Zona Padis din Muntii Bihor, Vladeasa

Propastné a Hříběcí hory, 6.-17.červenec

V rámci vyhledávání nejlepší dopravy jsem z cvičných důvodů zašel i do zákaznického centra ČD, kde jsem byl informován o závratné výši cestovného(3600Kč) a poslán na autobus. Karpatský expres po mně požadoval 1700Kč dva měsíce dopředu. Slovenské železnice v kombinaci s CKČD byly přívětivější. Za tutéž službu se spokojí toliko s necelými 15 stokorunami. Vzhledem k poruše výpočetní techniky v CKČD jsem byl přeposlán do konkurenční agentury Wasteels, sídlící v zapadlém koutě Hln., tady mi nabídli odvoz do Oradey a zpět za 1132Kč a 33h. Vzhledem ke kombinacím různých tarifů si pro šest lidí odnáším asi patnáct lístků, ale to už patří k věci.

V pozdním středečním večeru dohledávám dvě postavy v dolní části Hln. Pedro měl před hodinou přiletět zpoza kanálu - mimochodem odletěl tam rovnou z Nízkých Tater vloni a po tomhle vandru se opět vrací. Letos tedy svou domovinou jen projede dále k jihovýchodu. Druhá postava, Hanka, je pro mě zatím velkou neznámou. Měla přiletět pro změnu z Kamerunu, ale skoro do poslední chvíle byla nezvěstná. Všichni tři společně dohledáváme otevřenou pokladnu, což taky není jen tak, vzhledem k operativnímu zavírání jednotlivých okének. Obsazujeme kupé v poloprázdném vlaku, rozvalujeme se po červené kožence a zkoušíme drobet pospat. Další lidičkové přistoupí ve tři ráno a pak už asi neusneme. Pak už se rozbíhá klasický kolotoč: český revizor, český celník, slovenský celník, slovenský revizor, slovenský celník, maďarský celník, maďarský revizor. Puntík stoupá po obloze a vlak se zaplňuje množstvím cestujících, jejichž hatmatilka poněkud připomíná túrování trabanta. Před Budapeští je chodbička již zcela zaplněna stojícími pasažéry. Keleti. Spolu s okolním davem opouštíme vlak i nádraží. Již známou trasou se během půlhodinky přesunujeme na Nyugati, cestou okukujeme zdejší stísněné bytové podmínky a několik dentistických ordinací. Na Nyugati se fotíme u moderního Desira a pak zalézáme do vlaku téměř historického. Nejbližší zastávka je v Szolnoku, podivně rozlehlé nádraží navozuje smíšené pocity. Lidé vystupují, vlak se zkracuje. Biharkeresztés. Vláček už disponuje jen třemi vozy. Chci se opláchnout u hydrantu. Místnímu mladíkovi v maskáčích se to nepozdává. No jo, končí tady EU a začíná Balkán:o) Maďaři nás orazítkují a pokračujeme o kus dál.

Episcopia Bihor. Jsme zatlačeni do kupátek a obráni o doklady. Pak už jen pozorujeme celníky, kterak se s čtvrtmetrovými stohy pasů scházejí v nádražní budově. Asi tam mají nějaký kapacitní razítkovač. Všechny knížečky se nám v pořádku vrátily, jsouce vybaveny novým růžovým razítkem. Teď už se, Pedro, do tý Anglie nedostaneš:o) Oradea. Znatelně stísněnější dojem. Úzké peróny, strmé schody. Taxikáři se snaží. Kolik? 80Euro. Checht. Jeďte si sami. To si radši počkám do dvou do rána a dojedu za Eura tři. Ve směnárně se stáváme naposledy milionáři (oni letos škrtají čtyři nuly), opouštíme nádr. Tramvaj se opravuje (hmmm, pevná jízdní dráha, co ty na to, DP Praha? U nás se stále hopsá po BKV), musíme pěšky. Dotazujeme se několika lidí na autogára. Všichni nás posílají na taxíka. To zrovna. Jeden človíček nám prozrazuje, že tam jede tramvaj. Dobrá, půjdeme po kolejích, město není zas tak velké... Posilněni zmrzlinou procházíme neudržovaným sídlištěm. Orientujeme se silničními cedulemi, takže po nějaké době zjišťujeme, že kráčíme po jakémsi okruhu kolem města. Ano, není to zas tak velké město, ale procházka kolem půlky Pardubic se taky protáhne. Opouštíme tramvaj v domnění, že už to bude, leč zase nic. Když ji znovu potkáme, v zoufalství bez jízdenky nastupujeme a za chvilku jsme na místě. Trochu to hopsá, tady mimo centrum připomíná trať spíš tankodrom. Jednotlivé pražce volně plavou v bahně... Autogára sestává z poměrně velkého asfaltovaného prostoru, na kterém postává několik autobusů a dodávek. Jsme nasměrováni k jedné z nich. Už v ní sedí asi čtyři domorodci. Smlouváme cenu a nakládáme batohy. Když se maršrutka naplní, jedeme. Jezdí se odsud i do lázní. Čekal jsem je přímo ve městě, leč není tomu tak. Před námi sedí místní učitelka ruštiny, snaží se docela komunikovat. Dolujeme z ní několik klíčových slovíček a ona nám na oplátku prozrazuje spoustu informací o Bihoru, které většinou už známe. Zpočátku v nás hlodají pochybnosti, zdali jsme nebyli ošizeni, ale domorodci platí obdobné částky. Nakonec nás cesta vyšla na 150000Lei, tedy o polovinu dráž, než vlak. Celkem necelých 100km, asfalt položen toliko na hlavních trasách. Maršrutka nám velice bodla. Dovezla nás až na sighistelskou náves. Sedláci posedávají na zápražích a hodnotí uplynulý den. Za vesničkou nacházíme plácek vyloženě vhodný k postavení dvou stanů. Dvě vozidla opodálparkující identifikujeme jako Š120. Je sem zaveden i vodovod na gravitační bázi. Začíná v některé jeskyni výše a v průběhu vísky neustále prýští na různých místech. Poměrně brzo usínáme.

