Moskyt

Záhada starých štol

Legendu o Hagenovi si trampové z České Ameriky vyprávějí již odnepaměti. Má tolik podob a interpretů, že skutečného původního jádra příběhu již asi není možné se dopátrat. Navíc si mnohé verze legendy navzájem odporují a mísí se v nich nejnovější nespoutané výplody fantazie se střípky jakési původní pověsti. Tisíckrát převyprávěná a tisíckrát obměněná legenda však přes veškeré zmatky, nesmysly a výmysly neztrácí své kouzlo.

Hans Hagen nebo muž podobného jména byl prý voják wehrmachtu, který se ke konci druhé světové války jaksi zapomněl při ústupu své armády a musel se schovat před přicházejícími spojeneckými vojsky v komplexu štol vápencového dolu v lokalitě zvané Česká Amerika. O život se bojící, od světa odříznutý, bez informací a v cizí zemi ztracený muž se ponořil do temnoty chodeb, vykutaných ve skalním masivu Českého krasu. Štoly spojující kamenolomy se pak staly jeho domovem i vězením.

Jak asi bylo člověku skrývajícímu se měsíce a měsíce ve vlhké díře. Co jedl, čím se zahříval, když přišel mráz a na co myslel během dlouhých bezesných nocí. Nebylo pro něj žádné přijatelné budoucnosti, žádné naděje. Ve tmě, chladu a mokru, v nejvzdálenějších koutech podzemí žil voják svůj nedobrovolný poustevnický život. Roky ubíhaly a do Hagenova vědomí se pomalu vkrádala okolní tíseň, samota a ticho. Přestal pro něj existovat čas i okolní svět. Stal se součástí temnoty. Zoufalého vojáka nakonec přemohlo plíživé šílenství a začal nenávidět každého vetřelce přicházejícího ze světa, který mu byl navždy odepřen.

Domov nešťastníka měl být na 3. patře západní části komplexu štol poblíž lomu Malá Amerika. Z chodby Hlavní sběrné štoly, mezi Podkováckou štolou a Štolou růží, odbočuje k severozápadu Hagenova štola. Ta vede až na jakousi zčásti zatopenou křižovatku. Doleva z ní odbočuje šikmo nahoru tzv. Hagenova svážná štola, spojující kdysi 3. patro s 2. Dnes je tato svážná zakončená závalem. Štola vedoucí rovně i odbočka vpravo jsou slepé, ale pro legendu velmi důležité. Ještě důležitější je však na křižovatce nad jezírkem visící staré důlní zařízení - kovový gong, sloužící dříve horníkům ke zvukové signalizaci. Začalo se totiž vyprávět, že kdo gong u Hagenovy štoly rozezněl, ve zdraví se z podzemí nevrátil. Stačilo prý třikrát zazvonit a zavolat Hagena, aby byl váš osud zpečetěn. Právě z chodby rovně navazující na Hagenovu štolu měl na opovážlivce přijít rychlý a smrtící útok šíleného německého vojáka. V krátké štole uhýbající doprava, kde dnes jak varující prsty ční uhnilé pahýly starých výdřev, je prý zase průchod do jiné dimenze.

Hagen se stal démonem a postrachem chodeb starého důlního díla. Se zuřivostí divokého raněného zvířete útočil na každého, kdo narušil klid jeho samoty pronikavým hlasem železného gongu. Opravdu byly časy, kdy se jen málokdo odvážil gong rozeznít. Jak se později říkalo, kdo třikrát zazvonil, byl proklet a do roka zemřel i když ho Hagen nechal ze štol ve zdraví odejít.

