Zlo na velhartickém hřbitově

Jihovýchodně od Klatov se nachází místo strašidelné až děsivé, nevhodné k delšímu pobytu i pouhé návštěvě. Proč se nemá chodit na místní hřbitůvek, věděl už Karel Jaromír Erben.
Zlo na velhartickém hřbitově
hřbitov stojí stranou od Velhartic
kostel sv. Máří Magdaleny na velhartickém hřbitově
starý kříž
kout hřbitova kam se nedoporučuje chodit
pokroucené torzo třešně u hřbitovní zdi
pokroucené torzo třešně u hřbitovní zdi
boční vchod do kostela
Kříž v předsíni bočního vchodu, nesoucí negativní energii rituálu
štít kostela s lidskou tváří
vstupní brána hřbitova
kostel ze zapovězeného místa hřbitova
interiér kostela sv. Máří Magdaleny na velhartickém hřbitově
tajemná tvář na štítu kostela

Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán?

Zdá se, že tomu tak opravdu je. Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.

Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
Do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.

Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.

Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?!

Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.

Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!

A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
"Spíš má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdalipak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?"

Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.

A on tu napřed - skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
žetě nablízku umrlec!

"Pěkná noc, jasná - v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž -
má milá, nic se nebojíš?"

Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.

"Hoj, má panenko, tu jsme již!
Nic, má panenko, nevidíš?"

"Ach proboha! Ten kostel snad?"

"To není kostel, to můj hrad!"

"Ten hřbitov - a těch křížů řad?"

"To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď
a skoč vesele přes tu zeď!"

Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné. Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny. I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat.

Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit. Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jíní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář. Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou.

Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů. Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo. Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?

Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné. Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.

"Tělo do hrobu přísluší,
běda, kdos nedbal o duši!"

Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.

Velhartický hřbitov
náhrobek v předsíni bočního vchodu
Velhartický hřbitov
boční vchod do kostela
Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Opravdu v okolí velhartic jsem zažil nejděsivějši zážitky v životě! Jen když jsem vjížděl autem alejí ke kostelu stěží se mi dýchalo a jsem rád že jsem ho obešel abych se podíval na obraz tváře! Ale co jsem chtěl říci, nikdy, nikdy, nikdy nevstupujte do lesa za vesnicí jménem Svojšice!!!! Jsou vydět v zemi půlmetrové stopy (tříprsté)! A další cesta je přez černou stezku což byla keltská pohřební cesta (vede přes kostel ve velharticích a místo kde bylo viděno údajně UFO)

ke kostelu stěží se mi dýchalo...admin by asi netoleroval reklamu na nějaké mentolové bonbóny :-) ,bylo by možné tříprsté stopy zdokumentovat fotograficky včetně okolí tak cca kolem 100m + souřadnice místa? Odkud jsou známé keltské cesty z období před existencí map...jak je známo,že nějaká šla po terénem právě k hřebenu,odkud by musela nevýhodně úbočím sestoupit do údolí,jsou tam někde stopy? Anebo prostě... ? :-)))

Jestli máte zájem o foto z r.2010 napište mi na vylu@seznam.cz

Dobry den z velhartic mam pritele a nejakou dobu sem u nej byla na zminenem hrbitove sem byla jenom jednou a reknu vam ze nebylo mi tam zrovna nejlepe uplna dezorientovanost, zmatene pocity, delalo se mi spatne atd., i kdyz sem byla ve vesnici nebo doma u pritele tak mi stale bylo divne hlavne unavenost... nevim ci to bylo tim ze to bylo nedaleko od toho hrbitova nebo tim ze dokazu vycitit, videt a mluvit s duchy kazdy mi rika ze si jenom vymyslim ale neni to tak.

Kostel se objevil v r.1973 ve filmu Tři chlapi na cestách ze silnice Nemilkov-Velhartice.Zde link http://www.filmovamista.cz/579-Tri-chlapi-na-cesta... ,foto není přiliš podrobné.Ale je to tip na ověření vzhledu štítu v té době.