Ráno se nám ze stanů vůbec nechce. Tento jev zatím přisuzujeme probdělé noci ve vlaku. Později se ukázal býti jevem trvalým. Zvolna konzumujeme nejtěžší potraviny, zejména osmikilový meloun. Dobrou náladu nám poněkud kazí bělavé cáry na modrém podkladě, táhnoucí se varovně celou oblohou. Konečně vyrážíme proti proudu potoka. Hned nad tábořištěm několikrát překonáváme jeho tok, neb s lávkami se Rumuni nezatěžují. Někteří přezouvají do sandálů. Potkáváme nějaké Čechy v plavkách. Ti nám tvrdí, že je sucho a že údolí nikam nevede. Nedbáme jejich varování, klestíme si cestu až na samý konec kaňonu, kde ve vlhčích dobách patrně hučí vodopád. Kousek před závěrečnou soutěskou se nachází dobře maskovaná odbočka vlevo vzhůru. Nahoře jsme informováni o dvojici jeskyní, vybíráme si Maguru. Skrývá značně rozlehlé prostory, množství chodeb a nespočet plazivek. Nechceme se příliš zmazat, podnikáme tedy jen lehce zevrubnou prohlídku o délce asi dvou hodin. Ve zdejších plazivkách lze údajně strávit i celý den. Prolézáme jen pochozí dutiny, zkoušíme akustiku hlavní síně a obdivujeme několik dochovaných krápníků. Dochovaly se patrně proto, že jejich rozměry znemožňují odnesení. Menší kousky jsou nenávratně pryč. Někteří z nás se pouštějí i do vzdálenějších děr. Venku pak pokračujeme po vrstevnici, než k nám vystoupá dno rokle. Jakmile se tak stane, nastane pravý rumunský krpál. Hned ze začátku nám ukazuje, že s ním není žádná sranda: vlhký vápenec zrádně klouže. Tímhle sklonem nemůžeme stoupat dlouho. Opak je pravdou. jednotlivé značky jsou pro výsměch turistům namalovány na stromech v neskutečném svahu bez náznaku jakékoli stezky. Na mapě to tak nevypadá, mám v ní zakresleny toliko vrstevnice co 50m. Stačí si v české mapě odmyslet čtyři čáry z pěti... Odkudsi shora sem doléhá bekot a cinkání. Fajn, musí tam být cesta. Cesta je nalezena, nevede však naším směrem. Značka pokračuje přes menší skalku dál. Za ní chvilku traverzuje, posléze opět stoupá, i když už ne tolik. Prodíráme se nějakým roštím, menšími pasekami a už je to tu zase. Kopec jak na Stoh, ale strmější a delší. Hovor už dávno ztichl, Puchejř nám klesá za záda. Míjíme několik prorezlých žlabů. Shora slyším traktor. Jdu na hřeben a po něm za ostatními. Není to povzbudivý pohled. Zdaleka nejsme nahoře. Na cestě dlouze odpočíváme a likvidujeme zásoby vody. O kus dál parta domorodců nakládá valník dřívím. Nad nimi ve stráni tankujeme čerstvou vodičku a stoupáme z posledních sil na opravdový hřeben. Už tam stojí salaš a kolem se procházejí menší i větší dobytčata. Tady jsme původně chtěli obědvat.