Západní část České Ameriky opustili po válce horníci, aby jí vzápětí objevili trampové. Právě oni se stali prvními interprety příběhu o Hagenovi. Oni možná byli těmi vetřelci, kteří světlem svých baterek rozdráždili ve tmě se skrývající "zvíře". Zároveň se však jejich batohy, usárny a krosny, záhadně přes noc mizející od táboráků, staly pro Hagena životně důležitým zdrojem jídla a oblečení. Snad jedině ti trampové, kteří přišli do Ameriky hned po hornících znali skutečnou podstatu strašidelné legendy. Když na dně malých úzkých lomů plápolaly nocí ohně prvních osad a táborů, když se za teskných zvuků kytar míhaly po skalních stěnách tajemné stíny a někde v rohu se šklebila tmavá díra vedoucí kamsi do neznámého podzemí, stačilo jen málo, aby se téměř z ničeho zrodil hrůzu nahánějící přízrak šíleného vojáka. Stejně tak málo stačilo k tomu, aby v legendě skutečného člověka z masa a kostí vystřídal astrální duch s mnohem většími možnostmi. Možná ale Hagen opravdu existoval, možná skutečně zešílel a za oběť mu padlo mnoho těch, kteří v Americe hledali dobrodružství, romantiku a únik od všedního života. Možná se také, jak se říká, hrůzu nahánějící pověsti ujal později člověk, který měl důvody skrývat se před světem a snad i spravedlností. Naučil se legendu podporovat, návštěvníky podzemí děsit a sám se tak stal Hagenem.

Tento "těžký zločinec", jak je o něm často vyprávěno, snad dokonce našel za jakýmsi odkryvem závalu kostru pravého Hagena. Byla oblečena do uniformy wehrmachtu, vyzbrojena německou pistolí, bodákem, samopalem a granátem. V helmě měla průstřel a vypadalo to, že muž kterému skelet patřil, spáchal sebevraždu, když ho zával uzavřel ve slepé chodbě. Zločinec si vojákovu výbavu přivlastnil, což mu pomohlo k věrohodnějšímu vydávání se za Hagena. Je ale také možné, že si právě on celou legendu od základu vymyslel nebo celá legenda jen kvůli němu vznikla.

Jiné teorie příběhu říkají, že Hagen byl kolaborantem nebo krutým dozorcem v dolech, kde počátkem 40. let pracovali váleční zajatci z východní fronty. Ze strachu před odplatou otrávil svou rodinu a utekl do štol. Podle dalších pramenů se pokusil v podzemí zasypat vězně - svědky své krutosti, ale protože nebyl zdatný střelmistr, zasypal jen sám sebe. Mužem skrývajícím se v mořinském dole naopak před nacisty, měl být prý dokonce irský pilot sestřeleného amerického bombardéru. Ze štol měl namířeno do Plzně, kde se chtěl přidat k Pattonovi, byl při tom ale chycen a zabit ustupující německou jednotkou.

Asi nejméně atraktivní variantou příběhu je názor, že celá legenda vznikla jen podle německého bajonetu s vyrytým jménem Hans Hagen, nalezeného u jezírka pod gongem. Rozšíření této verze říká, že spolu s vojenským bodákem byla nalezena i prostřelená lebka, snad nasvědčující, že Hagen spáchal sebevraždu. Existuje ale i další varianta o nalezení bajonetu. U táboráku prý jednou seděla skupina přátel. Dva trampíci se vydali pro vodu do jezírka pod gongem a jeden z nich silným úderem kovový cylindr rozezněl. K velkému překvapení a zděšení obou trampů se ale z tajemné chodby náhle ozval tísnivý skučivý, táhlý řev a blížící se dusot. Ten který zazvonil si myslel, že je to jen špatný vtip jejich kamarádů a rozhodl se, že u gongu na přibíhající vtipálky nebojácně počká. Druhý tramp však psychicky nevydržel a ze štol utekl zpět k ohni. Tam však kupodivu nikdo z přátel nechyběl a když se společně opatrně vypravili hledat svého stále se nevracejícího kamaráda zpátky ke gongu, našli už jen německý bajonet s vyrytým, hrůzu nahánějícím jménem na břehu krvavě zbarveného jezírka. Od té doby jejich opovážlivého druha nikdo nikdy nespatřil.

S Hagenem je také spojováno záhadné zmizení jedné dívky jménem Hanka. Večer si od kamarádů, tábořících v sevření stěn úzkého lomu, odběhla do štol na záchod a z vlhké temnoty už se nevrátila. I ona zmizela beze stop, ale zjevně cizím přičiněním. Ve štole se po ní našla jen stále ještě svítící, na zem spadlá baterka. Její přítel později pohřbil Hančinu osiřelou kytaru na dně malého lomu Jižní kříž a nad mohylku z kamení umístil křížek, který tu stojí dodnes. Občas je prý v malém lomu dokonce slyšet zakopanou kytaru tiše a smutně hrát. Snad i jiná neštěstí byla později spojována s legendou o německém vojákovi, ale myslím, že šlo už jen o zcela nepodložené umělé nastavování příběhu.