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Díky za zajímavý tip. Nevím, jestli se podaří získat záběr dostatečně kvalitní na to, aby ukázal kresbu štítu.

Leoš Drahota bM

Zdravím všechny..Jen náhodou jsem narazil na tento web i když nic asi tak není úplně náhoda. Když jsem pročítal různé zážitky lidí z různých míst, tak mě to udělalo radost, protože jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má pocit, že může něco cítit.. Chtěl bych poradit všem, kteří mají nebo měli z návštěvou podobných míst jako je třeba hřbitov ve Velharticích problém, že když navštěvujete tyto místa je dobré přicházet s velkou pokorou..Možná někteří ví, jak to myslím..Je třeba mít respekt před touto energií a to vás může ochránit před negativním vlivem. Pokora opravdu není špatná věc. Jakmile člověk přistoupí k objevování těchto sfér nezodpovědně, tak může vzniknout nějaká nepříjemnost. Dále rád bych si povídal o tom, jak je šumava protknuta místama, kde člověk může poctít něco zvláštního..je to vždy jako takový náznak, že může být něco jiného, co náš lidský smysl těžko vyhodnocuje... často se ptám, proč zrovna v těchto místech je tak intenzivně cítit jiná energie..proč je zrovna oblast šumavy tímto tak specifická..Vždycky jsem si myslel, že to je jen můj subjektivní pocit, ale jak to tak začínám pozorovat, tak nejsem sám a myslím, že jsem sám nikdy nebyl. Proč snad na každého udělá velmi zajímavý dojem..Mám pocit, že šumava je jedno z mála míst v evropě tak energeticky silné, že dokáže větší mírou tvarovat člověka a ne naopak. Je třeba říct, že to bylo místo, kde se setkávali a setkávají různé kultury...místo stezek kudy se dopravoval tovar z velmi vzdálených míst..místo, které bylo podle mě proslavené svoji přírodní divokostí už před mnoha staletími. Místo, kam se lidé schovávali. Místo, které je a bylo velmi bohaté na zlato... Mnoho staletí již tomu tak..Tam, kde je zlato je i spousta řekněme problémů. Mnozí z vás víte, že život ve středověku a asi ani předtím neměl velkou cenu...a i dnes jistě víte, co je člověk pro peníze schopen udělat...Narážím teď na to, když člověk má při některých návštěvách na šumavě zvláštní pocit, protože si myslím, že to může být i kvůli tomu, že se tam v určitých oblastech hodně vraždilo a to právě kvůli zlatu...Jistě jste všichni viděli pár filmů nebo jste četli něco o zlatých horečkách v americe, austarálii, jižní americe a nebylo to tak dávno a vždy to bylo spojené s násilím. Lidi jsou lidi.. Na šumavě se získávalo zlato možná i 2000 let..Představte si ,,zlatou horečku" řekněme např. před 800 lety..přestavte si, co lidi mohli dělat kvůli zlatu...a ostatně dělají pořád...představte si, ty kupecké cesty, které byly něco jako dnešní dálnice a okolo černý les..Přestavte si kolik lidí bylo pochovaných v blízkosti kostelů, kteří nezemřeli přirozenou smrtí..Představte si kolik lidí bylo zahrabáno někde v lese, aby se na nic nepřišlo..Ano myslím, že i to je šumava a její energie. Taky jsem ještě chtěl napsat, že mám v Rejštejně chalupu a mám dá se říct ozkoušeno, jak to to místo na lidi působí. Je třeba říct, že se vždy snažím vynechávat