Ráno mě budí občasné cinknutí za mou hlavou. Zanechal jsem ešus se zbytky kaše napospas dobytčatům, ale ony ho poněkud zdeformovaly a navíc mě vzbudily. Jsou to krávy. Dnes vstáváme opravdu pozdě. Nikam se nám po včerejším výkonu nechce, zejména ne do kopce. Koštujeme čerstvě zakoupený sýr, zvaný zde "žuk" a kocháme se hřebenovou pozicí. Kopec za salaší ignorujeme. Konečně se přinutíme sbalit stany a vyrazit. Zdeněk se mě snaží vyfotit uprostřed stáda vepříků se slovy "mezi svými". Cesta připomínající koryto vyschlého potoka směřuje do mělkého sedla, kde potkává červenou značku. My odbočujeme vpravo. Někde v tomhle lese by se měla nacházet terénní deprese, zvaná Groapa Ruginoasa. Nejdřív křižujeme les, ale ona tam vede i značka. Obrovská propast se táhne od nás až vysoko do protějšího kopce, v sedle vpravo do ní nakukují nějaké postavičky. Hloubka bude několik set metrů, délka přes kilometr. Doleva se tenhle výtvor zvolna mění ve standardní suchou rokli. Jednotlivé odstíny rudé až bělavé pouště ostře kontrastují se sytě zelenou džunglí kolem. Někde hluboko pod námi musí být nepředstavitelné krasové prostory, když dokázaly pohltit takový objem horniny. Původně jsem chtěl projít skrz, ale je mi to rozmluveno. Pokračujeme tedy po normální značené cestě. Přelézáme kmeny, prodíráme se houštinami. Cesta se klikatí po úbočí, takže je výrazně delší, než spádnice na mapě. Vzhledem k úhlu klesání nám to nikomu nevadí. Jen to vedro... Pavla občas mizí v houštině. Na naše tázavé pohledy odpovídá: Je tam klimatizace. Vskutku. Děravá hora vydává chladivý dech. Klesání nemá konce, kolena se ozývají. Střídavě nakukujeme do dvou údolí a děsíme se hloubky pod sebou. Pak cesta padá rovnou. Fuj, docela rád bych viděl traktor, který tohle zvládne. Stroje, které jsme posléze potkávali, vypadaly docela obyčejně. Asi mají na gumách nějaké přísavky, jinak si to neumím vysvětlit. Dole se jde lépe, vine se tudy silnička lemovaná zralými jahodami. Dumáme, jestli energie obsažená v jedné jahodě vyrovná energii vynaloženou na sehnutí se k ní s batohem na zádech. Silnička vede až k hájence Canton Pauleasa. Bába v sukních nás láká na rozličný tovar, my jen nabíráme vodičku a pokračujeme k mostu přes Galbenu. Tak. Všechno, co jsme včera vyfuněli, vzalo dnes za své. Od teď zase polezeme nahoru. Inu proč ne. Aktivní dovolená. Kilometr nahoru, kilometr dolů. A pak zase nahoru:o) Galbena je tak metr pod normálem, křišťálově čistá a ledová. Kráčíme po široké cestě na jejím pravém břehu. Hledáme stavení s verandou vhodnou k přenocování. Tato je nalezena nad Poianou Floriola a obsazena mužskou částí výpravy. Dámy pohrdly z důvodu nízké estetické úrovně a postavily si stan. Kolem projíždí několik vozidel a zvolna se snáší soumrak. V noci nás holky vzbudily s tím, že mají ve stanu 10cm vody, jestli by se prý vešly. Místo, na kterém stan postavily se totiž stalo potokem. Za tlumeného chechotu poskytujeme dívkám dostatek prostoru. Ani my však nejsme úplně suší. Okapy tu neznají a silný vítr solidně zanáší.

Ráno už není slunečné, přesto se nutíme pokračovat proti proudu řeky. Už není křišťálově čirá. Prodírá se mezi balvany a nepříčetně řve. A vůbec nevypadá na podstav. V noci asi pršelo víc, než se pod střechou zdálo. Tahle cesta je v pohodě, buldozer tudy musel projet nedávno. U nenápadného můstku nás vítá cedule. Cheile Galbenei - jen pro zkušené! Soutěska se topí ve vodní tříšti, řeka dole vaří a my se prodíráme po kamenech vodě naproti. První lano disponuje i řetězem pro nohy. To aby se turisti nelekli hned. Vzhledem k vysoké vodě se tento suchou nohou přejít nedá. Když na něj vlezou dva, vypnou ho a pak to s kanadami jde. Menší postavy mají větší problém. Nakonec je vše zvládnuto, batohy přeneseny, dívky převedeny. Dál se pokračuje vcelku normálně. Pěšina se klikatí po kamenech, prochází nějakou jeskyňkou, zajímavé jsou klády spojené kramlí a přivázané řetězem. Samože pod vodou:o) Zvolna přehopkáme ke druhému lanu. To je zajímavé tím, že nedisponuje žádnou opěrou pro nohy. Tento úsek je výrazně delší, než ten první, a vede po svislé skále s nějakými stupy. Ovšem mokrý vápenec...že.:o( Uprostřed toho všeho je žebřík, na kterém si lze odpočinout. První leze Pedro. Je zručný, jde mu to od ruky. Když se blíží ke konci, slyším šplouchnutí a Pedro dokončil úsek značně zvlhčen. Následuje ho Pavla. Lezecký úsek zdolala bez nehody, sotva spočinula na pevném kameni, přiletěl shůry kámen velikosti hlavy a metr od ní zahučel do vody. Ostatní účastníci zdolali tuhle atrakci již bez vážnější nehody, nikdo se neutopil, ani ho nic nezabilo. Řeka dál hučí pod námi a my usrkáváme horký čaj, bavíce se pohledem na turistickou značku přímo nad protějším vodopádem. Ten tryská z nějaké jeskyně, cesta k němu však nevede. Dovnitř se dostaneme z druhé strany. Galbena se probíjí tunelem, vaří ve vápencových kotlích a pak se vrhá ven oním vodopádem. Daří se mi uklouznout a poté bruslit asi pět metrů, než jsem skončil v jednom lavóru po kolena ve vodě. Vylézáme druhým východem a pokračujeme vysoko nad řekou. Tady už je poměrně bezpečno, až na to, že podmáčená cesta se ráda trhá. Konečně laguna. Hnědá kaluž o průměru asi osm metrů. Galbena zde vyvěrá zpod skály a menším vodopádem se vrhá do údolí. My stoupáme nahoru za Zdeňkem, který je kdovíproč přesvědčen, že zdrháme před ním. Opět krpál, potkáváme několik česky vyhlížejících turistů. Na hřebeni konzumujeme nějaké poživatiny a sestupujeme k Cetatile Ponorului, kde nás jímá závrať na rozkládajícím se balkónu. Dole se hemží malinkaté postavičky. Potkáváme je později. Sestupujeme do nižších sfér za lehkého deštíku. Daří se mi schovat se v ledovcové jeskyňce. Úplně dole prozkoumáváme tunel se zasněženým vchodem. Velikostí a tvarem připomíná eskalátorový tunel do metra. Dole je podzemní katedrála s Galbenou uvnitř. Za nižšího stavu by se dalo projít do druhého portálu. My musíme venkem přelézt do sousední doliny, odkud se osmdesátimetrový portál ukáže v celém majestátu. Chtěli bychom se podívat i do třetí jámy, ale voda to neumožňuje. Stoupáme tedy ven a cestou okukujeme opravdu čerstvý sesuv. Na silnici potkáváme chlápka, co se tváří jako průvodce nějaké CK hledající ztraceného svěřence. Přesouváme se na louku Canton Glavoi. Uprostřed parkuje bílá karosa, jinak roztroušené stany. Stánek disponuje toliko lihovinami a předraženými čokoládami. Pine(chleba) bude možná zítra v deset. Holky staví stan, já s Pedrem a batohy obsazujeme půdu jedné boudy postavené z mrazáku a Zdeněk se rozkládá na verandě.

