Čertův polámaný sloup

Nenápadná, ale hmatatelná záhada tří vyšehradských kamenů stojících v Karlachových sadech a krátké zastavení nad prázdnou rakví Římana.
portál chrámu sv. Petra a Pavla
loď chrámu sv. Petra a Pavla
Longinův sarkofág
sv. Longin

Když jsem byl ještě kluk a občas jsem s rodiči zabrousil při procházce na Vyšehrad, všiml jsem si v parku nedaleko velikého kostela tří o sebe se opírajících kamenů. Napadlo mě tenkrát při pohledu na ně, že jde o nějakou moderní sochu, k jejímuž pochopení, jak to tak často bývá, potřebuje člověk přinejmenším akademické vzdělání. Může to být snad i dětská prolézačka, aby se malé děti mohly v parčíku trochu vyřádit, myslel jsem si a kamennou trojnožku jsem rychle pustil z hlavy. Až o mnoho let později jsem se dozvěděl, že nejde o produkt umělce reálného socialismu, ani o dětské skotačiště. A dozvěděl jsem se také, že vlastně nikdo neví o co jde! Teorie však existují.

Tři opracované sloupovité kameny záhadného objektu zvaného Čertův sloup se o sebe unaveně opírají jen pár desítek metrů od chrámu Sv. Petra a Pavla. Jejich plášť, i když to tak dnes již nevypadá, byl původně leštěný. Nejvyšší ze sloupů měří na délku 230 cm a jeho průměr je přibližně 53 cm. Střední sloup o průměru 50 cm je dlouhý 184 cm, ten nejkratší pak měří 159 cm a silný je jen 48 cm. Pokud bychom spojili všechny tři části, měřil by takový kamenný válec 5,7 metru a vážil přes 3 tuny. Prostřední sloup má do boku vytesán dnes již obtížně rozeznatelný nápis tvořený snad písmeny SMMRIEM. Jde pravděpodobně o dodatečný (z barokního období) a neodborný zásah do povrchu sloupu, jehož účel a význam je neznámý. Podle některých dohadů by však písmena mohla být počátkem nápisu, začínajícího slovy Sanctae Matris Marie (Svaté Matky Marie)?! Ačkoliv jedna z teorií předpokládá, že skutečně jde o rozlomený sloup z původní románské baziliky z 11. století, zjistilo se, že tři kameny ve skutečnosti nikdy jeden monolit netvořily.

První zpráva o sloupu na Vyšehradě pochází z roku 1609. Podle spisu Zachariáše Theobalda o husitské válce ležel sloup – přinesený čertem z Říma (!) na hřbitově kostela sv. Jana (pozdější kostel Stětí sv. Jana Křtitele). O 23 let později je však již náš záhadný objekt viděn saským kurfiřtem v asi tři sta metrů vzdáleném kostele sv. Petra a Pavla. V roce 1787 jsou pak prý tři „čertovy“ kameny vyneseny z chrámu sv. Petra a Pavla dvanácti dělostřelci na přilehlý hřbitov (Slavín), kde byly následně položeny k severní zdi kostela. Zajímavé je, že se tak snad stalo na popud samotného císaře Josefa II., který při své návštěvě chrámu (1782) sloup viděl a v rámci svého boje proti falešným zázrakům nechtěl, aby nadále setrvával uvnitř kostela.

Na místo, kde stojí sloupy dnes se dostaly až koncem 19. století. Nechal je sem, do prostoru bývalé strážnice, v roce 1894 přemístit probošt Vyšehradské kapituly Mikuláš Karlach. Fyzicky se tohoto úkolu podle dochovaného účtu ujala kamenická dílna Ludvíka Šaldy z Emauz. Sloupy byly do navzájem se podpírající sestavy postaveny na připravené pevné základy a zapuštěny asi 30 cm do země. Poslední zásah do sestavy tří kamenů pak provedli v roce 1996 vandalové, kteří prostřední sloup vyvrátili a trojnožka musela být opravována.

