Zlo na velhartickém hřbitově

Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.
Zlo na velhartickém hřbitově
hřbitov stojí stranou od Velhartic
kostel sv. Máří Magdaleny na velhartickém hřbitově
starý kříž
kout hřbitova kam se nedoporučuje chodit
pokroucené torzo třešně u hřbitovní zdi
pokroucené torzo třešně u hřbitovní zdi
boční vchod do kostela
Kříž v předsíni bočního vchodu, nesoucí negativní energii rituálu
štít kostela s lidskou tváří
vstupní brána hřbitova
kostel ze zapovězeného místa hřbitova
interiér kostela sv. Máří Magdaleny na velhartickém hřbitově
tajemná tvář na štítu kostela

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Velhartický hřbitov
náhrobek v předsíni bočního vchodu
Velhartický hřbitov
boční vchod do kostela
Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Podobný zážitek mám ze hřbitůvku u šipínského kostela poblíž Gutštejna, s tím rozdílem, že TO bylo skoro hmatatelné a přišli jsme tam pozitivně naladěni, nic divného nečekajíce..., nedoporučuji návštěvu a dělá se mi špatně při pouhém pomyšlení na ty události...

Můžete nám přiblížit, co se tam stalo?

Co se tady píše je jen z pětiny pravda. Na místě kamenného kostela stál dřěvěnný kostel, kam se jednoho dne ukryli osadníci s ženami a dětmi před lupiči. Ti kostel vypálili a ti všichni uvnitř uhořeli. Proto ten kříž v podlaze, proto ty tváře na zdi, nářky a to ostatní, včetně pocitů zla na místě. I když na mítě byl postaven kamenný kostel, vysvěcen a očištěn, tak se nic nezměnilo. To utrpení bylo veliké a proklelo náš příbuzný rod - neboť ty lupiči byli naši předci ve službách intrik pánů z Velhartic. Nebudu líčit čím jsme prošli a čím procházíme, ale je to naše věc. Nikdy jsme nevěřili na duchy či návraty do minulých životů, ale roky nás přesvědčily a vše drasticky zapadá do sebe. Lidi mějte se rádi a važte si života a pomáhejme si! Každému kdo se pomodlí za nás i oběti moc velký dík - potřebujeme to. Kdo chce vědět víc, tomu možná odpovím.

Dobrý den, můžete prosím trochu rozvést to, co jste naznačil ve svém příspěvku? Budu vděčný i za stručnou odpověď.
Chládek.

Myslím, že by Vám pomohl exorcista, popř. kterýkoliv katolický biskup. Pravděpodobně byste potřebovali modlitbu za rozvázání, zvláště pokud se jednalo o prokletí. Mezi takové nejznámější patří P. Vojtěch Kodet, představený Karmelitánů, či P. Havlát z Vranova u Brna. Zkute to a držte se, budu se za Vás modlit. Potom dejte vědět, jak jste dopadl.

To Exorcista : Možná by bylo i od věci přiblížit co vlastně je modlitba a jak a ke komu se modlit . Mnoho lidí totiž myslí , že modlitba je jen nějaká naučená "básnička" , která když se bude mnohokrát opakovat , tak zabere - ale to je omyl , protože modlitba je v podstatě rozhovor s Bohem , nebo také volání , či prosba o pomoc a tak .
Se zlými duchovními entitami jsem si už také užil kritické okamžiky a modlitba pomohla. Je však nutné se modlit přímo k Bohu , ne k člověku , byť by byl svatořečeným , ne k sochám a ne i k dřevěnému kříži , ale přímo k Bohu . Pokud hovoříte k nějakému člověku , taky nehovoříte k němu přes nějaký předmět , nebo přes někoho jiného , ale rovnou k němu samotnému .

