen něco málo zápisů ve starých knihách a pár na kopci k sobě poskládaných kamenů.

Pokusil jsem se z těchto zbylých stop vyčíst něco, co by mi pomohlo pochopit, jak se tehdy soudilo, jak se katům popravovalo, jak se odsouzencům na šibenici umíralo a jak se na to davu dívalo. Chtěl jsem alespoň z dálky nahlédnout do ne tak úplně vzdálené doby, kdy však stačilo vyjít z domu a člověk mohl vidět jiného člověka, visícího třeba už několik let za krk na trámu. Pokusil jsem se pochopit něco dnes zdánlivě nepochopitelného a snad se mi to i nakonec částečně podařilo. Něco jsem pochopil a mnoho jsem se dozvěděl. A jestli jsem na některém šibeničním vrchu narazil na něco divného, na něco z toho, co se o těch místech po večerech nad svíčkou vyprávělo?

Mandragoru jsem pod šibenicí nikde růst neviděl. Duchové popravených se mi nakonec také vyhnuli. Zůstávají-li však někde opravdu jakési otisky negativní energie, uvolněné při náhlém, násilném či nepřirozeném skonu člověka, s jehož tělem se navíc i po smrti zacházelo velmi nedůstojně, pak by právě šibeniční vrchy musely být takovouto energií přímo nasáklé až přesycené. Ale kdo ví?! Mě přišlo divné a hlavně k vzteku jen to, že až na jednu výjimku pokaždé, když jsem se k některé z šibenic vypravil – začalo pršet. Často jsem pak dlouho poblíž kamenných zbytků popraviště čekal schovaný pod deštníkem a pod beznadějně nacucanými černými mraky, abych si mohl ve chvilce, kdy déšť trochu povolí, rychle šibeničku přeměřit, pozorně prohlédnout a vyfotit.

Bývalá popraviště, šibenice a šibeniční vrchy nejsou zrovna nejveselejším místem pro návštěvu. Zarostlé vrcholy kopců, kde pod nohama tušíte bezprizorní lidské kosti, mohou posloužit spíše k osobnímu tichému zamyšlení, než k veselému rodinnému výletu. Dříve se tu snad k jakémusi falešnému opojnému veselí sice scházeli kejklíři a umělci, točilo se tu pivo a nabízely prostitutky. Šlo možná ale jen o pošetilou romantickou snahu vysmát se smrti a ukázat, že se jí my lidé nebojíme. Ti co tak tenkrát činili však nepřesvědčili ani jí, ani sebe a dnes už to vědí.

Myslím si ale, že i v těch dobách lidem odcházejícím z šibeničáku táhly hlavou trochu hlubší myšlenky, než když předtím na kopec přicházeli. Je asi užitečné občas pomyslet i na věci neveselé. A tak se přimlouvám - navštivte si každý nějaký svůj šibeniční vrch, nějakou tu šibeničku. O krk vám tu již nepůjde, o život nepřijdete, třeba si ale odtud naopak něco inspirujícího odnesete.

* Kat Josef Vašák, který nahradil ve funkci Leopolda Wohlschlägera, vykonal na tomto starém pankráckém popravišti v letech 1930 – 1938 celkem 5 poprav odsouzených vrahů. Neví se, zda-li toto popraviště v rohu vycházkového dvora využívali v prvních letech okupace také nacisté.

Prameny:

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. - Haid, Ch. - Katzgraber, F. - Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 - 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek - Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury - Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan' w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki - Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

Poděkování:

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Další články na podobné téma: 

Komentáře

Nesmysl, lékař konstatoval smrt Dr. Horákové po 5 minutách. Při tomhle typu popravy odsouzenec nijak netrpí, téměř ihned ztrácí vědomí.

