Moskyt

Po delším čase zdravím příznivce Moskyta a doufám, že tvůj čas strávený nad tímto vyprávěním nebude později uznán marným. Tentokrát nepůjde o klasický popis cesty odněkud někam, i když i to by se dalo říci, ale spíš to bude tím vyprávěním, které by mohlo směřovat i někam dál, za hranice obzorů.

Už nějaký čas se toulám po severovýchodní části Brd. Po té menší, přístupnější, nazývané Přední nebo Malé Brdy, geograficky Hřebeny. Pro tvou informaci ta větší a hůře přístupná jihozápadní část je již dlouhý čas okupována naší armádou a nevypadá to, že by se na tom mělo něco změnit.

Již jako kluk jsem se od starších kamarádů dozvěděl, co činí území Hřebenů opravdu zvláštním, odlišným od podobných lesnatých oblastí v okolí Prahy. Svou polohou - blízkost hlavního města a snadná dostupnost po dvou tratích železnice - již odedávna Hřebeny lákaly příznivce volného a svobodného pobytu v přírodě. Ať už to byly první skautské družiny či pozdější trampové. Husté temné neprobádané lesy s četnými potoky dokázaly již v době světové války zlákat nejednoho kluka. Mnozí z nich přispěli svým drobným dílem ke vzniku něčeho tak velikého a ojedinělého, jako byl tramping.

Asi si dost troufám psát o něčem, čeho jsem nikdy nebyl a asi už nebudu přímým účastníkem, ale to, co se dozvídám ze starých knížek a časopisů společně z těmi střípky trampingu, které lze poznat i dnes, mne velmi oslovuje. Ba dokonce se dá mluvit o nadšení podobné tomu, jako když najdete dlouho hledanou, matně z paměti a jakoby z vaší přirozenosti ztracenou věc. Věc, bez které se takříkajíc necítíte celý. Pokud nemáš tušení, oč jde, nebo jen matně, tak na to ti nejlépe odpoví jeden z průkopníků trampingu Josef Peterka, mezi trampským lidem všeobecně známý jako věčný tulák Bob Hurikán. Z předmluvy k jeho knize "Dějiny trampingu" vyjímám několik myšlenek.
"Tramping klade hlavní důraz ... na znalosti přírody a všech věcí s ní souvisejících, jako je táboření, samostatnost, družnost, sebekázeň a opravdové kamarádství, neboť tyto napohled prosté věci dávají základy povahy jednotlivce v dalším jeho konání."
"Smýšlení a skutky v trampingu jsou ušlechtilé, protože vyvěrají z opravdové lásky k přírodě."
"Tramping je průpravnou školou k vytvoření silných a ušlechtilých charakterů. To je ona podstata! ... Přirozená a tedy správná. Tato podstata nemůže zklamat, je-li správně chápána a prováděna, protože jsou v ní obsaženy základy lidského dění."

U zmíněných "základů lidského dění" bych se s dovolením, na pár vět, trochu zastavil. Hloubka těchto principů lidského dění mne totiž velmi oslovuje. Skrývá se v nich jakýsi návrat k vlastním kořenům, byť by to měl být pouze pokus o jejich nalezení. Principy trampingu si spojuji s něčím, z čehož jakoby tramping vycházel. Z míst, kde jsou, podle mého názoru, skutečně ukryty základy lidského dění. Ta touha po poznání kořenů, základů lidského jednání je člověku vlastní a nedává mu spát. I když mnozí tvrdí, že spí docela dobře.

V otázkách původu se nám mnohdy před očima míhají miliony let, různá místa kontinentů, precizně popsaní homotakčionak. Málokdy ti však odpoví na otázky odkud jdeš, kam, proč a s jakým cílem či posláním. Nevím jak pro tebe, ale mne nedostatek rozumných a fungujících odpovědí na tyto otázky zneklidňuje. A tramping je jednou z věcí, která mi na cestě k zodpovězení těchto otázek může pomoci. Aspoň já to tak cítím. Přinejmenším mi pomáhá dávat nalezeným odpovědím konkrétnější tvar a rozměr. Když vidím, jak něco funguje a co to sebou přináší, lépe se mi to chápe. Ano, mohu se mýlit. Tvé zkušenosti s trampingem mohou být zcela opačné a neodpovídající Hurikánově představě, ale já jí dávám v podstatě za pravdu. I když je pravdou, že vzletná Hurikánova představa stojí a padá na oné formulaci "je-li správně chápána a prováděna" . Když dva dělají totéž... . Tak či tak soudím, že cesta ke kořenům člověka dovádí k podstatě věci a člověk by se měl po ní vydat. I když nemusí být příjemná. Tak to bylo oněch pár vět.