Mohu požádat o napsání do emalilu? bydlím kousek o Vás a ráda bych se na něco zeptala. Radka , díky

Dobrý den.
Velmi mě zaujal Váš příběh. Znám podobný z vyprávění své přítelkyně. Možná by Vám pomohla kniha -Uzdravení rodových kořenů- . Autorem je Keneth Mc All . Je tam hodně příběhů podobných Vašemu a zároveň se dočtete jak s tím pracovat a koho případně vyhledat. Pokud jste se ještě s touto knihou nesetkali, zkuste ji. Vydalo ji Karmelitánské nakladatelství. Přeji Vám aby jste se, s pomocí Boží, dočkali urovnání této zlé situace

Dobrý den, zaujal mě Váš komentář. Chcete říct, že si odpykáváte hříchy svých vzdálených příbuzných? Pokud jsem otravna, tak se na mě vykašlete, ale v opačném případě budu ráda za odpověď. :) Veselá

Ahojky lidičky, mohu vám jen doporučit tam nechodit. Bydlím kousek od místa hrůzy a měla jsem z toho otřesné pocity, sny a jiné. To zlo tam je a i jen zvědavost rozpoutá vír. A myslím, že nejsem slabá povaha a dost se zajímám o věci mezi zemí a nebem, ale tohle bylo silné kafe. Tak si zachovejte dobro a pápá

My se tam chystáme ted o víkendu až z Ostravy....Tak jsme zvědaví co nás tam čeká....:-)))

Ahoj Pepe, dejte vědět, jak jste tam dopadli

Ale lidi...no tak ;-) ,místo jsem navštívil v květnu 2010...sám.Žádné pocity,žádné ksichty na štítu kostela-vyfoceno,doložitelné.

Tak nevím co jste viděli, nebo neviděli, ale ten obličej tam je. Pokud není vidět zblízka, stačí zajet na silnici mířící do Nemilkova a z dálky je obličej vidět nádherně. Jinak já z hřbitova žádný špatný pocit nemám, spíše naopak. Možná to bude tím, že jsem rodákem a na hřbitově jsou pochování mí předci.

Na Velhartickém hřbitově mám prababičku s pradědou, obě babičky a oba dědy a svoje rodiče maminku a tátu. Chodím tam dost často a pokud jsem smutná když odcházím, tak jen proto ,že mi všichni strašně moc chybí. Nic jiného v tom necítím, než-li že jsem je ztratila. Je to hřbitov a tam nikdo žádné štěstí nenajde.:-(

Váš příspěvek mě velmi oslovil, také mám na hřbitově své nejbližší a často za nimi chodím a vzpomínám na časy, kdy jsme byli všichni spolu. Bohužel, nic netrvá věčně. Přesto cítím, že čím jsem starší, tím víc mě hřbitovy lákají k procházkám, pročítám si nápisy na náhrobcích, odhaduji jaké osudy se za nimi skrývají..Nejhorší, co mohu na hřitově zažít je vandalismus a lidský hyenismus, rozbité náhrobky...Proč?? Proboha komu ti mrtví vadí??:-((

Jestli se zabýváte duchovnem a nebo prostě jenom máte dar cítění energií, nechoďte tam. Já jsem byl odjakživa vůči různým energiím vnímavý. Některé kostely mě děsí už jenom z dálky a dovnitř by mě nedostali ani párem volů. Někde je mi naopak velmi příjemně a dokážu tam strávit i dlouhé hodiny a "sosat" pozitivní energii, například olomoucká katedrála svatého Václava. Ale tady na tom hřbitově to bylo něco neuvěřitelného. Zpočátku jsem necítil nic, obešel jsem hřbitov z půlky a bez jakýchkoli pocitů. Pak mě ale přítel, co tam byl se mnou vyfotil u jednoho z hrobů, což mi bylo nesutečně nepříjemné a požádal jsem ho, aby mě už nefotil, Pak při přečtení jednoho z náhrobků se mi udělalo úzko a hřbitov jsem urychleně musel opustit. Podotýkám, že jsem nevěděl nic o pověsti, která se s místem pojí. Můj divný pocit přetval až do auta, kde jsem seděl doslova jako přikovaný k sedačce a měl pocit, že mě někdo zezadu sleduje. Svojí zkušenost jsem v sms vylíčil přítelkyni, která taky do podobných věcí dělá. Ta mi obratem poslala z internetu stažený popis s varováním ať okamžitě jedeme pryč. Zkrátím to, ze hřbitova jsem si odvezl toulavou duši, kterou se mi povedlo provést na druhou stranu až přes kostel v Kašperkách. Nebylo to nic hezkého, pokud věříte a máte zkušenosti, radím nevstupovat.