Při popravě oběšením jsou reakce lidského těla na stahující se smyčku kolem krku závislé na síle svalstva, hmotnosti popravovaného, či například na druhu provazu. Pokud ale při exekuci nedojde ke zlomení vazu či druhotném (urychlujícím) zásahu kata, umírá většinou odsouzenec ve velkých mukách a při vědomí na pomalé udušení poměrně dlouho. Ze zahraničí jsou z doby zcela nedávné známy případy, kdy se odsouzený zmítal v bolestech na provaze i půl hodiny. U Milady Horákové, lékař konstatoval smrt až 14 minut po vlastním výkonu kata. Mimochodem ani Vašich 5 minut mi v tomto případě nepřijde zrovna jako krátká doba! Leoš Drahota

Vážený pane Drahoto, děkuji. Na seriál jsem narazil naprostou náhodou, když jsem hledal definici šibenice "prkno". Čtivý tón mě nadchnul, a už se těším, až si jej přečtu od začátku!

Co se týče doby od provedení popravy do doktorova konstantování smrti, mám poci, že se často směšují dvě věci. Zaprvé - co to znamenalo, že lékař prohlásil, že nastala smrt a za druhé - jak dlouho odsouzenec trpěl. Co se týče té první otázky - tak doktor prostě vytáhl stetoskop a až nic neslyšel, tak to zapsal jako dobu úmrtí. (Přičemž tím stetoskopem asi neposlouchal furt, ale tak + - to můžeme brát tak, že ta doba zaznamenaná v protokolu odpovídá době, kdy přestalo tlouct srdce.) Co se ale týče té druh otázky, tak to nikdo neví. Záleželo to na obratnosti kata a jeho pomocníků (jak usilovně tahali za ten spodní provaz atd), ale bylo to nejspíš od kratičké, třeba několikasekundové, bolesti po asi tři minuty (což subjektivně muselo být nekonečné). Ale každopádně jen na základě nějakého protokolu nemůžeme s jistotou říct, o který případ šlo. U toho Franka, kde je to nafilmováno, se nezdá, že by nějak trpěl, u Tisa, pokud si vzpomínám dobře, svědek popisoval, že chvíli chroptěl a kat Wohlschläger, tuším, říkal, že žádný z jeho odsouzenců netrpěl déle než minutu. Jak to bylo s politickými popravenými v 50. letech, těžko říct, ale myslím, že představa, že chroptěli a v agónii se zmítali 10 až 15 minut, jak se někdy ty záznamy o popravách vykladájí, je mylná. Protože kdybychom udělali trochu morbidní pokus - vzali 2 skupiny odsouzenců, jedny věšeli s lámáním vazu a druhé jen zavěšovali do smyčky a přitom bychom měřili časy, kdy jim přestane tlouct srdce, tak bychom v obou případech naměřili nejčastěji nejspíš něco mezi 10 a 15 minutami. Takže to, jak dlouho kdo trpěl, by se dalo odhadova, kdybyste tam byl a viděl to; podle těch protokolů, moc nevím. Já mám spíš takový dojem, že pan doktor prostě napsal nějakou jednotnou diagnózu (strangulatio, udušení z oběšení, atd), počkal, až se oběšenec chvíli neškubal, pak vytáhl stetoskop a zapsal čas smrti. Nic víc by se podle mého v těch protokolech hledat nemělo. ;-)

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den, máte pravdu v tom, že záznam v protokolu nemusí být úplně vypovídající. V případě Milady Horákové doslova praví: "JUDr. Milada Horáková, předána mistru popravčímu v 5:32 hod. Mistr popravčí hlásí výkon trestu o 5:35 hod. Soudní lékař konstatuje smrt o 5:43 hod." Tedy nějakých 8, možná 9 minut od ukončení samotného úkonu, během kterých měla Milada Horáková zemřít. Podle nedávných zjištění historiků, nebo třeba PhDr. Aleše Kýra z Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR, který poslední chvíle života této ženy podrobně zmapoval, však skutečně umírala velmi mučivou smrtí téměř čtvrt hodiny (podobné případy jsou dobře známy a zaznamenány v zahraničí a to z doby velmi nedávné)! Zřejmě i záznam v protokolu se dal v těch dobách trochu "pokřivit". Nutno také dodat, že byla podle všeho udušena škrtidlem a ne oběšena smyčkou. Komunisté se v tomhle směru chovali krutěji, než všechny režimy před nimi. Při popravě Milady Horákové doktor přistupoval k jejímu visícímu tělu několikrát v pravidelných intervalech a zjišťoval stav životních funkcí, dokud nenastal z jeho pohledu konec. A máte pravdu, nebyl jsem u toho (naštěstí), a tak mi teď nezbývá, než důvěřovat posledním zjištěním odborníků. Nemám zatím důvod o nich pochybovat. Děkuji za věcný komentář a mějte se pěkně.

