Moskyt

Podobný zážitek mám ze hřbitůvku u šipínského kostela poblíž Gutštejna, s tím rozdílem, že TO bylo skoro hmatatelné a přišli jsme tam pozitivně naladěni, nic divného nečekajíce..., nedoporučuji návštěvu a dělá se mi špatně při pouhém pomyšlení na ty události...

Co se tady píše je jen z pětiny pravda. Na místě kamenného kostela stál dřěvěnný kostel, kam se jednoho dne ukryli osadníci s ženami a dětmi před lupiči. Ti kostel vypálili a ti všichni uvnitř uhořeli. Proto ten kříž v podlaze, proto ty tváře na zdi, nářky a to ostatní, včetně pocitů zla na místě. I když na mítě byl postaven kamenný kostel, vysvěcen a očištěn, tak se nic nezměnilo. To utrpení bylo veliké a proklelo náš příbuzný rod - neboť ty lupiči byli naši předci ve službách intrik pánů z Velhartic. Nebudu líčit čím jsme prošli a čím procházíme, ale je to naše věc. Nikdy jsme nevěřili na duchy či návraty do minulých životů, ale roky nás přesvědčily a vše drasticky zapadá do sebe. Lidi mějte se rádi a važte si života a pomáhejme si! Každému kdo se pomodlí za nás i oběti moc velký dík - potřebujeme to. Kdo chce vědět víc, tomu možná odpovím.

Ahojky lidičky, mohu vám jen doporučit tam nechodit. Bydlím kousek od místa hrůzy a měla jsem z toho otřesné pocity, sny a jiné. To zlo tam je a i jen zvědavost rozpoutá vír. A myslím, že nejsem slabá povaha a dost se zajímám o věci mezi zemí a nebem, ale tohle bylo silné kafe. Tak si zachovejte dobro a pápá

Ale lidi...no tak ;-) ,místo jsem navštívil v květnu 2010...sám.Žádné pocity,žádné ksichty na štítu kostela-vyfoceno,doložitelné.

Jestli se zabýváte duchovnem a nebo prostě jenom máte dar cítění energií, nechoďte tam. Já jsem byl odjakživa vůči různým energiím vnímavý. Některé kostely mě děsí už jenom z dálky a dovnitř by mě nedostali ani párem volů. Někde je mi naopak velmi příjemně a dokážu tam strávit i dlouhé hodiny a "sosat" pozitivní energii, například olomoucká katedrála svatého Václava. Ale tady na tom hřbitově to bylo něco neuvěřitelného. Zpočátku jsem necítil nic, obešel jsem hřbitov z půlky a bez jakýchkoli pocitů. Pak mě ale přítel, co tam byl se mnou vyfotil u jednoho z hrobů, což mi bylo nesutečně nepříjemné a požádal jsem ho, aby mě už nefotil, Pak při přečtení jednoho z náhrobků se mi udělalo úzko a hřbitov jsem urychleně musel opustit. Podotýkám, že jsem nevěděl nic o pověsti, která se s místem pojí. Můj divný pocit přetval až do auta, kde jsem seděl doslova jako přikovaný k sedačce a měl pocit, že mě někdo zezadu sleduje. Svojí zkušenost jsem v sms vylíčil přítelkyni, která taky do podobných věcí dělá. Ta mi obratem poslala z internetu stažený popis s varováním ať okamžitě jedeme pryč. Zkrátím to, ze hřbitova jsem si odvezl toulavou duši, kterou se mi povedlo provést na druhou stranu až přes kostel v Kašperkách. Nebylo to nic hezkého, pokud věříte a máte zkušenosti, radím nevstupovat.