Hřbitov jsem si prohlédla při návštěvě Velhartic před 2 roky. Vzhledem k pověsti hřbitova jsem byla zvědavá, jak na mě zapůsobí,proto mě trochu zklamalo, že jsem na hřbitově necítila téměř nic, jen trochu divný pocit (ale proti některým hradním sklepením, opuštěným štolám apod - pohoda). "Užívala" jsem si až po návratu domů - živé sny, kdy jsem se budila s křikem a u postele ještě v doznívajícím snu viděla lidské postavy, krvavé šrámy na nohou a rukou, které se z ničeho nic objevovaly. Pocit něčí přítomnosti. Takhle veselo jsem měla téměř 3 měsíce, pak to pomalu odeznívalo (je pravda, že jsem dělala, co jsem mohla - vykuřování, apod) Za 14 dní se zase chystám na Šumavu, budu nedaleko Velhartic, pokušení je velké, ale nevím, jestli budu riskovat další několikaměsíční peklo, které by mě možná zase čekalo.

Dobrý den. Včera jsme se známou navštívily velhartický hřbitov a kostel. Když jsme vešly na hřbitov, pocity nejprve žádné špatné, na hřbitově jsme byly samy. Procházely jsme mezi náhrobky, trochu fotily a cítily se docela fajn, jen v jednom rohu hřbitova na nás sedl nepříjemný pocit, takové klasické ,,stahnutí žaludku". Kupodivu ale v jiném rohu, než se zde píše o místě přeskočení zdi umrlcem s jeho milou. Rychle jsme ten kout opustily. Vrátily jsme se k autu pro baterky, protože díky vylomeným dveřím - nejspíše následek nějakého velmi ,,zvědavého" návštěvníka - jsme se rozhodly podívat i do kostela, který je normálně nepřístupný. U auta byl přivázaný můj pes, který je zvyklý čekat a většinou klidně leží. Proto jsme byly velmi překvapené, když při našem druhém odchodu od auta, tentokráte již s baterkou, začal nepříčetně štěkat a kňučet. Vrátila jsem se k autu, zkontrolovala, jestli se neblíží nějaký cizí ,,narušitel" a mého psa důrazně napomenula. Jenže situace se opakovala. Protože jsme nechtěly vzbudit nežádoucí pozornost, rozhodla jsem se vzít pejska sebou, ač vím, že na hřbitov by pejsci chodit neměli. Pustila jsem psa z vodítka, ale než jsem ho stačila znovu chytit, rozrazil hřbitovní dveře a vřítil se na hřbitov. Bez sebemenšího zaváhání běžel přesně na místo, kde se nám před tím neudělalo dobře. Když jsme ho doběhly, spatřily jsme, jak pobíhá sem a tam mezi zdí a nejbližšími hroby, zdánlivě nelogicky v rohu hřbitovní zdi, soustředěně větří, pohled občas upíraje do zdi. Za chvíli se uklidnil a přiběhl k nám, už zase normální, jako jindy. S myšlenkou na sv. Františka z Assisi jsme ho vzaly skrz vylomené dveře i do kostela. Až do konce naší návštěvy se choval už naprosto klidně, i když jsme ho nechaly asi půl hodiny uvázaného v kostele, než jsme prozkoumaly i půdu. Kostel na nás působil sice staře, ale příjemně. Na půdě jsme však objevily zajímavost. Z venku si to člověk neuvědomí, ale nad bočním vchodem, kde se nachází zmiňovaný kříž v podlaze, je slepý prostor téměř čtvercového tvaru s otevřeným stropem, takže jsme si ho z půdy mohly dobře prohlédnout. Za svitu baterky jsme rozeznaly veliký kamenný obdélníkový portál na stěně směrem do kostela, který je však z nám nepochopitelných důvodů zazděn. Taktéž i dvě okna na bočních stěnách se znatelnými kamennými překlady. Stěny jsou kamenné, neomítnuté. Podle pravidelných děr ve stěnách po trámech lze soudit, že místnost mívala i strop. Nad funkcí tohoto prostoru a také proč byl dodatečně zazděn, jsme si marně lámaly hlavu ještě dávno po té, co jsme opustily velhartický kostel i hřbitov. Proto prosím, jestli je zde někdo, kdo by nám mohl o této věci říci něco víc, aby napsal třeba jen kratičké vysvětlení, budem moc rády. Mějte se všichni krásně. :-)