Stará legenda vysvětluje pekelné jméno trojnožky a její přítomnost na Vyšehradě poněkud neuvěřitelně. Sám sv. Petr prý nakázal čertovi nanosit na skálu nad Vltavou kamení ke stavbě kostela. Jeden sloup měl zdatný čert táhnout do Prahy až z římského chrámu Panny Marie. Navíc se ďábel s místním knězem vsadil o jeho duši, že to stihne dříve, než kněz odslouží mši svatou. Takové rouhavé zacházení s vlastní duší lze duchovnímu odpustit snad jen proto, že tím chtěl před ohněm pekelným zachránit jakousi ženu posedlou ďáblem. Možná i z toho důvodu se sv. Petr rozhodl tak trochu nefér knězi vypomoci. Ještě na italském území třikrát ze zálohy napadl čerta spěchajícího s těžkým nákladem a svrhl ho do benátských vod, odkud pak musel pekelník jménem Zardan (odtud také Zardanův sloup) sloup třikrát lovit. To čerta, jak se dá předpokládat pořádně vytočilo. Nejen že prohrál sázku, ale ještě se odporně namočil. Již těsně před cílem, když už mu bylo jasné, že to nestihne, proto vztekle mrštil těžkým břemenem o střechu svatopetrského chrámu, udělal do ní i do klenby stropu díru a ještě při tom sloup polámal. Otvor v klenbě, kterým propadl pekelníkův kamenný náklad, prý ukazovali návštěvníkům kostela až do konce 18. století. Poněkud zvláštní mi na této legendě připadá to, že čert nosil kámen ke stavbě objektu, který již byl zastřešen a dokonce se v něm konaly už i mše. Možná ale jen čert díky zákeřným útokům sv. Petra nabral tak velké zpoždění, že chrám byl mezitím dostavěn i bez jeho pomoci.

A jak se přišlo na jméno toho „pomalého“ čerta? Až do roku 1785 prý ve vyšehradském chrámu visel v rámečku zasklený podivný dopis, který byl roku 1665 doručen sekretáři pražské konzistoře Janu Mannerovi. Psaní mu z Říma zaslal jakýsi kněz a informoval v něm Mannera, že když se podílel na vymítání ďábla z posedlého Švýcara Jakuba Zimermanna, přiznal se přemožený pekelník, že se jmenuje Zardan a že je to prý on, kdo byl sv. Petrem donucen přinést z Říma sloup na stavbu vyšehradského kostela.

S ohledem na předcházející legendu je pozoruhodné, co se o Ďáblových kamenech, jak se trojnožce také říká, ví dnes celkem jistě. Žula (biotit – amfibolického granodioritu) z které byly jednotlivé kusy opracovány, pochází z lokality Na splazích mezi Kamenným Přívozem a Krhanicemi v Posázaví. Zdejší kamenolom leží na úpatí kopce, který se překvapivě jmenuje Čertovo břemeno a stejně se pak označuje i druh tady těžené žuly. Středně dlouhý sloup byl tesán z bělavého, tmavě kropenatého a všesměrně zrnitého granodioritu, zbylé dva pak ze stejné, ale výrazně zrnitě usměrněné horniny s četným výskytem tmavých čočkovitých uzavřenin. Přinejmenším dvě z částí trojnožky tak zjevně pochází z trochu jiného místa jmenované lokality, kde byly pravděpodobně získány ze skály vystupující na povrch (lom zde v dobách, z kterých by sloup mohl pocházet ještě neexistoval). Bylo by možné, že legenda o sázce kněze s ďáblem vznikla lidskou obrazotvorností při vyslovení jména použité horniny? Je to o něco pravděpodobnější, než možnost, že lom i kámen dostal jméno po čertovi, který se místo z Říma vláčel s kamením od Krhanic.