Leoš Drahota bM

Ano, já také vím o těch nedávných nálezech historiků, jmenovitě dr. Kýra. Problém je v tom, že jediné argumenty, které pro toto tvrzení uvádějí (pokud nějaká uvádějí, někdy je psáno či řečeno jen: "podle zjistění historiků..." apod.) jsou tyto:
1. Lékař napsal jako příčnu smrti: "udušení z oběšení" (někdy také: "strangulatio"), takže se ten člověk dusil - tady je ale možné, že to prostě byla jen jednotná formulka, kterou ten doktor použil, jakmile neslyšel tep a že nijak blíž tu mrtvolu nezkoumal, jestli se ten člověk opravdu chvíli dusil, nebo byl hnedky v bezvědomí a nebo jestli mu kat vymknul nějaký ten obratel
2. Konstrukce šibenice byla taková, že neumožňovala dostatečně dlouhý pád, který by zaručil zlomení obratlů, takže se ten člověk jen pomalu a bolestivě dusil - to s tím pádem je pravda, ovšem dochované záznamy dřívějších poprav ukazují, že odsouzenci netrpěli vůbec nebo jen krátce a pokud vím, tak nikdo neposkytl žádný důkaz o tom, že v 50. letech to najednou bylo jinak. Možná mohli být někteří popravčí hůře vycvičení, nešikovní, opilí - to je ale zase otázka jednotlivých případů, nic obecného.
3. Doba od provedení popravy do prohlášení smrti - to vysvětluji výše, že z toho se rozhodně nedá vyvodit, kolik času byl ten člověk při vědomí. Pokud to ale vezmeme tak, že ho tam ten kat jen zavěsil a jinak už nic nedělal ani on ani pomocníci, tak by se jednalo o oběšení s krátkým nebo žádným pádem a tam bezvědomí nastává buď téměř okamžitě (když dojde ke zmáčknutí správných tepen) nebo maximálně do tří minut (i když to pro toho dušeného musí subjektivně být jako tři století). Cukat se ten člověk může mnohem déle, i když už je v bezvědomí, to jsou nějké reakce svalů a nervů, ale při vědomí by neměl být déle než ty tři minuty, typicky se udává myslím minuta - a taháním za nohy - na to měli pomocníci ten dolní provaz - se to bezvědomí urychluje.
4. Přímo u případu Horákové se někdy uvádí svědectví, podle kterého bývalý politický vězeň tvrdil, že mu jedná politická vězenkyně říkala, že přes okno (které se na popravy zabedňovalo) slyšela, jak nějaký ženský hlas říká katovi: "aby tu svini nechal udusit." - těžko říct, jak moc se na tomhle dá stavět
Takže jak říkám, já nevím o žádném jiném důkazu a dokud páni historikové nějaký nepodají, tak jejich slova budu poslouchat sice pozorně a s úctou, ale také s určitou skepsí, protože i historik je jen člověk a může se mýlit, být zaujatý apod. Co se týče přímo dr. Kýra, tak o tom škrtidle to říkal on a já přesně nevím, jak to myslel, protože podle mého názoru je oprátka druhem škrtidla, tedy ten výrok chápu jako něco obdobného tomuhle: "Nepřijel tam dopravním prostředkem, přijel tam autem" - tzn. uniká mi smysl. Možná