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den, děkujeme za komentář a vaše postřehy z návštěvy velhartického hřbitova! Nemáte náhodou fotografie podivného prostoru? Pokud ano, pošlete nám je prosím, třeba na něco přijdeme.

Leoš Drahota bM

Dobrý večer, fotografie mám, ale je to velmi špatná kvalita, fotily jsme pouze na mobil a díky nedostatku světla není skoro nic vidět. Ale co mám to pošlu.

My jsme se tam vydaly včera s kamarádkou. Už jsme tam byly jednou před pár lety, to jsme tehdy šly o půlnoci, ale u vstupu jsme dostaly takový strach, že jsem dovnitř vůbec nevlezly. Tak včera jsme šly kolem 9. hodiny večer. Pršelo. Svítily jsme si na cestu baterkami, když jsme přicházely ke hřbitovu, kamarádka, která je citlivá na různé energie, říkala, že bysme tam neměly chodit, že náš tam nechtějí. Přesvědčila jsem jí, že půjdeme aspoň k bráně, že stejně nejspíš bude zamčený vstup. Došly jsme tam, kamarádka se koukala na info tabuli a já, že zkusím jestli je zamčeno. Byl tam takový kovový kolík, jsem ho vyndala a zkusila kliku. Nic. Už jsem si říkala, že taková dálka, ještě za deště a nic z toho, ale pak jsem to zkusila znovu a vrata se mírně otevřely. Musela jsem do nich docela silně zatlačit, aby se pootevřely víc. Otočila jsem se na kamarádku, došla jsem k ní a, že je otevřeno. Tak jsme se na kuráž chytly za ruce a, že půjdeme alespoň za vrata (původně jsme chtěly hřbitov projít dokola). Šly jsme k vratům a ty se před námi otevřely. Nevím proč jsme tomu nevěnovaly pozornost, vešly jsme dovnitř a svítily baterkami na bok kostela. Pak jsme svítily na hroby po levé straně, poté jsem otočila baterku na hroby napravo a kamarádka hned po mě také. A pak se za námi ozvala (nejde to napsat slušněji) rána jako prase a ty vrata se zabouchly. Jsme se otočily, šokovaně jsem zůstala stát a koukala na 4-5 metrů vzdálené vrata (jak je to možné, když jsme se zastavily metr, maximálně 2 za nimi) a kamarádka se rozběhla, to mě probralo a běžela jsem za ní, otevřela je a běžely jsme ze hřbitova pryč. Venku jsme se zastavily a najednou se nad hřbitovem zvedl silný vítr. Tak jsme běžely zas o kousek dál, jsme se zastavily a mě napadlo, že bysme se mohly vrátit a ještě jednou se podívat. Hned, jak mě to napadlo začal foukat silný vítr směrem od hřbitova. Jako by nás odháněl pryč. Tato událost sama o sobě by byla strašidelná dost, ale třešničku na dortu jsme objevily, když jsem pak po cestě k autu rozebíraly předešlé události. Když mi kamarádka řekla, že jsem běžela k vratům já a otevřela jsem je a pak jsem z hřbitova alejí utíkala před ní. Dokonce, že po ráně vrat jsem jí zatlačila na záda a řekla "Dělej, zdrháme". Vím na 100%, že jsem jí nic neřekla, ani se jí nedotkla a naopak jsem utíkat první viděla já jí. Nedovedu si to vysvětlit. Jako ránu vrat. Ty vrata jsou tam nové, pevné, dřevěné. Dost těžké. To by musel být sakra velký vítr, aby je dokázal zabouchnout s tak hlasitou ránou, stály jsme u vrat a nefoukal ani vánek. Je to záhada