Dobře si pamatuji na svou první návštěvu Hagenovy štoly. Bylo to před 18 lety a spolu s kamarády nás sem dovedli mnohem starší a na pohled zkušení trampové. Nám bylo 14 a již samotný pobyt v podzemí byl pro nás velmi novou a dobrodružnou zkušeností. Po cestě k tomu tajemnému místu se studánkou nám naši průvodci vyprávěli co nejstrašidelnější historky o zdejším přízraku, aby v nás již předem vzbudili strach. Oni byli těmi drsňáky a znalci, tvářícími se, že je nic nemůže zaskočit. Když jsme se blátivou, částečně zatopenou štolou probrodili ke gongu, vyzvali nás z žertu abychom zazvonili. Byli jsme sice docela vyplašení a s obavami zírali do tmy o které se říkalo, že je Hagenovým domovem, jeden z kamarádů však přesto nečekaně opravdu popošel ke gongu a úderem ho rozezněl. Ostrý kovový zvuk náhle naplnil i nejskrytější kouty temného labyrintu chodeb a potom zvolna houpavě v mnohonásobné ozvěně utichl. V tom najednou tak znepokojujícím tichu jsme tázavě pohlédli na naše zkušené průvodce a zpozorovali, že tentokrát se výraz naprostého zděšení zcela jasně a pro nás překvapivě zračí v jejich tvářích. Chvilku nehnutě s hrůzou v očích stáli a pozorovali tmu Hagenovy odbočky, potom na nás vyštěkli několik nehezkých nadávek a dali se na zběsilý úprk. Zůstali jsme náhle u jezírka sami, překvapeni zbabělým chováním těch drsňáků a čekali vystrašeně, jestli se něco bude dít. Brzo jsme ale usoudili, že bude jistější, když utečeme také. Ten útěk se změnil v jakousi živelnou paniku, kdy nikdo za žádnou cenu nechtěl být poslední. V divoké strkanici kdosi zakopl a upadl do bahna, já jsem narazil hlavou o skalní výčnělek ve stropě chodby. Před očima se mi zajiskřilo, ale nebyl čas myslet na bolest. Vždyť kdo ví co strašného jsme měli v zádech. Zastavili jsme se až na denním světle v Pustém lomu a přestože nám nebylo vůbec jasné před čím jsme vlastně utíkali, byli jsme velmi rádi, že jsme venku. Naše odvážné průvodce už jsme však nikdy nespatřili. Možná, podle toho jak rychle prchali, seděli teď už ve vlaku na Prahu. Tehdy jsme poznali jakou sílu mezi některými trampy ta legenda měla!

Gong dnes visící v Hagenově chodbě už je jen x-tou replikou původního signálního prostředku. Ten původní ale kupodivu nezmizel ze světa neznámo kam. Opatrují ho uvnitř štoly skanzenu v Solvayových lomech. Zatopená křižovatka chodeb, která měla být nejnebezpečnějším rejdištěm šílence nebo jeho ducha se stala pomalu turistickou atrakcí a na Hagena si dnes troufne zazvonit kdekdo. Přesto legenda neumírá. Stále vás lehce šimrá v zádech, procházíte-li starými štolami České Ameriky. Stále se o "něm" mluví, píše a vymýšlí. Čas od času se dokonce nad jezírkem u gongu objeví sešit, sloužící jako jakási vrcholová knížka, kam se zapisují ti, kteří proslulou štolu navštívili. Tato "kniha" je však tak cenným suvenýrem, že nikdy příliš dlouho na svém místě nevydrží.

Již mnoho let se Hagenovy kroky ve staré vlhké štole neozvaly. Jak a kdy skončil tento šílený přízrak? I na to existuje nepřeberné množství teorií. Slyšel jsem však, že už dávno někdo objevil kdesi v podzemním labyrintu zbytky Hagenova ležení, včetně jeho lůžka. Slyšel jsem i zvěsti o tom, že někteří lidé z okolních vsí ukrývajícího se vojáka znali a dokonce mu prý občas nosili jídlo a pár drobností, které jim doma přebývaly a pro poustevníka měly cenu zlata. Tomu by asi dali za pravdu i ti, kteří našli jeho doupě a v něm údajně i několik kusů domácího plechového nádobí.

