Moskyt

Koupil jsem si malý kompaktní digitální fotoaparát, u kterého výrobce uvádí, že snese bez úhony potopení do hloubky až 5 metrů a ještě je při tom schopen pořizovat snímky. Olympus mju 725 SW vypadá pěkně! Jeho těžké celokovové tělo působí opravdu bytelně a snadno uvěříte, že snese pád z výšky až 1,5 metru, jak je slibováno. Potopení do elektroniku spolehlivě likvidující kapaliny je však něco jiného. A tak to chce přeci jen trochu přemáhání, než se odhodláte tu právě zakoupenou, ne zrovna levnou věcičku odevzdat vodě. Zvědavě jsem nejprve zkoumal, jak jsou proti vniknutí vlhkosti utěsněna obě dvířka skrývající multikonektor i šachtu pro xD kartu a akumulátor. Objevil jsem gumové vložky připevněné k dvířkům, které podle všeho po uzavření a zajištění spolehlivě odizolují citlivá místa od okolních vlivů (vody a prachu). Uvěřil jsem, že i tlačítka jsou dobře ošetřena. S trochu menší důvěrou jsem pak zkoumal otvory zvukového reproduktoru, mikrofonu a především naplocho uloženého, zapouzdřeného objektivu. Hlavně vysouvání a zasouvání kovové krytky chránící optiku mě trošku znervózňovalo. Kam se plíšek schovává po zapnutí foťáku a nezatéká tam za ním? Nezbývalo, než to prověřit praktickou zkouškou!

Napustil jsem vanu a stoupl si do ní. Chvilka váhání a pak již fungl nový přístroj klesl pomalu pod hladinu. Zmáčkl jsem spoušť a pokusil se vyfotit si nohu. Žádný zkrat, žádné jiskření. Po přepnutí do prohlížení se na displeji skutečně objevil malý kousek mého chodidla. Ještě dva pokusy a chodidlo je tam celé. Skvělé! Mjučko tedy opravdu vodotěsné je a dá se s ním pod vodou i fotit. Asi to ale nebude úplně jednoduché.

Přišel čas vydat se ven, do přírody a k vodě, abych v praxi vyzkoušel skutečné možnosti svého Olympusu. Nejprve jsem se ale musel rozhodnout, jaké nastavení mjučka pod vodou použiji. 725 nabízí pro podvodní fotografii 4 předdefinované režimy. První bych nazval plnohodnotný široký (široký samozřejmě jen v rámci rozsahu optiky). Po jeho navolení se automaticky aktivuje blesk (lze deaktivovat), k dispozici je zoom (po navolení nastavený na nejširší ohnisko), macro i autofokus. Vyvážení bílé přednastaveno na slunný den. V druhém širokém režimu je ostření zafixováno na vzdálenost 5 metrů, k dispozici není optický zoom ani macro, blesk je po navolení vypnut (lze aktivovat). Třetí režim je podvodní macro. Po navolení je zapnutý blesk a zoom nastavený na nejdelší ohnisko. Aktivované je macro, které umožňuje přibllížit objektiv k fotografovanému objektu na 20 cm při minimální hodnotě zoomu a 30 cm při maximální. Při supermacru je to pak 7 cm. Poslední podvodní režim je určen k focení na pláži a u bazénu či v bazénu. Vyvážení bílé je přednastaveno na oblačný den, blesk je zapnut, zoom aktivní, ISO není u tohoto režimu volitelné. V žádném z podvodních režimů není k dispozici samospoušť. Fotit lze ale pod vodou samozřejmě i kterýmkoliv jiným „pevninským“ režimem. Pokaždé bylo ale třeba zvážit co chci fotit a co si od snímku slibuji. Zřejmě největší uplatnění u mě pak zatím nalezl první podvodní široký režim.