Já ta chci takýýýý! :-) Akorát to mám z Brna trochu z ruky a rád bych tu negativní energii prožil s někým, ale nikdo nechce :-(

No já bych tam taky ráda jela ještě jednou, ale taky se mnou nikdo nechce :-D A sama tam zas nepůjdu, na to jsem moc velkej srab :-) Takže kdyby někdo měl zájem, tak se mileráda přidám :-)

Dejte vedět kdy bude mít čas tam zajet a já se k Vám přidám. :-)
sus1@seznam.cz

No já bych jel,zatím nebyla příležitost :)

Když mi bylo tak 8 let tak jsme šli na tento hřbitov dělat bobříka odvahy a nic se nám špatného nestalo a chodím tam do dnes.

Tak se stalo, že se tam letos o dovolené vypravíme. Jsme zvědavý, zda nějaké ty negativní síly ucítím, dám pak vědět! :-)

Dle mého soudu je na místním hřbitově několik jam s mrtvými, neoficiálně pohřbenými, asi se zavražděnými odsouvanými Němci po WW II. Toto by chtělo dohledat, církevně napravit a mohl by být klid.

Byl jsem tam dnes 30.3.2013 ( přes den ) a NIC záhadného jsem tam necítil,neviděl,....
Ptal jsem se tam několika místních lidí, co je na tom pravdy s tim ,,strašením " a ... a bylo mě ,,odpovězeno " úsměvem,kroucením hlavou a nakonec vzdychnutím, co jsou lidi schopni si vymyslet aby byla senzace.?!!!
Ano,obličej je vidět na kostele,něco z historie také asi pravda je ale,...

Na hřbitově mám pohřbeny rodiče, prarodiče a spoustu známých. Pocházím z nedaleka. Zcela nepochybně je za zdí hřbitova pohřben minimálně jeden člověk. Stalo se tak někdy mezi 7. a 9. květnem 1945. Jde o bývalého německého velitele pochodu smrti, který vyšel z Karlových Var a skončil dne 6.5.1945 v nedalekém Nemilkově odzbrojením Němců americkou armádou. Velitele zastřelil sám jeden ze zajatců poté co mu americký voják podal zbraň. Zajatci byli tvořeni vojáky sovětské armády, kteří byly zajati wermachtem za 2. světové války. Po zastřelení byl jedním ze zajatců Němec zbaven bot a jeden z místních jej povozem odvezl ke hřbitovní zdi a zakopal. Místo bylo opatřeno i dřevěným křížkem. Podrobnosti lze nalézt v kronice obce Nemilkov, která je k doptání na obecním úřadě ve Velharticích.

V rámci svého cestování za dřevinami po republice zaběhneme občas i na různé památky. Tento kostel jsem si proto nemohl nechat ujít. Zdůrazňuji, že jsem podle všeho na nějaké takové úkazy nejspíše dost "impotentní", avšak nijak se jim neposmívám - je spousta věcí, kterým nikdo ještě nerozumíme. Co se mojí zkušenosti týká, necítil jsem při vstupu na hřbitov vůbec nic, stejně tak i při začátku cesty kolem kostela. Vzadu za kostelem, tedy v místech protilehlých vstupní bráně, jak zde již bylo popisováno (a v jiném místě, než kde by měla být koncentrace sil největší), se mi zničenho nic - a jako bych s tím neměl nic společného a způsobil to někdo jiný - stáhnul žaludek a to trvalo až do dokončení cesty kolem stavby. Pocit to nebyl snad vysloveně nepříjemný, ale velmi podivný, právě tím způsobem, jakým se to stalo - v jednu chvíli nic a v druhé něco takového cítíte a jakoby to vůbec neovládáte. Rozuměl bych tedy tomu, že zde nějaké energie jsou a v dost vysoké míře, když i já jsem něco cítil. Samozřejmě je možné přičíst to na vrub psychice, kdy se člověk předem seznámil, co ho zde může čekat. Zcela si to ale nemyslím, bylo to opravdu zvláštní. A obličej na štítu je - ať už jakkoliv vzniklý - to je bez debat. To je tedy moje zkušenost.

