ŽBLUŇK cestou na Labskou boudu

Žbluňk, krásné slovo, viděl jsem stejnojmenný film s Tomem Hanksem a Daryl Hannah, byl to romantický, komediální film o mořské panně a jednom workholikovi, který se do ní zamiloval. Z tohoto se dá vytušit, že pro většinu znamená slovo žbluňk něco krásného, pak jsou tu ale i druzí, pro které toto slovo vyjadřuje naprostý opak…

Bylo léto, vyrazili jsme s přítelkyní na krátkou dovolenou do Krkonoš. Krkonoše nabízejí mnoho možností pro výlet, my jsme se rozhodli navštívit Labskou boudu nad Špindlerovým mlýnem. Vyjeli jsme z naší základny ve Strážném na Špindl, projeli jsme celým městem až na jeho severní konec, kde jsme nechali auto na parkovišti naproti Aquaparku. Trochu mě překvapila částka za parkovné, jestli si dobře vzpomínám pohybovala se někde mezi jednou a dvěma stovkami!!! No co, nedalo se nic dělat, vyrazili jsme. Po můstku jsme přešli Labe a po pravém břehu vyrážíme proti proudu po modré stezce. Cesta je krásně upravená, téměř asfaltová. Po pravé ruce máme koryto Labe, kterým v letním období protéká minimální množství vody, je vidět jak je koryto uměle dotvořeno lidskou rukou aby zvládalo jarní tání sněhu. Míjíme myslivnu u které postavili takovou malou přehradu, její význam netuším. Jdeme dál po modré v podstatě okolo jen les, šumící a šplouchající řeka a my jdeme dál a dál tou krásou a těšíme se na Labský vodopád. Hlavou se mi honí myšlenky jak asi vypadá, bude velký, malý, strmý, nebo pár kamenů přes které teče voda. Tato myšlenka mne provázela tou dlouhou cestou lesem. Přešli jsme další můstek a pokračujeme po levém břehu, scenérie se nemění jen řeka mi přišla klidnější. Míjíme planinu, stromy byly vykáceny, zřejmě kvůli nějaké nemoci a na jejich místech vyrůstali malé sazenice.

Jdeme dál, z ticha lesa se náhle vynořuje hluk padající vody, už jsme tu bleskne mi hlavou a odpovím si sám, ještě nejsme, to je teprve Malý Labský vodopád. Slézám k řece po stráni a vidím ho. Je to takový tří metrový vodopád. Hledám nejlepší místo pro fotku, fotím. Skáču z kamene na kámen a říkám si, támhle nahoře to je dobré místo. Toto byla poslední pozitivní myšlenka dne. Skáču na půl metr vzdálenou skálu, vtom mne zklamaly moje úžasné boty LOWA a ztrácím stabilitu. Noha mi podklouzla a padám k zemi, čas se zpomalil, reflexy jsou silnější než mé přesvědčení a dávám pod sebe ruce které bohužel drží můj půl roku starý, vysněný, digitální, zrcadlový fotoaparát Pentax. Vypadává mi z ruky a já se v tom zpomaleném filmu dívám jak se odráží od země, poprvé, podruhé, teď už se skoro kutálí a pomalu se blíží k hraně skály. Říkám si zastav, no tak ZASTAV!!! Neudělal to, vidím jak mizí za hranou skály, tím končí všechny mé naděje a slyším to krásné ŽBLUŇK. Chvíli se sbírám, vstávám a skáču pod vodopád na kámen vedle místa kde asi dopadl. Na protějším břehu řeky vidím mladý pár jak na mě kouká a také jako já je v šoku. Říkám si jak je tu asi hluboko? Bylo to jedno, i přes to že je konec stejně bych se pro něj potopil třeba na dno. Nebylo tomu tak a vytáhl jsem ho suchou nohou a mokrou rukou ven. Nevěděl jsem co teď nesl jsem ho od řeky v ruce jako rybář rybu ukázat přítelkyni, ta s vytřeštěnýma očima nevěřila svým očím. Najednou se ozvalo zzzzzzzzzzz, v tu chvíli mi došlo, baterky musí ven!!! Otevřel jsem víko baterií, nejdřív vytekla voda, pak vypadly baterky. Následoval objektiv, v prostoru optiky moc vody nebylo, ale v náhledovém LCD jsem měl akvárium do dvou třetin a systémový display byl taky pod vodou. Byl jsem zdrcen, tím skončila jedna kapitola dne a začala druhá. Doufal jsem že aspoň paměťová karta přežila, protože přijít o fotky by bylo asi to nejhorší. Hned po vysušení jsem ji vyzkoušel ve foťáku přítelkyně a byla v pohodě. Mít tam film je to ztracený. Když jsem skončil s foťákem a přešel prvotní šok ze ztráty mého spolucestovatele, zjišťoval jsem můj zdravotní stav. Já skončil jen se sedřeným loktem….