Ráno Zdeněk na verandě není. Ukázalo se, že bývalý mrazák je nájemná chata, v noci dorazili hosté a pozvali Zdenka dovnitř. Na dotaz, zdali bychom si na půdě mohli schovat věci odpovídají vyhýbavě. Dvojice koní se prohrabává odpadkovými kontejnery. Dnes hodláme udělat menší okruh nalehko. Věci umisťujeme do příšerné karosy a odcházíme k severu. Přicházíme k jámě, na jejímž dně se skrývají zbytky ledu a hlouběji v chodbě rampouch. Hned vedle je ještě jedna, ale lepší jeskyně. O kus dál na sever lezeme do další jeskyňky. Strmě klesá a dole je ledová výzdoba. Bez lana neprůchodné. Pokračujeme kolem Černé jeskyně (nic moc) na parádní rozcestí asi šesti žlutých značek. Odtamtud pak pronikáme do Focul Viu. Tam je vstup zakázán, ale... Prostorná dvorana je nasvícena shora větším průhledem, její dno je tvořeno ledem, pod dírou se kupí obrovská hromada sněhu. Vzadu ve štole se tyčí majestátné rampouchy přes celou výšku jeskyně. Ve sníženině vpravo led zrádně klesá až do svislé polohy, nechtěl bych tam zajet, kdovíkam to vede. Odsud stoupáme na Piatra Galbenei, solidní vyhlídku, odkud můžeme přehlédnout celý dosavadní průběh cesty. Vzadu nahoře prosvítá Groapa, hluboko pod námi se skrývá Galbena. Vychutnáváme odpočinek a cestu bez batohů. Sotva se objevujeme na naší louce, od busu na nás mávají. Nojo, odcházejí kamsi do hospody. Vybalujeme se u stanů a vyslovujeme domněnku, že bude pršet. Prozkoumáváme půdu zdejší salaše a shledáváme ji obyvatelnou. Opět pouze mužská část, z důvodů nízké estetické úrovně. Pravdou je, že kolem srubu se volně rozlévá močůvka, poměrně hluboká, jak jsem se nedopatřením přesvědčil:o( Ležení na půdě se mění v kuchyňský kout smíšený se skladištěm. Začíná pršet. V pozdním večeru se k nám dobývají holky - tentokrát jsou utopené oba stany. To bylo o fous.

Ráno zjišťujeme rozsah ztrát. Mezi stany protéká travou potok o šíři skoro dva metry. Vytryskl spod nenápadného balvanu opodál. Stany samotné nejsou přímo zasaženy. Horší je, že stále prší. Kryti pláštěnkami vyrážíme směrem na Padis. Nemá cenu tady tvrdnout, může pršet i několik dní. Cestou potkáváme asi dva lidi, nějaké pastevce a jeden ponor. Potok se vlévá do kalného rybníčku a je konec. Na to, že to má být "turisticky profláklá oblast", je tu docela prázdno. Kromě karosových příšeráků se tu vyskytuje jen zopár dobrodruhů, denně jsme potkávali tak jednotky kusů. Před hospodou na Padiši parkuje naše Karosa. Hospoda je plná příšeráků, stahujeme se do dolní občerstvovny, kde si dopřáváme plačintu a pstruhy. Též pohotově zakupujeme právě dovezený chléb. Bílý. Pak hledáme ubytování. Chatu za 150000 odmítáme, nakonec smlouváme papundeklové domečky za 45000. Trochu vlhké, ale lepší, než stavět stan. Nakonec ale končíme v maringotce za 50000. Je tam sucho a u kamen můžeme sušit. Babka peče plačinty (bryndza, čokoláda, marmeláda), děda obstarává dvě krávy. Vyjde ven, cosi zahaleká do prostoru a z louky se přišourá strakaté zviřátko. Zahaleká jinak a přišourá se druhé. Dostávají cosi z kbelíku. Večer můžeme zhlédnout dojení, seznámit se s telaty a býkem. Též je nám ukázána kadibudka. Plechová s obrovskou dírou, kudy bych jistě bez problémů propadl. Navečer se zastavil jeden příšerák na pokec. Shání sýr. Dozvídáme se, že průvodce se hrozně vytahuje, že tu byl předtím jen jednou a že s nimi včera zabloudil. No, ještěže tu jsme sami. Pak už jen objednáváme příslušný počet plačint na ráno, taháme z dědy různá slovíčka a ukládáme se k spánku.