Dobrý den. Včera jsme se známou navštívily velhartický hřbitov a kostel. Když jsme vešly na hřbitov, pocity nejprve žádné špatné, na hřbitově jsme byly samy. Procházely jsme mezi náhrobky, trochu fotily a cítily se docela fajn, jen v jednom rohu hřbitova na nás sedl nepříjemný pocit, takové klasické ,,stahnutí žaludku". Kupodivu ale v jiném rohu, než se zde píše o místě přeskočení zdi umrlcem s jeho milou. Rychle jsme ten kout opustily. Vrátily jsme se k autu pro baterky, protože díky vylomeným dveřím - nejspíše následek nějakého velmi ,,zvědavého" návštěvníka - jsme se rozhodly podívat i do kostela, který je normálně nepřístupný. U auta byl přivázaný můj pes, který je zvyklý čekat a většinou klidně leží. Proto jsme byly velmi překvapené, když při našem druhém odchodu od auta, tentokráte již s baterkou, začal nepříčetně štěkat a kňučet. Vrátila jsem se k autu, zkontrolovala, jestli se neblíží nějaký cizí ,,narušitel" a mého psa důrazně napomenula. Jenže situace se opakovala. Protože jsme nechtěly vzbudit nežádoucí pozornost, rozhodla jsem se vzít pejska sebou, ač vím, že na hřbitov by pejsci chodit neměli. Pustila jsem psa z vodítka, ale než jsem ho stačila znovu chytit, rozrazil hřbitovní dveře a vřítil se na hřbitov. Bez sebemenšího zaváhání běžel přesně na místo, kde se nám před tím neudělalo dobře. Když jsme ho doběhly, spatřily jsme, jak pobíhá sem a tam mezi zdí a nejbližšími hroby, zdánlivě nelogicky v rohu hřbitovní zdi, soustředěně větří, pohled občas upíraje do zdi. Za chvíli se uklidnil a přiběhl k nám, už zase normální, jako jindy. S myšlenkou na sv. Františka z Assisi jsme ho vzaly skrz vylomené dveře i do kostela. Až do konce naší návštěvy se choval už naprosto klidně, i když jsme ho nechaly asi půl hodiny uvázaného v kostele, než jsme prozkoumaly i půdu. Kostel na nás působil sice staře, ale příjemně. Na půdě jsme však objevily zajímavost. Z venku si to člověk neuvědomí, ale nad bočním vchodem, kde se nachází zmiňovaný kříž v podlaze, je slepý prostor téměř čtvercového tvaru s otevřeným stropem, takže jsme si ho z půdy mohly dobře prohlédnout. Za svitu baterky jsme rozeznaly veliký kamenný obdélníkový portál na stěně směrem do kostela, který je však z nám nepochopitelných důvodů zazděn. Taktéž i dvě okna na bočních stěnách se znatelnými kamennými překlady. Stěny jsou kamenné, neomítnuté. Podle pravidelných děr ve stěnách po trámech lze soudit, že místnost mívala i strop. Nad funkcí tohoto prostoru a také proč byl dodatečně zazděn, jsme si marně lámaly hlavu ještě dávno po té, co jsme opustily velhartický kostel i hřbitov. Proto prosím, jestli je zde někdo, kdo by nám mohl o této věci říci něco víc, aby napsal třeba jen kratičké vysvětlení, budem moc rády. Mějte se všichni krásně. :-)