Některá fakta však celou legendu o Hagenovi poněkud zpochybňují. Není například úplně jasné, odkud to vlastně šílenec ke gongu měl přibíhat. Štola za gongem, o které se mluví nejčastěji, je poměrně krátká a končí nikdy neprokopanou skálou. Snad mohl útočit ze svážné štoly nalevo, když ještě nebyla uzavřená závalem. O jeho skrýši na poměrně rušném a snadno přístupném 2. patře, kam svážná štola ústila, se však dá velmi úspěšně pochybovat. Poslední možností je dnes již kraťoučká (jinodimenzionální) štola napravo. Jestli ta však někdy byla podstatně delší nevím, mapy to spíš vyvrací! Možná ale Hagen opravdu nebyl z tohoto světa. Zajímavé je také to, že voják dokázal nepozorovaně přežívat poměrně blízko lomu v kterém se stále lámal kámen. Vždyť na Malé Americe, se těžil vápenec až do roku 1958. Navíc přitom byla horníky stále využívána Hlavní dopravní štola, z které Hagenova chodba jen nedaleko odsud odbočovala. Vůbec je těžké si představit, že mohl mít delší dobu v kterémkoliv zapadlém konci podzemního komplexu svůj příbytek, aniž by byl dřív nebo později odhalen. Tak rozlehlé podzemí zas v České Americe není. Skrýš by si možná mohl najít i ve východní části dolů, v okolí Mexika a Velké Ameriky. I tady se však až do šedesátých let těžilo. K dopravě kamene se sice již nevyužívalo štol, pochybuji ale, že by byl Hagen schopen snášet časté odstřely hned za zdí své ložnice. Ani nalezený bajonet, který podle některých spustil celou legendu, není tak úplně věrohodný. Znalci zbraní totiž říkají, že mezi vojáky rozhodně nebylo zvykem rýt si na bodáky své jméno. Nikdy totiž nemohli předem vědět, kde jejich bodná zbraň skončí a jestli by pro ně bylo dobré, aby se vědělo, kdo jí tam nechal.

V knížce Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy se pan Otomar Dvořák zmiňuje o tom, že se v roce 1997 skupince návštěvníků mořinského podzemí podařilo v Hagenově a Vlčí štole vyfotografovat jakousi záhadnou, ve vzduchu plovoucí nestabilní mlhovinu. Ta prý nebyla pouhým okem viditelná a objevila se až na fotografii. Navíc ji snad zaznamenalo více fotoaparátů najednou. Pan Dvořák píše také o tzv. jeskynní nemoci, kdy delší pobyt v podzemí - v prostředí na které nejsou lidské smysly uvyklé, způsobuje optické i zvukové klamy. Zjevující se světla, stín tajemné postavy, brány do jiných světů, kroky v nepřístupných chodbách, skličující vzdechy nebo příšerný řev nesoucí se táhle podzemím jsou jevy často prý ve starých štolách Ameriky vídané a slýchané. Jejich původcem je ale možná jen naše na větší obrátky pracující fantazie a pobytem v temnotě omámená mysl. Něco jistě musíme připsat i na vrub lidí, kteří si rádi vymýšlejí, protože pro ně jsou pověsti podobného druhu velmi inspirující. Kolik fám asi vzniklo různými přeslechy, nepřesnou nebo neúplnou slovní interpretací. Kolik jich vzniklo z žertu a kolik z jiného úmyslu. Jen jádro je však podstatné, je-li vůbec nějaké. A to je dnes již opravdu asi nevypátratelné.

Je těžké se rozhodnout čemu věřit. Pro určitý typ lidí není problémem vše neprokázané, nepravděpodobné, nehmatné a na vlastní kůži nezažité šmahem zavrhnout a nezatěžovat mozek jakýmikoliv dalšími pochybnostmi. Mají asi o něco snazší život, ale možná i poněkud chudší. Na druhou stranu je pravda, že existenci Hagena se asi nikdy skutečně nepodaří prokázat a některé varianty legendy jsou jen velmi těžko uvěřitelné. Pozoruhodné ale je, že tato pověst žije již tak dlouho, má tolik podob a šíleného německého vojáka zná snad víc lidí než hrdiny Starých pověstí českých.

článek byl na stránkách Moskyta původně zveřejněn v červnu 2000
aktualizován byl 21.12.2002