Hadry nám moc nevyschly, přes noc nikdo netopil. Přebíráme hromadu sýra a plačint k snídani, já navíc ještě flašku mlíka. Babča už pendluje s thermotaškou po louce a dělá plačintové kšefty. Dolujeme z dědy předpověď. Říká, že dokud bude foukat vítr, pršet nebude. Kráčíme tedy po silnici k padišské centrální křižovatce. Tam odbočujeme k severu a po chvíli se potkáváme s několika černými buvoly. Opodál zase se stádem sympatických koníků. Domorodci nás vybízejí, ať zkusíme nasednout. Koníci se ale nedají. Pokračujeme dál kolem rozbitého Romana a nějaké chaty. Silnička vytrvale, leč zvolna stoupá. Za vrcholem potkáváme další stádo koňů, tihle jsou ale podstatně větší a nebojácnější. Sotva shodím batoh, shromáždí se kolem, jakoby něco čekali. Jedna kobyla se dočkala ohlávky. Nechala se povodit, snad by mě i na hřbetě snesla, ale mám krátký provaz a bez řídítek to zkoušet nebudu. Cesta se stáčí a my procházíme táborem Čechů, sušících se kolem ohně. Maringotka je sice stísněná, ale svou službu odvede. Vcházíme do lesa a klesáme. Vítr zvolna ustává. Obestírají nás chmurné myšlenky. Naštěstí se před námi otevřel chřtán Cetatile Radesei a před deštěm nás schoval. Postupujeme jeskyní po proudu zdejšího potoka. V exponovaných místech se tady nahoře nacházejí dřevěné žebříky a lávky v rozkladu, o něco níže, kde by byly rozhodně více potřeba se už nenachází nic, nebo jen přitesaná kláda. Chtělo by to o něco méně vody. Nojo, a taky to jít bez báglů. Na několika místech sem dopadá světlo otvory ve stropě, takže je celkem vidět. Tunýlek se klikatí a čím dál strměji klesá. Když už je opravdu nejhůř, potkáváme v protisměru dva české cyklisty, jejichž nohy nám nahradí chybějící stup a ruce podrží batoh. I tak se však někteří z nás poněkud navlhčí. Dole je o poznání tepleji a jemně mrholí. Čeká nás ještě rokle Somesului Cald, jdeme nalehko jen čtyři. Kolem vody se to projít nedá, musí se nahoru na vyhlídku naproti Cascada Moloch, pak sestoupit dolů, kde je taková nijaká jeskyně, silně připomínající moravskou Pekárnu. Hodláme projít dál kolem řeky, ale v jednom místě u skalního nosu řetězy mizí pod vodou. Shora neprůchodné, vodou se nám nikomu nechce. Vracíme se k rozcestníku. Po svačince hodláme vystoupat na hřeben Vladeasy. Pěšinka nás přivedla zpět k potoku, divoký proud nelze překonat suchou nohou. Ti co nemají kanady tedy zouvají a brodí. My šťastlivci hopsáme po kamenech a doufáme, že nesklouzneme. Dál nás čeká postup nikoli nepodobný prvnímu dni. S tím rozdílem, že dnes na sobě máme pláštěnky. Les mizí a s ním i značení. Mlha, že není vidět pomalu na zem a kopce placaté, až hanba. Nějak lezeme vzhůru. Křižujeme nějakou cestu, potkáváme baču s ovcemi. Po chvíli zmizel v prostoru, jakoby nikdy nebyl. Nalézáme slibně vypadající cestu a držíme se jí. Podél skal zvolna stoupáme až na náhorní planinu. Všude kolem bílé mléko a ticho. Měl by tu někde být modrý trojúhelník. Potkáváme jen modrý pruh, modrý kříž a červený kříž. Bloumáme po planině tak dlouho, až to Pedro nevydrží a navrhuje návrat do údolí. Ujednáváme kompromis a vyjadřujeme důvěru modrému pruhu. Dobře jsme udělali. Zdá se, že vede po hřbetě těchto podivných kopců. Proti nám projíždí koňský potah naložený půl metru tlustými kládami. Kde je tady sebral??? V dalším mělkém sedle rozbíjíme tábor. Sice nevíme, kde jsme, ale je tu měkká rovinka.