jakoukoliv případnou sugesci typu povídání o historii atd. Jednou jsem tam měl návštěvu a holka se u krbu jen tak rozbrečala z divného pocitu a chlap, co tam byl s náma mimochodem dost pragmatickej muž a v žádným případě se nezaobírající podobnými jevy nechtěl být sám v pokoji, který jsem mu připravil. Oba dva měli nějakou úzkost a tak jsme spali všichni v jednom pokoji. Všem nám bylo kolem 30..Svým způsobem to bylo komický, protože od těchto lidí jsem tento způsob chování nečekal. Další případ byl ten, že jedna návštěva dostala opravdu velký až záchvatovitý stav paniky. Měl jsem, co dělat, abych pomohl se z toho dostat. Ten stav trval od 22-05 rána. Taky jinak velmi pragmatický člověk řídící svou firmu.. Nebylo kvůli tomu potřeba chodit na hřbitov. Teď nedávno jsem tam byl sám a nejednou jeden večer u krbu..ten pocit byl náhlý a dá se říct, že částečně sensorický. Ano byl jsem vyděšen a srdce mi tlouklo jako o život..Cítil jsem, že tam nejsem sám..Člověka to vystresuje, protože to nechápe.. Ta chalupa má 150 let a před ní a před před ní, atd. tam taky určitě stálo nějaké obydlí a v něm žili lidé a prožívali své osudy. Když to můžu slovy blíže specifikovat, tak cítím přítomnost...není to pořád..je to většinou jednou za čas. Jako kdyby se na vás přišel někdo podívat..O tom, kdy se na vás přijde někdo podívat nerozhodujete vy a to je možná taky trochu stresující, protože člověk si zvyknul mít vše pod kontrolou..A jak se z toho dostávám? Právě tou pokorou..Mám velký respekt před touto energií..myslím, že stejně tak, jako to místo miluju já, tak ho měl rád a má i někdo jiný a ten to jde občas okouknout. Nechce mi dělat zle..cítím, že není špatný, ale cítím, že tam je. Já jsem jen malý pán..Necítím to tak sám, ale i starší lidé, kteří v tom domě něco prožili. Když se s nima o tom bavím, tak mám husí kůži, protože jsem nečekal, že to znají. Takže tím chci říct, že si do určité míry dokážu představit, co můžete cítit na hřbitovech, ale myslím, že je si dobré uvědomit, že to může být trochu nebezpečné bez pokory. Osobně trošku cítím, že kdybych už měl potřebu zkoumat tyto věci tzn.strkat do nich nos, tak bych se snažil poprosit o vstup na toto území. Myslím, že to je fér..trošku komunikovat. Pokud se bojíte přenosu opravdu špatné energie, která existuje stejně, jako ta dobrá, když cítíte, že ta pravděpodobnost vystavení se něčemu špatnému je vysoká, tak je dobré mít s sebou odvěkého přítele člověka psa cítím, že to je výborný i energetický ochránce. Všichni známe psa, jako spíš hlídací záležitost, ale on dokáže hlídat nejen tělo, ale i duši svého ,,pána" . Dobrá jsou pastevecká plemena..Ostatně o nich se dříve říkalo, že se ani ďábla nebojí. Rád bych s někým prodiskutoval skutečnost, že v Rejštejně ke konci války zemřelo 11 židovských žen z pochodu smrti...pořád se nemůžu dopátrat, kde se tak přesně stalo..všichni to ví jen poblíž..Ty ženy podle všeho velmi trpěly..Právě i to je šumava..Nebo můžu dát typ na různá jiná energetická místa poblíž...můžeme debatovat..Nedávno jsem na černo prozkoumával Václavikovu pilu..z roku 1878, ale o tom třeba příště..děkuji Pavel