Mé myšlenky se ze světa otázek a odpovědí vracejí na Hřebeny a krouží nad voznickými loukami. Je chladné podzimní ráno a nad meandry potoka se valí nízká mlha. Koldokola hustý smrkový les, vstoupíš-li do něj, můžeš se hodiny a hodiny toulat, překračovat potoky, botama hrnout haldy listí, či jen tak ležet a v tichu nastavovat tvář skrovným paprskům prosvítajícím korunami stromů. Když už jsem mluvil o těch kořenech, nebylo to jen tak. Vracím se tím k názvu tohoto putování a prozradím ti, že tato místa dodnes ukrývají památku na slavné počátky brdského trampingu. Takových míst je jistě více, časem možná najdeš další a snad i významnější, ale nyní jsme přišli na camp Zlaté dno.

Na stránkách Hurikánových "Dějin trampingu" se dočítám, že camp Zlaté dno byl založen na jaře roku 1929. Jeho zakladateli bylo několik kamarádů z legendární Brdské zimní brigády - Packard, Svenny Krupička, Dawe, Venca Kunc a Johny. Tento nádherný tábor byl ukryt v opravdové brdské divočině. O to více je potěšitelné, že toto významné místo nepotkal osud mnoha dalších předválečných trampských tábořišť. Já sám jsem se o něm poprvé doslechl asi před dvěma lety. Paradoxem bylo, že ti lidé si vždy pamatovali dva staré vzrostlé smrky poseté spoustou trampských placek, nápisů, vzkazů a různých vzpomínkových předmětů, ale netušili, kde to místo vlastně je. "Jó, tenkrát nás vedl na Zlatý dno nějakej kluk, ale už byla noc a já si akorát pamatuju, jak jsme procházeli Voznicí" , vzpomínal Slaneček. Jarmila na tom nebyla o moc líp: "Víš, já tam byla naposled před patnácti lety" , přiznala se nešťastně a po chvíli dumání zabodla hrot tužky kamsy do zelené plochy mezi dva potoky. Ne, tak tam to taky nebylo .

Loni na jaře jsem přišel k Danovi s nápadem vydat se na Hřebeny a Zlaté dno najít. Se zalomeným palcem jsme trpělivě postávali na strakonické výpadovce u mostu "inteligence" a v duchu si říkali - tak dneska snad jo. Až na třetí pokus se nám konečně podařilo toto místo objevit. Jediným vodítkem nám byla informace z ilustrované mapy Marko Čermáka v tom smyslu, že Zlaté dno se nachází mezi Voznicí a Kytínem.

Dlouho jsem se zakloněnou hlavou obcházel mohutné smrky a četl z placek zavěšených na provázcích kol kmenů a svitků březové kůry pozdravy kamarádů. Člověk doslova cítil, jak plyne čas. Fotografie campu je přesně z tohoto dne. V trampském časopise Puchejř jsem se později dočetl, že Zlaté dno se po válce stalo místem k uctění památky těch trampů, kteří položili své životy v protifašistickém odboji nebo ve válečné vřavě. Jeden z jeho zakladatelů Jaroslav Krsek alias Jerry Packard byl popraven v únoru 1943. Podobný osud zřejmě stihl i jeho kamaráda Ladislava Brožka zvaného Broches, jehož jméno čtu vedle packardova na ozdobné placce. Broches přišel na Brdy ve společnosti Biče Lavanta, Joeho a Laddy Ramsea, kde také společně založili s Edy Fořtem Dickey Club.

Součástí tohoto pietního místa je kamenná mohyla, na kterou kladou kamarádi další a další kameny. Jako třeba minulou sobotu, kdy zde proběhla Smutečka za Jerryho Packarda. 60 let již uplynulo od jeho popravy a vzpomínky na něj i na další kamarády žijí dál. "Vem kámen na mohylu" , vyzývalo oznámení v Brdské vločce.