Přes noc mlha zmizla, zjevily se okolní kopce, meteostanice na vrcholu Vladeasy, opodál salaš. Zvolna vyrážíme k severu. Čeká nás velké esíčko, blízkost cíle poněkud mate. Postup bez mlhy nečiní žádné potíže, prostě se jde a řeči se vedou. Občas míjíme salaš, nebo stádo. od nohama leží učebnicový příklad křehkosti stepního ekosystému: když kola proděraví travní koberec, velmi rychle se vytvoří erozní rýha značných rozměrů, která se dále šíří a prohlubuje. Zem už nemá schopnost pobrat přebytečnou vodu. V nejnižším místě hřbítku se nachází hustý les s čerstvým polomem a kupodivu se tam nenachází žádné značení. Jen traktor brodící se po nápravu bahnem odtamtud tahá jeden kmen za druhým. Za nepřehledným úsekem modrý pás pokračuje jakoby nic. U nějaké studánky relaxujeme. Potkáváme čerstvé Čechy. Jdou někam hrozně daleko - mají na to měsíc. Opodál na louce se seznamujeme s pastevci krav. Zjišťujeme, na co jsou ty velké psí boudy, co potkáváme po kopcích. Jsou to přenosné zastřešené postele, jak bačové říkají: hotel. Stojíme přímo pod Vladeasou. Cesta se však vůbec netváří, že by chtěla stoupat vzhůru. Zatím jí důvěřujeme a pokračujeme dál. Najednou se setmělo. Urychleně nasazujeme pláštěnky, ale je to jen mlha. Zatím. V bílém mléku potkáváme chlápka s povozem. Právě naložil klády. Tvrdí, že k chatě je to asi dva km a že nás vezme. Tedy, jestli se udržíme. Začíná pršet. Vůz nám ušetřil několikero nepříjemné brodění. V kopci ale musíme sesednout, aby koníci zvládali. Poslouchají na slovo. Z kopce chlápek vyskakuje a zezadu přitahuje brzdu. Vůz je vybaven zpětnou západkou, takže když koníci zastaví v kopci, zůstane stát a nerozjede se zpátky. Zakrátko nás dojíždí domorodý pár s vozem o výkonu 1Hp, naloženým různými věcmi. Náš těžký tahač s dvojnásobným výkonem ovšem na úzké cestě předjet nedokáže. Turistická chata stojí výše nad cestou. Zprvu si nás nikdo nevšímá, pak začínáme vyjednávat. Vloni se tady podařilo snížit cenu ze 100 na 50 tisíc. Ale tehdy přišli už po poledni a bylo hezky. Teď je večer a leje jak z konve. Báryšňa podává: 100000. Kontrujeme na smeč: 50000. Báryšňa odchází k oknu a dlouze se zadívá do deštivé clony. Tudy cesta nevede. Jde kolem chlápek. Požaduje pasy. Ukazuji vybranou část peněženky. 200000 na vlak, zbývá 80000. Co ty na to? Některé dívky jsou ochotny zaplatit 100000, když bude sprcha. Báryšňa se tváří, že o něčem takovém nikdy neslyšela. Nakonec přichází s návrhem: 500000 za všechny. Berem. O chvíli později se rozvalujeme na 12 postelích. A šlo to i bez dokladů.