Ve čtvrtek v podvečer jsem se zastavila na velhartickém hřbitově. Ne proto, že bych chtěla pokoušet "energie, zlo,..." nebo jak tomu kdo říká. Na tyto věci věřím a rozhodně si myslím, že není radno si s tím zahrávat. Jela jsem tam proto, že miluju Kytici, Svatební košile je jedna z mých nejoblíbenějších balad a prostě jsem chtěla vidět místo, které pro ni bylo inspirací. Mám ráda kostely, když se mi nějaký líbí, ráda v něm sedím a vnímám energii, která tam je. Procházím vesnické hřbitůvky, čtu náhrobky a myslím na lidi, kteří jsou tam pohřbení. Jak asi žili, jak vypadali,... Tady to bylo jinačí. Horké léto, vedro, světlo, na hřbitov hned za mnou přišla nějaká paní. Takže jsem tam nebyla sama, nebyly tam nějaké strašidelné stíny, které se vytváří za šera,... prostě zdánlivě pohodička. Ale - hřbitov jsem rychle prošla v podstatě se sklopenou hlavou, moc jsem se nerozhlížela, udělala jsem pár fotek a brzo jsem odešla. Necítila jsem stažený žaludek nebo nějaké silné negace, jak hodně lidí popisuje, ale dobře mi tam nebylo a i když jsem jela z daleka a hodně jsem se tam těšila, chtěla jsem být brzo pryč... Tak to je moje zkušenost...

Co bych vám k tomu řekla..."stavila" jsem se ve Velharticích cestou z rodinného výletu,trasa Pardubice - Švihov (popravdě,neskončili jsme tam náhodou,Švihov byla pouze jakási výmluva...).Říkám si: "Pokecám s duchama,zjistím,co je na těch pověstech pravdy...." Nebudu tvrdit,že to jsou jen kecy,jen já jsem asi dost odolná vůči negativním energiím apod.,protože ještě nikdy se mi nestalo,že bych měla z nějakého místa blbý pocit (ať už šlo o hrad,sklepení,jeskyni,místo hromadné vraždy atd,někteří odtamtud údajně i utíkali s křikem),takže se není čemu divit,že ani na velhartickém hřbitově jsem se nenaučila bát,naopak se mi tam líbilo.Je pravda,že tam bylo až neuvěřitelné ticho,ale to bych nepřisuzovala žádným nadpřirozeným jevům ani ničemu podobnému,je to jen daleko od lidí a kraválu.Podotýkám,že jsem i dosti důkladně prozkoumala inkriminovaný roh.Žádná úzkost,špatný pocit,noční můry a kdybych nevěděla o té pověsti,snad bych tam i přespala.Takhle si přece jen říkám "co kdyby..."

Sleduju záhadu o tomto hřbitově už delší dobu a z kamarády sme se rozhodly ho navštívit. Po cestě začala bouřka, blesky, hustý déšť, no ideální hororový počasí. Vyrazily sme 6. srpna večer a na místo jsme dorazily asi v půl jedenácté večer. Bylo nás 6 a chtěly jsme na místě posilněni alkoholem strávit noc. Když sme dorazily k bráně s úžasem sme vešly dovnitř na hřbitov, jako první sme se šly podívat na štít s obličejem. Za osvětlení úderu bleskem se nám rozzářil portrét na zdi, a mě přejel mráz po zádech. "Je to tam" řekl jsem si a přiblížily jsme se ke kostelu abychom nahlédly dovnitř. Od vstupu nás dělyla pouze mřížovitá zábrana, kterou sme bez potíží přelezly a šly se uvelebyt na lavice v hlavní místnosti. Za tu noc se toho událo hodně, nevim jestly to mám přisuzovat očekávání z nadpřirozenejch úkazů nebo jestly tyto ůkazy byli skutečné. Každopádně po celou dobu jsem se na místě v kaply i venku na hřbitově cítil nesmírně šťastně, místo mě naplňovalo optimismem a radostí. Neveřím v boha a přikláním se spíše k temnější straně náboženství, hlavně proto protože sem spíše takoví ten pouliční tip a spoustu neřestí a špatností mi nejsou cizí. Byla to ta nejlepší a nejoriginálnější chlastačka co jsem zatim zažil a že jich už bylo mnoho :) těšim se na další návtěvu a určitě nebude poslední!!!!!