Nejdříve jsem se vypravil k malé říčce. Bylo po deštích a tak voda nebyla úplně nejčistší. Fotografie pořízené pod hladinou byly nijaké. Mírně kalná voda neumožňovala vznik ostré, kontrastní a zajímavé fotografie. Říčka se navíc před slunečním svitem skrývala v zalesněném údolí, což jak jsem poznal, velmi omezilo mé kreativní možnosti. Tmavé říční dno se na fotografiích neprokreslilo a jevilo se jako beztvará nezajímavá hmota, Předměty v popředí (klacky, listí apod.), doběla vypálené bleskem, byly zajímavé ještě méně. Celá plocha těchto snímků pak byla „zasněžena“ hrubým nepříjemným zrnem, vytvořeným ve vodě plovoucími nečistotami, silně zvýrazněnými světlem blesku. Bez něj ale fotit nešlo vůbec.

O něco zajímavější výsledky, jak jsem doufal, by mohly přinést pokusy fotit s objektivem napůl vystrčeným nad hladinu. Nejprve zaostřit na cíl nad hladinou, uzamknout expoziční hodnoty a pak foťák částečně potopit. Je potřeba si také předem rozmyslet, jestli při tom požijeme zabudovaný blesk a pokud ano, bude-li svítit nad, nebo pod hladinu – obé nelze! Malý průměr optiky, neklidná hladina, voda stékající po skle objektivu – to jsou faktory dlouho úporně bránící pořízení alespoň technicky uspokojivého snímku. Dalším problémem je udržení aparátu ve vodorovné a stabilizované poloze. Stojíte nebo dřepíte nad vodou a exponujete jeden neúspěšný záběr za druhým. Po chvíli vás bolí záda či kolena, ruce se začínají klepat – hladina je na exponovaných záběrech našikmo, moc vysoko nebo moc nízko. Chce to hodně moc pokusů, než se jednou urodí. Jak jsem vyzkoušel, je dobré zapřít ruce držící foťák o kámen, vstoupit přímo do vody (do studené v holinkách) a obrnit se značnou trpělivostí. Stativ lze použít jen v některých případech a to ještě stativ k tomu vhodný. Má-li voda hloubku 10 cm, žádný tripod, bez možnosti spustit hlavu mezi nohy, se vám pod přístroj nevejde, má-li voda hloubku metr, dno většinou nevyfotíte a proud vám nezajištěný lehký stativ porazí. Po dvou hodinách trápení v proudu říčky jsem si zničeně sedl na břeh s několika málo ulovenými záběry na xD kartě a přemýšlel co dál. Pochopil jsem, že tuzemská podvodní fotografie se vyznačuje nízkou výtěžností a značnými nároky na trpělivost fotografa, přírodní podmínky i techniku. Vzdát jsem to ale nechtěl.

Byl čas vyzkoušet něco dalšího. Sebral jsem nejen foťák, ale i potápěčské brýle a šnorchl a vypravil jsem se do zatopeného lomu s relativně čistou vodou, abych se seznámil s možnostmi Olympusu i s možnostmi svými v tomto prostředí. Lom zvaný Borecká skála, o kterém jsem již psal v dřívějším článku, nabízí při šnorchlování kromě čisté a teplotně přijatelné vody i kamenitý terén, strmé skalní stěny, vzrostlé potopené náletové dřeviny - někde až v podobě mrtvého lesa a několik forem podvodního života.