Rudé slunce se dere oknem do noclehárny. Stačí se otočit a je zase noc. Když nám to už přijde blbé, kocháme se pohledem do kraje a na vyhřáté střeše sušíme botky. Snídaně se protahuje o hledání studny (byla ve sklepě sousední chalupy), nádobí některých kamarádů (na údajně viditelném místě), případně jiných součástí jejich výstroje. Koníci z pastviny někam zmizli, po cestě dole se prohání toliko traktor. Konečně vyrážíme. Nalézáme modrý pruh mířící do Valea Draganului. Měli bychom se plynule přehoupnout přes hřeben a sestoupit na druhou stranu k silnici. Odpoledne utratíme leiky ve vsi a utáboříme se někde u zastávky. Jak prosté, milý Watsone. Už první kroky lesním porostem dávají tušit, že něco není v pořádku. Přece jen, mapový plátek 1:200000 není pro pěší turistiku nejvhodnější. Cesta šplhá vzhůru a postup zpomaluje množství kmenů přes ni napadaných. O průchodnost zdejších stezek se patrně starají především ti, kdo chtějí projít. Konečně se dostáváme na hřeben. Hledám nějakou odbočku k meteorologické stanici, ale nic. Asi se tam chodí po louce od chaty. Už drahnou dobu klesáme po hřebenové cestě, dá-li se tomu tak říkat. Obávám se že nic mezi koněm a buldozerem by neuspělo. Konečně se otevřel pohled na louky s ovcemi.Počítáme, kolik můžeme koupit sýra. Bača zrovna dojí, sýr ale nedělá. Ukazuje někam dál. Dobrá. Klesáme dál mezi ohrady k nějaké vesnici. Když uvážím jak dlouho a jakým směrem jdeme, mohla by to být Bologa. I tam je vlak. Dotazuji se okolojdoucích kluků. Bologa, da. Treno, da. Magazin, da. Výborně. Holky páchají velkou hygienu v erozní rýze zvící zahradního bazénu, mužové jsou zahnáni k obci. Zdejší cesty jsou fakt zničené. Dvoumetrové strouhy a skoro metrové schody nejsou výjimkou. Voda je už místy odvedena mimo, ale většinou se stále valí kudy jí to napadne. Muselo opravdu hodně pršet. Krám má otevřít v pět hodin. Uléháme ve stínu a vyčkáváme na druhou, umytou půlku výpravy. Mezitím se dozvídáme několik zásadních informací. Obchod je zavřený trvale, ale támhle v těch vratech je jiný, a ten otvírá podle potřeby. Zásobuje ho to ARO, co občas projede kolem. Kromě něho tudy nejezdí nic. A přitom by tudy měly kmitat náklaďáky se dřevem, aspoň nám to tvrdili krajané včera... Pojímám podezření, které je vzápětí potvrzeno. Bologa? Nu. Viszegu. Tak. Jsme sotva v půlce cesty. Za kopcem, kde jsme si představovali zastávku CFR, není nic, jen pastviny. Z okolojedoucího ARA vystupuje babka a lamentuje. Rozluštím toliko: "...nu mašina...apa...drum..." Voda vzala silnici a tahle víska je odříznutá od světa. Pěkný nadělení. Pro nás to znamená, že musíme pěšky na druhou stranu, přes pastviny. Myšlenka na stopování se rozplývá na jazyku. To ARO ale někam jelo. A přivezlo babku, okurky, papriky a další věci. Jdeme za řidičem. Chceme zapříst nezávaznou konverzaci, leč dotyčný má napilno. Naplnit milíř, odnosit papriky, pohrabat seno...Ale jo, prý nás odveze, ale až to všechno udělá a to bude nejdřív v šest hodin. A bude to za padesát pro všechny. Přijde nám to nezvykle laciné, takže kýváme. Pak už se stěhujeme do hospůdky, balíme a pozorujeme narůstající oblačnost a historickou vrtačku na ruční pohon. Nakonec se rozhodujeme pro humanitární gesto EU a pomáháme navýšit hodnoty této kandidátské země (hrabeme seno). Mají to vymakané. Hrábě mají větší a delší, než jaké známe z domova, dobře se s nimi hrabe. Určitě se jim budou v bitce o zemědělské dotace hodit:o))) Tráva ovšem nic moc. Pohrabáno, urychleně nakupujeme chleba, marmeládu, sladkosti a vzápětí plníme útroby terénního automobilu. Řidič vkládá kazetu do přístroje a tak je našemu sluchu dopřáno vstřebat poslední výkřiky zdejší kultury. Zatímco uši vstřebávají komplikované texty umělcovy (lalalala, hej), oči těkají na zbytcích přístupové komunikace. Cesta je místy skoro pryč, kolem se válejí povalené stromy, kameny velikosti půlky člověka si hoví uprostřed luk a na cestách. Méně pevné části cesty jsou odplaveny, normální auta stojí vedle a jejich majitelé musí pěšky. Vozidlo s námi hopká po kamenech a šofér se snaží nespadnout do koryta dnes již opět mírného potoka. ARO je asi jediné vozidlo, které projede. Klasický osobák zapadne a s náklaďákem se zbytek cesty utrhne. I tak jsem rád, když okousané části svahu necháme za sebou. Konečně asfaltovaná hlavní cesta. Chlápek řadí i vyšší stupně, než dvojku. Sesuvy dosáhly až sem. Místy je půlka silnice zasypaná. Nikde však není okousaná. Míjíme zbytky hradu nad vsí. Konečně Bologa. Zástavba je kompaktnější, o moc větší však obec nebude. Zastavujeme u zastávky a přichází placení. Aha, už víme, proč je to tak levné. On neměl na mysli 50000, jako většina vesničanů. On měl na mysli 50nových Lei, tedy desetkrát tolik. No, tolik ovšem už nemáme, a navíc nám to přišlo neuvěřitelně moc. Nakonec se shodneme na 300000 starých a rozcházíme se v dobrém. Později zjišťuji, že jen na benzínu mohl projet asi 250000. O amortizaci pomlčíme. Poblíž zastávky hledáme nějaký rozumný flek na noc. Nalézáme opuštěnou chalupu modré barvy, za kterou se krčí zastřešená terasa schovaná před zvědavými pohledy z ulice. Tábor rozbit a navzdory častému výstražnému cinkání přejezdu (ten zvuk je nechutně pronikavý) brzy usínáme. Vlak nám má jet v 09:48.