K dokreslení obrazu vzniku Zlatého dna, je dobré zmínit několik slov o Brdské zimní armádě, zvláště pak o jejím zakladateli - generálu Jerry Packardovi. Trampoval na Velké řece, nějaký čas pobýval na tábořišti U dvou bambiten ve Strnadech naproti Jarovské pláni. Odtud podnikal cesty na Zlatou řeku a do Proudů. Na Zlaté řece osadničil v osadě Dakota. Samotný vznik Brdské zimní armády popisuje Bob Hurikán těmito slovy. "Na palouku, nedaleko Bílé skály neboli El Passa táboříval Bill Broches se svou partou Dickey clubem... . Zde se o velikonocích roku 1928 setkala slavná tlupa trampů; Rudla Brandejs (Rudý Brandy - Zlaté údolí), Slimák, Pavínuc (Song Club), Malý Lasch, Packard a parta skautů táborníků, aby u ohňů prožili drsnou, ale krásnou měsíční noc; takovou, jakých je málo... V Packardově hlavě uzrával nápad, který uskutečnil na podzim roku 1928, po odchodu Hobartovy tlupy na vojnu. Založil Brdskou zimní armádu."

Klobouk zvaný "na tři facky", jako kanadská jízdní policie, manchesterové kalhoty, pokud možno stejné Milton svetry a kabáty "policajty". Taková byla stejnokroj B.Z.A.. Jedním z prvních campů armády byl Camp Pstruhů, později vznikly další, Camp 100 Piv a Velitelský Pahorek. Armáda čítající v té době 157 členů, jezdila na lyžích až do Kytína nebo Voznice. Přitom se tábořilo na Aljaška campu. Krátce po únorových plískanicích roku 1929, v době, kdy na řece plula tříšť, byl založen tábor Dice camp, překřtěný později na Zlaté dno. Jak podotýká Bob Hurikán, tehdy Brdy doopravdy žily. Nejznámější táborníci B.Z.A. se nazývali Brdští supové. Vznik této známé stanařské party se datuje do doby, kdy Packardova armáda obsadila Stříbrnou Lhotku, tedy do roku 1929.

Přibližně v této době končilo druhé významné období trampingu, tzv. doba cowbojská. Poté byla, jak zaznamenává Bob Hurikán, "vytlačována střízlivostí - tramping krystalizoval a vzal na sebe povšechný ráz, který nazýváme dobou kanadskou... je pozoruhodná tím, že se poprvé objevil nový termín, který rychle zdomácněl, a to slovo "tramp". Název byl přejatý z románu Jacka Londona Cesta, pojednávajícího o životě amerických "hobo". "Tramping se pomalu stával hnutím. Šířil se nezadržitelně z Prahy na venkov - jako lavina..."

Bob Hurikán dopsal své Dějiny trampingu v roce 1940. Stanislav Motl v doslovu zmiňuje názor mnohých z trampů, že završil svými Dějinami vlastně hlavní a jedinou etapu trampského hnutí. Potom přišla doba mnohých omezení - válka, únor 1948, léta sedmdesátá. Nejenom trampům se nějak zúžil svět.

Závěr bych věnoval provolání Boba Hurikána k těm, kteří uvažují jít jeho cestou. "Věřte, že ten, kdo v přírodě nalézá nevyčerpatelný zdroj radosti, krásy, ušlechtilosti i zbožnosti, se rád podrobí i strádání, protože mu jde o jeho dobro, a dobro trampingu, a tím i pro dobro své vlasti!"

Cestou do Stínadel Tony Linhart

1) Tam kde čeká bobří hráz a jedle vysoký,
modrý ticho zastaví ti dech,
hledej cestu k pramenům svý řeky divoký,
hlavolamy na popsaných zdech.
Z železniční zastávky až za červenou pláň,
úplněk je blízko dobře výš,
kde jen hledat na létací kolo skrytý plán,
přání, které léty neztrácíš.

Ref: Cestou do Stínadel a zemí klukovských válek,
oči roztoužený a v kapsách jen bůra mít,
cestou do Stínadel a noci jsou plný dálek,
záře mihotavý ti prozradí kudy jít.
Tak jako dřív tě lákaj opuštěný kouty
a píseň úplňku zas slyšíš znovu hrát,
cestou do Stínadel, i když se tak divně kroutí,
slepý půjdeš a sám a přesto dál půjdeš rád.

2) Čas ti dveře zavírá a zbytečně se ptáš,
kde je ke snům zrezavělej klíč,
roztodivný zákoutí a stíny opodál,
za okapem zastrčenej míč.
Zase voní tráva a ty velmi dobře znáš,
co je to, když jaro přichází,
záleží jen na tobě, kterou cestou se dáš,
za sluncem, co právě vychází.

Další fotografie si můžete prohlédnout na www.retrofoto.net