Nasadil jsem si brýle, fotoaparát zastrčil do neoprénového pouzdra připevněného k paži (užitečná součást balení mjučka) a vydal se jezerem k protějšímu sluncem prozářenému břehu, kde jsem tušil nejčistší, nezkalenou vodu. Doufal jsem, že bych tu mohl vyfotit nějaké ryby. Když jsem lom konečně přeplaval, vyhledal jsem od břehu se mírněji svažující kousek dna a tam jsem se ponořen po ramena posadil. Svým pohybem jsem samozřejmě okamžitě zvířil nánosy nečistot a tak bylo nutné nejprve počkat až se voda pročistí. Stojatá voda se ale čistí poměrně pomalu. Čekal jsem deset minut, dvacet minut, čekal jsem půl hodiny. Začínala mi být ve vodě docela solidní zima. Pak to ale začalo vypadat nadějně. Poblíž mě se objevili asi dvaceticentimetrový okouni a zvědavě mě zkoumali. Ponořil jsem pomalu ruku se zapnutým foťákem, přiblížil jsem ho co nejblíže k rybě, naslepo zamířil a exponoval. Po prvních pokusech jsem zjistil: V silném slunečním světle není toho na kapkami pokrytém LCD monitoru fotoaparátu (2,5“, 115 000 bodů) moc vidět. Z toho mála co vidět je vyplývá, že téměř nejsem schopen naslepo zamířit objektiv na rybu tak, aby jí tam kus nechyběl. Někdy chybí i ryba celá! Ryby se navíc (nevím proč) začaly zdržovat v těsné blízkosti různých částí mého pomalu zimou modrajícího těla a bylo pak velmi obtížné vyhnout se tomu, abych s rybou nevyfotil tu kus nohy, tu kus ruky. Uhnout by přitom znamenalo okouna zaplašit. Někteří okouní šibalové si dokonce našli úkryt mezi mými zády a břehem, kde mě pak svou špičatou hřbetní ploutví laškovně šimrali. Další roli v mých počátečních neúspěších hrála i prodleva fotoaparátu mezi stiskem spouště a samotnou expozicí. Ryba prostě nepočká.

Byl jsem chvíli otráven z fotografií na kterých nebylo vůbec nic nebo jen kus ryby na jedné a kus mé nohy na druhé straně. Pak jsem ale pochopil, že prostě musím udělat víc pokusů. A o tom to je! Je třeba fotit, fotit a fotit. Nekoukat na display, na kterém toho stejně není moc vidět a zkoušet to znovu a znovu. Pokud jsem přeci jen nutně potřeboval zkontrolovat co jsem vyfotil, zastínil jsem tělem Olympus, ponořil jsem ho těsně pod hladinu a zapnul prohlížení. Pak byly exponované snímky přeci jen trochu čitelné.

Vyzkoušel jsem samozřejmě i fotografování při plavání pod hladinou. Tam kde je voda hlubší to ani jinak nejde. Zjistil jsem ale, že ryby to nemají rády. K podivnému tvoru vznášejícímu se u hladiny s maskou na vykuleném obličeji a mávajícímu při tom občas rukama a nohama, se jim moc nechce. Při fotografování jiných podvodních objektů jsem pak narazil na další problém – s ostřením a kompozicí. Jak si tak levitujete bez pevného ukotvení kapalinou, je obtížné na něco zaostřit a nezměnit polohu do doby, než fotoaparát expozici skutečně provede. A tak opět platí metoda pokus – omyl. Přeci jen má ale fotografování v brýlích se šnorchlem několik výhod. Při správném úhlu a pozici oproti slunci je vidět na LCD monitoru co fotíte. Ne úplně skvěle, ale je. Se stále potopenou hlavou můžete přes pečlivě poplivaná skla brýlí zrakem prohledat celé jezero a vyhledat zajímavé motivy. Můžete exponovat mnoho variant jednoho motivu aniž by jste se museli každou chvíli vynořovat pro nový kyslík.

I samotné šnorchlování má ale samozřejmě svá úskalí. Několikrát se mi stalo, že jsem se tak soustředil na fotografování, až jsem zapomněl dýchat. Jindy jsem si při hledání vhodného stanoviště pro záběr nabral vodu do dýchací trubice, aniž bych měl v plicích zásobu vzduchu pro její vyfouknutí. To je pak velmi nepříjemný pocit. Je proto asi potřeba naučit se nejprve základům šnorchlování, než se pod vodu vydáte s foťákem. Ponoříte-li se pro záběr do větší hloubky, je nutné samozřejmě se pořádně nadýchnout, abychom mohli po vynoření vyfouknout vodu ze šnorchlu atd. To jsou již ale spíše pravidla potápění. Pojďme k fotografování.