pracuje s nějakou jinou definicí škrtidla a oprátky, fakt nevím. A to s tou téměř čtvrt hodinou vyjádřil (pokud vím) nějak takhle: "Od zahájení popravy do prohlášení smrti uplynulo téměř čtvrt hodiny." To je pravda - začalo se něco půl, prohlásila se smrt něco před tři čtvrtě. Ovšem pan dr. před tím ještě dává poznámku o bolestivosti a pomalosti škrcení, to s tou oprátkou a škrtidlem a to celé dohromady svádí nepozorného čtenáře či posluchače k představě, že se dr. Horáková v bolestech svíjela celou tu uvedenou dobu, přičemž zapomíná na fakt, že zahájení popravy znamenalo vytahování odsouzence na šibenici, nasazování oprátky + to že ten člověk nebyl celou dobu při vědomí.
Tedy suma sumárum podle mě není žádný důkaz o tom, že političtí popravovaní v 50. letech obecně umírali bolestivěji než jiní popravovaní na stejném typu šibenice. Fakt, že ty procesy byly zmanipulované, přiznání vymlácená a naučená a rozsudky diktované politiky a ne zákony, je hrozný sám o sobě a není potřeba se ho snažit udělat ještě strašlivějším spekulováním o možných krutostech. Přesně na tohle totiž dojeli komunisté - napřed na to lidé možná skočili, ale až si uvědomili, že něco byly smyšlenky, polopravdy a nepravdy, tak už nevěřili ani tomu málu pravdy, co tam bylo třeba také. Proto se mi tohle vykládání o čtvrthodinovém dušení bez důkazů nelíbí, protože mám obavy, že až si lidé uvědomí nedostatek těch důkazů a začnou si klást ty otázky co já, tak by mohli snadno přestat věřit i tomu, co je pravda - tedy hrůze samotné té podstaty rozsudků - a to je vždycky cesta k tomu, aby se něco podobného mohlo opakovat.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Já jsem rozdíl mezi klasickou oprátkou a škrtidlem pochopil tak, že škrtidlo se na rozdíl od oprátky po zatížení samo neutahovalo kolem krku a nebylo navíc nasazeno tak, aby uzel za uchem pomohl po pádu zlomit odsouzenci vaz. Milada Horáková byla navíc popravena tak, že její tělo bylo pouze vytaženo "škrtidlem" nahoru, po čemž už žádný pád, urychlující smrt nenastal. Zůstala viset zavěšena škrtidlem na háku, dokud se neudusila. Literatura (Historie trestu smrti) k tomu říká: "Při tomto typu oběšení se odsouzenci kolem krku uváže provaz, ten se protáhne kladkou nebo jiným mechanismem s vodící drážkou, jenž pak umožní tahem za provaz zdvihnout obžalovaného do výšky. Obžalovaný je tak vytažen, místo aby jeho tělo padalo dolů. Tento způsob byl velmi oblíben při lynčování ve Spojených státech, a setkali jsme se s ním také při posledních veřejných popravách v Iráku, Íránu či Sýrii. Ve skutečnosti jde o zardoušení, kdy agonie může trvat dlouhé minuty, ba dokonce půl hodiny i déle." Takže proč by tomu tak nemělo být i v případě Milady Horákové?!