Když jsem se uklidnil vyrazili jsme dál po modré. Souběžně s tím že se zhoršila moje nálada se zhoršila i cesta. Změnila se v horskou stezku dlážděnou kameny, taková ta na které musíte sledovat každý krok. Ale příroda byla krásná, otevřeli se kolem nás pláně a nad nimi se tyčili vrcholy hor. Procházíme oblastí Labské meandry. Už jsme byli opravdu unaveni a na kopci před námi se konečně objevila Labská bouda, byla ale hodně vysoko a daleko. Pokračujeme dál, došla pitná voda a konečně jsme pod Labskou na spodním konci Labské rokle, už zbývá jen vystoupat těch cca 300 metrů převýšení. Postupujeme vzhůru, kolem nás šustí Labský vodopád, který v létě vypadá opravdu jako potůček, na jaře to musí ale být úchvatný pohled. S vypětím posledních sil dosahujeme vrcholu, na Labské jsme si dali oběd opět s vysokohorskou přirážkou. Byli to dva Moravští vrabci s pivem a dvě tatranky a stálo nás to asi 400 Kč, uznejte sami, to je síla na to že se tam dá dojet autem. Po krátce siestě jsme pokračovali v cestě. Vydali jsme se po vrstevnici po zelené značce, stále kamenná stezka. Po pravé ruce se pod námi rozkládalo údolí ze kterého jsme přišli a měli jsme dobrý pocit z toho co jsme dokázali. Pokračujeme, stále po vrstevnici míjíme Martinův důl a dorážíme k boudě Martinovka. Tam si dáváme další pauzu. Dle jídelního lístku zjišťujeme že byla chyba jíst na Labské boudě. Takže doporučujeme vydržet až sem a najíst se na Martinovce!!! Vyrážíme po zelené a od teď už to bylo jen z kopce a dolů a dolů, byla to normální asfaltka, holeně nás bolely snad víc než při stoupání vzhůru. Míjíme Medvědí boudu kde se taky vaří, ale blíž jsme to nezkoumali. Padáme dál a dál, planinou, lesem a zase lesem, až konečně přicházíme k oné myslivně u které jsme začali. Přejdeme řeku a víme že nám zbývá pár set metrů do cíle….

Zajímá Vás jak dopadl můj foťáček? Volal jsem největšímu prodejci foto techniky v Praze a servisní technik my s lítostí oznámil že můj Pentax nemá mnoho šancí na přežití, údajně nepamatuje takový případ, přece jen půl minuty pod vodou je dost. Filmová kamera by měla větší šanci. Proto jsem si ihned objednal nového miláčka ve strachu že je to poslední svého druhu, což byla pravda. Protože od koupě mého prvního uplynulo asi půl roku, ceny šly dolů a já svůj nový stroj koupil o několik tisíc levněji což bylo na jednu stranu příjemné a na druhou k vzteku, protože se mi nízko rozpočtová dovolená v Čechách značně prodražila.

Překvapení na závěr. Nevím jestli za to mohlo extrémní červencové horko, japonská kvalita nebo rozebrání do takového stavu abych ho zase složil, ale po čtrnácti dnech jsem ho zkusil složit a zapnout. K mému a možná i Vašemu překvapení normálně fungoval!! Pravda je že tělo je trochu sedřené z kutálení po skále a na optických členech objektivu zůstaly krystalky z Labské vody. Realita je ale taková že v obraze nejsou téměř vidět, takže dnes mám dva brášky jednoho černého fešáka na normální focení a jednoho stříbrného outdoorového borce kterého přezdívám „plaváček“. Nedávno jsme spolu byly v podzemí, bláto na něj cákalo a on fotil a fotil.

Závěrem mu přeju dlouhá léta života a mému černému kamarádovi přeju mnoho štěstí aby ho nepotkal stejný nebo podobný osud. A Vám přeju příjemný výlet na Labskou boudu, opravdu to byla krásná procházka……

Rubrika: 

Líbí se Vám tento článek? Sdílejte!

Mapa

Poslední komentáře

Sociální sítě

Odkazy

Retrofoto.net
historické fotografie
Zdeněk Mikšík
fotografie - camera obscura
Leoš Drahota
fotografie
Jenda Mikšík
fotografie a film
Muzeum Bojkovska
národopisné muzeum Slovácka

Rozhledna na Velkém Lopeníku
Na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat Velkém Lopeníku stojí od července roku 2005 nová rozhledna. Moskyt se do...
Král Šumavy a jeho kanál 54
Moskyt se vydal až na naší samotnou jižní hranici, aby tu pátral po stopách skutečného Krále Šumavy. Po stopách...
Motáky z Albánie I
Vybrané zápisky z cesty po neuvěřitelné Zemi orlů. Na tuto expedici, která měla za úkol zmapovat dostupnost a vhodnost...
Naše šibenice 13 - Bečov nad Teplou
13. část seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na...