Příteli.
Při čtení vašeho příspěvku vás bude asi strašit i pan Erben. S vaší češtinou ani nemusíte na hřbitově hledat nic tajemného. Váš příspěvek je nadmíru tajemný.

Jo příteli???? Z vás úplně vyzařuje závist a touha zažít cokoliv podobného, a jelikož se se ti to ''ubožáčku'' zatím nedostálo, tak akorát umíš kritizovat diakritiku a češtinu!!! přitom toto, vůbec neni podstatné pro můj zážitek z onojho místa. Takže sorry všem že jsem něměljedničku z češtiny a snažím se přispět k tomuto tématu.

Inu, přežil jsem předchozí nesmyslný příspěvek, ale na tohle už nedokážu nereagovat. Nepsal jsem sice příspěvek, na nějž reagujete, ale zdá se mi neobyčejně sprosté a drzé nadávat někomu do ubožáčků poté, co vám oprávněně vytkne neskutečné množství gramatických a stylistických chyb, které jsou takového rázu, že to běžnému čtenáři trhá oči.
Nejde o známku z češtiny, ale snad i běžný absolvent základní školy se dokáže vyjádřit rozvitou větou. Řada vašich vět je však nejen jazykově vadná, ale dokonce ve vašich bizarních nečeských formulacích a vazbách i postrádá smysl, ač si ho člověk při troše snahy domyslí. Jsem schopen pochopit, že člověk občas udělá nějakou tu chybu, ale množství vámi předvedených jazykových hrůz jsem ještě neviděl a považuju za mimořádnou ostudu se takto veřejně prezentovat. Navíc po oprávněné výtce reagovat drzostí a urážkou s dalším návalem jazykových chyb je opravdu báječné obohacení tématu.
I myšlenkový obsah vašeho původního příspěvku je mimořádně obohacující. Dozvěděli jsme se, že jste se vloupali do kostela, intoxikovali jste se tam do polomrtva, ať už jste se zlili alkoholem na úroveň němých tváří, či si přivodili halucinace za pomoci psychotropních látek, a pak jste údajně uviděli četné nadpřirozené jevy, z nichž jste ovšem ani jeden nijak nepopsal. Pokud sem nenapíšete cokoli konkrétního, co jste údajně zažili, postrádá váš příspěvek jakýkoli smysl. Protože zatím jsem jen pochopil, že jste měl na místě delirium tremens v důsledku intoxikace, o tajemnu ani zblo. Ale pobavila mne informace, že se přikláníte ktemnější straně náboženství, ač v Boha nevěříte. Nechcete nám to blíže vysvětlit? :-) Jste pod vlivem Hvězdných válek či satanismu? Nebo má vaše báječné souvětí jiný, nám smrtelníkům utajený smysl? Ale věřím vám, že jste se na místě cítil šťastně až do úplného vystřízlivění. Někdo má prostě takový dar, ač byl ochuzen jinde. Ale ujišťuju vás, že závidět vám opravdu není co.

Vážený, nejde o styl a pravop.chyby, jde o obsah k tematu....jen o vyjádření k věci....tak nevím proč z toho dělat větný rozbor...můžete svůj učitelský talent využít třeba na mluvě rozhlasových nebo TV moderátorů, popř.některých ministrů naší vlády... tak zachovejte klid ...... neříkám, že se ztotožňuji s chováním...ale zajímám se o článek, Vám asi ta podstata věci uniká....