Ahoj Pavle....... dovolte, abych před Váma opravdu hluboce smekl. Nejen pro Vaše myšlení a názor na věci o kterých my moc nevíme a vlastně ani nám to není dáno abychom to odhalili. Z Vašeho příspěvku je zřejmé že jste slušný a citlivý člověk. Bohužel dnes kdy je morálka v úpadku je takových lidí ještě dost, ale jsou spíše opodál. Mě je 62let a rozumím o čem píšete.
Co se týká toho pochodu smrti - existuje web, který zaznamenává všechny pochody na našem území...já si teď nevzpomínám na přesný název....ale určitě se něco dá nalézt i v místní kronice. Nedávno jsem byl na dovče na Šumavě a musím uznat, že máte plnou pravdu o tomto území. Ale vždyť celá naše země byla nesčetně krát místem krvavých bojů a všelijakých hrůz ... o některých ani neexistují záznamy. Mne historie zajímá...když budete mít chuť a čas můžete se ozvat na : colombo.hk@volny.cz................zdravím....

ten pochod měl jít z Rejna na Kozí hřbety a Svojše. Cesta vede za hřbitovem (zkratka ).

Obrázek uživatele Leoš Drahota

Dobrý den Pavle, měl bych pro Vás jistý návrh. Pošlete mi prosím Váš e-mail. Mou adresu najdete v rubrice "O nás". Díky!

Leoš Drahota bM

Jen hlupák se směje věcem, kterým nerozumí, do kterých nevidí a které si nemůže ověřit.

Dobrý den, mohl byste mi prosím poskytnout bližší info o pochodu smrti přes Velhartice? Moc děkuji.

Tady jedině získat momentku z originálního filmu,na webech po zdigitalizování a kompresi to není ohledně kvality nic moc.Tedy filmový archiv...bude to obtížné.

Byla jsem na hřbitově u Velhartic letos v červenci, za příjemného rána. Den předtím, za trvalého deště, jsme pobývali na hradě ve Velharticích, kde nás na kostelní hřbitov upozornili. Bylo už pozdní odpoledne a i když bych jindy za zajímavým hradem nebo kostelem vyrazila klusem, na tenhle hřbitovní kostel se mi večer opravdu nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že přespíme v kempu a "tam" se pojedeme podívat až ráno. Celou noc mě něco budilo, a měla jsem, dejme tomu, sny typu dožadující se pozornosti.
Ráno jsme vyrazili přímo ke kostelu, a tak jak obvykle nějakou dobu bloudíme, než "se najdeme", tady jsme to našli okamžitě, pravda, ne mou zásluhou. Manžel pravil, že když už jsme tady, a hele, tamhle je ta alej, a byli jsme tam, vůbec se mi dovnitř nechtělo, ale vlezli jsme na hřbitov. Chodívám první, jsem "objevitel", tady jsem se držela zpátky, nerada došla ke kostelu, co už na první pohled působí nepříjemně, s úlevou zjistila, že ve vchodu je mříž, takže dovnitř se nedostaneme, otočila se na patě a mazala ven. Že bych tam něco fotila, tak to mě fakt nenapadlo, a že jsem jinak na focení maniak. O nějakém velkém obcházení kostela nepadlo ani slovo.
Nestalo se mi tam nic opravdu špatného, ale to místo říká NELEZTE SEM. Nebála jsem se tam, ale to jen proto, že kostel jsem si připodobnila ke kostelu sv. Michala ve Vitochově, který je obklopený borovicemi,a přestože má taky pohnutou minulost, už je to tam "promodlené" a čisté. Taky jsem den předtím byla na Kašperku, a když už se tady hovořilo o zvláštním charakteru Šumavy, taky něco přidám. Při prohlídce "stavba hradu" v prvním patře vlevo u okna vedle obrovského trámu jsem se potkala s neskutečně silnou a hravou "lví" (královskou - ochrannou) energií, která má tendenci vyhánět z duše přebytečnosti, aby se tam mohla "vetřít" sama :-). Bylo to úžasně příjemné setkání, a možná působilo i jako ochrana druhý den ve Velharticích (nic,co nemáte v sobě se vás "zvenčí" nemůže dotknout).

Stránky

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Žižkův dub
Památné stromy jsou jedinými živými pamětníky dob tak dávných, že už o nich nevíme téměř nic. Stovky let dějin kolem...
Měsíční kámen
Měsíční kámen, pravěký menhir stojící v temném šumavském lese je opředen rouškou tajemna. Vyzařuje plno energie, která...
Na Plzeň do Amsterdamu
České pivo je známo po celém světě a tak není nic divného na tom, dát si ho třeba v holandském Amsterdamu. Pokud si ale...
Pod podí
Do Chorvatska k moři jezdí každoročně miliony cizinců. Láká je slunce a hlavně moře. Někdo se jen povaluje na pláži a...