Leoš Drahota bM

No a zase - odkud je ta jistota, že to bylo takhle? Že se neutahovalo? Že ji za to vytáhli nahoru? Že nepoužívali horní kladku?
Ale postupně. Takže napřed škrtidlo. Já tomu rozumím tak, že to, čím škrtím krk, tj. zamezuji přísunu kyslíku, je škrtidlo. Lano, ruce, nohy, pásek od kalhot, růženec... No a podle metody, jakou to škrtidlo použiji (i když asi ne všechna škrtidla se dají použít na všechny metody) mám oběšení - oběť se škrtí díky tíhové síle, uškrcení - škrtidlo utahuji kolem krku jinak - ručně, nějakým strojem, a pak, myslím, když někumu dupnu na krk, tak se tomu říká zardoušení.
A teď zase ta Horáková. Šibenice typu prkno byla zkonstruována pro určitý způsob popravy - máte ho popsaný ve článku. Fajn na ní asi bylo, že netrhala hlavy, jak se může stát, když někdo padá s moc dlouhým provazem, a přitom nehrozilo, že se odsouzenec bude příliš dlouho bezmocně cukat na laně, protože mu kat a jeho pomocníci mohli pomoct zkrátit utrpení. No a teď si představte, že na tomhle zařízení, zkonstruovaném pro určitý způsob použití, chcete někoho oběsit tak, jak jste popsal. Takže ho přivedete k prknu, napevno mu uvážete provaz kolem krku (říkáte, že ne stahovací smyčku, fajn, ale zase musí být dost utažená, aby se z toho nevyvlíkl, takže mu musíte dělat ten uzel přímo na krku - no já myslím, že ta stahovací je praktičtější, ale dobře, chcete pevnou, máme pevnou, i když je to nelogické.) A teď to budeme táhnout nahoru. Jak? Přehodíme přes ten hák a táhneme cukajícího se a chroptícího člověka a pak to se to tam snažíme nějak horko těžko upevnit? Nebo přes tu horní kladku? Ale jak to pak zas upevníme? A kam? Nebo to budou ti pomocníci celou dobu držet?
Uznejte, že ten Vámi udávaný popis je dost nepraktický, nelogický a že jste pro něj nedal žádné hodnověrné svědectví nebo dokument. Mám pocit, že dokonce existovala nějaký instrukční materiál pro zaučující se popravčí a že tam byly i fotky, které odpovídaly tomu klasickému způsobu a ne tomu Vašemu. Takže zatím jsem furt nevěřící Tomáš. ;-)

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Ne, ne, popravovalo se tak, že odsouzenec byl nahoru tahán přes kladku provazem, upevněným za kožený opasek. Nahoře mu byla na krk nasazena NA HÁKU NAPEVNO ZAVĚŠENÁ smyčka (viz. foto v článku) a poté byl puštěn dolů. To puštění dolů zřejmě u Milady Horákové a jiných "politických" vynechali. Jen je zvedli ke škrtidlu na háku, navlíkli jim ho na krk a tam je nechali trpět. Nebo jim ten provaz navlíkli dole a po vyzvednutí ho prostě jen zavěsili za hák, to už je jedno. Takže nebylo potřeba nějak zvlášť měnit postup. Jen je prostě nevytahovali do takové výše, aby mohli padat a třeba si zlomit vaz. Víte, důkazy asi už nezískáme. Jen se tak popravovalo docela dost dlouho, aby to vidělo dost lidí a mohli o tom vyprávět. Což se také stalo (třeba kat Vladimír Trunda). A délku utrpení bychom mohli přesně zjistit už asi jenom pokusnou exekucí. Pochybuji však, že bychom našli nějakého dobrovolníka.

Leoš Drahota bM

Nejspíše by se k tomu měli vyjádřit ti zainteresovaní. Kdyby mohli......

Mylejdy Horačka?Tu měli tenkrát komůnisti nechat sbalit ruksak a kopnout do prdele s návratem nežádoucím.Takhle z ní akorát tendle hliněnej režim uďál hvjezdu s nebe spadlou.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Údolím Doubravy k Železným horám
Vlastivědný výlet po Železných horách a jejich okolí, který nejlépe vychutnáte v sedle horského kola.
Naše šibenice 5 - Ze smolných knih
5. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Naše šibenice 3 - Cesta na smrt
3. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...
Javoříčko
Tento kopec, ač na první pohled zcela obyčejný, skrývá ve svých útrobách množství prostor. I relativně blízké okolí je...