My jsme se tam vydaly včera s kamarádkou. Už jsme tam byly jednou před pár lety, to jsme tehdy šly o půlnoci, ale u vstupu jsme dostaly takový strach, že jsem dovnitř vůbec nevlezly. Tak včera jsme šly kolem 9. hodiny večer. Pršelo. Svítily jsme si na cestu baterkami, když jsme přicházely ke hřbitovu, kamarádka, která je citlivá na různé energie, říkala, že bysme tam neměly chodit, že náš tam nechtějí. Přesvědčila jsem jí, že půjdeme aspoň k bráně, že stejně nejspíš bude zamčený vstup. Došly jsme tam, kamarádka se koukala na info tabuli a já, že zkusím jestli je zamčeno. Byl tam takový kovový kolík, jsem ho vyndala a zkusila kliku. Nic. Už jsem si říkala, že taková dálka, ještě za deště a nic z toho, ale pak jsem to zkusila znovu a vrata se mírně otevřely. Musela jsem do nich docela silně zatlačit, aby se pootevřely víc. Otočila jsem se na kamarádku, došla jsem k ní a, že je otevřeno. Tak jsme se na kuráž chytly za ruce a, že půjdeme alespoň za vrata (původně jsme chtěly hřbitov projít dokola). Šly jsme k vratům a ty se před námi otevřely. Nevím proč jsme tomu nevěnovaly pozornost, vešly jsme dovnitř a svítily baterkami na bok kostela. Pak jsme svítily na hroby po levé straně, poté jsem otočila baterku na hroby napravo a kamarádka hned po mě také. A pak se za námi ozvala (nejde to napsat slušněji) rána jako prase a ty vrata se zabouchly. Jsme se otočily, šokovaně jsem zůstala stát a koukala na 4-5 metrů vzdálené vrata (jak je to možné, když jsme se zastavily metr, maximálně 2 za nimi) a kamarádka se rozběhla, to mě probralo a běžela jsem za ní, otevřela je a běžely jsme ze hřbitova pryč. Venku jsme se zastavily a najednou se nad hřbitovem zvedl silný vítr. Tak jsme běžely zas o kousek dál, jsme se zastavily a mě napadlo, že bysme se mohly vrátit a ještě jednou se podívat. Hned, jak mě to napadlo začal foukat silný vítr směrem od hřbitova. Jako by nás odháněl pryč. Tato událost sama o sobě by byla strašidelná dost, ale třešničku na dortu jsme objevily, když jsem pak po cestě k autu rozebíraly předešlé události. Když mi kamarádka řekla, že jsem běžela k vratům já a otevřela jsem je a pak jsem z hřbitova alejí utíkala před ní. Dokonce, že po ráně vrat jsem jí zatlačila na záda a řekla "Dělej, zdrháme". Vím na 100%, že jsem jí nic neřekla, ani se jí nedotkla a naopak jsem utíkat první viděla já jí. Nedovedu si to vysvětlit. Jako ránu vrat. Ty vrata jsou tam nové, pevné, dřevěné. Dost těžké. To by musel být sakra velký vítr, aby je dokázal zabouchnout s tak hlasitou ránou, stály jsme u vrat a nefoukal ani vánek. Je to záhada

Dle mého soudu je na místním hřbitově několik jam s mrtvými, neoficiálně pohřbenými, asi se zavražděnými odsouvanými Němci po WW II. Toto by chtělo dohledat, církevně napravit a mohl by být klid.

V rámci svého cestování za dřevinami po republice zaběhneme občas i na různé památky. Tento kostel jsem si proto nemohl nechat ujít. Zdůrazňuji, že jsem podle všeho na nějaké takové úkazy nejspíše dost "impotentní", avšak nijak se jim neposmívám - je spousta věcí, kterým nikdo ještě nerozumíme. Co se mojí zkušenosti týká, necítil jsem při vstupu na hřbitov vůbec nic, stejně tak i při začátku cesty kolem kostela. Vzadu za kostelem, tedy v místech protilehlých vstupní bráně, jak zde již bylo popisováno (a v jiném místě, než kde by měla být koncentrace sil největší), se mi zničenho nic - a jako bych s tím neměl nic společného a způsobil to někdo jiný - stáhnul žaludek a to trvalo až do dokončení cesty kolem stavby. Pocit to nebyl snad vysloveně nepříjemný, ale velmi podivný, právě tím způsobem, jakým se to stalo - v jednu chvíli nic a v druhé něco takového cítíte a jakoby to vůbec neovládáte. Rozuměl bych tedy tomu, že zde nějaké energie jsou a v dost vysoké míře, když i já jsem něco cítil. Samozřejmě je možné přičíst to na vrub psychice, kdy se člověk předem seznámil, co ho zde může čekat. Zcela si to ale nemyslím, bylo to opravdu zvláštní. A obličej na štítu je - ať už jakkoliv vzniklý - to je bez debat. To je tedy moje zkušenost.