K myšlenkovému obsahu příspěvku, který byl nula nula nic, jsem se vyjadřoval taky, což vám zřejmě uniklo. Náš společný předřečník naplácal pár nekonkrétních nesmyslů a jeho příspěvek postrádal jakýkoli smysluplný obsah, kterým by něco řekl. Já si z toho učinil závěr, že ať by se intoxikoval kdekoli, měl by podobné pocity. K tématu jeho příspěvek bohužel nepřispěl ničím a ani po výtce své prázdné kváky nekonkretizoval.

Pane Wlku, lepe bych to nenapsala! Mate muj obdiv. Take mam pocit, ze jsme se z prispevku toho ochlasty dozvedeli pouze skutecnost, ze nejspis propadl uz ve 3.obecne. Hanba predvest toto sve gramaticke umeni siroke verejnosti...

Co nějaká úcta chlapče? :-( To Vám to vážně nic neříká? chápu, že "hledači záhadna" mají tendence někde přespávat a pozorovat ( proti tomu vůbec nic ) ale udělat si z kostela a hřbitova "párty místo", přelézat zdi atd?!.. Vážně Vám to přijde normální??

No místo té "chlastačky" se ses měl naučit pravopis, je hrůza po tobě číst. Nemáš se tedy čím chlubit!!!

Ahoj Věro, To bysi musela slúchať a čitať Mňa, Mácu vod Zvona, vono totiž je buřt ako je To napisan´, hale o Čom' hej...Střele Marcel, napiš mi bude sranda Díky předem, Bílej Den Pod Modrou Oblohou.

Zdravím ;)..Dnes jsem s rodinou navštívila Velhartický hřbitov, vůbec nic se nestalo, ale hřbitov máte moc hezký! ;)

Opravdu v okolí velhartic jsem zažil nejděsivějši zážitky v životě! Jen když jsem vjížděl autem alejí ke kostelu stěží se mi dýchalo a jsem rád že jsem ho obešel abych se podíval na obraz tváře! Ale co jsem chtěl říci, nikdy, nikdy, nikdy nevstupujte do lesa za vesnicí jménem Svojšice!!!! Jsou vydět v zemi půlmetrové stopy (tříprsté)! A další cesta je přez černou stezku což byla keltská pohřební cesta (vede přes kostel ve velharticích a místo kde bylo viděno údajně UFO)

ke kostelu stěží se mi dýchalo...admin by asi netoleroval reklamu na nějaké mentolové bonbóny :-) ,bylo by možné tříprsté stopy zdokumentovat fotograficky včetně okolí tak cca kolem 100m + souřadnice místa? Odkud jsou známé keltské cesty z období před existencí map...jak je známo,že nějaká šla po terénem právě k hřebenu,odkud by musela nevýhodně úbočím sestoupit do údolí,jsou tam někde stopy? Anebo prostě... ? :-)))

Jestli máte zájem o foto z r.2010 napište mi na vylu@seznam.cz

Dobry den z velhartic mam pritele a nejakou dobu sem u nej byla na zminenem hrbitove sem byla jenom jednou a reknu vam ze nebylo mi tam zrovna nejlepe uplna dezorientovanost, zmatene pocity, delalo se mi spatne atd., i kdyz sem byla ve vesnici nebo doma u pritele tak mi stale bylo divne hlavne unavenost... nevim ci to bylo tim ze to bylo nedaleko od toho hrbitova nebo tim ze dokazu vycitit, videt a mluvit s duchy kazdy mi rika ze si jenom vymyslim ale neni to tak.

Stránky

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Džbánský buk se loučí
Ještě než stromy s jarem nasadí listí, vyrazil jsem na jihozápad od Slaného, abych se potěšil pohledem na buk, který má...
Hagen
Legenda, strašidlo nebo zoufalec? Nikdo dnes již s jistotou neví, jak a kdy se poprvé nad opuštěnými kamenolomy poblíž...
PF 2017
Rok 2017 je za dveřmi a Moskyt by Vám do něj chtěl popřát hodně zdraví, štěstí a příležitostí dělat to, co máte rádi....
Poklady České země V - Drahé kameny
Pouze několik málo minerálů se může pyšnit nezpochybnitelným titulem pravý drahokam. Pojďme nahlédnout do exkluzivního...