Určitě se vyplatí počkat s podvodním blízkohladinovým fotografováním na slunečný den. Spolu s pomocným světlem blesku se slunci podaří lépe vykreslit a prozářit pod hladinou se nacházející objekty. Ať už živé či neživé. Na ryby se musí čekat, ne je pronásledovat. Zajímavé fotografie vznikají i s objektivem zamířeným k hladině. Chce to hodně trpělivosti, hodně pokusů, nápad a prohřátou vodu, neoprén nebo velkou otužilost.

Olympus mjů 725 SW moje podvodní hrátky přečkal bez úhony. Nikam nezateklo a ani jsem kupodivu foťák neupustil a neutopil někde v hlubině. Vždy po návratu z vody jsem začal prohlížet naexponované záběry a mazat ty nepovedené. Technicky použitelný snímek byl tak jeden z deseti (fotit na film – plakal bych). Naučil jsem se fotoaparát ještě dříve než uschnul opláchnout čistou vodou, aby zejména na sklíčku objektivu nezaschly žádné sedimenty a nečistoty. Vypláchnul jsem při tom pořádně i celou „objektivovou díru“, aby tam neuvízla zrníčka písku či prachu a nezpůsobila poškrábání skla či drhnutí krycího plíšku. Na této „objektivové díře“ mi trochu vadilo, že příliš pomalu vysychá, že vysychá jen při otevřeném objektivu a že objektiv může být otevřen jen při zapnutém fotoaparátu. Nakonec jsem se smířil s tím, že tato část bude suchá až druhý den po potápění.

725 je dobrá hračka. Poznáte s ní spoustu legrace i dobrodružství. Jen tak něco jí neublíží a i na souši s ní pořídíte docela kvalitní až 7,1Mb fotografie s rozlišením 3072 x 2304 bodů. Dovede i videosekvence 15 snímků/s o rozlišení až 640 x 480 bodů. Jediné co mi při mých podvodních pokusech opravdu na konstrukci fotoaparátu vadilo je malá širokoúhlost objektivu. Jeho rozsah odpovídá 38 – 114 mm kinofilmového formátu. A těch 38 je pod vodou přeci jen trochu málo. Já vím, že je to zřejmě dáno možnostmi konstrukce zcela zapuštěné optické soustavy, ale širší záběr by se mi prostě pod hladinou často hodil a líbil. Líbila by se mi i o trochu větší výdrž baterie, která brzo zvadne především při častém využívání zabudovaného blesku a prohlížení na LCD monitoru. Pod vodou, když byla možná optická kontrola snímaného na monitoru, jsem naopak velmi ocenil aretaci expozice a ostření. V současné době je již v prodeji nástupce 725 – 770 SW. Je prý ještě odolnější a snese hloubku až 10 metrů. Takový přístroj by se již mohl hodit i potápěčům, parametry objektivu se však zatím nezměnily. Olympusy SW jinak zřejmě nabízejí k fotografování pod vodou téměř vše co může v současné době malý digitální kompakt nabídnout. Hodí se jistě ale i k jiným účelům. 725 bych si bez váhání vzal do blátivé a vlhké jeskyně, na raft, na kolo či do prachu uhelného dolu.

S Olympusem jsem si vodní výpravy velice užíval. Zpočátku jsem byl výsledky svého experimentování poněkud zklamán, ale časem jsem se přeci jen trochu naučil jak foťák účelně vyráchat. Na další podvodní akci jsem se pak vždy velmi těšil, neboť mi snímkování nám tak nepřátelského a přece krásného prostředí připravilo vždy nějaké příjemné překvapení, nový objev či zážitek. Jednou na mě například po ponoru do kalné vody náhle vybafla obrovská lebka krávy, jindy jsem se u jedné říčky, v které se mi nepodařilo vyfotit vůbec nic tak zdržel, že mě po cestě na kole domů překvapila totální průtrž mračen a do rána se sušil nejen foťák, ale i já. Už teď se těším na další nevšední podvodní akce a poznatky a pokud budou stát za to, rád se o ně s vámi zase podělím.