Ve čtvrtek v podvečer jsem se zastavila na velhartickém hřbitově. Ne proto, že bych chtěla pokoušet "energie, zlo,..." nebo jak tomu kdo říká. Na tyto věci věřím a rozhodně si myslím, že není radno si s tím zahrávat. Jela jsem tam proto, že miluju Kytici, Svatební košile je jedna z mých nejoblíbenějších balad a prostě jsem chtěla vidět místo, které pro ni bylo inspirací. Mám ráda kostely, když se mi nějaký líbí, ráda v něm sedím a vnímám energii, která tam je. Procházím vesnické hřbitůvky, čtu náhrobky a myslím na lidi, kteří jsou tam pohřbení. Jak asi žili, jak vypadali,... Tady to bylo jinačí. Horké léto, vedro, světlo, na hřbitov hned za mnou přišla nějaká paní. Takže jsem tam nebyla sama, nebyly tam nějaké strašidelné stíny, které se vytváří za šera,... prostě zdánlivě pohodička. Ale - hřbitov jsem rychle prošla v podstatě se sklopenou hlavou, moc jsem se nerozhlížela, udělala jsem pár fotek a brzo jsem odešla. Necítila jsem stažený žaludek nebo nějaké silné negace, jak hodně lidí popisuje, ale dobře mi tam nebylo a i když jsem jela z daleka a hodně jsem se tam těšila, chtěla jsem být brzo pryč... Tak to je moje zkušenost...

Co bych vám k tomu řekla..."stavila" jsem se ve Velharticích cestou z rodinného výletu,trasa Pardubice - Švihov (popravdě,neskončili jsme tam náhodou,Švihov byla pouze jakási výmluva...).Říkám si: "Pokecám s duchama,zjistím,co je na těch pověstech pravdy...." Nebudu tvrdit,že to jsou jen kecy,jen já jsem asi dost odolná vůči negativním energiím apod.,protože ještě nikdy se mi nestalo,že bych měla z nějakého místa blbý pocit (ať už šlo o hrad,sklepení,jeskyni,místo hromadné vraždy atd,někteří odtamtud údajně i utíkali s křikem),takže se není čemu divit,že ani na velhartickém hřbitově jsem se nenaučila bát,naopak se mi tam líbilo.Je pravda,že tam bylo až neuvěřitelné ticho,ale to bych nepřisuzovala žádným nadpřirozeným jevům ani ničemu podobnému,je to jen daleko od lidí a kraválu.Podotýkám,že jsem i dosti důkladně prozkoumala inkriminovaný roh.Žádná úzkost,špatný pocit,noční můry a kdybych nevěděla o té pověsti,snad bych tam i přespala.Takhle si přece jen říkám "co kdyby..."

Sleduju záhadu o tomto hřbitově už delší dobu a z kamarády sme se rozhodly ho navštívit. Po cestě začala bouřka, blesky, hustý déšť, no ideální hororový počasí. Vyrazily sme 6. srpna večer a na místo jsme dorazily asi v půl jedenácté večer. Bylo nás 6 a chtěly jsme na místě posilněni alkoholem strávit noc. Když sme dorazily k bráně s úžasem sme vešly dovnitř na hřbitov, jako první sme se šly podívat na štít s obličejem. Za osvětlení úderu bleskem se nám rozzářil portrét na zdi, a mě přejel mráz po zádech. "Je to tam" řekl jsem si a přiblížily jsme se ke kostelu abychom nahlédly dovnitř. Od vstupu nás dělyla pouze mřížovitá zábrana, kterou sme bez potíží přelezly a šly se uvelebyt na lavice v hlavní místnosti. Za tu noc se toho událo hodně, nevim jestly to mám přisuzovat očekávání z nadpřirozenejch úkazů nebo jestly tyto ůkazy byli skutečné. Každopádně po celou dobu jsem se na místě v kaply i venku na hřbitově cítil nesmírně šťastně, místo mě naplňovalo optimismem a radostí. Neveřím v boha a přikláním se spíše k temnější straně náboženství, hlavně proto protože sem spíše takoví ten pouliční tip a spoustu neřestí a špatností mi nejsou cizí. Byla to ta nejlepší a nejoriginálnější chlastačka co jsem zatim zažil a že jich už bylo mnoho :) těšim se na další návtěvu a určitě nebude poslední!!!!!