Věčné město zmiňuje i jiná teorie. Podle ní bývala trojnožka milníkem, stojícím u cesty používané Římany. Někteří mají Čertův sloup za polámaný středověký pranýř nebo zbytek dávno zbořené svatyně. Podle spisovatelky Biliánové sloup kdysi stával pod Vyšehradem v ulici Na slupi a konaly se u něj pohanské obřady. Monolit byl poté křesťany zničen a jeho částí měli později využít jako střeliva husité při obléhání Vyšehradu. Na místě kde sloup stával byl pak postaven kostel Panny Marie. O tom že kameny byly na vyšehradský skalní výběžek vyhozeny v roce 1420 obřím vrhacím strojem husitů se zmiňují i jiné prameny. Hejtman Husitů se prý jmenoval Čert a dva praky obléhatelů byly postaveny právě za kostelem P. Marie. Vystřelit však kameny o takové hmotnosti a tvaru středověkým vrhacím strojem na takovou vzdálenost by bylo prakticky nemožné. Zdá se tak, že ani husitský Čert kameny na Vyšehrad nedopravil! Další zdroje pak přisuzují našemu sloupu funkci časoměrného slunovratového zařízení pohanských Slovanů. Jako ostatní však má i tato myšlenka své slabiny. Teorie operující sloupem zpochybňuje skutečnost, že kameny nikdy jeden sloup netvořily. Proti římskému milníku, středověkému pranýři nebo slovanským hodinám se dá namítnout, že nic podobného se u nás ještě nikde jinde nenašlo.

Nadějná se snad zprvu jeví stopa, kterou představuje první známá zmínka o sloupu, viděném před rokem 1609 na hřbitově u kostela Stětí sv. Jana. Je možné, že by sloup byl součástí architektury této budovy? Mluví proti tomu dvě okolnosti. Zaprvé byl kostel v době, kdy se sloupy již prokazatelně válely na hřbitově stále plně funkční, za druhé a především by bylo použití sloupů z takto tvrdé horniny jediným známým v celé románské a gotické Praze. V té se pro podobné účely zásadně používalo měkčích materiálů jako je například pískovec, vápenec a opuka. Tento fakt zároveň výrazně omezuje i možnost předchozího použití tří kamenů v jiném pražském chrámu, včetně toho vyšehradského kapitulního! Dochovala se prý sice zpráva, ve které je sám král Vladislav Jagellonský informován o náhlém zřícení jednoho (pouze jednoho!) z hlavních pilířů kostela sv. Petra a Pavla, k čemuž mělo dojít v roce 1503, zřejmě se však nejednalo o sloup totožný s naším žulovým objektem.

Potvrzeno tedy není nic a zcela mimo jsou tak zdá se zatím jen teorie mého dětství.

Tomu, že kameny mají něco společného s ďáblem, by snad nasvědčovalo i to, že nejvyšší z nich skutečně vyzařuje jakousi zápornou sílu. Podle odborníků je tomu tak však jen proto, že tento kámen byl zřejmě náhodou postaven na místě s negativní zemskou energií, kterou přebírá a působí tak jako menhir vyvolávající nepříjemné pocity a hrozbu čehosi zlého. Říká se také, že se na vrcholu Zardanova sloupu o půlnoci zjevuje rarášek, že při položení ruky na kámen jsou cítit jemné vibrace, či že teplota kamenů je o několik stupňů vyšší než jiných v okolí. Fantazie pracuje?! A tak až se někdy půjdete projít na Vyšehrad, nepřehlédněte tuto zajímavou "dětskou prolézačku". Vždyť její tajemství ještě nebylo rozluštěno.

Když už jednou na té pozoruhodné skále nad Vltavou budete, rozhodně stojí za to zajít se podívat i do chrámu sv. Petra a Pavla. Díru ve střeše tu sice již neuvidíte, skrývá se tu ale jiná zvláštnost. Od vchodu napravo stojí ve výklenku pod oknem podivná kamenná vana. Jde ve skutečnosti o starý pískovcový sarkofág, v kterém po určitou dobu spočívaly ostatky samotného Longina. Každý jistě ví, že Longin byl římský setník, který svým kopím bodl Ježíše visícího na kříži do pravého boku. Byl však ale také jedním z prvních, kdo vzápětí převzal Ježíšovo učení a než byl násilně umlčen, šířil ho tak úspěšně a neohroženě, že byl prohlášen za svatého.

