Moskyt

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.