Ráno se nám ze spacáků opravdu nechce. Jakoby každý věděl, že dnes z něj vylézá naposledy. Všechny přítomné informuji o pověstné přesnosti rumunských železnic, takže kolem půl desáté vylézáme na ulici. Vláček však mešká deset minut. Obsazujeme jedno kupé a zakupujeme jízdenky za 56000. Souprava se plazí kopcovitým krajem, projede i několika tunely, načež vjíždí do Panonské placky. Oradea je nablízku. Nejdříve se informujeme o místenkách a dozvídáme se, že na tento spoj žádné netřeba. Tato pozitivní informace je přijata s nadšením, neboť můžeme ochutnat nějaké nanuky(výtečné), hamburgry(hodně podprůměrné), a za posledních 21000 zakoupit tři jablka(nic moc). Čekárny jsou rozdělené podle třídy, rozdíl je snad jen v tom, že v té první se častěji utírá popel z cigaret. Blíží se náš odjezd, ale jelikož vagóny nejsou nijak označeny, vyzvídáme na osádce podezřelé lokomotivy, zda nejede do Maďarska. Jede. Zaujal mě pneumatický startér. Zajímavé řešení. Stačí otočit kohoutem a lokotka naběhne. Pravda, trochu to víří prach kolem. Stroj byl v roce 2002 rekonstruován firmou Alstom, se kterou mají naše dráhy nemilé zkušenosti. Vagónek z roku 1968 však dosud rekonstruován nebyl, přesto vozí turisty do EU, tedy do Püspökladany. Tam se nakýblujeme do nějakého IC směr Keleti ihned po jeho příjezdu. Cesta mile ubíhá až do příchodu revizora. "It's a problem." Lístek je jakože v pořádku, ale vnitrostátní IC jsou povinně místenková, takže máme doplatit každý zhruba 300Kč, nebo v Szolnoku vystoupit. Snažíme se udržet konverzaci, leč průvodčí volá na pomoc kolegyni a nějakou anglicky hovořící slečnu, my sázíme na anglicky hovořícího Pedra. Když průvodčí pochopí, že nezaplatíme, konverzaci vyostřuje a zabavuje lístky. Ptáme se, proč máme platit za místenku 300Kč, když před týdnem jsme něco podobného měli za 94Kč. Není schopen nám to vysvětlit. Jako rána z milosti nám přijde informace, že námi stíhaný rychlík Pannonia před deseti minutami projel okolo. Brzdíme v Szolnoku a nálada uvízla na bodu mrazu. Smiřujeme se s tím, že domů dojedeme o den později. Leč ... Pannonia si poklidně hoví u vedlejšího perónu. Adrenalin opět začíná konat svou práci: Zcela zřetelně stíhám sledovat tok dosud líných myšlenek v mé hlavě. 1,My jsme v IC, Pannonia je JEN rychlík. 2,Dva vlaky se na jednu kolej nevejdou. 3,IC má před R VŽDY přednost. 4, Minimální vzdálenost dvou vlaků je při nejlepším zabezpečení aspoň dvě minuty, to je více, jak 120 vteřin! To STIHNEME!!! Jako na potvoru se zasekly dveře. Ale což, dokud jsme my uvnitř, vlak neodjede. A dokud neodjede tohle IC, neodjede ani Pannonka. Před dveřmi rvu nevrlému Maďarovi lístky z ruky zatímco parta mizí v podchodu. Pestrobarevný vláček neobvyklé délky nás pohltil. Slyšíme češtinu. Nakonec se uvelebujeme na důvěrně známé červené kožence. "Konečně normální vagón!" Ulevil si Zdeněk. "Hm, maďarský." Dodávám. Během cesty se někteří pokoušejí pokonzumovat pálivou papriku, jiní si aplikují její šťávu do oka. V Budapešti spočineme hned vedle onoho IC. Jeho doprovod tam už není. O chvíli později se rozjíždíme na druhou stranu. Nálada osazenstva víří u stropu kupé. Ovšem jen do té doby, než přichází revizor. "It's a problem." Co zas?!?! Jedeme přes Rajku a lístek zní přes Szob. Je to rozdíl asi 150km. Máme si doplatit rozdíl, nebo vystoupit. Nevěřím svým uším. Vysvětlujeme, že máme mezinárodní lístek pro trať přes půl Evropy, je tedy jedno, jestli jedeme přes jeden, nebo druhý most. Nechce rozumět. Zaplatit, nebo vystoupit. Odchází. Každé zastavení vlaku je mučivým záchvěvem nejistoty. Vloni se o něco podobného pokoušeli Slováci, ale Citystar uznali. A když jsme jeli TAM, tak taky nikdo ani necekl. Vyděržáť, pioněr, vyděržáť. Však ono to nějak dopadne. Průvodčí se vrací asi po hodině a komunikace pokračuje. Jsme ochotni zaplatit. Ovšem jen do té doby, než se dozvídáme sumu. 500Kč. Tolik stojí skoro celá jedna cesta do Rumunska! Kdepak. Tolik nemáme (říkáme) a nedáme (si myslíme). Ukazuje nám tabulku s tarifem, že prý s tím nemůže nic dělat. Zůstáváme neoblomní (navenek). Nakonec práská dveřmi se slovy "suvenýr" a definitivně odchází. Klid se nám vrací až s duněním kol na mostě přes Dunaj. Brzy usínáme. Vlak pluje tichou tmou po bezspárových kolejích a Zdeněk s Pedrem se chystají vystoupit v Břeclavi. Opět usínáme. V Brně nás opouštějí Světlana s Pavlou. Plaše vyhlížející průvodčí ČD se ani neodvažuje nahlížet do kupátek, takže do Prahy dojíždíme vyspalí a zdarma. Vítá nás rudé slunce nad Prosekem a plakáty o tom, že lístek na MHD už stojí dvacku.

Dodatky:
Autogára v Oradei se nachází na konečné tramvaje, co jede od nádraží doleva. Jedno pivo stojí jako dvě krabky cigaret, čtyřkilový meloun nebo necelé půlkilo sýra. Rumunské hole nemají dlouhého trvání, obzvláště v kombinaci se slečnou Paulou. Až mi zase jednou bude Eva tvrdit, že je někde děsnej krpál hoden názvu prasečina, budu jí věřit :o)

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Naše šibenice 19 – Přimda
Nové pokračování seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu...
Ponorná řeka Valhala
Vypravili jsme se uprostřed podzimu do Jizerských hor, abychom se pokusili najít neobvyklý přírodní útvar. Dozvěděli...
Konec světa podle Bolfánku
Pověst o chytrém biskupovi, napáleném čertovi a místě, kde je možné měřit, jak dlouho ještě bude trvat tento svět.
Alpy
Zpočátku nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o horskou turistiku, cestička se pohodlně klikatí lesem a stoupá jen...