Jeho ostatky dal v roce 1409 z Říma do Prahy přivézt vyšehradský probošt. Byly pohřbeny právě do zmiňovaného sarkofágu, ozdobeného řeckými kříži a uloženy na Vyšehradě. Sarkofág se sv. Longinem však o pár let později hodili do Vltavy husité a Longinovy ostatky zmizely ze světa. Pískovcová rakev byla naštěstí z Vltavy vylovena a po dalším dosti dramatickém osudu znovu vrácena na Vyšehrad. Díky tomu je i dnes možné představit si, jakého komfortu světec po smrti užíval. Vypadá to například, že římský setník byl zřejmě dlouhán. Nenarážím teď na význam části Longinova jména v angličtině, ale na jisté dodatečné úpravy kamenné rakve, kterých je dodnes možné si všimnout. Vnitřní prostor sarkofágu měřící na délku přibližně 190 cm, je totiž viditelně upraven nejen pro dobré spočinutí hlavy a ramen, ale i pro uložení vyšší postavy než pro jakou byl původně dimenzován. Na straně kde měl setník nohy, musel být do pískovcové stěny rakve vyhlouben asi 8 cm hluboký výklenek, patrně umožňující rovné uložení poněkud delší kostry. Dnem sarkofágu pak procházejí dva nápadné otvory. Jestli měly něco společného se svatými ostatky, nebo vznikly až později není známo. Je ale možné, že sloužily k vypouštění vody v době, kdy se vzácná rakev využívala jako káď k prodeji ryb na Novoměstském tržišti. Ano, i taková byla historie Longinova sarkofágu po jeho vylovení z vltavských vod.

Longinova kostra se zatím nenašla a asi už se ani nenajde. Kdo a proč přinesl na posvátné místo nad Vltavou tří sloupovité kameny se neví. Vyšehrad má mnoho dalších legend a dávných tajemství. Po tisíciletí byl centrem historie naší země a pamatuje jistě neuvěřitelné věci. Teď jde jen o nás, jsme-li ještě schopni vnímat jejich dávné stopy.

Rubrika: 
Další články na podobné téma: 

Komentáře

Zdravím,
k Vašemu tématu - trojsloup na pražském Vyšehradě jsem se dozvěděl další teorii. Má to být pozůstatek po magickém obřadu černé magie. Údajně kanovník Vyšehradské kapituly, při jistém magickém obřadu, který ovšem tak úplně nesouvisel s výkonem jeho povolání, byl čímsi, nebo kýmsi vyrušen a v nebezpečí svedl negativní energii do sloupu v chrámové lodi. Podle jiné verze šlo prý o magický souboj. Zájemcům o bližší komentář vřele doporučuji bezkonkurenční knihu Utajené dějiny Čech - I.díl. Já osobně bydlím pod Vyšehradem a osobně jsem vyzkoušel bezpočtukrát ony, ve výše uvedené knize zmiňované vibrace, které lze při soustředění cítit, pokud položíte na kterýkoliv z kamenů ruce.
Ještě mi dovolte jedno upřesnění - mezi husitskými hejtmany byl skutečně jeden jménem Čert - byl to Hynek z Kunštátu, zvaný svými spolubojovníky Suchý Čert, pro vysokou až vychrtlou postavu a bojovné vystupování. Patřil mezi tzv.starou gardu spolubojovníků Jana Žižky ještě z dob opovědnictví drobné šlechty proti Rožmberkům.
S pozdravem Karel

Jeste si dovolim dodat, ze teorie pribuznosti s lomem pravadiva nebude, lom je novejsi. A take, ze se vi, kdy kdo dal ty kameny k sobe, je to celkem novodoba zalezitost, takhle postavene a ma to vyznam akorat architektonicky... navic je to uz druhe prestaveni, v minule dekade je vyvratili vandalove a ted stoji trochu jinak.

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka
Moskyt - nordic walking
Moskyt - nordic walking

Obora bílých jelenů
V Žehušicích ležících severně od Čáslavi je možné zblízka si prohlédnout jedno z mála stád bílých jelenů na světě.
Tajná chodba
Při našem pátrání i obyčejném toulání s Moskytem, ale i v běžném životě občas zavadím o příběhy, příhody, nebo...
Filmová besídka Moskyta 2014
Pozvánka na mimořádnou akci Geograficko badatelského magazínu. Leden je pro nějaké větší terénní pátrací výpravy po...
Z triforia Svatovítské katedrály
Metropolitní chrám sv. Víta na Pražském hradě, viděný z neobvyklé perspektivy. Historie prvního kostela země, jeho...